Nominace vznikla v gesci Muzea Českého ráje v Turnově za spolupráce České komise pro UNESCO, Národního ústavu lidové kultury, ministerstva kultury a Libereckého kraje. Naší průvodkyní nelehkou, ale vítěznou cestou na Seznam proto bude tehdejší ředitelka Muzea Českého ráje v Turnově, regionálního odborného pracoviště pro péči o tradiční lidovou kulturu v Libereckém kraji, PhDr. Vladimíra JAKOUBĚOVÁ.
Pod tzv. nemateriální kulturu řadíme vedle folkloru zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.
Jak cesta perlařského řemesla na „Seznam“ vlastně začala? Jak jste jako muzeum otevřeli téma perlí a jejich výroby coby kulturního dědictví hodného nominace? Co bylo impulsem, že se právě v roce 2015 této starodávné rukodělné tradici opět dostalo pozornosti?
Tradiční rukodělná a řemeslná výroba a její dokumentace v regionu je jednou z oblastí, kterou se Muzeum Českého ráje dlouhodobě zabývá. Od vzniku regionálního pracoviště pro tradiční lidovou kulturu v roce 2004 jsme se zaměřili především na dokumentaci technologií, které jsou pro náš kraj specifické a jedinečné. K nim jednoznačně patří sklářství. Tradice toho oboru v Krkonoších a Jizerských horách sahá do v 16. století, kdy na území hor přišly sklářské rody ze Saska, které hledaly vhodné regiony pro sklářskou výrobu. Od té doby bylo sklářství typickou formou obživy místních lidí. V rámci tohoto široce zaměřeného oboru v našem regionu se v průběhu staletí vyvinuly technologické postupy, které jsou velmi specifické. A právě k nim se řadí rukodělná výroba vánočních ozdob z foukaných skleněných perliček, která má nepřetržitou tradici v obci Poniklá od počátku 20. století, a to při zachování původních starších řemeslných postupů. To bylo hlavním důvodem, proč jsme jmenovanou technologii, která vznikla ve vesnicích v Podkrkonoší, navrhli na zápis na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Libereckého kraje a současně na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky. Po konzultaci s Ministerstvem kultury a Českou komisí pro UNESCO jsme došli k závěru, že produkce ponikelských perlařů je natolik unikátní, že se pokusíme i o zápis na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO.
Vaše cesta na „Seznam“ opravdu nebyla přímočará. Úspěšná byla až druhá nominace. Pomohl vám fakt, že v září 2020 byla Česká republika zvolena na čtyřleté mandátní období za člena mezivládního Výboru pro zachování nemateriálního kulturního dědictví? Vycházeli jste z původní dokumentace pro národní seznam? Co a jak bylo třeba přepracovat v podkladech první nominace z roku 2017? Jak moc vám v tom byla nápomocna Česká komise pro UNESCO?
Nominace byla jenom jedna. V roce 2017 jsme ji předložili, v hodnotícím cyklu 2017/2018 však schválena nebyla. Za nedostatečné hodnotitelé považovali vysvětlení vztahů mezi „manufakturou“ (společností Rautis) a ostatními nositeli tradice. Projevili obavu z monopolu „manufaktury“ na danou řemeslnou techniku a upozornili na přílišný komerční aspekt nominovaného prvku. Zástupci české strany sice dostali možnost na jednání výboru se k uvedeným nedostatkům vyjádřit, a zdůvodnění naplnění všech sporných kritérií obhájit. Po konzultaci členů České komise pro UNESCO a ředitele NÚLK ve Strážnici se však jevilo prozíravější přepracovat část nominace a revidovanou verzi předložit v řádném termínu do 31. 3. 2019 a vyčkat na projednání Výboru v roce 2020. Evaluační orgán tento návrh akceptoval a navrhl předložený dokument přepracovat a doplnit.
Ve spolupráci s MKČR, NÚLK ve Strážnici a Českou komisí UNESCO jsme textovou část upravili a doplnili o doprovodnou dokumentaci. Ta měla názorně poukázat na širší zapojení podomáckých foukačů perlí, navlékačů, vzorkařů a dalších domácích řemeslníků do výroby a distribuce ozdob. Společně s manufakturou Rautis jsme připravili katalog s prezentací osobních vyjádření širšího počtu praktikujících řemeslníků (nositelů tradice). Řemeslníci v něm popsali vztah k nominovanému statku, někteří z oslovených vyjádřili i svůj osobní zájem na zachování řemesla spolu s návrhy na ochranná opatření, která zajistí životaschopnost této tradice (např. předávání know-how na úrovni jejich vlastních rodin nebo případným zájemcům o perlařské řemeslo). Upravená a doplněná nominace byla předložena Sekretariátu UNESCO v březnu 2019.
Naše spolupráce s Českou komisí UNESCO i s celým týmem lidí, který se podílel přepracování sporných bodů a na doplnění nominace, byla skvělá, což potvrdilo i jednání Mezivládního výboru pro zachování nehmotného kulturního dědictví, který na svém zasedání v prosinci 2020 České republice poblahopřál k příkladnému způsobu vypořádání všech připomínek a nominaci v revidovaném znění doporučil k zápisu. Nemyslím, že by to ovlivnila skutečnost, že se Česká republika stala na čtyřleté mandátní období členem mezivládního Výboru pro zachování nemateriálního kulturního dědictví. Podle mého názoru se podařilo všechny nejasnosti správně pojmenovat.
Co bylo na přípravě podkladů nejtěžší nebo nejsložitější?
Při přípravě nominace se nejvíce diskutovalo o tom, jak výstižně popsat systém organizace a dělby práce podomáckých dělníků s firmou Rautis, která foukačům, řezačům a navlékačům stejně jako její předchůdci v minulosti obstarává a zajištuje surovinu a materiál pro výrobu vánočních ozdob. Výroba zdánlivě jednoduché ozdoby je poměrně složitá, není to dílo jednotlivce. Rodící se vánoční ozdoba postupně prochází rukama mnoha podomáckých dělníků, z nichž každý má v rámci pracovního postupu jiný úkol. Popsat tento systém tak, aby byl srozumitelný všem hodnotitelům v limitovaném počtu znaků byl trochu oříšek.
V roce 2017 byly za Českou republiku podány dvě nominační žádosti, kromě vánočních perličkových ozdob z Poniklé také technologie výroby modrotisku, která byla ovšem předložena jako nadnárodní, a uspěla. Neuvažovali jste o tom jít podobnou cestou?
O tom jsme vůbec neuvažovali, protože vánoční perličkové ozdoby jsou světovým unikátem, který skutečně vznikl v Jizerských horách a Krkonoších. Z kulturně-geografického hlediska je to ojedinělý fenomén, neboť nikde jinde na světě stejnou ani podobnou technologii rukodělné výroby tradičních vánočních ozdob nenajdeme. Partnera pro nadnárodní nominaci bychom nenašli.
Jsou světovým unikátem samotné perličky, nebo jejich výroba? Co je na ní jedinečné?
Unikátní je vlastní vánoční ozdoba. Předtím, než perlaře napadlo vyrobit z tohoto polotovaru vánoční ozdobu, se duté tenkostěnné skleněné perličky foukaly nad kahanem pro bižuterní produkci. Zručný perlař (tzv. foukač) tak mohl „z ruky“ nafoukat 200 až 300 tuctů perel za den. Později se k foukání perel využívaly dřevěné nebo kovové formičky a foukací strojky s formou, které umožnily vyfouknout naráz až 36 perliček. To výrobcům umožnilo výrazně výrobu rozšířit. V souvislosti s tradičním obyčejem zdobení vánočního stromku, který se v horách na severu Čech rozšířil na přelomu 19. a 20. století, přišli perlaři s nápadem navlékat jednotlivé perličky na drátky, formovat z nich různé tvary, a použít je ke zdobení vánočních stromků. Obliba těchto ozdob velmi rychle rostla a centrem jejich výroby se stala malá obec Poniklá. Výrobou vánočních ozdob se tu zabývaly celé rodiny, ve kterých se rodily nové tvary i nové způsoby zdobení. Vlastní technologický postup se však příliš neměnil a je dodnes stejný. Začíná foukáním tzv. klaučat (řada dutých perel) ze skleněných trubic, následuje stříbření, barvení, malování a řezání perlí. Z takto připravených perel se ozdoby montují. Perlaři k práci používají stále stejné foukací strojky a formy. Hořáky sice už nejsou na petrolej či benzín, ale na plyn, a místo měchu se používají dmychadla, avšak foukání perliček je stejně jako v minulosti závislé více na zručnosti a zkušenostech foukače, než na dokonalé technologii. Podobně jako na počátku minulého století většinu pracovních procesů zajišťují podomáčtí dělníci.
Řemeslo foukání skleněných perlí a výroby perličkových vánočních ozdob má v Poniklé na Semilsku tradici už od roku 1902. Firma Rautis sídlící přímo v domě původního majitele manufaktury navazuje na faktorskou firmu založenou Stanislavem Hornou. Co to je faktorská manufaktura, jak se tu pracuje? Jak je možné, že se faktorský způsob práce udržel až do dnešních dní?
Organizace výroby perličkových ozdob probíhá tzv. faktorským způsobem, kdy faktor (zprostředkovatel) zásobuje domácí výrobce potřebným materiálem, rozděluje práci mezi jednotlivé pracovníky a po dokončení díla odebírá od podomáckých dělníků hotové ozdoby, které dále expeduje do obchodní sítě. Tak probíhala organizace výroby v minulosti a probíhá tak i dnes. První faktorie specializované na produkci dutých perliček a později i vánočních ozdob vznikaly v Poniklé na přelomu 19. a 20. století. Vedle Stanislava Horny tu byli další faktoři, které výroba perličkových vánočních ozdob živila - Michal Plůch, Jan Hajn, Josef Šír, František Černý, Jan Nechanický nebo Josef Kopal. Největší rozkvět této produkce v Poniklé a okolí zažily ve 20. letech 20. století. Světová hospodářská krize a konkurence levnějšího zboží z dovozu však tento vývoj zastavila. Z jednoho tisíce perlařů tu zbyly na počátku 30. let dvě stovky, z osmi set domácích dělníků pracujících v Poniklé a Vítkovicích jich zůstalo padesát. Po roce 1948 se situace ještě zhoršila. Faktorie v Poniklé byla znárodněna a jako okrajový obor začleněna do provozů podniků Skleněná bižuterie a Železnobrodského sklo. Teprve po roce 1989 se podařilo provozovnu v Poniklé, sídlící v původních Hornových budovách, privatizovat, výrobu vánočních ozdob z perliček oživit, obnovit síť podomáckých dělníků a vánoční ozdoby z perliček vrátit do obchodů nejen u nás, ale i v zahraničí. Manufaktuře Rautis se navíc povedlo zachovat technologii výroby perličkových vánočních ozdob podle tradičních postupů a navázat tak na dlouhodobou tradici, kterou perličkové ozdoby v Poniklé a okolí mají.
Jedna z podmínek zápisu na seznam UNESCO zní, že se tradice nesmí zakonzervovat, ale dále rozvíjet, sleduje se, jestli existence nemateriálního statku není v ohrožení kvůli nedostatku pokračovatelů, zda není využíván pro komerční účely nebo infiltrován cizorodými prvky. Platí pro rodinnou firmu Rautis manželů Kulhavých, která vánoční ozdoby vyrábí a prodává, nějaká omezení v souvislosti s podmínkou využívání pro komerční účely?
To si nemyslím. Pravdou je, že na jedné straně je tu tradiční způsob výroby – na druhé straně se i manufaktura Rautis musí přizpůsobit poptávce na trhu. Každý rok tak v kolekci Rautisu najdeme něco nového. A bylo tomu tak vždycky. I v minulosti přibývaly nové kolekce a nové vzory. Jejich návrháři nebo lépe řečeno vzorkaři nebo ti, kteří výzdoby doma montují, tak reagují na různé módní vlny. Důležité je, že technologický postup rukodělné práce zůstává neměnný, a že vzorkaři při tvorbě nových typů ozdob plně respektují původní tradici. Stále pracují se starými matricemi forem, které je limitují při výrobě polotovarů. Ozdoby jsou jen trochu jinak „smontované“. Nicméně z osobní zkušenosti vím, protože i v našem muzejním obchodě perličkové ozdoby prodáváme, že nejoblíbenější jsou ty klasické, vyráběné podle původních starých vzorů – hvězdičky, kočárky, letadýlka, řetězy a mnohé další. A co se týče ohrožení statku – síť podomáckých dělníků v Poniklé je dnes tak početná, že v případě, že by manufaktura Rautis měla nějaký závažný problém, a musela svoji činnost omezit, nebo dokonce ukončit, což vůbec nepředpokládám, určitě by se mezi nositeli statku, tj. mezi podomáckými dělníky, našel jedinec, který by na její práci navázal.
Jaká je spolupráce vašeho muzea s firmou Rautis, která pořádá prohlídky výroby a funguje tak do jisté míry také jako muzeum? Podílíte se aktuálně na nějakém projektu?
My jsme se ke spolupráci zavázali již v době, kdy se nominace připravovala. Snažíme se každý rok připravit jednu větší výstavu nejen v našem muzeu, ale i v jiných paměťových institucích. Těch výstav již proběhlo pět, a kdyby byla v loňském roce normální situace, tak by přibyla další. Z důvodu probíhající pandemie jsme ji přesunuli na závěr letošního roku. Rautis nám pro tyto účely poskytl velkou kolekci perličkových ozdob i doprovodný materiál – formy, dokumentaci, vzorníky, ad.
Celoročně pořádáme v našem muzeu kreativní dílny z polotovarů, které nám Rautis poskytuje, a učíme návštěvníky všech věkových kategorií ozdoby z perliček montovat. V současné době ve spolupráci s Libereckým krajem sestavujeme pracovní skupinu, která by měla manufaktuře pomoci v popularizaci a širší prezentaci tohoto kulturního statku. Společně jsme zapojeni do projektu Libereckého kraje Křišťálové údolí.
Od zápisu uběhlo zatím jen pár covidových měsíců, ale přesto je již dnes z vašeho pohledu patrné, že uvedení na prestižním seznamu pomáhá rozvoji tradice a vede k rozkvětu lokality? Firma Rautis má jistě velký vliv na místní kulturní dění, turistický ruch a kvalitu života v Poniklé.
Na takové hodnocení je opravdu ještě moc brzo. Po zápisu v prosinci roku 2020 vzrostl zájem různých kulturních institucí o perlařské řemeslo, zejména o výstavy a kreativní dílny. Nicméně v Poniklé vzhledem k dlouhému uzavření dílen a prodejny pro veřejnost se nemohlo nic konat. Uvidí se po letošní sezóně. Každopádně ten zájem ze strany veřejnosti se očekává a jak my, tak i ponikelští proto uděláme co nejvíc.
Jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla zatím přijata?
Už jsem zmiňovala zapojení do projektu Křišťálové údolí, ale faktorie je i členem skupiny Originální produkt – Krkonoše. Podle vzoru MKČR i Liberecký kraj pro nositele a statky, které jsou zapsané v krajském seznamu nemateriálního kulturního dědictví, vytvořil dotační program. Liberecký kraj také spolu s naším muzeum prezentuje perličkové vánoční ozdoby na svých stránkách i na portále www.krajnaseveru.cz/pomahame. S grantovou podporou MKČR vydala Barbora Kulhavá, spolumajitelka manufaktury, o perlařině poutavou a působivou knihu Perličkové ozdoby z Poniklé i s jednoduchými návody, jak si ozdobu z polotovarů zhotovit. Novinkou letošního roku je navíc iniciativa Libereckého kraje na vytvoření dvou pracovních skupin, které by společně s manufakturou řešily jednak její investiční záměry a záměry obce Poniklá, jednak prezentaci a propagaci tohoto jedinečného řemesla.
S vlastním zápisem na seznam UNESCO i národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci či podporu vzdělávání další generace. Jak je v těchto žádostech úspěšný Rautis?
Co se týče dotačních programů ve spojení s UNESCO a národním seznamem, manufaktura pravidelně žádá o finanční prostředky z dotačního programu MKČR, a z něj pravidelně každý rok čerpá (např. na vydání knihy, pracovní listy pro exkurze, rozvoj technologie zlacení perlí, modernizace barvírny). Dále bývá úspěšná v dotačních titulech Libereckého kraje, program turistický ruch a regionální výrobky. Tyto tituly ale nejsou určeny primárně pro nemateriální kulturní dědictví, zapsané na Národní seznam a seznam UNESCO. Dotace, které manufaktura získá, pomáhají hlavně ve vytváření nových možností, jak dostávat povědomí o perlařině mezi veřejnost.
Když jste společně s kolegy muzejníky shromažďovali materiály o tradici výroby vánočních perličkových ozdob v Podkrkonoší, co vás osobně zajímalo nejvíce? Historie výroby, technologie vzniku výrobků nebo příběhy řemeslníků? Překvapilo vás něco?
Sledovali jsme všechno – historický vývoj, technologické postupy, způsob organizace práce sítě podomáckých dělníků. Zajímaly nás i vztahy mezi perlaři v rodinách – rodinná posloupnost ve znalosti řemesla, jejich sociální postavení, vztah k práci. A taky lidová slovesnost. To bylo tak trochu překvapení − i když v kraji písmáků pod horami se to dalo čekat. Perlaři byli v době slávy svého řemesla uznávanými mezi ostatními řemeslníky, měli relativně stálé příjmy, a byli proto žádanými ženichy. O této skutečnosti svědčí poměrně málo známé lidové písně z Podkrkonoší. Není jich mnoho, ale v jedné z nich se zpívá přímo o perlařích z Poniklé:
Na Poříčí jednou při šejdouci
nabíral mě k tanci Véna – krejčí.
Holájdá, diadola, holájdium, holájdiá, holájdium.
Namluvila sem si však jinýho,
přišli tam perlaři z Poniklýho,
Kdepak dnes krejčí a na vesnici,
ti asi zaniknou po přeslici.
Perlařům možno však záviděti,
uživí ženu a tucet dětí.
A tak jsem jednomu sedla na lep,
ten asi bude mít na oddavek.
Holájdá, diadola, holájdium, holájdiá, holájdium
Perličkové vánoční ozdoby, ať už klasické hvězdy či vločky, nebo motivy andělů, autíček, letadel, panenek známe často v zašlé podobě z vánočních stromečků našich babiček. Předpokládám, že ani vám, navíc jako místní patriotce, doma nechybějí. Máte k nějaké zvlášť osobní vztah? Co se vám vybaví, když si ji vezmete do ruky?
Můj děda byl sklář, vyráběl vinuté perle. Ke sklu jsem proto odmala měla hodně blízko. Vánoční stromeček se nám v době mého dětství třpytil různými ozdobami. Kašírovanými domečky a andílky, kouličkami s barevnými výdutěmi, papírovými mačkanými kolečky. A mezi nimi se třpytilo pár perličkových hvězdiček a jeden kočárek. Vůbec nevím, odkud se dostaly do té prazvláštní pestré a barevné rodinné kolekce. Děda mi říkal, když jsem ten kočárek jako malá holka „hrozně potřebovala“, že není na hraní, že patří jen na stromeček, že mu to říkala už jeho maminka. Jako správný muzejník jsem kočárek i s ostatními starými ozdobami věnovala do muzejní sbírky. Dnes už mám doma perličkovou kolekci novou. Některé ozdoby jsme si s vnučkami už smontovaly samy z ponikelských polotovarů a doplnily jsme jimi stromeček, který už ozdobený přinesl Ježíšek.
rautis.cz
https://www.muzeum-turnov.cz/
