<p>PRAHA/KOSTELEC NAD ORLICÍ: Pražské Divadlo Archa – Kostelec nad Orlicí je trochu netradiční kombinace, přesto existuje. Z několika kosteleckých obyvatel včetně dětí ze ZŠ Gutha–Jarkovského a dětského domova se totiž alespoň na čas stali herci. Výsledkem propojení je divadelní inscenace Vadí – nevadí, která měla na domovských prknech Archy premiéru 11. a 12. února 2014.</p> <p>Pojďme však od začátku. Vše odstartovalo před více než rokem tím, že autoři konceptu Jana Svobodová a Philipp Schenker společně s hudebníkem Janem Burianem a videoartistou Jaroslavem Hrdličkou postavili na náměstí v Kostelci nad Orlicí stan, kterému říkali Trafika.<br />
Bylo to místo, kde každý, kdo prošel okolo, mohl vyměnit svůj příběh za příběh někoho jiného, nebo za kávu, cigaretu či malý předmět. V centru města vznikaly kresby, komiksy i krátké animované filmy. Vyprávěly se příběhy. K tomu patřily i hudební a divadelní dílny pořádané v integračním centru ZŠ Gutha-Jarkovského, a zkoušky v SK Rabštejn.<br />
A tak se stalo, že se Kostelec nad Orlicí, či spíše příběhy starousedlíků, Romů a imigrantů z uprchlického tábora, kteří vedle sebe v tomto městě žijí, přenesly až na prkna Divadla Archa. Přenesly se tam ovšem nejen příběhy, ale také ti, co je prožívají – Richard Janša, Hanička Charvátová, Kevin Bundál, Tomáš Jonáš, Vojta Rejchrt, Maruška Halušková, Nikolka Čonková, Bára Konířová a Pavlína Halušková, Philipp Schenker, Hanna Sharypa a Yauhen Sumouski.<br />
Aby mohla vzniknout inscenace Vadí-nevadí, absolvovali všichni bez rozdílu dvanáctidenní pobyt v Praze a s ním mnoho hodin zkoušek a učení rolí, zkrátka všeho, co k divadlu patří. „Najednou si začali uvědomovat, čeho jsou součástí, co tvoří, na čem se podílí, že jsou opravdu v tuto chvíli důležití. Někdo jim dal šanci, možná objevil i talent, ale také oslovil, pohladil, pochválil,“ řekla Jana Nováková, pedagožka Základní školy Gutha-Jarkovského, o průběhu pražské stáže.</p> <p>A jak hodnotili dvanáct výjimečných dnů sami aktéři? „Překvapilo nás, a to mluvím za všechny, že jsme si mysleli, že to bude normální divadlo s rolema, ale ne, je to divadlo, kde každý je rolí on sám a mluví sám za sebe, dává do toho své pocity… Líbilo se mi, jak všichni mají energii, i když jsme toho moc třeba nenaspali a celé poslední tři dny jen zkoušeli a zkoušeli,“ prozradil Ríša a ještě dodal „Dojmů a zážitků bylo dost…“<br />
Režisérka Jana Svobodová o období, kdy vznikaly základy Vadí-nevadí, během něhož byli ke spolupráci přizváni i významní zahraniční hudebníci Ted van Leeuwen z Holandska a Michael Romanyshyn z USA, prohlásila: „Nechali jsme se překvapovat jednotlivými událostmi a tím, co se v průběhu celého přípravného procesu dozvíme. Od uvedení inscenace ve fázi work in progress v červnu 2013 jsme hodně pokročili, nyní se dotýkáme témat ohrožení, nedůvěry a slabosti. Tyto pocity, které všichni velmi dobře známe, jsou často živeny naším okolím, a proto jsme si vzpomněli na dětskou hru vadí – nevadí. Položili jsme si otázku: kdy jsme hrdiny a kdy poraženými v očích našeho okolí? Kdo je silný a kdo je na konci řady?“</p> <p>Autentičnost celé inscenace snad nejvíce podtrhuje skutečnost, že kostelečtí „herci“ hrají sami sebe: Například Tomáš je osmiletý Rom, žije se čtyřmi dalšími sourozenci v Kostelci nad Orlicí a jeho rodiče nemají práci. Tomáš chce být nejlepším tanečníkem. Další – Hanička – bydlí v Korytech, je jí jedenáct, je menší než ostatní a ve třídě se stala obětí šikany. Hanička se rozhodla chodit na judo, protože se chce naučit bránit. Hanna je Běloruska. Vdala se, když jí bylo osmnáct, spolu s manželem Yauhenem se účastnila protivládních demonstrací. Později utekli a požádali u nás o azyl. Rok žili v uprchlickém táboře v Kostelci nad Orlicí. Prožili si zde nečekaně těžké období. Chtějí studovat, najít si v Čechách práci a nový domov. A tak bychom mohli pokračovat dál…<br />
Velkým pozitivem tohoto výjimečného projektu je navíc to, jak se všichni – děti-dospělí, herci-neherci, bílí-Romové – naprosto sblížili, což nejlépe vystihla opět režisérka: „Je to hra o důvěře a respektu jeden k druhému…“<br />
A tato důvěra i respekt se nakonec přetavily do až nečekaného úspěchu celé inscenace, jejíž premiéry se odehrály ve vyprodaném pražském divadle Archa 11. a 12. února letošního roku. Úspěch si žádá opakování, a tak Vadí-nevadí pokračuje reprízami, které jsou na programu 26. a 27. dubna, následně ještě 21. května. Prozradit je možné i to, že se jedná o uvedení inscenace v dalších českých městech, z nichž už nyní je možné jmenovat Brno (6. 10.), ale možná i v zahraničí.<br />
Další informace: http://www.archatheatre.cz/cs/</p>
ČR: Česká republika patří mezi jeden z dvaceti šesti států, které mají polární základnu na Antarktidě. Vědci z Masarykovy univerzity v Brně zde už patnáct let provádějí unikátní výzkumy. Zaměřují se na dopad klimatických změn na Antarktidě a na to, jak tyto změny působí na území naší republiky. Film Petra Horkého Čeští vědci v Antarktidě představuje práci tuzemských výzkumníků a jejich způsob přemýšlení o globálních změnách, které čím dál tím více ovlivňují životy nás všech. To vše v nádherných a dechberoucích scenériích drsné antarktické krajiny. Dokument odvysílal program ČT2 dnes, 29. října, dostupný je i v iVysílání.
ČR: Byl to ten nejveselejší “dušičkový“ rozhovor, jaký jsem kdy vedla. Mým hostem v rozhlasovém studiu byl sochař, malíř, spisovatel a pedagog Vladimír Preclík. Vyprávěl o slavnosti v Den mrtvých v Mexiku, o tradici plné barev, hudby, zábavy a radosti. O pár let později – už o poznání vážněji – jsme se k tématu vrátili v knižním dialogu Sochařům se netleská. Tehdy jsem si uvědomila, jak důležité je připomínat si své blízké, a dokonce klást jim i dosud nezodpovězené otázky. Tak jako Vladimír Preclík svému otci Aloisovi v následujícím textu.
PRAHA: Nebylo jim ještě ani třicet let a začali společně ve svém volném čase provozovat klub, sklepní prostor v pražské Soukenické ulici, který si za předchozích majitelů získal pověst místa alternativní, „undergroundové“ kultury, ojedinělého útočiště nekomerčních kulturních aktivit. S Oskarem Hulcem a Milanem Dederou se setkáváme u příležitosti výročí deseti let od založení Spolku pro oživení Paměti právě po noci, kdy opět sklepní prostory komorního klubu zatopila do pěti čísel voda. Ano, není to poprvé, co se podnik potápěl a opět vynořil nad hladinu. Jak se plave v rozbouřených vodách menšinové kultury současným provozovatelům?