<p>PRAHA: Jana Válková, čerstvá absolventka doktorátu na kulturologii a Mikuláš Bryan, který je v současné době doktorandem na divadelní vědě, založili v roce 2003 soubor Rond. Věnují se starému tanci a jeho rozmanitým podobám.</p> <p>Volné seskupení tanečníků, muzikantů, oděvních badatelů a dalších se vloni proměnilo v občanské sdružení. Jeho hlavním posláním je taneční osvěta, nadále však zůstává i snaha zprostředkovat lidem přímý zážitek z historického tance, dokreslený třeba i kulinářským překvapením.</p> <p>Jakým aktivitám se sdružení Rond věnuje?</p> <p>Mikuláš: Rond se zabývá hlavně starými společenskými tanci, od renesance až po 19. století. Bádání v téhle oblasti nás postupně přivedlo i k současnému, živému evropského folklóru – tanečnímu hnutí, které si říká balfolk. Balfolk se zrodil ve Francii v 70. letech a točí se převážně kolem západoevropských tanců jako jsou valčíky, mazurky, scottish, zároveň se ale nebrání do sebe nasávat třeba kruhové formy balkánské nebo skandinávskou polku. Takže teď se snažíme propagovat právě tyhle dva proudy společenského tance. Ten starý, který je potřeba rekonstruovat ze zaprášených rukopisů a tisků, a ten současný, ve kterém se přetavila folklórní tradice v hodně soudobý a funkční tvar. Pořádáme letní semináře, tancovačky, společná taneční setkání. Těch se samozřejmě účastní i muzikanti, protože většina našich akcí potřebuje živou hudbu. </p> <p>Jana: Zaměřujeme se na tři druhy aktivit: osvětu v oblasti tance, taneční pikniky a vystoupení. Především se snažíme oživit společenský tanec, nabídnout ho jako možná pozapomenutou ale příjemnou součást života. V rámci tanečních pikniků se snažíme tanec zasadit do přirozeného prostředí, a tak kolem něj vytváříme něco jako dobovou kulisu. Včetně živých muzikantů, kostýmů – na nichž si velmi zakládáme, kulinářských zážitků nebo třeba dobových her. Ve vystoupeních, která už pár let nepovažujeme za hlavní osu naší činnosti, si klademe za cíl propojit živou muziku, divadelní výraz a společenský tanec do celistvého obrazu doby. Výjimečně vystupujeme i s kratšími tanečními pásmy.</p> <p>Kolik členů máte v současnosti?</p> <p>Jana: Je nás kolem dvaceti, údernické jádro je menší, kolem je zase nabaleno mnoho kamarádů a sympatizantů. </p> <p>Jakým způsobem informujete okolí o svých aktivitách a kde se vaše akce konají?</p> <p>Mikuláš: Všechny pozvánky vyvěšujeme on-line na našem blogu, rozesíláme maily, s propagací hodně pomáhá mnohými zatracovaný Facebook. Spolupracujeme s tanečním studiem Naboso, které je ve Školské ulici. Tady se pořádá většina kurzů a některé taneční večery. Také rádi okupujeme veřejný prostor, nejraději máme Kampu a Vyšehrad. Velké bretonské tancovačky pro veřejnost (takzvané fest-nozy) pořádáme od roku 2009 ve Starém purkrabství na Vyšehradě, máme slabost pro místa s duší. Občas se podaří i spolupráce s nějakou mimopražskou památkou, první malý renesanční ples jsme si ozkoušeli loni v létě v rámci letního semináře na hradě Švihov, jeden fest-noz jsme dělali na Humprechtě, letos nás zřejmě čeká Šelmberk.</p> <p>Ve sdružení pracujete jako dobrovolníci, jakým způsobem své aktivity jinak financujete?</p> <p>Mikuláš: Nejsme tak úplně dobrovolníci, jako spíš amatéři, v tom etymologickém smyslu slova. Financování se u každé akce liší, některé platí organizátor – a to hlavně základní výdaje, jako je cestovné a občerstvení v případě pikniků. Třeba loni v létě si u nás „objednal“ zámek Humprecht kromě už zmíněného fest-nozu tři celodenní taneční pikniky pro veřejnost – renesanční, bretonský a raně barokní. V případě komerčních akcí, které nijak zvlášť nevyhledáváme, samozřejmě dostaneme honorář, často ale vystupujeme v rámci charitativních akcí nebo jinak nevýdělečných aktivit. Svou pravidelnou taneční činnost platíme z vlastní kapsy. </p> <p>Jsou členové vašeho sdružení pouze amatéři?</p> <p>Mikuláš: Spolupracujeme s lidmi, kteří se tancem dlouhodobě zabývají, buď jako amatéři ve volném čase, nebo je to alespoň okrajově součást jejich profese. Já jsem třeba vystudoval divadelní vědu a diplomovou práci psal přímo o renesančních tancích, Jana studovala kulturologii. Hodně záležitostí konzultujeme s památkářkou Veronikou Kulovou, která psala diplomku o španělské módě v renesančních Čechách a dlouhodobě se specializuje na staré oděvy. Dále spolupracujeme s historikem Janem Biedermanem, který je sice spíš odborník na vojenství, ale hodně se zabývá i pro nás důležitou hmotnou kulturou. A pochopitelně jsme v kontaktu s mnoha dalšími… </p> <p>S kým dalším tedy ještě spolupracujete?</p> <p>Ve vedení Rondu je dnes také Eva Dryjová, další kulturolog, a Hana Major-Sládková, která se specializuje na taneční fotografii. Nesmíme zapomenout ani na našeho loutnistu Lukáše Sosnovce – jednoho z mála hudebníků, které skutečně zajímá, jak v renesanci a baroku fungovala taneční muzika.</p> <p>Zaujalo mě, že si sami šijete dobové kostýmy. Jak to děláte? </p> <p>Mikuláš: Jde nám hlavně o tom, aby to, co si vezmeme při tanci na sebe, nebyl „kostým“, ale skutečně replika dobového oděvu. Některé spodní švy jsou občas ušity na stroji, ale jinak všechny věci, které jsou vidět, vždy vznikají dobovou technologií. Především jde o to, aby všechny části oděvu byly funkční, stejně jako jejich původní vzory, a odpovídalo vrstvení oděvu. To, že se třeba přivazuje kabátec k nohavicím, má jednak svoje praktické důvody, a jednak to do jisté míry ovlivní váš pohyb.</p> <p>Jana: O každém historickém oděvu dohledáme co nejvíce informací, jsme velmi precizní v autentičnosti celku i detailech. V každém oděvu jsou zakódovány dobové sociální znaky. Postavení ženy ve společnosti, otevřenost společnosti, možnost sociálních kontaktů na veřejnosti. Stejně tak každý oděv velmi ovlivňuje pohyb a držení těla. Některé staré šaty neumožňovaly ženě zvednout ruce nad hlavu, mnohé nedovolily udělat radikální otočku na místě, protože za sebou má ještě vlečku. Šaty mohou mít třeba korzet a pokud se zavazuje na zádech, v praxi to znamená, že se žena nedokáže obléknout ani svléknout bez cizí pomoci. Šaty tedy mohou být i pokusem o sociální kontrolu. Snažíme se pochopit, jak oděv fungoval, vždy ho vytváříme podle dobových záznamů a českých i zahraničních studií. Šaty šijeme nejčastěji sami a pochopitelně z vhodných látek. Kvalitní repliky ovlivňují i atmosféru spojenou s vystoupením. Na rozdíl od jiných skupin nejsme schopni do pěti minut přeskočit z barokních šatů do renesance, protože než se sešněrujeme, nějakou dobu to trvá. </p> <p>Jaké poslední repliky jste šili?</p> <p>Mikuláš: Poslední jsou kroje z Rennes z konce 19. století. </p> <p>Jana: Je to poměrně zajímavý oděv, v němž se spojují specifika bretonských lidových krojů s Viktoriánskou módou. Rennes, na rozdíl od zbytku Bretaně, bylo v té době poměrně otevřené obchodnické město. A tak se tu setkávají viktoriánské znaky s typickými znaky Bretaně, což jsou především bílé čepce, které se poměrně složitě vyšívají, škrobí a připevňují do účesu. V případě kraje kolem Rennes jsou šité z bavlněného tylu. </p> <p>Vystupujete také v zahraničí?</p> <p>Mikuláš: Občas v zahraničí vystupujeme na vlastní pěst v rámci zábavných záborů veřejného prostoru. Vystupovali jsme také se zahraničními soubory, když jsme byli v cizině na studiích – oba jsme vystupovali se souborem Astour v Rennes, kde jsme strávili rok doktorátu. Veřejná vystoupení bereme jako službu městu a danému prostoru, nevybíráme za ně žádné peníze, maximálně před sebe dáme klobouk. </p> <p>Poslední otázka na závěr: co je pro vás největší motivací k dané aktivitě?</p> <p>Mikuláš: Motivuje mě představa, že nám Čechům nebude trapné tancovat. U nás se lidé stydí tančit. Tady je tradice tančení a vlastního folkloru velmi vykořeněná. Folklór jsme zašlapali už za komunismu. Tehdy sice folklór byl oficiálně podporován, ale možná právě to je ten problém. Automaticky se stal něčím, co se nesluší. Další problém je, že ve školách strašně dlouho chyběla pohybová výchova. V tomhle směru si nesmírně vážíme iniciativi Vize tance, která se snaží přivést tanec do škol. Uznejte, že je to na hlavu – na základní škole máte povinnou výtvarnou výchovu a hudební výchovu, na střední se nejspíš přidá i „dramaťák“, ale pohybová taneční průprava chybí. Hod krikeťákem je sice bezva věc, ale při vší úctě k tělocviku musíme uznat, že je to trochu jednostranné povyražení. V šestnácti letech pak člověka bez přípravy a varování vyštvou do tanečních, kde je zákonitě naprosto perplex, párkrát se opije, a tím je pro většinu populace s tančením konec.<br /> Poslední zádrhel je v tom, že jsme pořád nějak neochotní se sdružovat ve větším, nedůvěřiví k hromadným akcím, neochotní vyrážet do veřejného prostoru. Moc tomu nerozumím, nejspíš to je taky odkaz naší totalitní minulosti – radši nechodit někam, kde všechny neznáme, aby nás náhodou nikdo nefízloval. Radši s pěti kamarády na pivo než se čtyřiceti známými na tancovačku. Ale mám pocit, že postupně se to láme, takže věříme, že bude líp, jen je potřeba lidem ukázat, že tancovat není ostuda. Těšíme se na 29. duben, kdy se spolu s iniciativou Buskerville zapojíme do každoročního Mezinárodního dne tance a zatančíme si v ulicích Prahy. Přijďte se připojit.</p> <p>Jana: Málokdy se u nás vidí tanec pojednaný„od hlavy až k patě“, se vším, co k němu patří, včetně kulis a jeho smyslu, což v historii znamená kontakt mezi mužem a ženou. Pro mě je to zajímavá zkušenost ženskosti, kterou jinak málokde potkáte. Česká žena se v tanci naučí, že kam si svého muže nedotlačí, tam ho nemá, a od tanečních se to s námi táhne dál a dál. Je skvělé to dělat jinak, nechat sílu vedení na tanečnících, na mužích, a užít si tanec z druhé strany.</p> <p>Odkazy:<br /> Rond, o.s. – http://blog.rond.cz<br /> rond@rond.cz</p>
