Lidová kultura

PRAHA: Má název HOMO FABER a je zpřístupněná od 3. dubna 2009  v Musaionu - v Letohrádku Kinských, Kinského zahrada 97, Praha 5. Je to tatáž výstava, kterou zahajoval ministr kultury Václav Jehlička v únoru letošního roku v Paříži jako jednu z oficiálních akcí Českého předsednictví v EU. Podle ohlasů měla velký úspěch. 

Výstava koresponduje s Rokem kreativity a inovace, což je na základě vyhlášení Evropské komise právě ten letošní, a s projektem "Živé lidské poklady", který v 90 letech minulého století vyhlásilo UNESCO s cílem podporovat a chránit nositele tradičních dovedností, jejich technologie, výrobní postupy a znalosti.

Rukodělná výroba a tradiční řemesla provázely člověka od nepaměti, ale v poslední době jsou tyto přirozené lidské aktivity potlačovány masovou výrobou. Reakcí  České republiky na tyto skutečnosti je ocenění  Nositel tradice lidových řemesel, které od roku 2001 uděluje ministr kultury ČR výrobcům ovládajícím zánikem ohrožená řemesla a tradiční technologie, podílejících se na jejich uchování, šíření a předávání zkušeností dalším generacím.

Za dobu existence projektu již bylo oceněno 37 výrobců z nejrůznějších oborů. Výstava HOMO FABER prezentuje tyto oceněné mistry svého řemesla.

Představují se na ní mistři svého řemesla vytvářející výrobky ze dřeva (dřevěné a soustružené hračky, perníkové formy, štípané holubičky, dlabané nádoby, tesařská a sekernická výroba), hlíny (zakuřovaná hrnčina, kolovečská hrnčina, fajánse), kovu (kovářská výroba, pilníky a rašple), kůže (krojová obuv), pletiv (figurky z kukuřičného šustí, pletení z proutí, orobince, loubků, lýka a slámy, výroba březových metel), textilu (modrotisk, tkaní na stavu, bílé vyšívání, výšivka rybí šupinou, krosienka) a dalších materiálů.

Výstava je pořádána ve spolupráci s Národním ústavem lidové kultury ČR. Více informací o titulu "Nositel tradice lidových řemesel" najdete na jeho webových stránkách.

ŽIVÉ PŘEDVÁDĚNÍ TRADIČNÍCH ŘEMESEL

DOPROVODNÝ PROGRAM K VÝSTAVĚ HOMO FABER:

23. 5. – 24. 5. 2009

- výroba a malování dřevěných hraček (Zdeněk Bukáček)

- pletení z orobince (Iveta Dandová)

víkendové předvádění pro veřejnost

9. 6. 2009

 - výšivka rybí šupinou (Ludmila Dominová)

předvádění pro školní skupiny

20. 6. 2009

- výroba a malování dřevěných hraček (Zdeněk Bukáček)

-pletení z orobince (Iveta Dandová)

doprovodný program Pražské muzejní noci

25. – 26. 6. 2009 - výroba a malování dřevěných hraček (Zdeněk Bukáček)

předvádění pro školní skupiny

VŚTAVA POTRVÁ DO 26. ČERVENCE 2009

Otevírací doba:

V. - IX.: Út - Ne 10.00-18.00 hod.

ZAVŘENO: každé pondělí

Kontakt:

Musaion, Kinského zahrada 98, 150 00, Praha 5 – Smíchov,

tel. 257 323 063, e-mail: petr_janecek@nm.cz

ZLECHOV: V oblasti jihovýchodní Moravy, v národopisné oblasti Slovácko, se kroje uchovaly nejdéle z celé České republiky. A právě na tomto území najdeme i nejvíce lidí, kteří se výrobou jednotlivých součástí krojů zabývají. Patří mezi ně i Marie Skrežinová ze Zlechova, které v loňském roce udělil ministr kultury titul Nositel tradice lidových řemesel v oboru výroba umělých květin. Z umělých květin s korálky, zrcátky a dalšími doplňky vznikají zdobné součásti ženského i mužského kroje.

Na počátku je látka

Brokát, plátno, satén nebo monofil, nezbytná trpělivost a um – to vše stojí za výrobou jednotlivých kytiček, které jsou základním materiálem pro tvorbu věnců, vínků a voniček. „Látku nabarvím, pomocí hřebíčků vypnu na dřevěný rám a natužím jedlou želatinou. Po uschnutí ji složím na osm dílů, do kterých se raznicí vysekávají různé tvary. Poté se pomocí jednoduchých strojků každé z osmi vyražených koleček natvaruje do požadované podoby. V presu se tvaruje buďto za tepla rozehřátým železem, nebo za studena. Studeným tvarováním se dosahuje většího tlaku a já takto vyrábím zejména růže, větší květy a listy. Většinou dělám od každého tvaru a barvy po sto kusech. Potom už následuje vlastní kompletování květů. Na jejich stopky používám včelařský drát, obalím ho proužkem nastříhaného krepového papíru a na horní části, která bude uprostřed květu, utvořím tzv. bucle a nebo dám barevnou perličku. Tak vznikne pestík, který bude tvořit střed květu. Jednotlivé okvětní lístky se pak navlékají a lepí na připravený stonek. Z kytiček udělám svazky stejného druhu a barvy a ukládám je do krabic,“ popisuje nositelka prestižního titulu svůj pracovní postup, jehož časová náročnost vyplývá ze složitosti, např. montáž většího věnce k dívčímu kroji trvá pět až šest hodin.

Od malých voniček po velké věnce

Pestrosti svátečních krojů odpovídá i velké množství různých variant doplňků vytvářených z textilních kytiček, které nahradily původně používané kytičky voskové. Voničky mají nejrůznější velikosti a liší se také mírou zdobnosti. U mužských krojů se připevňují na klobouk a v menším provedení na prsa. A také se liší, například na svatbě mají jiné ženich, otec ženicha nebo nevěsty, mládenci a svědci.

Vínky a věnce jsou pak nedílnou součástí zejména dívčích krojů. Dřívější složité pentlení nevěsty nazývané čepení nebo hlazení, které je připomínkou dřívější renesanční úpravy vlasů, bylo nahrazeno jednoduššími věnečky z umělých myrtových a jiných květů, skleněných korálků a stužek.

Zatímco svatební věnce jsou výrazným prvkem krojů v celé Evropě, ale i jinde ve světě, používání vínků, věnců a voniček je typické zejména pro moravské kroje. Nejčastěji se s nimi setkáme na svátečních krojích nošených na církevní svátky, hody nebo poutě.

Tradice se dědí a předává

„Moje maminka se vyučila v kyjovské květinářské dílně svého strýce Jiřího Klaina, a i když se během let věnovala také jiné práci, svou původní profesi vykonávala alespoň příležitostně. Po zrušení zmíněné dílny její zařízení i s materiálem odkoupila a pokračovala doma ve Zlechově. Já jsem jí pomáhala vyrábět jednotlivé komponenty a také je kompletovat, a tak jsem se to všechno naučila. Vždycky mě potěší, když se mně i dnes občas dostane do ruky její výrobek, určený třeba k opravě,“ vypráví Marie Skrežinová, která do tajů výroby umělých květin dnes zase zaučuje svou dceru. Těžší práce spojená s ražením však připadla na manžela.

Různorodost vínků, věnců a voniček je nepřeberná. To proto, že zejména na Slovácku má každá vesnice odlišný kroj, a tedy i jiné ozdoby co se tvarů, barevnosti květin, ale i použití korálků, zrcátek, husího peří či střapců týče. Většinu z nich umí nositelka titulu vyrobit zpaměti, ale občas sáhne po vlastní dokumentaci anebo si vytvoří kopii podle přineseného a jí dosud neznámého krojového doplňku.

Eva Veselá