Lidová kultura

UHERSKÉ HRADIŠTĚ: Město uděluje každoročně od roku 2005 Cenu Vladimíra Boučka za zachování a rozvoj lidové umělecké výroby jako formu veřejného uznání lidovým mistrům v regionu. Před čtyřmi letyji  po Ing. arch. Vladimíru Boučkovi pojmenovala Rady města na návrh odborné komise. 

Celý život této výrazné osobnosti byl pevně spjat s Uherským Hradištěm. Vladimír Bouček (1901 – 1985) studoval architekturu na Vysokém učení technickém v Brně a po absolutoriu spolupracoval s arch. Bohuslavem Fuchsem. 

Během druhé světové války se stal profesorem Baťovy Školy umění ve Zlíně, kde vznikl projekt pod názvem Ústředí lidové a umělecké výroby, legislativně ukotvený v roce 1945 . Vedoucím jedné z prvních dílen této instituce se stal právě Ing. Bouček. Po rozsáhlém průzkumu stavu lidových řemesel a lidové umělecké výroby v tehdejším Československu formuloval teoretický základ pro praktický program. Je nejenom zakladatelem novodobých forem péče o tradiční lidovou uměleckou výrobu, ale i významnou a důstojnou osobností města Uherské Hradiště.

Cena od odborníků i veřejnosti

O udělení ceny rozhoduje Zastupitelstvo města Uherské Hradiště na základě doporučení poradní komise složené z představitelů města, odborných pracovníků - etnografů, zástupců odboru kultury a cestovního ruchu, zástupců odboru architektury, plánování a rozvoje. Při posuzování návrhů na udělení ceny se členové komise řídí předepsanými kritérii. Podmínky pro ocenění lidových tvůrců Uherskohradišťska  respektují vládní usnesení „Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu v České republice“ i dokument UNESCO „Doporučení k ochraně tradiční a lidové kultury“ o identifikaci a dokumentaci tradiční lidové kultury a její prezentac. Cena upozorňuje na nenápadné a skromné osobnosti  města a okresu, které svou tradiční rukodělnou činnost představují široké veřejnosti. Akt oceňování jednotlivých lidových umělců přesahuje svým významem hranice města. Poučené i laické veřejnosti je dána možnost navrhovat v průběhu roku kandidáty, z nichž komise doporučuje k ocenění jednoho tvůrce. Návrhy všech dalších kandidátů přecházejí do dalšího ročníku.

Tato prestižní cena města může být udělena osobám, které udržují a zachovávají při své činnosti znalosti a dovednosti nutné pro provozování tradičních lidových řemesel, lidem, kteří výsledky své činnosti prezentují na veřejnosti při konání jarmarků lidových uměleckých řemeseli, při akcích pořádaných Slováckým muzeem a při jiných podobně zaměřených akcích na území města Uherské Hradiště. Řemeslné obory jsou pro účely tohoto statutu rozdělené podle základního materiálu, z něhož jsou výrobky vyrobeny – z hlíny (černá hrnčina, glazovaná hrnčina, majolika, kamenina), ze skla (foukané a tvarované sklo, malba na sklo, práce s korálky), kámen (kamenictví, kamenosochařství), z kovu (kovářské práce, kutí, drátování, odlévání, ciselování), z přírodních pletiv (ze slámy, orobince, proutí, loubku), ze dřeva (štípání, dlabání, soustružení dřeva, zdobení kovem, řezbářství), z textilních vláken (vázání na modle, tkaní na destičkách, ruční tkaní v různých vazbách, výšivka, krajkářství, modrotisk, batika), z materiálů živočišného původu (s výjimkou vlny), které nejsou určeny ke konzumaci jako potraviny (ševcovství, brašnářství, řemenářství), výroba kostěných, perleťových a rohovinových knoflíků, spínadel a ozdob, drobné zvykoslovné předměty - zdobení kraslic, pečivo (perníky zdobené, tlačené, vizovické pečivo)

 Laureáti už jsou tři

V roce 2005 byla cena udělena Františku Mikulcovi, uherskohradišťskému krojovému krejčímu, který vytvořil úctyhodné množství krojových součástek a krojových kompletů z různých oblastí Slovácka. Význam jeho práce sahá i mimo region, neboť se během svého zaměstnání v družstvu Slovač spolupodílel na krojovém vybavení souborů celého Československa.

V roce 2006 ocenění získala Františka Snopková, zaškolená v dílnách Ústředí lidové umělecké výroby, která stále přichází s novými kompozicemi drobné figurální tvorby z kukuřičného šustí. Její tvorba je známá nejen v České republice, ale i v zahraničí.

O laureátovi roku 2007, resp. laureátce rozhodlo Zastupitelstvo města Uherské Hradiště v dubnu a ocenění si v oboru uměleckého zpracování přírodních pletiv – košíkářství převzala  v rámci červnového Svatojánského jarmarku v Uherském Hradišti Hana Špalková. Ta pracuje se zeleným vrbovým proutím, jež si sama pěstuje, dalšími přírodními materiály jako jsou pedig, červené proutí nebo šén. Sortiment H. Špalkové vychází z tradiční technologie a její zboží můžeme vidět na většině jarmarků u nás i v zahraničí.

Letos boduje dřevo zdobené kovem

V roce 2008 se sešlo sedm návrh na oceněníi:

Janě Mikulcové, Ostrožská Nová Ves – kraslice,

Antonínu Hájkovi, Uherské Hradiště – soustružené dřevo,

Igoru Chrástkovi, Zlechov – keramika,

Zdeňce Vlachynské, Uherské Hradiště - kroje,

Anně Pohunkové, Uherské Hradiště – kroje,

Marii Vojtěškové, Uherské Hradiště – kroje,

Marii Sobkové, Uherské Hradiště – keramika.

Odborná komise doporučila udělit Cenu Vladimíra Boučka za zachování a rozvoj lidové umělecké výroby v roce 2008 Antonínu Hájkovi, který se zabývá pracemi se dřevem a jeho zdobením - vyléváním kovem. Jeho výrobky dosahují už mnoho let vysoké umělecké úrovně, což už i minulosti potvrdili odborníci Ústředí lidové umělecké výroby. Prostřednictvím uherskohradišťského střediska ÚLUV se především jeho dekorativní a drobné užitkové předměty dostávaly jako sortiment tradiční lidové výroby do prodejen Krásné jizby po celé České republice i do dalekého zahraničí, kde se vždy setkaly s velkým zájmem.

Antonín Hájek je příkladnou osobností dovedného lidového umělce, který je schopen předávat umění svého řemesla příštím generacím a proto mu bude v den narozenin - v pátek 20. června 2008 - za jeho tvorbu a k jeho životnímu jubileu slavnostně předána Cena Vladimíra Boučka.

Celoživotnímu dílu lidového umělce je věnována výstava Antonín Hájek - práce se dřevem, cínem, intarzie. Otevře se 12. června 2008 v malém sále Slováckého muzea v Uherském Hradišti ve Smetanových sadech. při této  příležitosti vyšchází stejnojmenný katalog finančně podpořený městem Uherské Hradiště, Slováckým muzem v UH, Nadací Děti-kultura-sport a dalšími sponzory.

Redakce děkuje za poskytnutý textový materiál PhDr. Romaně Habartové,

kurátorce vzpomínané výstavy A. Hájka.

Mária Uhrinová

JIHLAVA: Ručně vyráběné pilníky a rašple vznikají pod rukama Drahomíra Smejkala v nevelké dílně na okraji Jihlavy. Je jedním z mála řemeslníků, kteří se této činnosti věnují. V roce 2005 ocenil jeho práci ministr kultury udělením titulu Nositel tradic lidových řemesel v oboru ruční výroba pilníků a rašplí.

Zmíněné dva nástroje mají svůj počátek v období před 20 tisíci lety, nynější podobu a tvar získaly v 1. polovině 18. století. U nás působili jejich výrobci od poloviny 19. do poloviny 20. století zejména na Svatecku (okres Žďár nad Sázavou). V období druhé světové války se pilnikářství soustředilo do Jihlavy, do továrny TONA.

Nyní se strojovou výrobou pilníků a rašplí zabývá jihlavský podnik AJAX. Pilnikářů, kteří se věnují ruční výrobě, působí v celé Evropě jen pár desítek. U nás je to kromě D. Smejkala a jeho syna ještě jeden dělník v jihlavské továrně.

Řemeslo zvolené náhodou

„Původně jsem se chtěl vyučit truhlářem. Ale dostal se mi do ruky letáček, který nabízel dvouletý učební obor pilnikář, který se experimentálně otevřel při továrně TONA. Potřebné dovednosti jsem získával od starých mistrů pilnikářů, kteří přišli do Jihlavy zejména z obce Křižánky, a výuční list jsem dostal v roce 1972. Ruční sekání pilníku a rašplí se mi tak zalíbilo, že jsem v továrně kromě dvouleté přestávky na vojně pracoval až do léta 1992. Poté jsem si zařídil živnostenský list a začal se této práci věnovat doma. Garáž jsem si přestavěl na malou dílnu, protože k vlastní výrobě potřebujete relativně malý prostor. Dnes pracuji společně se synem, kterého jsem sám vyučil,“ pyšní se na závěr Drahomír Smejkal.

Jihlavský AJAX rozhodně nevidí v soukromém pilnikáři konkurenci, naopak mu prodává potřebné polotovary a zajišťuje distribuci jeho výrobků i do zahraničí. Zájem o ručně vyráběné nástroje mají například v Německu i v USA.

Každý výrobek je originál

Pilník se od rašple liší jemnějšími zuby a slouží zejména k opracovávání kovů. Rašple je naopak ostřejší a používá se hlavně na dřevo. Oba nástroje mohou mít různé tvary, například plochý, polokulatý nebo rotační. Hroty se na nich vysekávají jeden po druhém, ale na pilníku od špice ke stopce a na rašpli opačně. U rašple se počítá hrubost zubů na 1 cm², u pilníku počet seků na 1 cm délky. Nástroje se dříve uplatňovaly při práci mnoha řemeslníků jak v kovovýrobě (např. podkováři), tak při práci se dřevem a dokonce při tvorbě hudebních nástrojů. V pozdější době se přidaly další obory jako výroba dřevěných protéz, protetická chirurgie nebo dřevomodelářství.

Vybavení pilnikářovy dílny není příliš bohaté. Stačí kovadlina, svěrák a potěh, olověné podložky, dláta potřebná pro výsek a pilnikářská kladiva. Dílna může být nevelká a jednoduchá, ale jedno nesmí chybět, a to šikovné ruce a potřebný fortel. Pilnikář totiž musí perfektně zvládat množství různých pracovních úkonů. Některé z nich však bývají přísně střeženým výrobním tajemstvím, tak jak tomu ostatně je u mnoha dalších řemesel.

Z dílny Drahomíra Smejkala vychází série maximálně 100 kusů, většinou však jde o speciální zakázky na dva až tři výrobky.

Eva Veselá

BRODEK U KONICE: Zvonečky, šišky, srdíčka, labutě, ale i ryze praktické věci jako prostírky, ošatky různých tvarů a velikostí, chlebovky kulaté i obdélníkové a mnoho dalších výrobků ze slámy vzniká v Brodku u Konice (Olomoucký kraj) v dílně Miloslavy Zatloukalové. Její tvůrčí invenci i řemeslnou zručnost ocenil v roce 2006 ministr kultury udělením titulu Nositel tradic lidové výroby v oboru pletení z lýka a slámy.

 Sláma odedávna sloužila k výrobě předmětů běžně užívaných v domácnosti i v celém hospodářství. Naši předkové z ní vytvářeli například ošatky na kynutí chleba, tradiční dožínkové věnce, sotůrky (tašky, brašny) a klobouky, ale i včelí úly či zásobnice na obilí. Malými kousíčky slámy se pak zdobily velikonoční kraslice, a dokonce i nábytek.

Na počátku je žito

„Žitná sláma, kterou používám, nesmí být sklizená kombajnem, ale tradiční metodou – kosou. S místním zemědělským družstvem mám takovou přátelskou dohodu, že si obilí na slámu sami sklidíme a klásky jim potom vrátíme. Obilí se po nasečení dává do snopů a na jednu fůru (pozn. red.: fůra je množství, které se vejde na vůz určený pro těžký náklad) se jich vejde kolem sto čtyřiceti. Ročně tak zpracuji asi dvě fůry slámy. Snopy svezeme na dvůr, slámu vyčistíme od plevele a tu polámanou vyhodíme. Zbytek se pak skladuje na půdě, kde musí být stálý přívod vzduchu, aby se zamezilo plesnivění. Stébla se potom oloupou, očistí a rozdělí na jednotlivá kolínka. No a potom již následuje bělení a případně i barvení,“ přibližuje fyzicky nejnáročnější část práce M. Zatloukalová.

Fortel i zaujetí se dědí

Matka paní Zatloukalové pracovala léta pro zdejší pobočku Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), která se specializovala na pletené výrobky ze žitné slámy. „Takřka od narození jsem sledovala, jak vznikají slaměné předměty, a tak bylo jen otázkou času, kdy i já podlehnu jejich kouzlu. Samozřejmě, že jsem neodolala. Nejdříve jsem začala s jednoduchými výrobky a pomalu jsem k nim přidávala stále nové a složitější. Dnes se téhle práci věnuje i moje dcera a podle potřeby pomáhá ještě maminka,“ popisuje počátek své životní cesty nositelka titulu a doplňuje: „Původně jsem pracovala v kanceláři, po zániku Státního statku jsem nastoupila jako účetní do firmy v Prostějově. Ale já se chtěla hlavně věnovat výchově dvou dospívajících dětí, a tak jsem se rozhodla pro domácí práci. Zprvu šlo jen o vylepšení rodinného rozpočtu, a až později jsem založila firmu a zaměstnávala několik pracovnic původně z ÚLUV. Dnes v mé dílně pracují jen rodinní příslušníci.“

Přírodní materiály, šikovné ruce a dostatek fantazie

Pod rukama M. Zatloukalové vznikají předměty, které interiéru vtisknou neopakovatelné kouzlo. Kromě slámy zpracovává také lýko a březové proutí, k dozdobení poslouží textilní ústřižky, šišky, kukuřičné šustí, o Velikonocích kraslice, a další přírodniny. Lýko se hlavně splétá do copánků a jejich sešíváním pak vznikají např. ošatky, ale je vhodné i na panenky či prostírky. Březové proutí se používá zejména na velikonoční dekorace. Při zpracování uvedených materiálů jsou nezbytné nůžky, nitě a drát, pokud jde o zachování stejného tvaru u více produktů, jsou nepostradatelnou pomůckou různé dřevěné formy. Sláma se zpracovává dvojím způsobem. Tím prvním je pletení, čímž vznikají zejména vánoční ozdoby a figurky, a další možností je používání strojově sešívaného pásku, s nímž se setkáváme zejména na ošatkách, taškách a chlebovkách. A kde se bere inspirace? „Některé náměty si sama vymýšlím, jiné odkoukám a doplním svým vlastním nápadem. Vyrábím dekorace zaměřené na velikonoční nebo vánoční období, ale i předměty, které jsou neutrální, a mohou tak interiér zdobit po celý rok. Aby byli zákazníci opravdu spokojeni, nabízím jim kromě klasické přírodní barvy třeba oranžovou, červenou, zelenou, hnědou či modrou. Toho dosahuji použitím speciálních barev na přírodní materiály. A co se časové náročnosti týče, tak nejjednodušší je vytvořit hvězdičku, nejsložitější jsou pletená zvířátka. Bez přípravy trvá upletení jednoho výrobku kolem půl hodiny,“ zasvěcuje do tajů práce se slámou nositelka titulu.

Jak se plete ze slámy

 M. Zatloukalová si nenechává své znalosti jen pro sebe. Je členkou Sdružení lidových řemeslníků a výrobců a předvádí své umění na řadě míst po celé republice. S úspěchem se setkala i prezentace této ruční práce v Německu. Pro zájemce pořádá kurzy pletení ze slámy, ale maximální počet účastníků, kteří kromě zasvěcených rad dostanou i potřebný materiál, může být najednou pouze deset. Zájem projevují školy, ale i různé spolky a další subjekty. A o které výrobky je největší zájem? Více než polovinu produkce tvoří vánoční ozdoby, jejichž součástí jsou i řetězy a špice. Jsou oblíbené jak u nás, tak v zahraničí, kam v loňském roce z Brodku u Konice putovala značná zásilka.

Eva Veselá