pondělí
1. července 2024
svátek slaví Jaroslava

Lidová kultura

Lidová kultura

Slavnosti chleba: XV. ročník

SLUP: V sobotu 7. září 2019 se budou ve Slupi konat již tradiční akce - Slavnosti chleba. Hlavním programem je přehlídka folklorních souborů z regionu Jižní Moravy, národnostních menšin žijících na území Jihomoravského kraje, ale i ze Slovenska.

07.09.2019
Autor článku: 
luk

V rámci doprovodného programu lze zhlédnout jarmark, kde se představoví historická řemesla. Jarmark doplní  další stánky s občerstvením, burčákem a čerstvým pečivem. Na travnaté ploše za mlýnem bude umístěna vojenská polní pekárna, která v průběhu akce bude nepřetržitě péci chléb. Za mlýnem je také připraven program pro děti včetně vodníka, který bude vyprávět pohádky.

Až do večerních hodin bude v nepřetržitém provozu Vodní mlýn ve Slupi. V blízkosti kulturního domu proběhne rozsáhlá přehlídka historických traktorů, které se vydají po poledni na spanilou jízdu po areálu Slavností chleba. Dále bude ve Slupi pro návštěvníky otevřeno Muzeum Československého opevnění a Muzeum zemědělství v Oleksovičkách. V rámci předváděcích jízd autobusů Technického muzea v Brně můžete navštívit dělostřelecký srub Zahrádka v Šatově.

Do Slupi je možno se dostat zadarmo ze Šatova, Znojma nebo blízkého okolí Slupi prostřednictvím předváděcích jízd historických autobusů. Ze Znojma pojedou ze stanoviště MHD u železniční stanice, jinak zastavují u autobusových zastávek v projížděných obcích. Odjezdy historických autobusů budou upřesněny, před konáním akce zvláštním jízdním řádem.

Blíže na www.slup.cz nebo přímo na webu Slavností chleba

 

ZDROJ

20. Slovácký rok v Kyjově

KYJOV: Brány královského města Kyjova se milovníkům tradic, lidové hudby, písní, tanců, a především skvělé zábavy otevřou letos v srpnu už podvacáté. Centrum kyjovského Dolňácka se opět po čtyřech letech stane Mekkou folkloristů z Čech, Moravy i zahraničí. Koná se zde 20. Slovácký rok – největší folklorní událost, která se stejně jako olympijské hry opakuje jen jednou za čtyři roky

od 15.08.2019 do 18.08.2019
Autor článku: 
luk

Tisíce účinkujících se během čtyř festivalových dnů představí ve více než třech desítkách pořadů. Průvod čítající 3000 krojovaných ze všech obcí regionu rozzáří kyjovské náměstí pestrými barvami bohatě zdobených krojů. Lidový jarmark ukáže fortel českých a moravských řemeslníků a letní vzduch se rozvoní tradičními dobrotami, vínem i domácí pálenkou. Bujaré zpěvy, doprovázené čarovnými tóny houslí a cimbálu, přeruší až vyzvánění kostelních zvonů, svolávající ke slavnostní nedělní mši, a dusot kopyt pod sedly jezdců Jízdy králů uhánějících tryskem od Skoronic k majestátní kyjovské radnici.

Zažijte to vzrušení, když stoupá k nebi vysoká a štíhlá májka na znamení začátku slavností, i pocit krásné nostalgie, když se v nedělním podvečeru kácí k zemi, a tři dny i noci tepající srdce Slovácka pomalu utichá. I Vám otevře Slovácko svou rozmanitou náruč a město Kyjov svou pohostinnost, i Vy budete na Slováckém roku upřímně vítáni.

Historie festivalu sahá až do roku 1921, právem se tak označuje za nejstarší národopisnou slavnost u nás. Tradici konání slavností přerušily jen II. světová válka a léta poválečná. Obnovila se v roce 1956 a od roku 1971 se akce koná v pravidelných čtyřletých cyklech.

První Slovácký rok uspořádal kyjovský Sokol v roce 1921 u příležitosti 50. výročí svého vzniku. Slavnost byla součástí sletu sokolské župy Komenského. Snahou kyjovských sokolů byla pomoc při zachování a dalším rozvíjení slovácké lidové kultury, kterou chápali jako jedinečný odkaz předků a významnou součást kultury národní.

 

ZDROJ

4. Přehlídka dechových hudeb ve Strašově u Přelouče

STRAŠOV: Obec Strašov u Přelouče spolu s dechovou hudbou Pernštejnka pořádá 4. Přehlídku DH na Letním parketu v sobotu dne 3. 8. 2019 od 14,00 hodin. Vystoupí zde k poslechu i tanci jihočeská Keramička, pražská Strahovanka, pardubická Pernštejnka a perla z jižní Moravy Túfaranka ze Šakvic.

03.08.2019
14:00
Autor článku: 
Karel Novotný

Tradičně bude celý festival uvádět oblíbená herečka, zpěvačka, recitátorka a moderátorka Jana Trojanová z Prahy.

Turisté si z Břeclavska odvezou pěknou knihu

JIHOMORAVSKÝ KRAJ: Už jste se někdy vznášeli nad Pálavou, Lednicko-valtickým areálem, který je nazýván Zahradou Evropy, Mikulovem, Břeclaví, Novomlýnskými nádržemi nebo Věstonicemi, které proslavila legendární soška Věstonické Venuše? Že ne? Zanedlouho budete mít možnost vzlétnout alespoň pomyslně nad tímto krajem vína, lidových tradic i cyklistiky.

Autor článku: 
Jitka Mlčáková

Zlínské CBS Nakladatelství připravuje novou knihu s leteckými fotografiemi tohoto okresu Břeclavsko z nebe, která bude plná nádherných a netradičních pohledů na známá i méně známá místa a zákoutí, která jsou mnohdy při běžném pohledu ze země skryta.

Region, který je oblíbeným cílem návštěvníků z celé republiky i mnoha zemí světa, to je Břeclavsko. Místo, kde se stékají dvě nejvýznamnější řeky Slovácka, Morava a Dyje a v jejich blízkosti se nachází dvě pozoruhodná území Pálava a rozsáhlý Lednicko-valtický areál.

Okres je doslova protkaný sítí cyklostezek, které vás po převážně rovinatém terénu dovedou k zajímavým místům i městům jako jsou Břeclav, Mikulov, Dolní Dunajovice, Dolní Věstonice, Lednice, Velké Pavlovice, Hustopeče. Projedete řadu malebných vesnic, kde se doposud zachovávají bohaté lidové tradice i kulturní život, nahlédnete do řemesla vinařského, v místních sklípcích při sklenici dobrého vína vás vinaři ochotně seznámí s postupem výroby tohoto moku, ve kterém je ukryta pravda.

Nyní regionální projektový manažer sbírá informace a zajímavosti přímo v terénu, vítány jsou obce, města, školy i firmy, které nakladatelství pomáhají s obsahovou částí knihy a poskytují cenné informace z daného regionu.

Kniha vyjde v prvním čtvrtletí nového roku 2020.

Více informací se dozvíte zde: www.cbs-cesko.cz

Piña-Seda – Náprstkovo muzeum představuje ananasové a hedvábné tkaniny z tropů

PRAHA: Už jste slyšeli o tkanině z ananasu a hedvábí a rádi byste se o ní dozvěděli něco víc? Nebo je pro vás název Piña-Seda zcela novým pojmem, se kterým byste se rádi blíže seznámili? Pak určitě využijte jedinečné příležitosti a přijďte se podívat do Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur, kde můžete od úterý 16. července vidět výstavu s názvem Piña-Seda, která vám tuto unikátní tkaninu do detailu představí.

od 16.07.2019 do 18.07.2019
Autor článku: 
TZ/klapka

Látka piña (španělsky „ananas“) je díky své jemnosti považována za královnu filipínských textilií, zatímco látka seda (španělsky „hedvábí“) je nepopiratelně nejhladší tkaninou na světě. Kombinací piña a seda vzniká skutečná elegance – jemná a delikátní jako ananasová vlákna a hladká a luxusní jako hedvábí. Na výstavě se návštěvníci s touto tradiční filipínskou tkaninou detailně seznámí. K vidění bude například tkalcovský stav i ukázky různých tkanin, výšivek a několik tradičních oděvů vyrobených ze zmíněných látek.

Aby se však návštěvníci neseznamovali s touto jedinečnou látkou jen teoreticky, jsou pro ně připraveny i workshopy, na kterých si prakticky vyzkouší, co práce s takovouto tkaninou obnáší. Ve dnech od 16. do 18. července se tak mohou přijít dopoledne podívat na ukázku tkaní a odpoledne je pak bude čekat přednáška s workshopem vyšívání.

Program:

16. – 18. 7. 2019

  • 10.00 – 12.00 h

Ukázka tkaní

Tkají:

Ms. Cerila Crisostomo, Ms. Gemma Espaňola

  • 14.00 – 17.00 h

Přednáška a workshop vyšívání

Vyšívají:

Ms. Josefi na Llamoso, Ms. Rosalina Talavero

Festival národů Podyjí

MIKULOV: Mikulovský Festival národů Podyjí je jedinečným setkáním a obrovskou kuchyní pod širým nebem, kde lze na jednom místě pouze jedenkrát v roce ochutnat speciality z téměř celé Evropy. Bohatý program a bezmála dvě desítky kuchyní provoní mikulovské Náměstí o víkendu 19. - 21. července.

 

od 19.07.2019 do 21.07.2019
Autor článku: 
luk

Pestrá směsice tradic, kultury, chutí a vůní národnostních menšin žijících na jižní Moravě a v rakouském pohraničí. Lidové národní speciality mnoha zemí Evropy i Asie, moravská i rakouská vína a mnohojazyčná vystoupení muzikantů. To vše slibují pořadatelé 20. ročníku festivalu z občanského sdružení Národy Podyjí. 

Místo konání: Mikulov, Náměstí 1, Mikulov, 692 01

Datum konání: 19.7.2019 až 21.7.2019

Tanec - folklórní tanec; Gastronomie - gastronomie - víno, tradiční kuchyně

Více informací na: www.narodypodyji.cz

 

ZDROJ

 

Vyrobte si vlastní luk nebo řezbářský nůž

HUNTÍŘOV: V obci Huntířov v okrese Jablonec nad Nisou si mohou návštěvníci Libereckého kraje a místní obyvatelé vyrobit vlastní luk, nožík nebo modřínový šindel vlašského typu. Po předem domluveném termínu se zájemcům bude věnovat v rámci placených kurzů odborník Petr Klíma.

Autor článku: 
luk

Přihlásit se může každý na webových stránkách https://dilnasagittaria.cz/.

„Všichni určitě známe ten pocit, když si něco vyrobíme vlastníma rukama. Tady je příležitost vyrobit něco netradičního. Vždyť nůž, luk a šípy nebo šindel doma běžně nikdo z nás nedělá. Bude to zážitek, který si každý zapamatuje,“ uvedla Květa Vinklátová, radní pro kulturu, památkovou péči a cestovní ruch Libereckého kraje.

Při výrobě řezbářského nože se účastník kurzu naučí vykovat čepel, hrubé broušení, kalení a finální broušení. Dále si pak může vyrobit střenku z vybraného dřeva, nýty a celý nůž si zkompletuje.

Dalším kurzem je výroba 3 kusů replik středověkých šípů. Každý účastník ručně ohobluje ratiště, připraví a ováže si letky z peří, ukove hroty a šíp dokončí. Celá výroba trvá zhruba 7 hodin. K šípům je ale samozřejmě potřeba také luk. Vyrobit si jej je možné z jasanu, a to typ longbow o nátahové síle do 45 lbs.

Poslední z nabízených kurzů je výroba modřínového šindele vlašského typu. Z tohoto kurzu si zájemce neodveze žádný výrobek, jen zážitek a zkušenosti. V případě potřeby je možné si nechat šindele vyrobit.

Účastníci kurzu budou mít k dispozici materiál, nástroje a vybavení, k tomu dostanou i rady a zkušenosti.„Práci nechám na vás, ale kdykoli budete chtít, tak vám pomohu. A nakonec to nejlepší – výrobek si odvezete a s ním i zážitek, že jste si ho stvořili sami,“ dodal pořadatel kurzů Petr Klíma.

Více informací včetně přihlášek naleznete na: https://dilnasagittaria.cz/.

 

ZDROJ

Podnikavky na mateřské: s básnířkou Marií Šťastnou

PRAHA: Marie Šťastná napsala čtyři básnické knihy, letos jí vyjde pátá. Získala už Cenu Jiřího Ortena a prestižní mezinárodní ocenění Drážďanská cena lyriky. Je též známá jako šperkařka, alternativní módní návrhářka, majitelka dvou krámků s názvem Pokojíček, kde šije a prodává autorské oděvy, šperky a všechno pro přirozenou ženskou marnivost, pro radost a drobné rozmary. Je pro ni důležité, aby její podnikání bylo slučitelné s rodinným životem, který ji připravil nejednu horkou chvilku. Více prozradila křehká a přitom kurážná podnikavá maminka čtyřletého synka v následujícím otevřeném rozhovoru, kterým pokračuje náš cyklus o podnikavých ženách na mateřské „dovolené“. A spojení podnikavá básnířka přestává být protimluvem...

Autor článku: 
Irena Koušková

Vystudovala jste střední pedagogickou školu, dějiny umění a následně i dějiny kultury na Ostravské univerzitě. Hledala jste se? Živila jste se někdy jako učitelka nebo kunsthistorička? Uplatníte tyto obory ve svém současném tvůrčím životě?

Já jsem se příliš nehledala, nebo jen tak jako každý, na střední škole. Měla jsem velké štěstí, že jsem poměrně brzy našla, co mě baví a mohla se tomu věnovat. Náušnice, ke každému tričku jiné, jsem si dělala už na základní škole, táta mi nosil zbytky drátků různých barev z práce.

Střední pedagogická škola byl maminčin nápad, ona mohla mít maturitu jedině ze zemědělské školy a vysoká škola pro ni nepřicházela v úvahu, o dráze učitelky snila tím pádem marně, tak si ten sen podržela pro mě. Tatínek byl na tom, mimochodem stejně, tomu se nesplnil ze stejných, tj. politických důvodů sen stát se lesním inženýrem. Rodiny obou mých rodičů měly před válkou statek, pro jejich děti nebylo jednoduché studovat…

A já jsem velice brzy zjistila, že plnit sny rodičů není cesta pro mě.

Po maturitě jsem se hned nedostala na dějiny umění, po kterých jsem toužila, přece jen je to obor, kam brali velice málo lidí. Skoro půl roku jsem tedy jako učitelka v mateřské škole i pracovala, nabídli mi to jako záskok za dlouhodobě nemocnou paní učitelku v Lešné u Valašského Meziříčí. Líbilo se mi to, ale příliš radostně jsem si uvědomovala, že jde o dočasné řešení. A denně jsem se připravovala na přijímací zkoušky, četla jsem, studovala.

Vysoká škola v Ostravě byla úžasná. Samozřejmě náročná, ale byla jsem ve svém živlu, takže jsem to zvládla bez nějaké ohromné námahy. A po čase mi začala chybět drobná práce rukama. Když se snažíte do hlavy nacpat telefonní seznam – data, jména, údaje – musíte jednou za čas úplně vypnout. A já si vždycky sedla, pustila rozhlasovou hru a vyráběla šperky. Časem jsem jich měla nadbytek, tak jsem je začala prodávat. Nemusela jsem tím pádem chodit nikam na brigády, přivydělávala jsem si už tehdy dost slušně.

Po vysoké škole jsem chvíli hledala místo v oboru, ale protože žádné hned nebylo, udělala jsem si kurz živnostenského podnikání, že se tím zatím zabavím a nebudu na nikom a ničem závislá. No a pak jsem se přesunula do Prahy a zůstalo při tom.

A jestli uplatním obory? Nevím, jestli ten pedagogický, i když mi dal hodně, přerovská SPgŠ je výborná škola. Ale znalost dějin umění se v určitém období hodně promítla do mých textů.

 

Vydala jste čtyři básnické sbírky, pátou chystáte. Za Krajinu s Ofélií (2003) jste získala Cenu Jiřího Ortena. Jak byste charakterizovala svou poezii? Z jakých prožitků sbírka vznikala a co na ní ocenila kritika (pokud ji čtete) ;-) ?

Trochu schválně říkám, že píšu jen o sobě. Jsem sama sobě lyrickým subjektem. Píšu o sobě v prvním i třetím rodě, jak se to hodí. Plyne to jednoduše z toho, že sama o sobě mohu říct cokoliv a jakkoliv, aniž bych se dopustila bolestivé dezinterpretace. Samozřejmě se neubráním tomu psát o lidech, kteří jsou mi blízcí. A je možné, že se jim to nelíbí, snažím se ale, aby bylo jasné, že se jedná jen o věci, které se mě nějakým způsobem dotkly, a proto je mohu považovat také za „své“ téma. To platí o všech sbírkách.

Krajina s Ofélií se týkala vlastně mého dospívání a témat, která mě zaujala zhruba od šestnácti do třiadvaceti, tedy v době, kdy texty vznikaly. Kritika, pokud vím, oceňovala otevřenost, některé hlasy dokonce psaly o erotické poezii, což mě tehdy překvapilo. Nedošlo mi, že je lze takto interpretovat, ale jistě je to jedna z možností.

 

Následovaly Akty (2006), za Interiéry (2010) jste obdržela Drážďanskou cenu lyriky. Letos vám cca po deseti letech vyjde nová básnická sbírka… Jaké téma se otevře tentokrát?

Akty byly takovým pokračováním Ofélie. Interiéry už byly vystavěné úplně jinak, hodně jsem v nich probírala svůj vztah s matkou, svůj tehdejší vztah a sny, kterými jsem byla fascinovaná. Chystaná sbírka v průběhu těch deseti let asi třikrát kompletně změnila obsah a téma, ve finále se jmenuje Štěstí jistě přijde a jde o mou mateřskou roli.

 

Jak se v této mateřské roli cítíte? Jako maminka jste to neměla na začátku vůbec lehké… Je sbírka o naději v čase obav a úzkostí?

Začátek byl krušný, syn se narodil s úplnou atrézií jícnu a následnou komplikací pak byla rozsáhlá tracheomalácie, to znamená, že jsme měli miminko, které nemohlo jíst a občas ani dýchat. Prodělal dvě velmi závažné operace, druhá se zpočátku ani nejevila jako benefit, trvalo týdny, než začal dýchat bez přístrojů, hrozily další komplikace. Necítila jsem se v roli matky dobře ani zle, spíše jsem byla hodně dlouho úplně mimo sebe a fungovala jsem na autopilota. Sbírka není o naději, spíše je to takové konstatování, shrnutí, popis toho, co se dělo. Podle mě je i vtipná, ale s tímhle druhem humoru se nikdy nestanete královnou večírku… Synovi jsou čtyři roky a je teď úplně v pořádku, jen občas něco společně doháníme a vylepšujeme.

 

Kromě poezie provází váš život kontinuálně také výroba šperků… Jak se vám daří jako šperkařce?

Šperky jsem si dělala od chvíle, kdy jsem mohla sundat náušnice, které jsem měla prakticky od narození. Někdy kolem desátého roku jsem jednu ztratila a od té doby jsem náušnice měnila každý den. Mám to štěstí, že si do uší mohu dát jakýkoliv kov, aniž bych měla zdravotní problém. Pamatuji si, že jsem na jednom táboře nosila v uších tenounké větvičky nějakého keře, které jsem oloupala a vsunula do dírek…

Šperkařinou jsem se pak vážněji začala zabývat na vysoké škole a později. Dnes dokážu udělat šperk prakticky z čehokoliv. Jediný rest, který mám, je, že jsem nedokázala vyrobit nositelné šperky z knih, ale pracuji na tom. Mám vrtačky, brusky, všechny druhy kleští, stolní cirkulárku, kvalitní lepidla, brusné papíry. Ráda bych vyzkoušela pájení, cínování a právě začínám pracovat s pryskyřicí. Toužím po speciální vrtačce na kameny. Cítím příjemné napětí, když si objednávám nový nástroj nebo nový materiál, nemůžu se dočkat, až jim přijdu na kloub.

Za úspěšné považuji to, že se tím uživím.

 

Rozumím tomu správně, že šperkařina je koníček, který vás živí, ale odborné vzdělání k ní nemáte?

Ano, je to tak. Člověk se všechno dobře naučí, když to dlouho dělá. Já svojí šperkařině nepřikládám bůhvíjak velkou uměleckou hodnotu, baví mě úplně stejně dělat složité vybrušované šperky z mosazných trubiček i náušnice z pastelek. A já chci dělat to, co mě baví.

 

Souhlasíte s tvrzením - co by byl život bez poezie!? - Je šperk jen svého druhu poezie?

Určitě, pokud to souvisí s tím, co jsem řekla výše. Poezie je pro drtivou většinu lidí, kteří ji píší, vášeň. Pokud cítí při psaní to mravenčení, nedočkavost, trápí se s výsledkem, který neodpovídá jejich představám, a cítí radost hraničící s euforií, když se to podaří, pak se s tím dá souhlasit. Já to tak s poezií občas mám a občas taky ne. O šperku mohu říct totéž.

 

Provozujete dva obchody s kreativními výrobky s názvem Pokojíček. Vypadá to tedy u vás v obchodě jako doma v pokojíčku? Je nějaká souvislost mezi sbírkou Interiéry a názvem obchodu Pokojíček…? Je vám blízké poetické prožívání míst?

Já potřebuji hnízdit. Potřebuji místo, kde se cítím dobře a v bezpečí, kde mohu v klidu pracovat a žít. Nejsem žádný nomád, nevyhledávám změny (i když se jim nevyhýbám) a nejradši jsem, když věci jedou ve svých kolejích a všechno se děje příjemně předvídatelně a bez velkých vzruchů. Pro někoho je to nebetyčná nuda, pro mě jediný způsob spokojené existence, za který je někdy nutné tvrdě bojovat. Pokojíček se stal Pokojíčkem ve chvíli, kdy jsem tam trávila téměř polovinu svého času a snažila se zabydlet se tam co nejlépe. A chtěla jsem to přenést i na ostatní. Trvá to dlouho a je to metodou pokus – omyl. Odměnou je, když někdo řekne: „Tady je ale útulně“ nebo „Já k vám tak ráda chodím, někdy se mi od vás ani nechce“.

 

Ne každý tvůrčí člověk má současně talent k podnikání. Vám se to zjevně daří kombinovat...

Já jsem v podstatě praktický tvor. Ne vždycky jsem si to o sobě myslela, sama sebe jsem si dříve představovala jako nepraktickou vílu, která si jen tak povlává. Myslím, že jsem tu představu opustila ve chvíli, kdy jsem začala spoluprovozovat maličký obchod v Platýzu.

 

Dá se tedy říci, že jste v sobě praktickou stránku objevila až s mateřstvím?

Vůbec ne, to bylo pět let předtím. Vlastně jsem se tehdy přidala k ženě, která zrovna hledala parťáka na spoluprovozování svého obchůdku. Neznaly jsme se, dávala jsem jí jen šperky do komisního prodeje, ale byla mi sympatická. Spolupracovaly jsme skoro dva roky, a když jsem se osamostatnila, dost se mi ulevilo, protože jsem v sobě tehdy objevila ten druh systematičnosti a praktičnosti, kterého ona nebyla schopná.

Zjistila jsem, že nedokážu pracovat v chaosu a nepohodlí a toho se držím. Dodnes se přátelíme a mám ji moc ráda, dokonce jsem s ní asi po osmi letech znovu zkoušela otevřít obchod, ale po dvou měsících to dopadlo stejně, přátelským rozchodem. Ze stejných důvodů. Za deset let, kdy vedu obchod, dva roky dokonce dva, jsem takových lidí poznala opravdu dost. Jsou úžasní, mají nápady, energii, dokážou strhnout, ale nevydrží. Já všechno dlouho promýšlím, do ničeho bych se nepustila, kdybych je nepotkala, kdyby mi nepředali něco ze svého bezhlavého nadšení, se kterým jsem zvládla ten první nápor příprav v totální euforii. Měla jsem na ně štěstí. Ale následuje trpělivá práce, dny, kdy se zdánlivě nic neděje a člověk trochu propadá panice. To docela dobře zvládám já a to jsou okamžiky, kdy tito lidé přecházejí k dalším projektům. A myslím, že je to tak v pořádku.

 

Děláte si tedy sama např. i účetnictví? Jak nákladné bylo obchod rozjet?

Ano, účetnictví ještě zvládám. Finance do rozjezdu jsem moc nepotřebovala, u mě to tehdy bylo jednoduché – nakoupit materiál, udělat šperk, prodat ho. Obchod jsem zařizovat nemusela, ten byl vlastně zařízen, a když jsem se osamostatnila, všechno, co nebylo moje, jsem postupně nahrazovala a kolegyně si to pomalu odvážela, bylo to finančně téměř bezbolestné. Totéž se dělo, když jsem zařizovala druhý krámek. Pokojíček má navíc tu výhodu, že nechceme designově dokonalý prostor, ani bych v takovém neuměla trávit čas. Prostě jsme všechny obchody zařídily nábytkem za odvoz, který jsme natřely na bílo, nebo jen umyly. Takový nábytek pak člověk používá volně, bez výčitek. Například pokud je nutné odmontovat dveře skříně a použít je jinak, prostě to udělám, aniž bych řešila, jestli tím skříni nějak ublížím. No a navíc to odpovídá naší filozofii neplýtvání. V novém obchodě jsem vlastně investovala hlavně do osvětlení a vývěsních cedulí.

 

Lze dobře sladit roli matky, provozovatelky obchodů a ještě si najít čas na vlastní autorskou práci? Pomáhá vám rodina? Byly krizové momenty?

Dělám to všechno najednou. Jinak to neumím popsat. Bylo samozřejmě období, kdy to nešlo. Pomohla mi moje sestra, v době, kdy jsem po porodu se synem strávila půl roku v nemocnici a další půlrok doma prakticky převzala starost o chod Pokojíčku. A díky tomu jsem udržela podnikání. Partner sice počítal s tím, že se o péči o syna budeme dělit, je také na volné noze, ale od začátku pro něj byla nastalá situace, když se syn narodil s vrozenou vadou a byl celý první rok v ohrožení života, tak těžká, že se několikrát psychicky i fyzicky zhroutil a výsledkem je diagnóza roztroušená skleróza. Než zabrala léčba a než jsme si na danou situaci zvykli, bylo to velmi těžké.

Krizových momentů bylo více. Když rekonstruovali Moskevskou ulici a já měla přede dveřmi pátou díru, přes ni prkno, pršelo, nikde ani náznak chodníku, bláto a nebylo ani pomyšlení na to, že se ke mně nějaký zákazník dostane. Když jsem byla se synem v nemocnici a potřetí se někomu omlouvala, že jsem zase nezvládla udělat objednávku, to jsem taky přemýšlela, jestli to má smysl. Když byly obchody dva a onemocněl syn, dvě brigádnice a třetí potřebovala někam odjet. Když jsem chronicky nevyspalá pracovala v noci, protože jindy se to nedalo, a věděla, že si neodpočinu ani ve dne a ještě budu muset zvládat návaly deprese svého muže, který na tom byl zrovna zdravotně velmi špatně a nebyla ani naděje, že mi někdo na chvilku pohlídá dítě, protože kdo by hlídal dítě, které se obden dusí. Ale práce byla vždycky to, co mi dalo řád a co mě podrželo. Měla jsem dobrý pocit z toho, že něco funguje, že jsem to přese všechno dokázala, že jsem si vytvořila aspoň tady záchytnou síť úžasných žen, které bavilo v krámku prodávat a pracovat.

 

Jak dnes vypadá vaše podnikání a jak se vyvíjelo?

Od sezení u stolu doma v kuchyni v pyžamu až do odpoledne a občasného roznášení šperků do obchodů jsem se přes spoluprovozování krámku dostala k samostatnému obchodu. Tam jsem si přinesla šicí stroj a začala šít nejprve pro sebe a kamarádky a pak na prodej. Následně přestála nucenou pauzu v období po porodu, přibrala druhý krámek a teď aktuálně jsem přenesla ten původní z Vršovic do Dejvic do většího prostoru, protože mě přestalo bavit jezdit přes celé město a neustále organizovat, kdo kdy kde bude. Chtěla jsem se vrátit k myšlence dílny v obchodě, což teď půjde. Prostor jsem uzpůsobila i tomu, že tam se mnou bude občas pobývat syn a zároveň tím usnadním nakupování matkám s dětmi. K dispozici je dětský koutek s hračkami a místem na válení. Jsme tam sice jen krátce, takže režim ještě není ustálený, ale už teď se to jeví jako šťastné řešení – v deset otevřu, šiju, pracuju, ve čtyři běžím pro syna a pak jsme tam spolu do šesti, někdy déle, podle toho, jak to vydrží, nebo jestli ho dřív nevyzvedne můj muž. Obchod je tři minuty od domu, kde bydlíme, takže je to velká úspora času a energie. Jsem jeden den v týdnu v Pokojíčku v Benediktské a tři dny tady, jeden den jsem si nechala na běhání po úřadech a nutná zařizování. No a taky se někdy musím věnovat domácnosti…

 

Co všechno v Pokojíčku nabízíte? S kým spolupracujete? Kdo jsou vaši zákazníci?

V Pokojíčku nabízím hlavně zboží pro ženy – šperky, oblečení, doplňky, drobné radosti. Něco málo knih z vydavatelství Malvern. Z osmdesáti procent jsou to výrobky moje a sestřiny (moje sestra Karla Šťastná vystudovala uměleckoprůmyslovou sklářskou školu a následně design skla a obecný design, věnuje se malbě, grafice, výrobě šperků a oděvů a v poslední době odtajnila i své psaní), těch zbylých dvacet procent zaujímá tvorba zhruba dvaceti lidí, od kterých bereme to, co se nám samotným líbí a jejichž technikám se nevěnujeme. Mám radost z toho, že se z mnoha žen (protože jsou to s devadesáti devíti procent ženy), které nám šperky nosí, postupem času staly naše přítelkyně, v některých případech velmi blízké. Totéž platí o zákaznicích. Nejméně tři z nich, které jsem poznala prostřednictvím obchodu, zahrnuji do svého nejbližšího kruhu, téměř rodiny. Skladba zákazníků je pestrá, většinou k nám chodí lidé, které naše věci baví, mají z nich radost a vracejí se, to je jedno ze znamení, že to děláme dobře.

 

Zaujaly mě i další vaše aktivity v Pokojíčku, které souvisí s budováním komunity, jako jsou autorská čtení, přednášky… Jak byste popsala dramaturgii těchto komorních večerů?

To vzniklo prostě tak, že nám – mně a sestře – bylo líto nevyužít prostor Pokojíčku v Benediktské taky k něčemu jinému, než prodeji. Autorská čtení z toho vyplynula tak nějak automaticky – pohybuji se mezi lidmi, kteří píšou. Proběhlo pár koncertů, přednášky o pomalosti, alternativních ekonomických systémech, večer čtení milostné poezie a jiné. Jasná dramaturgie nikdy nebyla. A taky jsem si z pořádání těchto večerů nechtěla udělat další stresující povinnost, což hrozilo ve chvíli, kdy jsem si dala předsevzetí, že bude jeden večer měsíčně. Zvolnila jsem a mám prostě radost, když se něco podaří.

No, a při otevírání Pokojíčku v Dejvicích už jsme na tyto aktivity myslely předem, celá jedna místnost je pro ně vyčleněna – dětský koutek, stůl a židle, kde bude možné posedět, v klidu nakojit nebo nakrmit dítě (to jsem při pochůzkách městem dost postrádala, na lavičce v parku to opravdu vždycky nejde a do kavárny s dětským koutkem se člověku taky vždycky nechce), doplnit do lahvičky vodu, v případě nutnosti zajít na záchod, přebalit.

Pak tady chceme dělat workshopy, kurzy, dílny, myslím, že se aktivity budou pomalu na sebe nabalovat. Už teď mám domluvenou angličtinu pro děti či kurz domácí kosmetiky. Sama na přání, které přišlo úplnou náhodou z míst, jež s Pokojíčkem nemají nic společného, povedu kurz dějin umění.

Chceme vyčlenit místo na výměnu věcí - polici, na které můžete nechat věci, knihy nebo klidně i marmeládu někomu, komu se bude hodit a kdo za ni dá zase něco jiného.

Chceme dělat občasné bazary a výměnné akce, možná i čtení, promítání filmů, koncerty… Uvidíme. Podle mých zkušeností stačí mít oči a uši nastražené a nepřeslechnout nabídky a možnosti. Věci se dějí, stačí na něco občas kývnout a poskytnout tomu prostor.

 

Jaká je vaše vize do budoucnosti? Mění se nějak nastavení priorit? Hodně přání jste si už zřejmě nakonec splnila, ale přece jen - o čem sníte?

Vize do budoucnosti teď zrovna nejsou nebo se týkají nového prostoru v Dejvicích, tam je to stále v procesu, takže další plány nedělám. Možná až se věci ustálí, začnu mít roupy a přemýšlet o něčem dalším.

Nastavení priorit se samozřejmě mění. Dříve jsem si věci neusnadňovala, nevadil mi krámek bez zázemí, bez toalety, všechno se dalo nějak vyřešit. Teď už věci nechci „nějak“ řešit. Chci pohodlí, zázemí, chci si věci usnadnit. Nechci ztrácet čas a energii přebíháním z místa na místo a nekonečným domlouváním věcí přes telefon. Chci trávit čas se synem a s mužem, chci víc odpočívat a mít volný víkend a sem tam volné odpoledne nebo celý den v týdnu. Nerada to říkám a dlouho jsem si to nepřipouštěla, ale bude mi čtyřicet a zlobí mě záda, jsem víc unavená a tak nějak více fyzicky líná. Nastal čas věnovat se svému zdraví a také svému pohodlí. Sním hlavně o tom, že se nic výjimečného dít nebude, že věci půjdou, jak mají, a přijde dlouhé období klidu. Ale co já vím, odpočinu si a do roka budu mít další sen.

 

Web: http://www.pokojicek.eu/

 

Vizitka: Marie Šťastná (* 6. dubna 1981, Valašské Meziříčí) je česká básnířka. Vystudovala střední pedagogickou školu, dějiny umění a následně i dějiny kultury na Ostravské univerzitě.

Několikrát se úspěšně účastnila literární soutěže Ortenova Kutná Hora, která je určena básnířkám a básníkům do 22 let. Získala postupně třetí cenu v roce 1999, o rok později čestné uznání, v roce 2001 druhou až třetí cenu, v roce 2002 opět čestné uznání a v roce 2003 jako první v historii soutěže také první cenu.

V roce 2004 získala za svou sbírku Krajina s Ofélií prestižní Cenu Jiřího Ortena, která se uděluje autorům do 30 let a mezi jejíž držitele patří i spisovatelé Michal Viewegh a Pavel Brycz nebo básník Radek Malý. Porotce Ivan Binar na adresu knížky prohlásil: „Nevzhledně vyhlížející knížka s podezřelým názvem byla pro mne velkým překvapením a potěšením. Začetl jsem se a neopustil ji, dokud jsem se nedobral konce.“

V roce 2010 získala Drážďanskou cenu lyriky.

Marie Šťastná se pravidelně účastní autorských čtení v Ostravě a Brně, ale také větších literárních akcí, jako je například Literární květen. V současnosti žije v Praze.

Kromě psaní poezie se věnuje také výrobě šperků.

Dílo

  • Interiéry (2010)
  • Akty (2006)
  • Krajina s Ofélií (2003, Cena Jiřího Ortena 2004)
  • Jarním pokrytcům (1999)

Zdroj: Wikipedie

Dny lidové architektury 2019 v Karlovarském kraji

KARLOVARSKÝ KRAJ: Karlovarský kraj a Kotěrovo centrum architektury o.p.s. jménem pořadatelů a partnerů Dnů lidové architektury Karlovarského kraje 2019 si Vás dovolují pozvat na Slavnostní zahájení Dnů lidové architektury Karlovarského kraje a křest průvodce Lidové stavby Karlovarského kraje, které se konají 13. července 2019 od 11:00 ve Skanzenu Doubrava u Lipové. 

 
 
od 13.07.2019 do 21.07.2019
Autor článku: 
luk

Dny lidové architektury zde probíhají do 21. července 2019.

Záštitu nad Dny lidové architektury převzala hejtmanka Karlovarského kraje Mgr. Jana Mračková Vildumetzová.

Dny lidové architektury 2019 ve Středočeském kraji

STŘEDOČESKÝ KRAJ: Hlavním centrem letošních Dnů lidové architektury Středočeského kraje se stanou Skalní domy (pobočka Regionálního muzea Mělník) a centrum obce Lhotka. Součástí bude prezentace drobné publikace „Lidové stavby Středočeského kraje – severozápad". 

Autor článku: 
luk

Celodenní bohatý doprovodný program zahrne prodej regionálních výrobků, komentované prohlídky expozice muzea, tematické výstavy, hry pro děti a také možnost posezení s občerstvením.   

Akce se uskuteční ve dnech od 20. do 28. července. Její v pořadí již třetí ročník bude slavnostně zahájen v sobotu 20. července  od 11 hodin v obci Lhotka u Mělníka.

„Cílem a smyslem Dnů lidové architektury je upozornit co nejširší veřejnost na fenomén historického vesnického stavitelství, které je i přes značný úbytek v údobí od Druhé světové války dosud stále početnou a důležitou složkou venkovské zástavby – ať už jde o drobné roubené chalupy, rozlehlé selské grunty či zděné usedlosti a domy, mlýny, sýpky, hospodářské, technické a sakrální stavby nebo i celá venkovská sídla se zachovalou půdorysnou a prostorovou skladbou,“ říká radní pro oblast kultury a památkové péče Karel Horčička (ČSSD). Památky lidového stavitelství jsou podle jeho slov pozoruhodným dokladem řemeslného umu i estetického cítění našich předků a současně představují významný krajinotvorný prvek, uplatňující se jako neodmyslitelná složka životního prostředí a často přímo ztotožněný s pocitem domova.

Dny lidové architektury proto nejsou samoúčelnou akcí, ale mají své hlubší poslání a záměr – oslovit, motivovat a inspirovat zástupce státní správy i samosprávy, odborné instituce a organizace, různé neziskové a občanské iniciativy, vlastníky, investory, projektanty, specializované firmy a řemeslníky, odborníky i laiky a další aktéry stavební činnosti na venkově k cílevědomějšímu, ohleduplnějšímu a promyšlenějšímu přístupu k péči o toto jedinečné dochované kulturní dědictví. Přáním pořadatelů je, aby se Dny lidové architektury staly pro širokou veřejnost podnětem k hlubšímu poznání a pochopení hodnot a významu lidového stavitelství a zároveň impulsem k posílení vědomí odpovědnosti za jeho uchování.

 

Více informací ZDE

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Lidová kultura