Historik architektury je v Čechách vzácnější než anglický král

<p>HRADEC KRÁLOVÉ: Nabízíme rozhovor s Jiřím Tomášem Kotalíkem o nejvýznamnějších českých architektech 20. století – Janu Kotěrovi a Josefu Gočárovi, o časech, kdy pod jednou střechou studovali architekti i výtvarní umělci, o samozřejmosti jejich spolupráce a také o maltézské pouti do Lurd.</p> <p>Co tomu říkáte, že se monografie o Josefu Gočárovi (nakl. Titanic 2010), jejímž jste spoluautorem, stala námětem k muzikálu Miloše Orsona Štědroně „Divadlo Gočár“, kterou už třetím rokem s úspěchem uvádí Divadlo na Zábradlí? </p> <p>Neznám jiný případ v dějinách divadla, kde by bylo téma architektury podobně ztvárněno. Jde o úžasně sevřený, nápaditý útvar, který má stavbu, gradaci, logiku, trefné zápletky, skvělou muziku a výborné herecké i pěvecké výkony. Každý odborník na architekturu si představení neuvěřitelně užije. Všechny uvedené repliky jsou totiž zcela autentické, včetně Plečnikova zákazu topení v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech, kvůli němuž se pohádal s tamním farářem, nebo odkazu na Gočárův zvyk nezamykat se na záchodě, který posloužil jako záminka k vtipnému leitmotivu.<br />
Autoři zachytili i národní patos, a ačkoli dávno vyšuměl, k té době mezi dvěma válkami neodmyslitelně patří. Musíme si uvědomit, že to sice nebyla žádná selanka, že stejně jako dnes architekti byli vzájemnými konkurenty a občas se v něčem neshodli, ale na druhé straně dokázali být velkorysí, nepoprali se a rádi spolu zašli na kafe. (smích)</p> <p>Divadlo Gočár tedy evokuje architektonicky zcela unikátní období. A Josef Gočár, coby protagonista představení, rozehrává vše podstatné.</p> <p>Ano, a svým způsobem také architekt Jan Kotěra. Několikrát je tu citován a vyzýván jako deus ex machina – jako bůh, který na scéně není přítomen, ale k němuž všichni vzhlížejí a na kterého všichni přísahají. A není divu – vždyť Josef Gočár byl jeho žákem na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Pavel Janák sice absolvoval vzdělání ve Vídni, ale shodou okolností u téhož učitele jako Kotěra – u prof. Otto Wágnera. </p> <p>A o rok mladší kolega Jože Plečnik?</p> <p> Toho Kotěra velkoryse doporučil prezidentu Masarykovi jako hradního architekta. Všichni zmínění architekti ho respektovali, ctili a uvědomovali si jeho úlohu hybatele a teoretika, který doslova otevřel moderní architektuře dveře do Evropy. Mimochodem, zatímco v roce 1913 byl v Praze v doznívajícím secesním stylu dokončen Obecní dům, ve stejné době se Hradec Králové pyšnil jeho vrcholným architektonickým dílem: muzeem – chrámem vědy a umění. </p> <p>Připomeňme, že přítomnost obou vynikajících architektů – Jana Kotěry a Josefa Gočára v Hradci Králové by nebyla možná bez pozvání od legendárního Františka Ulricha. Jako starosta města a zároveň říšský poslanec pobýval střídavě v Hradci Králové a ve Vídni, kde poznal Jana Kotěru a další architekty. Tady se také seznámil s moderní architekturou a vzletně řečeno zachytil tep doby. </p> <p>To se čas od času stává, že se na určitém místě a za určitých podmínek setkají lidé, kteří spolu vytvoří něco neopakovatelného, co by jinak nikdy nevzniklo. V Hradci Králové tomu přála důležitá okolnost: tamní zastupitelé byli natolik prozíraví, že po zbourání hradeb pevnostního města nerozprodali volné pozemky, což naopak ti pražští učinili a tím zadělali na nekonečný problém s vnitřním okruhem; dodnes ho Praha nemá. Díky tomu mohla v Hradci Králové vzniknout jedinečná urbanistická koncepce, za kterou se František Ulrich, od roku 1895 starosta města, postavil. Ze všeho nejdřív pozval z Vídně Jana Kotěru a také architekty Oskara Béma a Huberta Gessnera. Profesor Kotěra zde dostal velkou zakázku – Okresní dům (1903 – 1904) – a jak jen to šlo, přizval do Hradce i svého žáka Josefa Gočára. Ten se uvedl známým Schodištěm u kostela nanebevzetí panny Marie. Další erbovní realizací, za níž v roce 1934 získal Katzovu cenu – nejvyšší možné ocenění Akademie věd – bylo Ředitelství státních drah. Na svou dobu úžasně moderní dům – takový Veletržní palác. A tohle všechno bylo možné jen proto, že František Ulrich svou vizi moderního města mohl uskutečňovat ve starostenském úřadu v kontinuitě – bezmála pětatřicet let. </p> <p>Kdybyste měl srovnat osobnosti Jana Kotěry a Josefa Gočára – co kromě zásadního utváření hradeckého „Salonu republiky“ měly společné?</p> <p>Víc, než bychom čekali. Oba pocházejí ze středostavovských, docela obyčejných poměrů. Kotěra byl synem učitele kreslení v Brně, Gočár se narodil do rodiny nájemce pivovaru v Bohdanči. Jejich rodinné prostředí bylo internacionální, což je, myslím, důležité. Kotěrova maminka byla Němka, proto byl Jan Kotěra napůl vychováván v němčině; navíc jeho tatínek jako učitel neustále cirkuloval, byl překládán z místa na místo, takže malý Jan chodil do školy v Liberci, Děčíně, Plzni apod. U Gočára zase najdeme slovenskou stopu – jeho dědeček, sládek, přišel do východních Čech za prací. Nebyli tedy Pražáci. A další společný rys: oba se rozhodli pro technický směr a nejprve vystudovali stavební průmyslovku. Z dnešního pohledu to byla škola, která měla možná vyšší úroveň než současné bakalářské studium na Fakultě stavební anebo architektury. Její absolventi byli schopni založit si prosperující živnost.<br />
Proti Gočárovi měl Kotěra jednu velikou výhodu. V Plzni získal jako sponzora a mecenáše šlechtice Mladotu ze Solopysk, který mu umožnil studium ve Vídni u vysněného profesora Otto Wágnera. Ani Gočár ale nepřišel zkrátka. Vídeňskou zkušenost získal během studií prostřednictvím svého učitele, jímž nebyl nikdo jiný než prof. Kotěra. A to je další společný rys: oba byli zaměřeni racionálním architektonickým směrem, který se zcela odlišoval od zdobné dekorativní secese Art Nouveau, jak ji známe v pojetí Victora Horta v Bruselu.<br />
Společný vkus měli také, pokud jde o studijní zahraniční cesty. Jan Kotěra se nejprve rozjel do Itálie, pro tehdejší architekty to byla povinnost. Navíc mu jako nejlepšímu studentu ročníku na vídeňské architektuře byla udělena tzv. Římská cena, tedy roční stipendium v Itálii. Mimochodem, Kotěra – vedle Josefa Hlávky a Josefa Zítka – byl třetím Čechem, který obdržel toto prestižní ocenění. Po návratu z Itálie hned odcestoval do Berlína za architektem Behrensem a zejména do Holandska, kde ho zaujala Amsterodamská burza, dílo H. P. Berlageho. Starověký objev Babyloňanů, kombinující neomítnutou cihlu s mozaikou, se dočkal své renesance. Co může být nádhernější než teplá, dekorativní, příjemná cihla! Kotěra si fasádu z režného zdiva, postrádající ozdoby zamiloval, a když začal učit na Uměleckoprůmyslové škole, bral své žáky (včetně Josefa Gočára) na exkurze právě do Holandska a do Belgie.<br />
Oba také patřili k našim prvním architektům, kteří se dostali do přímého kontaktu se vzdáleným anglosaským světem. V roce 1904 byl Jan Kotěra pověřen stavbou rakousko-uherského pavilonu na Světové výstavě v St. Louis. Cestou do Ameriky se zastavil v Londýně, kde obdivoval realizace Franka Lloyda Wrighta. Fotografie po návratu publikoval ve Volných směrech. Víc než půlroční zkušenost z londýnského pobytu si odnesl také Josef Gočár, když v roce 1906 během instalace českého pavilonu na rakousko-uherské výstavě zastoupil nemocného Kotěru. Zatímco jejich kolegové jezdili do Itálie, Paříže a Mnichova, oni dva se už vydali angloamerickým směrem. </p> <p>Gočárův Wenkeův obchodní dům v Jaroměři (dnes městské muzeum) je toho příkladem…?</p> <p>Určitě. A Gočár tuto inspiraci ve svém životopise také hrdě zmiňuje. Londýnská cesta pro něho byla naprosto zásadním a důležitým mezníkem. Navíc jej ovlivnila i tradice „cottege“ – typického venkovského domu, a s tím související zahradní urbanismus.<br />
Samozřejmě, že Kotěra a Gočár měli společné i to, co je typické pro většinu architektů – neúnavnou tvořivost a pracovitost. Výjimečný však byl jejich obdivuhodně široký rejstřík, který sahal od drobné funerální architektury, přes vily, velkolepé veřejné stavby až k zájmu o urbanismus. V té době bylo zvykem realizovat stavbu do posledního detailu, a jim nedělalo potíže projektovat skutečně vše, včetně štítku na zvonek nebo škrabadla na bláto přede dveřmi. Faktem je, že byli neuvěřitelně všestranní a invenční: Kotěra například navrhl interiér kanceláře ředitele hradeckého muzea nebo salonní vůz pro pražského primátora, a dokonce i tramvaj.</p> <p>A nezapomeňme také na jejich originální návrhy kubistického nábytku…</p> <p>Tady se zpočátku spojili i jako podnikatelé. Založili Svaz českého díla, družstvo, které v malých individuálních sériích nabízelo užité umění, zejména nábytek. Nakonec to celé zkrachovalo a Gočár v podnikání utopil velké peníze svého švagra. Na křivém kubistickém nábytku se totiž nedalo sedět. Gočárovi kamarádi, kteří si jej objednali, se ho velmi rychle začali zbavovat, a proto je v Uměleckoprůmyslovém muzeu tak početná sbírka. Za normálních okolností, máte-li poctivě udělanou židli, tak vám doma vydrží třeba čtyři generace. Kdežto tohle opravdu nešlo. (smích)</p> <p>Do jaké míry byla pro oba architekty charakteristická spolupráce s výtvarnými umělci?</p> <p>Tehdy to byla samozřejmost, ale nikoli nadiktovaná. Všichni chápali, že nedílnou součástí stavby je také výtvarné dílo a že od počátku musí jít o společný koncept architekta i výtvarného umělce. Vzhledem k tomu, že umění i architektura se vyučovali pod jednou střechou Akademie, architekti často spolupracovali se svými spolužáky nebo kolegy ze spolku Mánes. Kotěra si například rozuměl s Vojtěchem Suchardou, Janem Štursou, Janem Preislerem a Františkem Kyselou. Gočár, už jako profesor Akademie, spolupracoval s kolegy Bohumilem Kafkou a Janem Laudou – skvělou volbou bylo oslovení Oto Guttfreunda, který kongeniálně doplnil jeho Anglobanku pro Hradec Králové umístěním sochy T. G. Masaryka. V závěru své tvorby Gočár spolupracoval také s Bedřichem Stefanem na budově Ředitelství státních drah v Hradci Králové a přizval ho i k výzdobě kostela sv. Václava ve Vršovicích. Tento znamenitý sochař spolupracoval rovněž na poslední Kotěrově zakázce – Právnické fakultě v Praze. </p> <p>Zazněla tu jména východočeských výtvarných umělců – Suchardy, Kafky, Gutfrenda. Je zajímavé, že někteří z nich také předsedali Spolku výtvarných umělců Mánes.</p> <p>A nejen oni, v jeho předsednictví se vystřídali i Jan Kotěra a Josef Gočár. Mimochodem, Kotěrova organizátorská činnost v čele tohoto výtvarného spolku si v ničem nezadala s jeho architektonickou tvorbou, možná ji dokonce i předčila. Sotva si dnes umíme představit, co to tehdy pro Prahu znamenalo. Kotěra inicioval mánesácký pavilon, kde v roce 1902 proběhla slavná Rodenova výstava, a jeho zásluhou se veřejnost ještě před první světovou válkou seznámila s dílem E. Muncha, A. Bourdella, francouzských impresionistů či německých expresionistů.<br />
Později – a neméně významným způsobem – ho na předsednickém stolci vystřídal Josef Gočár. Uvědomme si, že tehdejší výtvarný spolek Mánes byl v první řadě společenskou záležitostí, a zároveň elitním cechovním klubem, jehož členství podléhalo přísným pravidlům.<br />
Josef Gočár byl pověstný tím, že odcházel do spolku rovnou z práce, s výjimkou víkendů. S typickým kloboukem, v glazé rukavičkách a kamaších. A tam se každý den něco dělo. Schůzovalo se, hrály se kuželky, karty nebo kulečník a s přibývajícími pozdními hodinami se přítomní přesouvali z kaváren do suterénu vináren.<br />
Mánesáci byli takřka v denním kontaktu. Mezi členy spolku patřili nejen architekti a výtvarníci, ale i fotografové, scénografové, hudební skladatelé. A ti se přátelili se členy Umělecké besedy. A všemu tomu Gočár vévodil a věnoval ohromnou životní energii. </p> <p>Proto také nic zásadního z hlediska teoretických statí nenapsal? Prostě neměl čas? </p> <p>To je pravda, ale přece jen se v jeho pozůstalosti zachoval jeden zásadní text a tvůrci muzikálu Divadlo Gočár ho v představení také citují. Ten srdcervoucí projev nad Masarykovou rakví, když v nedostavěné budově spolku Mánes proběhla tryzna představitelů české kultury. Další rys, který Gočára a Kotěru (stejně tak i Plečnika a Janáka) spojoval: totiž, že byli Masarykovci z přesvědčení. </p> <p>Jak si vysvětlujete, že nikdy nebyli přizváni k práci pro Hrad? </p> <p>Profesor Masaryk měl velmi vyhraněný vkus a nenechal si do něho mluvit. A ve dvacátých letech už pro něj Kotěra i Gočár byli příliš moderní. Plečnik mu nepochybně vyhovoval víc. Cítil v něm ten středomořský étos řecké civilizace, kterým jako filozof a milovník antiky byl celoživotně zasažen.<br />
A ještě je tu jedna – skoro bych řekl fatální – skutečnost, která obě osobnosti propojuje. A tou je hořký osud architektů. Obvykle si vysní dílo, jakýsi finální pomník svého života, jemuž jsou ochotni všechno obětovat. Většinou to ale dopadne špatně, což je také jejich případ. U Kotěry šlo o stavbu nové pražské univerzity. Nabídku dostal ještě před první světovou válkou, za Rakousko-Uherska, od rektora univerzity tzv. z volné ruky. Měla stát na místě dnešní Právnické fakulty a jednalo se o dvě symetrické budovy na předmostí mostu (dnes Svatopluka Čecha). Počátky projektu byly poznamenány secesí. Přišla válka, stoplo se to, ale Kotěra nepřestával pracovat. Udělal čtyři varianty, jenže už je neměl komu předložit. „To si přece objednal arcivévoda a korunní princ Ferdinand d´Este! S tím my nemáme nic společného, my jsme demokratický stát a nemůžeme dát zakázku nějakému panu profesorovi z Vídně!“<br />
Zdrcený Kotěra přistoupil na to, že se přihlásí do soutěže a předloží výsledky své desetileté práce – děj se vůle boží. Naštěstí se za něho postavila mladá generace, mezi jeho žáky samozřejmě i Gočár a Janák, a ti v novinách zveřejnili polemiku, že soutěž je třeba bojkotovat a jen hlupák se může přihlásit proti skvělému panu profesorovi. Kotěra zakázku nakonec přece jen dostal, s chutí se pustil do další zcela moderní varianty, ale v polovině práce zemřel. Stavbu převzal jeho žák Ladislav Machoň, který se pokusil pokračovat v kotěrovském duchu. Některé výkresy se však ztratily, něco pan profesor už nestačil dokončit, takže si architekt musel leccos domýšlet. A i když se snažil sebevíc, výsledek není přesvědčivý. A protože Ladislav Machoň byl specialistou na pošty, mám dojem, že z toho tu poštu tak trochu udělal.</p> <p>A Gočárova osudová stavba? </p> <p>Jeho vysněným projektem byla novostavba budovy moderní galerie, která měla stát na pražské Kampě, na náplavce, v místech dnešních Sovových mlýnů Medy Mládkové. Dokonce už byl poklepán základní kámen. Čtyři soutěže, obrovský model, všechno dotažené, ale peníze nebyly. Pražští zastupitelé usoudili, že dávat je na galerii není rozumné. Přišla válka, projekt šel definitivně k ledu a myšlenka se už nikdy neoprášila. Gočár to po zbytek života těžce nesl.</p> <p>A stejně to dopadlo i s jeho projektem na stavbu Městské galerie výtvarného umění v Hradci Králové…</p> <p>To byla další rána. Gočár měl připravený velkorysý urbanistický koncept, který navazoval na Kotěrovo muzeum, dokonce uvažoval i o divadle. Ke galerii existují krásné plány a nádherný model z roku 1930, takový jednoduchý „miesovský“ – něco na způsob pavilonu Barcelona nebo Vily Tugendhat. Vrchol estetického funkcionalismu, výjimečné dílo, ale přišla druhá světová a už se ho nepodařilo realizovat.</p> <p>Před pár lety v Hradci Králové ožil nápad, že by se galerie podle Gočárových plánů přece jen mohla relizovat. Nebyl by to stejný risk jako v případě Kotěrovy Právnické fakulty?</p> <p>Já bych se toho bál. To je možné jen v případě repliky něčeho malého, symbolu, tak jako když vyhořel pavilon Miese van der Rohe v Barceloně a po čase byl znovu obnoven. Ale galerie? Se všemi dnešními nároky na špičkové technologie a multifunkčnost? Já bych ji oželel a raději bych se těšil z těch modelů a projektů. Ne všechno bylo postaveno, ale to také patří k životu a musíme se s tím smířit. Proto jsem také skeptický k tomu, cokoli po Kaplického smrti realizovat. Bez přítomnosti architekta sebelepší projekt může sklouznout do naprosté pitomosti, aniž za to nebohý autor může.</p> <p>Působíte jako historik architektury, což je profese, které na rozdíl od historiků umění je jako šafránu. Jak jste se k ní vlastně dostal?</p> <p>Jablko nepadlo daleko od stromu. Můj tatínek – historik umění, byl dlouhá léta ředitelem Národní galerie, takže já jsem v podstatě vyrostl mezi obrazy a knížkami. Když jsem se narodil, dokonce mi do kolíbky věnoval monografii Pietera Bruegela a v ní je napsáno: „Milému Jiříkovi na cestu.“ A já si opravdu pamatuji, jak už coby odrostlý kojenec jsem v knížce listoval a jak ten svět bruegelovských příšer byl nad všechny pohádky.<br />
Ale původně jsem chtěl být stavitelem lodí a taky chemikem. Doma jsem měl různé křivule a odebíral jsem časopis ABC, lepil modely a chodil do Národního technického muzea a do holešovických loděnic. Tatínek si toho moc nevšímal, až teprve v roce 1967, když mi bylo šestnáct let, mě na čtrnáct dní odvezl do Paříže – jen já a on – a ukázal mi Paříž, jak ji znal. A to byl naprostý gejzír a festival galerií, muzeí, návštěv: Byli jsme u malíře Josefa Šímy, ale taky třeba ve vyhlášené kavárně U Dvou Magotů: „Pozor, tamhleten pán je slavný Giacometti a támhle je Fernard Léger!“ Tatínek byl gurmán, takže následoval další festival různých šneků a francouzských sýrů. Vzpomínám si, že jsme pořád seděli v kavárnách a pili aperitivy a zásadně jsme se přesouvali taxíkem. Celých těch čtrnáct dní jsem byl jako u vytržení.<br />
Po návratu tatínek poznamenal: „No, jmenuje se to dějiny umění, a když tak – studuje se to na filozofické fakultě.“ Zbystřil jsem. (smích). Tatínek nelenil a příští rok udělal to samé ještě s Itálií. Takhle mi věnoval dvakrát čtrnáct dní prázdnin, a tím mě prostě dostal.<br />
Já jsem se narodil na Malé Straně, což mne taky hodně ovlivnilo. V josefovské škole pod kopulí sv. Mikuláše jsme měli turistický kroužek mladých průvodců Prahou a zúčastňovali jsme se orientačních her Poznej a chraň památky. Takže starou Prahu a její historii jsem měl moc rád. Později jsem se kromě dějin umění a historie začal zajímat také o památkovou péči, která s architekturou souvisí. Hlavně jsem se ale chtěl odlišit od svého tatínka. Zatímco on se věnoval modernímu umění, především malbě a sochařství, tak já jsem si řekl, že se budu orientovat na architekturu a na baroko. Když se uvolnilo místo historika architektury na Akademii výtvarného umění, kde jsem čtyři roky externě působil, tatínek, který byl velmi potěšen, mi řekl: „No, toho si hodně važ! Protože těch, kteří v dějinách Akademie přednášeli dějiny architektury, bylo míň než anglických králů!“ Pak jsem si jednou prolistoval školní almanachy a skutečně jsem zjistil, že od založení Akademie jsem teprve pátým pedagogem, který tam přednáší. </p> <p>Překvapilo mne, když jsem se dozvěděla, že se spolu s Rytíři maltézského řádu vydáváte na pouť do Lurd, abyste pomáhal hendikepovaným poutníkům. Co vám přináší tato služba? </p> <p>Nejsem rytíř, ale pouhý maltézský dobrovolník. Jednou za čas v květnu se vydávám do poutních míst – ostatně to je i velké téma barokní architektury a vůbec české kulturní krajiny. Něco z té tradice ještě zůstalo na jižní Moravě, odkud pochází polovina mé rodiny. Přál jsem si takovou pouť jednou zažít – ne však jako turista, ale účastník s aktivním úkolem. A shodou okolností mě jedna moje známá pověděla o maltézských poutích do Lurd. Stačí jen zaplatit si cestu, převzít starost o jednoho těžce fyzicky postiženého pacienta, kterému se dobrovolně týden věnujete, vozíte ho na rikše, doprovázíte na obřady. Do Lurd se sjedou stovky takových lidí z celého světa, postižení jsou nadšeni, že se o ně staráte, že s nimi komunikujete. Je to nepopsatelný zážitek, neuvěřitelné zklidnění. A všichni si to náramně užívají a jsou na sebe hodní. Tak jsem si to jednou takhle odpracoval a od té doby se do Lurd inkognito jednou za čas rozjedu pro duchovní očistu. Myslím, že i v dnešní uspěchané době je to strašně důležité. </p> <p>Vizitka </p> <p>Jiří Tomáš Kotalík (1951)<br />
český historik umění a architektury, emeritní rektor Akademie výtvarných umění, v letech 2003 – 2004<br /> generální ředitel Národního památkového ústavu, autor řady publikací propagujících architekturu, např.: Deset století architektury, Obrazy z dějin české architektury, Socha domu Jiřího Kaloče, Drobné perly české architektury aj. Spoluautor monografie o Josefu Gočárovi.</p>