Um vložený do kovu

<p>KOSTELEC NA HANÉ: Kovářské řemeslo má u nás dlouholetou tradici a ani dnes se kvalitní ruční práci nepodařilo nahradit levnější tovární výrobou.</p> <p>Nezastupitelné místo u nás zaujímá umělecké kovářství, avšak již mnohem méně řemeslníků se věnuje kovářství tradičnímu. Jedním ze zástupců tohoto významného řemesla je Alfred Stawaritch, který za svůj um získal v letošním roce od ministra kultury prestižní titul Nositel tradice lidových řemesel v oboru tradiční kovářství.</p> <p>Železo hrálo v historii lidstva významnou úlohu. A právě díky jeho trvanlivosti nám archeologické nálezy dokládají postupný vývoj zpracování tohoto materiálu během evoluce lidské společnosti. Není tomu zas tak dávno, kdy kovárna tvořila neodmyslitelnou součást téměř každé vesnice, a kovář byl vždy váženým občanem, který promlouval do dění v obci a kromě svého řemesla se zabýval i ranhojičstvím a léčitelstvím, léčil dobytek a bylo-li zapotřebí, pomáhal i lidem.</p> <p>Řemeslo s rodinnou tradicí</p> <p>„Můj otec byl vyučený pekař, ale to mě nelákalo. S kovářským řemeslem jsem se poprvé setkal u svého strýce, který pracoval ve vesnické kovárně v obci Hradečná u Mohelnice. Vyráběl a opravoval zemědělské nářadí, dělal kovové ráfky na dřevěná kola od vozů a bryček. Právě u něho jsem poznal tradiční výrobní postupy, naučil se pracovat s výhní, kovadlinou, kladivy a kleštěmi. Potom jsem se vyučil v Agrostroji Prostějov a zůstal jsem tam i jako zaměstnanec. Později jsem nastoupil do Sigmy Lutín a jako mistr odborného výcviku jsem tam pracoval až do roku 1997. Při tom jsem si v roce 1994 vyřídil živnostenský list a začal se věnovat práci kováře. Zprvu na poloviční, později na celý úvazek. Kovářství učarovalo i mým dvěma synům – dvojčatům Ivovi a Milanovi. První z nich se vyučil mechanikem seřizovacích strojů, druhý absolvoval Střední technickou zemědělskou školu. Od roku 1993 se mnou začal pracovat Ivo, Milan se zapojoval postupně, až se i z něho stal kovář. Oba si udělali potřebné zkoušky, mají živnostenské listy a pracují samostatně,“ vypráví Alfred Stawaritsch.</p> <p>Klasická a umělecká kovařina</p> <p>Středem každé kovárny je výheň. V ní rozžhavený materiál se uchopí pomocí různých druhů kleští a dál se rozličnými typy kladiv zpracovává na kovadlině, což je nejdůležitější zařízení kovárny. Právě její příslušenství se může chlubit zajímavými názvy – utínky, zápustky, babky.</p> <p>Při klasických kovářských postupech se využívá techniky kutí. Tou se vyrábí zejména motyky, sekery, kosy nebo radlice na pluh. Dalšími výrobky jsou ráfky – obruče na kola kočárů, bryček, na různé typy zemědělských vozů, ty nejširší pak na pivovarské vozy, které dříve tahali silní pivovarští koně. Zajímavou zakázkou byla pro A. Stawaritsche obnova kočárů vystavených v nedalekém Muzeum kočárů Josefa Obra v Čechách pod Kosířem. </p> <p>„Umělecké kovařině se ale věnuji také. Buď sám najdu námět – nechám se inspirovat hlavně přírodou, nebo si zadavatel přinese vlastní nákresy, které spolu podle potřeby konzultujeme,“ říká nositel ocenění, pod jehož rukama vznikají i bytové doplňky (krbové nářadí, svícny, zvonečky, kliky), ozdobné kryty na studny, zábradlí, brány, a dokonce také sochy. Cena se odvíjí od velikosti výrobku a jeho náročnosti, čemuž přiměřeně odpovídá také doba strávená při jeho vytváření. Například půvabná mistička se třemi oříšky pro popelku si vyžádala až šest hodin práce. </p> <p>Řemeslo i umění</p> <p>Při restaurování děl starých kovářů je nezbytná výborná znalost řemesla, ale i bohatá představivost, protože míra jejich poškození během staletí je někdy značná. S prací A. Stawaritsche se můžeme setkat třeba v Prostějově, kde restauroval bránu z roku 1880. Dále se podílel na renovaci kovových částí věže kostela v Dědicích. Avšak za největší úspěch považuje opravu brány v místě svého bydliště – v Kostelci na Hané, která byla osazena v ohradní zdi hřbitova kdysi obklopujícího barokní kostel svatého Jakuba Staršího. Původní dvoukřídlá mřížová vrata do ní v roce 1747 ukoval místní kovář Jiří Pospíšil. Protože se na bráně zub času podepsal opravdu důkladně, bylo po jejím rozložení nutné některé části zhotovit nanovo. A konečně kostel proti krádežím chrání dvě zcela nové mříže pocházející také z kostelecké kovárny.</p> <p>„Spolu se syny jsme členy Společenství kovářů Čech, Moravy a Slezska. Na hradě Helfštýn se pravidelně zúčastňujeme přehlídky kovářského umění nazvané Hefaiston, na níž jsme získali řadu ocenění, a naopak v hradním areálu je umístěno několik našich plastik. Jezdíme i na každoroční akci Josefkol konanou v zámeckém parku v Čechách pod Kosířem. Je to místo pro setkávání a také pro předvádění všech druhů řemesel, která se podílejí na restaurování různých typů kočárů. Vidět nás můžete také ve skanzenech. Například v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Strážnici jsme na akci nazvané Dřevo a kov předváděli nasazování kovových ráfků na kola, chystáme se do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a na kovářské setkání v Německu a na Slovensku,“ doplňuje nositel ocenění, jehož práce najdeme nejen v naší republice, ale i v Rakousku nebo Německu.</p> <p>Eva Veselá</p>