I o ní je v následujícím textu řeč, stejně jako o moderním pojetí tradičního řemesla či přijetí místní uměleckou komunitou. Ale nejvíce jsem se zajímala o jeho začátky v Kanadě, o zdejší podmínky pro provozování kovařiny. Odpovědi na mé otázky došly s omluvou jako naskenovaný rukopis. Jak sám tento neobyčejný kovář s magisterským titulem říká, práce má nad hlavu, prožívá dobu sklizně a zaneprázdněnosti, přesně v duchu hesla, kterým se také prezentuje: „Když vás vaše práce baví a jste v ní dobří, váš čas bude jejím otrokem.“
Jste mistrem kovářem v Kanadě. Jako absolvent uměleckořemeslné školy Podkovářská jste musel urazit hodně dlouhou cestu…
Považuji se za jednoho z nich. Ano, to máte pravdu. Cesta byla dlouhá a místy hodně „trnitá“. Nejtěžší je odhodlat se k něčemu neznámému, k něčemu, od čeho nevíte, co můžete očekávat. Mohu říct, že mi velice pomohl názor několika lidí, ale zmíním pouze dva. Prvním člověkem, který mi otevřel oči, byl můj kovářský mistr, Petr Voříšek. Po zdárném ukončení maturity jsem s nadšením začal shánět práci, někoho, kdo mě zaměstná. Zeptal jsem se nejprve pana mistra Voříška, zda by nevěděl o nějaké kovářské firmě, která zrovna hledá někoho jako já. On se zhrozil a odpověděl: „Proč chceš být zaměstnancem? Ty máš na to si založit svou vlastní firmu!“ Druhým člověkem, který mě utvrdil v mém životním rozhodnutí, byl trenér sportovní gymnastiky, pan Netušil, vynikající člověk, jenž mě vedl na praxi. Během běžné konzultace na praxi sportovní gymnastiky v sportovním klubu na Dlabačově v Praze se mě zeptal, jakou mám školu. Když jsem mu odpověděl, že jsem umělecký kovář, zasmál se a rázně řekl: „Nemrhej svým životem jako učitel či trenér, věnuj se kovářskému řemeslu.“ Dodnes na tyto dva moudré pány velice rád vzpomínám a tiše jim děkuji.
Můžete se představit? Dočetla jsem se o vás, že pocházíte z kovářské rodiny a používáte dvě příjmení: Podojil/Mara…
Jmenuji se Pavel Podojil a jsem uměleckým kovářem a zámečníkem. Vystudoval jsem SOU Umělecký kovář a zámečník tříletý obor s dvouletou nástavbou ukončenou maturitní zkouškou na Uměleckořemeslné škole v Praze na Podkovářské. Oženil jsem se v Kanadě a po svatbě jsme si s manželkou sjednotili příjmení na Mára. Mára byl můj děda z matčiny strany, který byl též kovářem. Stejně tak se jmenuje i naše firma, MARA Ornamental Blacksmith Inc. Můj děda František Mára byl kovářem vyučeným u svého strýce Aloise Máry mistrem kovářským na Táborsku v jižních Čechách.
Vystudoval jste i vysokou školu, což není pro řemeslníka úplně obvyklé. Jaký obor jste absolvoval a proč?
Mám vystudovanou Karlovu univerzitu v Praze. Absolvoval jsem obor tělesná výchova a sport se zaměřením na sportovní gymnastiku, ze které mám trenérství první třídy a jako absolvent této školy jsem učitelem tělesné výchovy. Momentálně titul Mgr. nepoužívám a trenérství se věnuji snad jen pro osobní potřeby. Ale do budoucna…, člověk nikdy neví. Myslím, že je velice dobré umět nějaké řemeslo, ale zároveň mít i vyšší vzdělání. Někdy pouhé řemeslo může limitovat pouze k dělnické profesi, ale z vyššího vzdělání lze vždy sestoupit a dělat zručného dělníka. Opačně to jde velice těžce.
V Čechách jste vybudoval svou kovářskou firmu a měl zakázky i po Evropě. Co Vás vedlo od úspěšně zavedeného podnikání právě do Kanady? Jak dlouho už zde pracujete? Kolik Vám bylo let, když jste do Kanady odjel?
Ano, to je pravda. A dokonce si myslím, že jsem se v ČR neměl vůbec špatně. Důvod proč jsem odešel, je/byl jednoduchý. Chtěl jsem si rozšířit obzor o jeden světový jazyk, a to byla angličtina. Po ukončení Karlovy univerzity v roce 2008 byli všichni spolužáci nabuzeni někam vycestovat, ale maximálně do Anglie. Tam mě to netáhlo. Třináct let jsem se učil jenom německy, a tak jsem se rozhodl odletět na čtyřměsíční kurz anglického jazyka do Kanady. Každému se to zdálo daleko, nezbývalo tedy nic jiného, než ve svých 29 letech vyrazit sám. Odcházel jsem se slovy: když to tam bude jen o něco lepší, tak tam zůstávám. Dodnes si myslím, že je to tu pro kováře o něco lepší než v ČR. Když jsem se po čtyřech měsících nevrátil, ale přijel jsem zpět do vlasti až po 3,5 roce, cítil jsem, že jsem udělal správné rozhodnutí. Momentálně zde žiji 8,5 roku a mám zde svoji kovářskou firmu a krásnou rodinu. Kanada je velice mladá země s mnoha ambiciózními lidmi, jako jsou designéři, architekti, investoři atd. Zde v Albertě není mnoho lidí, ale je zde mnoho těch, co jsou morálně na výši a rádi zaplatí to, co si objednají. To je důležitá věc v podnikání!
Jaké zakázky děláte nejčastěji a pro koho, kdo jsou Vaši zákazníci? Jaká byla nejnáročnější, na co jste pyšný? Kolik zakázek uděláte za rok? Máte zaměstnance?
Nejčastěji dělám zakázky pro zákazníky, kteří dokážou ocenit řemeslné zpracování a kovářský „kumšt“. Nezáleží na tom, zda jsou to soukromé osoby či firmy, ale na tom, zda rozeznají práci kováře od pásové výroby. Každá zakázka vyžaduje určitou míru zkušeností, vědomostí, zručnosti či představivosti atd. Mohu říct, že jsem pyšný na barokní zábradlí pro jednoho mého stálého zákazníka. Na jeho točitém zábradlí jsem pracoval v pronajaté dílně ve vedlejší provincii vzdálené 700 km od zákazníkova domu. Sedmihodinovou cestu jsem absolvoval každých čtrnáct dnů. Zaměřit nových sedm metrů zábradlí, pak pěkně zpět do dílny vyrobit těchto sedm metrů a za čtrnáct dní zase nazpět na montáž. Tento můj top zákazník mě plně zaměstnával na budování svého sídla celé dva roky. Momentálně se ozve čtyřikrát až šestkrát do roka s další prací. Je velice krásný pocit, když vás někdo nazývá „mým kovářem“. Kolik zakázek udělám za rok? Je jich hodně. Momentálně mám „pomocníky“. Zaměstnanci přijdou v brzké době. Snažil jsem se tomu vyhnout, abych si udržel svou kvalitu práce, ale do budoucna to jinak než s nimi nepůjde.
Takto náročnou zakázku by asi nevzal každý…
Ba naopak! Tuto zakázku by vzal každý, ale málokdo by ji byl schopen zrealizovat! Byl jsem osloven neznámým zákazníkem a po první schůzce velice mile překvapen tím, že si mě vybral. Aniž bych ho o to žádal, sám od sebe mi dal „tučný“ startovní deposit se slovy: „Kdy můžeš začít?“. Neměl jsem moc na vybranou, než jsem se nadál, byl jsem v jednom kole. Někdy je lepší, když člověk nemá moc času na rozmyšlenou, podobně jako při malbě obrazu. První dojem je vždy vystižen během několika minut. Více času přináší pouze zmatek a ztrácení se v „patlanici“.
Je nějaký rozdíl mezi poptávkou evropskou a zakázkami, které děláte v zámoří? Jaká jsou specifika provozování Vaší živnosti v Kanadě?
Rozdíl v poptávce je viditelný v tom, že v zámoří zákazníci poptávající se po kovářském řemesle mají opravdu prostředky na to, co poptávají. Velmi záleží na druhu práce, kterou nabízíte. V Kanadě v tomto ohledu existují veliké rozdíly podle toho, v jaké provincii se nacházíte. Nikdy předtím mě nenapadlo, že v prérijní provincii, jakou je Saskatchewan, nebudou mít krbové nářadí, krbové mřížky, krbové rošty atd. Jedná se jinak o velké odvětví v kovářské výrobě, ale když tu nerostou stromy, pak nepotřebují ani krby na dřevo… Specifika mé firmy jsou dána tím, že se nebojím vzít i práci, kterou jsem předtím nikdy nedělal, pak mi to ale zabírá o to více času. Být všestranný je, myslím si, vždy lepší, než mít jednu specializaci a čekat, že to jednou také přijde. Není ani tak důležité, co děláte, ale jak to děláte a jaký přístup k tomu zaujímáte.
Jaké zde byly začátky? Na co jste byl dobře připraven školou v rámci oborového vzdělání či vedením firmy v ČR a co Vás naopak zaskočilo?
Začátky jsou těžké všude. V zahraničí či zámoří je to těžší o to, že tu funguje jazyková bariéra, chybí přímá podpora rodičů, prarodičů či kamarádů. Jsou zde jiné zákony, řidičské průkazy, jiné míry a jednotky. Milimetry a metry nefungují, místo nich si musíte zvyknout na palce a stopy. Tituly a školy většinou neuznávají, takže člověk je zase studentem. Kategorie vyššího vzdělání je ale oceňována všude. Škola předává návod, jak něco vyrábět, ale reálná každodenní práce je úplně odlišná. Zahrnuje velkou část věcí a situací, o nichž pan učitel nikdy nemluvil, a to je realita vztahů, nástrah, zákonů, oprav nářadí či strojů, skryté a neočekávané komplikace. Na to vás připraví pouze zkušenost a roky praxe.
Jsou zde umělecká řemesla podporována státem? Myslím tím např. oborové soutěže, grantové programy a speciální projekty, obdobu českého titulu Nositel tradic lidového řemesla…?
Stát zde podporuje vše, co se dá. Nejsem si ale vědom, do jaké míry a jakým způsobem podpora od státu funguje, sám žádnou nevyužívám.
Je pravda, že patříte mezi pouhé tři kováře ve státě Alberta? Popřípadě mají kováři v Kanadě svůj cech, oborové sdružení? Jak Vás přijala kanadská společnost?
Pravdou je, že patřím mezi pár kovářů, kteří se tomuto oboru věnují na plný úvazek v oblasti našeho města a rozsáhlého okolí. Neznám všechny kováře v okolí, ale těch velice šikovných moc není. Vím o sdružení kovářů a podkovářů, ale nefunguje zdaleka tak jako v USA nebo Evropě. Já stále patřím srdcem i duší pod Kovářské společenstvo Alfreda Habermanna (pozn. red.: Profesní sdružení zastupující zájmy kovářů, zámečníků a podkovářů České republiky již od roku 2002).
Existuje rozdíl mezi kovářem vyučeným v Čechách a v Kanadě, co se týče řemeslných postupů, technik, práce s materiálem apod.?
Řekl bych, že ano. Evropský kovář má větší přehled, už jen z pohledu historického. Když vyrůstáte tam, kde jsou doklady kovářské tradice na každém rohu, tak to prostě máte „v žilách“. Víte, jak se co vyrábí a jaké postupy a techniky použít. Tohle v Kanadě moc není. Je to velice mladá země. Letos oslavila stopadesátileté výročí existence.
Součástí Vaší práce je i design na zakázku, musíte tedy umět také kreslit, vytvářet skicy a výkresy. Jste v tomto smyslu ovlivněn kanadským folklorem, krajinou, odlišnou ornamentikou?
Design je padesát procent úspěchu. Kovář by měl umět kreslit, a to velice dobře! Když kreslím návrh, tak o výrobku přemýšlím, jako bych ho už vyráběl. Dokážu si ho představit ze všech stran, 3D. Když to dokážu nakreslit, tak to dokážu i vyrobit! Kresba je pro mě velice důležitá, protože kresba prodává výrobek. Doba internetu nám umožňuje mít přehled, co je zrovna v módě a co není… Kanadská historie, indiáni, hory, krajina atd., určitě ovlivňují všechny, co tu žijí a tvoří.
Má podle Vás tradiční kovářské řemeslo uplatnění v současném moderním designu?
Určitě ano! Všechno už tu jednou bylo. Jde jen o to zkombinovat věci tak, aby byly zajímavé, a měly nějaký řád, smysl či myšlenku. Myslím si, že klasický kovář se musí adaptovat a opustit popřípadě i výheň na uhlí a přejít k modernímu pojetí zpracování materiálu, opustit železo a začít používat i jiné materiály. Vždyť i v minulosti kovář nedělal jen podkovy, ale byl to člověk vzdělaný, zastupující třeba i zubaře. Tradiční kovářské řemeslo lze využít a aplikovat či přetvořit do jiného konceptu. Např. designér se mě ptá: „Můžeme tyto kované elementy zakomponovat do interiérového zábradlí, aniž bychom je musely pevně propojit s nějakou další konstrukcí?“. Má odpověď z pohledu klasického kováře by byla ne, ale z pohledu moderního adaptovaného kováře: „Ano, můžeme tyto kované klasické elementy vtlačit za tepla do PVC/akrylové průhledné desky a tak docílíme toho, že kované elementy vypadají, že se vznášejí v prostoru.“
Pracoval jste někdy na takovém zadání, laicky řečeno, dělal jste místo mříží (tradiční kovářská práce) třeba doplňky interiérů (současný moderní design)?
Doplňky interiérů atd. jsou každodenním chlebem v mé dílně. Mnoho lidí se mě ptá, zda dokážu vytvořit třeba i snubní prsten. Když jim ukážu svůj „snubák“, hned chtějí také jeden!
Vystavujete? Kde je možné vidět Vaše práce, ať už v Kanadě nebo v Čechách?
Momentálně ne. Nyní prožívám dobu sklizně. Jak jen se to trošku uklidní, tak zase začnu vystavovat. V Kanadě mé výrobky můžete vidět v restauracích, kavárnách, barech, firmách a soukromých rezidencích.
Kde jste vystavoval v ČR? Účastnil jste se např. Hefaistonu? Dosáhl jste nějakého úspěchu, získal ceny? Máte už v tomto ohledu plány do budoucna, jakého výstavního projektu se zúčastníte?
Na Helfštýně jsem měl svoji závěrečnou práci ještě jako student. Nic dalšího jsem v ČR nepodnikl. Z kanadských výstav jsem měl vždy dobrý pocit a několikrát jsem pomáhal dotvořit vystavované předměty jiných umělců v Canmore. Jednalo se o kované stojany atd. pro umělecky ztvárněné sklo, keramiku a kámen. Nicméně uzavřený okruh umělců mi nedovolil se této výstavy zúčastnit. Tentýž problém jsem měl i v Saskatchewanu. Být součástí větší umělecké skupiny vyžaduje dlouhodobé působení v této skupině. Pro jednotlivce je pak jakákoli výstava velice nákladnou záležitostí. Momentálně jsem v kontaktu s několika galeriemi a mám tímto směrem velké plány.
Máte nějaké krédo či pracovní zásady, kterými se řídíte, abyste byl v Kanadě úspěšný?
„Co můžeš udělat už dnes, udělej už dnes!“
Ve své kariéře jste se posouval stále dopředu. Máte ještě nějakou metu, které byste chtěl dosáhnout? Uvažujete o tom, že byste např. učil v kovářských kurzech apod. nebo sám takové kurzy nabízel?
Spousty! Plány, přání, mety. Jedna z nich je předat své zkušenosti dál, dalším generacím. Pořádat kovářské kurzy s různou tematikou mám v plánu už po dlouhá léta. Mám rád roli učitele i mistra. Zde se mé dvojí vzdělání prolíná a doplňuje. Mým velkým snem je předat své zkušenosti potomkům, ale vím, že život nás může odvát úplně někam jinam a s velkým respektem přijmu jejich odlišné životní rozhodnutí. Co se týče vyučování na zdejší univerzitě, tak tam jsem tlačen svým kamarádem, který si stále myslí, že bych měl stoprocentně vyučovat. Já ale ještě necítím, že je ten správný okamžik, ale do budoucna nic nevylučuji.
Na zkušenou má za Vámi přijet nadějný umělecký štukatér Oliver Braun, rovněž absolvent stejné školy řemesel, který si také jako velmi mladý založil v Čechách vlastní firmu…
Ano, už se nemohu dočkat. Stále jsem v duši učitelem i žákem.
Jaké poznatky mu předáte, pokud by si chtěl založit vlastní firmu v Kanadě?
Myslím si, že se zde člověk musí snažit více než v ČR, ale snaha se mu vrátí v příjemné podobě.
Kontakt a další informace:
Pavel Mara
MARA Ornamental Blacksmith Inc.
(403) 437-0718
office@marablacksmith.com
www.marablacksmith.com
