Krásná jizba byla a je pojmem

Síť obchodů s lidovou uměleckou tvorbou byla v době předchozího režimu rozsáhlá a v každém větším městě na hlavní ulici kolemjdoucí lákala výloha s označením Krásná jizba nebo ÚLUV. Co se pod těmito názvy skrývalo a jaký je osud obchodů s lidovými uměleckými předměty dnes?

Prozíravost předků, invence následovníků

Jak důležité a odpovědné je zachovávat techniky rukodělných a řemeslných výrob pro budoucí pokolení, věděli naši prozíraví předkové velmi dobře.

 Uvědomovali si, že jde o velké hodnoty, jimiž se ovlivňuje kultura a estetika ve společnosti. Založení ateliéru pro výtvarnou práci ARTĚL v roce 1908 přineslo do organizování domácké a uměleckořemeslné práce jasnou koncepci. Novým organizacím Družstevní práce, Svaz českého díla a Krásná jizba, které vznikly později (v roce 1927), šlo v první řadě o vytvoření důstojných a trvale kvalitních podmínek pro lidovou uměleckou výrobu. Po druhé světové válce bylo prezidentským dekretem založeno Ústředí lidové a umělecké výroby (ÚLUV) a o dva roky později se otevřely vzorkové dílny v Uherském Hradišti. Zásadním východiskem činnosti této organizace bylo podporovat, prezentovat a podněcovat lidové výrobce zpracovávající přírodní materiály rukodělnými technikami. Tato praxe přinášela osobitá díla: lidové artefakty i užitkové předměty (textilie, oděvy, keramiku, nábytek, bytové doplňky). Současně s vlastní návrhářskou činností se v této době začala rozvíjet i aktivita na úseku výzkumu a dokumentace, byl prováděn důkladný průzkum terénu a mapován stav rukodělné výroby hlavně na Moravě a Slovensku. Výsledky z těchto cest přinesly cenné materiály a napomohly k vybudování bohatého dokumentačního fondu.

I když padesátá léta zúžila aktivity ÚLUV pouze na ochranu tradiční lidové umělecké výroby, v pozdějším období se zrodila zajímavá spolupráce mezi etnografy, designéry, výrobou a obchodem, v socialistických zemích nevídaná. V působnosti ÚLUV bylo designérské studio s výbornými textilními výtvarníky, keramiky, řezbáři aj., jejichž výrobky získávaly řadu mezinárodních a domácích ocenění. Po celém tehdejším Československu se rozšířila síť výrobních a prodejných míst (před rokem 1989 ÚLUV vlastnilo 45 vzorkových dílen a 15 prodejních výtvarných síní, které všichni znali pod názvem Krásná jizba). Mnoho lidí starší i střední generace přiznává, že právě setkávání se s fenoménem ÚLUV ovlivnilo jejich pohled na kulturu bydlení, na výtvarnou kulturu jako takovou i jejich osobní vkus.

Je paradoxem, že instituce, která bez újmy přežila protektorátní režim i dobu socialismu, v době po listopadu ´89 dostala smrtelnou ránu, po které se už nevzpamatovala. I když zkušenosti z civilizovaných kulturních evropských států potvrzují, že rozvoj v oblasti lidové a uměleckořemeslné výroby je možný pouze tam, kde existují organizace pod patronací státu, české ministerstvo kultury tento názor nesdílelo. (Například na Slovensku ÚĽUV – Ústredie ľudovej umeleckej výroby stále existuje jako příspěvková organizace ministerstva kultury.) Další okolnosti už pouze urychlily konec dramatu: vzorkové dílny se vrátily  původním majitelům (nebo prošly privatizací), privatizační projekt na vytvoření akciové společnosti, jejímž majitelem by byl z 95 % stát a dále soukromí výrobci, nenašel pochopení u kompetetntích, dům v Praze, kde instituce sídlila, byl prodán přímým prodejem soukromému subjektu, který na Národní třídě už vlastnil jiné domy. V roce 1995 ÚLUV svůj boj definitivně prohrál – byl zlikvidován.

Kam s historickými dokumenty?

Mezi kompetentními odborníky, folkloristy i mezi laickými příznivci lidového umění nebylo člověka, který by neželel zániku této organizace. (Bohužel likvidační scénáře se opakují neustále: koncem minulého roku zaniklo Design Centrum a mluví se o  likvidaci dalších kulturních institucí slučováním, redukcí financí a omezením kompetencí.) Ředitel Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici PhDr. Jan Krist mluví v souvislosti se zánikem ÚLUV o fatálním omylu a nenapravitelné škodě. Argumentuje tím, že neexistence podobné kulturně-výrobně-obchodní organizace je citelná a že v současnosti nikdo v oblasti uměleckořemeslné výroby nezaštiťuje tolik aktivit a v takové kvalitě jako kdysi ÚLUV.

Pracovníci této organizace nashromáždili za málem 70 let velké množství odborné, výtvarné a fotografické dokumentace týkající se nejen výroby, ale i ostatních aspektů lidského života. V devadesátých letech tedy zákonitě vyvstala otázka kam s cennými historickými fondy? Z rozhodnutí ministerstva kultury se materiály české oblasti přesunuly do Národopisného oddělení Národního muzea v Praze (kde jsou uloženy, ale bohužel veřejnosti nepřístupny) a dokumentace převážně z Moravy, Slezska a Slovenska přešla do správy Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, které umožňuje studium těchto pramenů jak odborníkům, tak laikům.

Má lidové řemeslo zlaté dno?

Ani po neslavném konci ÚLUV, jedné z nejúspěšnějších „socialistických firem“, která patřila v kontextu socialistického ekonomického marasmu k nejprogresivnějším a k permanentně prosperujícím, však řemeslníci, prodejci a ostatní milovníci lidového umění nerezignovali. Ale je otázka, jak dlouho přežijí. Několik oslovených lidových výtvarníků na tuto fatální otázku shodně odpovídá: "Držíme se, jak se dá. Bohužel, některé obory vymírají, některé už neexistují. Řada z nás takový nápor nezvládla: aby se člověk mohl zabývat rukodělnou činností, jsou nutné jakési podmínky (materiál, stroje, kapitál…), což je v našich podmínkách moc náročné. Prezentovaní vlastní tvorby jednotlivcem je složité a drahé a tím se cesta výrobků mezi lidi komplikuje."

Jaké jsou tedy cesty lidových řemesel bez nástupnické zastřešující organizace?

Vědecký etnografický výzkum provádějí a sbírky spojené s lidovým řemeslem spravují konkrétní vědecké a muzeální instituce (Národní ústav lidové kultury ve Strážnici, Národopisné oddělení Národního muzea v Praze). NÚLK kromě jiného každoročně zabezpečuje agendu a průběh nominací na ocenění ministra kultury "Nositel tradice lidových řemesel". Titul je ohodnocením konkrétního lidového tvůrce za dovednosti, znalost postupů a technologií tradičních lidových řemesel a za snahu o jejich zachování, prezentaci na veřejnosti a předávání budoucím generacím. Všechna regionální muzea v rámci své specifikace, ale i mimo ni, pořádají systematické vzdělávání v rukodělných technikách s praktickými ukázkami.

Konkrétní řemeslná výroba se stala předmětem podnikání mnoha jednotlivců i malých společností. Tito mají od roku 1992 svou dobrovolnou nezávislou společenskou organizaci Sdružení lidových řemeslníků a výrobců. Toho času sdružuje asi 80 řemeslníků z celé České republiky (lidové řezbáře, košíkáře, výrobce lidových textilií a textilních technik, kožedělných výrobků, kováře, kovolijce, keramiky, perníkáře, nožíře, brouskaře, výrobce kraslic, medoviny a další).

I když nic nekoupí, aspoň se potěší…

Po zániku sítě Krásných jizeb se prodeje s lidovým sortimentem ujali soukromí obchodníci a dnes se na trhu ustálilo několik firem specializovaných na nabídku tohoto zboží (ČNP Manufaktura, Domestika, UVA, LUTA, Jizba a jiné.) Jaký je o lidové výrobky zájem, to jsme zjišťovali přímo na místě – v brněnské prodejně LUTA na České ulici. Na tomto místě obchod s lidovým uměním vždy byl, a tak obyvatele města i jeho návštěvníci změnu značky zaregistrovali pouze okrajově. (Z malé ankety mezi kolemjdoucími jsme se dověděli, že název Krásná jizba je natolik zažitým pojmem, že je vnímám jako všeobecné pojmenování prodejen s lidovou tvorbou.) Majitelka prodejny paní Jana Makarová před 15 lety, kdy se rozhodla vstoupit do podnikání s uměleckořemeslnými předměty, o tomto druhu obchodu nic nevěděla. Dnes však je odbornicí na slovo vzatou, registruje značný posun v sortimentu i v zákaznickém zájmu a ochotně nás svým prostorem, který je něco mezi galerií a velkoprodejnou s lidovými výrobky (nabídka čítá několik stovek položek), provedla. „Chodí sem hlavně starší a střední generace, z toho je 30 % stálých zákazníků, 20 % cizinců, zbytek jsou náhodní zájemci. Zvýšený zájem o lidové výrobky registrujeme před tradičními svátky, kdy se lidi obdarovávají. Rovněž se tyto předměty prodávají jako ceněné suvenýry, které našinci vozí s sebou při cestách do zahraničí,“ říká obchodnice. I když jsou ceny v těchto obchodech vyšší a vyhledávají je pouze solventnější zákazníci, po rozmluvě s několika prodejci se nám potvrdilo, že zájem o lidovou řemeslnou tvorbu trvá a některé rodiny navštěvují tyto prodejní galerie už v několikáté generaci.

Brněnská LUTA většinu produktů bere přímo od výrobců a její majitelka se pokouší stimulovat zájem návštěvníků i tím, že pořádá předvádění konkrétních technik přímo v prodejně. “Za posledních 18 let se vkus Čechů a jejich vztah k vlastním tradicím velmi změnil. Zájem o původní řemesla už není jako za mého mládí, ale stále sem chodí lidi, kteří preferují originalitu. I když nic nekoupí, alespoň se potěší pohledem na něco krásného,“ říká paní Makarová.

Mária Uhrinová