Zpívej, je-li ti dáno

LITOMĚŘICE: Sborový zpěv má u nás bohatou tradici. Pěvecké spolky byly zakládány od poloviny 18. století, mezi ty nejstarší dosud fungující patří pražský Zpěvácký spolek Hlahol nebo kroměřížský Moravan. Základnu tvoří desítky amatérských těles složených ze zpěváků nejrůznějších profesí, které však spojuje jediné − láska k hudbě.

V Litoměřicích působí již od roku 1955 smíšený pěvecký sbor, který založili profesoři zdejší pedagogické školy pod názvem Pěvecké sdružení Litoměřických učitelů (PSLU). A pod ním vystupuje dodnes.

V roce 2005 se v litoměřickém Divadle K. H. Máchy konalo jubilejní šestisté vystoupení, které současně připomnělo padesátiletou existenci PSLU. Pod vedením zkušeného pedagoga, sbormistra a nositele Ceny Bedřicha Smetany − Prof. PhDr. Tomáše Fialy, CSc. tehdy sbor představil průřez celým repertoárem. Padesát členů s různými daty narození  pochází z celého litoměřického okresu. Rozsah sboru  je značný, současnou dramaturgii tvoří stěžejní sborová díla českých i světových skladatelů spíše z období 19. a 20. století či úpravy českých i světových lidových písní. Vystoupení se také aktuálně přizpůsobují oslavám různých výročí významných skladatelů či událostí. Má-li však sbormistr volnou ruku, uslyšíte písně Leoše Janáčka i Vangelisův Ráj. Za úspěchy sboru nepochybně stojí jeho dlouholetý člen a současně i prezident ing. arch. Václav Protiva (1925). Přestože vystudoval ČVUT a tomuto oboru se část života věnoval, sborový zpěv je jeho druhou profesí. V deseti letech zpíval v Kühnově sboru, později ve sboru čsl. rozhlasu a v PSLU působí již přes dvacet let. S tímto „mimořádně schopným panem prezidentem“, jak jej sbormistr T. Fiala nazývá, jsem si povídala nejen o zpívání, ale i o daleko prozaičtějších věcech.

Máte stálou členskou základnu?

Počet našich členů je pochopitelně nestálý. Mění si zaměstnání, stěhují se, stárnou... Ale my nehodláme skončit. Hledáme posily − zejména v tenorech, a proto spolupracujeme s dětskými sbory z města a okolí. Pravidelně uveřejňujeme výzvy, že uvítáme nové, mladé posily, aby jejich hlasy zbytečně nezahálely.

Kde si vás mohou lidé poslechnout?

Koncerty pořádáme v litoměřické katedrále sv. Štěpána, ve varhanním sále zdejší školy s hudebním zaměřením, na zámku v Ploskovicích, v Libochovicích. Ale třeba městské divadlo v Litoměřicích je pro nás moc drahé. Zpívali jsme také na festivalu v Českých Budějovicích, v Krumlově, společně s mariánsko-lázeňským sborem v Mariánkách na festivalu duchovní hudby.

Jste v kontaktu s nějakou cestovní kanceláří, například během turistické sezony?

Ano, třeba s reisebürem v Saarbrückenu, které k nám posílá turisty. Ti mají zájem nejen o zdejší krajinu a o památky, ale i o naše koncerty. Zůstanou tu o den déle, a pro nás to z finančního hlediska znamená jednu z nejvýhodnějších aktivit.

Zpíváte cizincům, ale nezazpíváte si také s nimi?

Snažíme se udržovat kontakty se zahraničními sbory, například z Porýní, Bavorska, Francie i Holandska, pro něž pořádáme společné koncerty, což je pro nás velice lukrativní. O nájem se podělíme, pozveme je ke společnému posezení a rozcházíme se s dobrým pocitem, že ještě něco málo nám zbude pro příště.

Nyní jsme se dostali k tomu nejdůležitějšímu, a to financím. Jediným zdrojem vašich příjmů jistě nejsou jen členské příspěvky či vstupné.

Máme sice právní subjektivitu a jako nezisková organizace bychom tedy měli být závislí pouze na příjmech získaných na vstupném. To ale pochopitelně nestačí. Od města dostáváme jen příležitostné podpory, a tak sháníme sponzory, kde se dá. Ale lidé v takzvaném poproduktivním věku již těžko takové kontakty získávají. Naštěstí máme jednoho „osvíceného“ sponzora z nedalekých Žalhostic. Nad vodou nás léta držela moje dcera, která nám dávala zatím největší sponzorské dary. Ta bohužel zemřela a já se dnes snažím udržet kontakt s její rodinou. Nechci nijak bědovat, ale přijde mně trochu líto, když vidím, jak se sanují byznysy jako je třeba fotbal, kde se mnohdy na závěr demoluje co komu přijde do ruky, a to i pod dozorem policie. My jsme po koncertě ještě nezničili ani jeden kostel, a přesto podpora, kterou oficiálně dostáváme, je mizivá. Vím, že peníze by chtěl každý, ale nemohu se smířit s tím, že právě ti nejbohatší tak málo fandí kultuře.

Jak by to mělo fungovat?

Sbory by podle mě měly být dotovány dle možnosti z městského rozpočtu stálým příspěvkem. Vždyť jde svým způsobem o reprezentaci města (jeho název často bývá součástí pojmenování hudebního tělesa). To by mělo být oboustranně zavazující. Kultura je přece ta nejvyšší hodnota, se kterou se město může prezentovat.

Žádali jste o granty?

Žádáme často, ale bohužel spíše neúspěšně. Zatím jsme dostali jen jeden. Asi nejsme těmi správnými bojovníky za získání dotací. Myslím si, že to stále hodně záleží na příslušných osobách, na jejich uvědomění si, že je na nich, zda z města bude „tupá“ vesnice nebo kulturní centrum. Nechci tu mluvit o vlastenectví a raději si ani nekladu otázku Přežijí dobré čisté snahy, nebo kšeft? Jisté ale je, že ušlechtilé květiny se musí zalévat, jen kopřivy rostou samy.

Děkuji za rozhovor

Eva Horníčková