Moniko, jak jste se k čalounickému řemeslu vlastně dostala? Co bylo tím konkrétním impulzem začít se věnovat právě čalounění starého nábytku? Co jste vystudovala a v jakých profesích jste do té doby pracovala?
Rodiči jsem byla vedená ke studiu. Myslím, že jim vzdělání umožnilo žít lepší život, a tak tento lepší život chtěli i pro mě. Vystudovala jsem obor Ekonomie a Management na MZLU v Brně. Ještě v průběhu studia bakalářského titulu jsem odjela na rok do Anglie jako aupair. Na magisterské studium jsem se pak už hlásila do Anglie. Vybrala jsem si univerzitu ve městě Exeter. Měla výborné hodnocení a jihozápad Anglie už jsem trochu znala. Vystudovala jsem tam obor Cestovní ruch a regionální rozvoj. Studium v Anglii mě opravdu bavilo a já jej zakončila s vyznamenáním.
Pracovala jsem pak rok v Anglii v marketingu cestovního ruchu. Po návratu do ČR jsem si našla práci jako back office ve firmě, která dodávala různé propagační předměty. Stresu jsem zažívala tolik, až přišlo vyhoření. Už jsem tušila, že tato práce pro mě není. V kanceláři jsem ale ještě zůstala a to na pozici v marketingu ve firmě, která prodávala boty.
V roce 2015 se nám narodila dcera Karolínka a v roce 2017 syn Vilém. Další roky jsem strávila péčí o děti. Přemýšlela jsem co dál. Zpět do kanceláře jsem nechtěla. Vracela jsem se myšlenkami do dětství a vzpomínala na činnosti, které mě bavily jako malou. Miluju opravování starých věcí, je to jako by měly duši, a ta znova ožila. Už jako malá jsem ráda šila. Měli jsme doma veritasku a já již jako holčička na ní uměla šít. Vyráběla jsem oblečky a stany pro barbie nebo šila hadrové panenky.
Jednou jsem byla s dětmi na návštěvě u kamarádky. Popisovala, jak těžké je najít čalouníka, který by jí očalounil kuchyňskou lavici. Buď jí nebrali telefony, nebo nabízeli dlouhé dodací termíny. A to mě zaujalo. Začala jsem si o čalounění zjišťovat více.
Našla jsem si čalouníka, jemuž jsem začala zdarma chodit pomáhat. Byla to výborná zkušenost. V Brně je možné vyučit se v oboru čalouník/čalounice a na Střední škole stavebních řemesel Brno-Bosonohy. Na školu jsem se přihlásila a po roce získala výuční list.
V domě po babičce a dědovi v Tišnově mám nyní svoji čalounickou dílnu Hačati, kde opravuji stará křesla a židle, a také vedu čalounické workshopy.
Začala jste docházet na učiliště už během rodičovské dovolené? To muselo být náročné období…
Ano, na učiliště jsem začala chodit, když byly synovi 2 roky. V té době jsem už pečovala o děti pátým rokem. Do školy jsem tehdy chodila vlastně odpočívat. Možnost soustředit se půl dne na určitou jednu činnost byla pro mě velmi hodnotná. Syn navštěvoval školku dvakrát týdně. Jeden den jsem pomáhala v dílně a druhý chodila na učiliště.
Co vás vlastně na čalounění starého nábytku nejvíce těší?
Zajímám se o interiérový design. O upcycling a recyklaci. Miluju bazary, bleší trhy a reuse centra. Baví mě šití a práce s textiliemi. Obdivuji atmosféru ateliérů a řemeslných dílen. Když rozdělávám staré čalounění, tak o tom přemýšlím. Představuji si, za jakých okolností křesílko vznikalo. Postup, jakým tvořím nové čalounění, volím právě podle inspirace, kterou načerpám při odstrojování starého čalounění.
Čalouníků je dnes málo, jedná se o nedostatkovou profesi. Čím to podle vás je? V čem vidíte perspektivu oboru? Čalouník se často neobejde bez součinnosti s truhlářem, designérem. Je to také váš případ?
Tím, že každý čalouněný kousek je unikátní, musím při práci dost přemýšlet a rozhodovat se. Ta práce nejde rychle. Je třeba myslet na detaily, estetiku, ale i na funkční stránku, aby bylo křeslo pohodlné a dlouhou dobu zase sloužilo. Čalouníci potřebují zákazníky, kteří toto ocení. I proto vytvářím fotoalba postupu prací. Je tam právě vidět ta časová náročnost. I kurzy zákazníky vzdělávají. Když čalouním se skupinkou pěti lidí podsedák židle, máme na to sedm hodin. Většina vůbec neví, co tam tak dlouho budou dělat a raději si donesou podsedáky dva. Když odpoledne mají sedák vlastnoručně očalouněný, jsou rádi i za ten jeden.
Baví mě kombinace zakázkové práce, autorské tvorby a workshopů. Ráda opravuji stará křesla a židle. Jsem ráda, když se znovu používají a v dnešních interiérech vyniknou.
V Tišnově spolupracuji s restaurátorem dřeva. O tuto součinnost pečuji. Je velice praktické, že jsme blízko sebe.
S designéry zatím nespolupracuji. Ale uvidíme, mohla by to být zajímavá zkušenost.
Jste rodačka z Tišnova? Čím vás město ležící kousek od Brna přesvědčilo, že jste se tu usadila, a neopustila jej jako řada mladých vzdělaných lidí při cestě za obživou?
Z Tišnova pochází moje babička a děda. Dům, který teď s mým mužem opravujeme, patřil mým prarodičům. Jako malá jsem běhala po zahradě a sbírala maliny. Děda Antonín nás se sestrou brával do okolních lesů na výlety a babička Josefa výborně vařila. Tišnov je menší město, máme tu ale vše, co potřebujeme. Do Brna je to 30 minut vlakem. Dům stojí hned u lesa, pod kopcem, kde se nachází tišnovská rozhledna. Je tu krásně.
Jak jste v sobě objevila podnikavého ducha? Byly krizové momenty a jak jste je překonala? Pomohl vám v tomto smyslu nějak program Silnější hybatelé? V čem vidíte jeho největší přínos, ať už pro váš malý byznys, nebo i pro vás osobně?
Hlavní motivací bylo dělat něco, v čem vidím smysl. Práci, ve které využiji svoje talenty a nadání. Něco, za čím si budu stát a budu mít chuť o tom každému říct. Po zkušenosti z kanceláří jsem si velice přála tvořit něco hmatatelného, vidět výsledky své práce. Můj muž podniká už sedmým rokem a to bylo pro mě taky motivující. Na začátku mě velice podpořil. Podnikání jde ruku v ruce s osobním rozvojem. Jsem pořád na cestě. Je stále na čem pracovat: být si vědomá vlastní hodnoty, umět se ocenit, poslouchat své zákazníky a poznávat je, umět si stanovit priority a organizovat svůj čas. Při tom všem nezapomínat na sebe a vnímat, jak se cítím a kdy potřebuji odpočívat.
V Silnějších hybatelích oceňuji hlavně kombinaci kouče a mentora. S mojí koučkou Hankou Kubátovou jsme nahlédly docela hluboko. Řešily jsme sebehodnotu, strachy, hojnost, zahlcení a potřebu odpočinku. S mentorkou Kamilou Brandejsovou to byly hlavně tabulky, finance, business plán a cenotvorba.
Každý řemeslník potřebuje čas, aby získal ve svém oboru potřebnou zručnost, praxi a odkoukal fígle svých zkušenějších kolegů. Z tovaryšů se až po létech stávají mistři. Nevnímáte to trochu jako svůj handicap? Co vám pomohlo získat potřebné řemeslnické sebevědomí? (Předpokládám, že to podnikatelské právě program Silnější hybatelé.) Jste v Cechu čalouníků a dekoratérů?
Čas, který jsem zdarma pomáhala v čalounické dílně, byl pro mě velice hodnotný. Naučila jsem se toho spoustu. Byla jsem jako houba a nasávala každou informaci a dovednost. Ve škole jsem se čtvrtinu času věnovala čalounické teorii. Zbytek hodin jsem strávila ve školní dílně; čalounila klasickou i soudobou technologií. Měla jsem možnost se kdykoli zeptat na to, co mě zajímá.
Avšak, každé křeslo je originál a je třeba o tom takto uvažovat. Stále se učím a myslím, že ještě nějakou dobu budu. A to mě právě baví!
V Cechu čalouníků a dekoratérů nejsem. Cech má docela vysoké roční členské příspěvky a já vůbec nevím, s čím by mi mohl pomoci. Myslím, že je docela škoda, že cech nefunguje lépe. Co mě však zajímá, je skupina na Facebooku: Upholstery friendly forum. Je to skupina čalouníků z celého světa. Kdybych potřebovala poradit, obrátím se na členy této skupiny. Tady také čerpám hodně inspirace.
Nesetkáváte se někdy s genderovými předsudky, že lepší řemeslník – čalouník musí být muž? Přece jen jde o technický obor, který vyžaduje používání nejrůznějších nástrojů a někdy i fyzickou sílu.
Ne, to jsem se ještě nesetkala. Zrovna čalounění mi přijde jako obor, ve kterém mohou ženy opravdu vyniknout. Je zde potřeba kreativita, cit pro detail, trpělivost, estetické vnímání. Já jsem například zúžila svoje zaměření na křesla, židle a taburety. To může být vnímáno jako určité omezení. Na druhou stranu staré gauče a velké sedačky se jen zřídkakdy vyplatí opravovat. Když potřebuji pomoct, poprosím svého muže.
Pořádáte čalounické workshopy, čímž k řemeslu přivádíte další zájemce, což není úplně běžné. Jak vypadají? Máte více vlastních zakázek, nebo je v současné době větší poptávka právě po těchto kurzech?
O čalounické workshopy zájem je. Lidé mají možnost strávit den v dílně Hačati v Tišnově. Dílna se nachází ve staré vilové čtvrti hned u lesa. Kurzisté si rádi prohlídnou vzorníky potahových látek a vybavení dílny. Často je zajímá typ šicího stroje, sponkovačky nebo kompresoru. Bavíme se o čalounických materiálech a kde je pořídit, nebo si prohlížejí čalounickou literaturu. Za den stihneme očalounit podsedák židle nebo začneme pracovat na opravě křesílka a zájemci si odnesou instrukce k dalšímu postupu. Díky kurzům se setkávám s velice zajímavými lidmi. Často pracují v kancelářích a den u mě je pro ně velice zajímavý a osvěžující.
Baví mě právě kombinace práce na zakázkách a kurzů. Dělat jen jedno z toho by nebylo ono.
Kdo jsou vaši zákazníci? Orientujete se jen na zakázky od jednotlivců? Nebojíte se, že teď budou mít lidé hlouběji do kapsy a že si nákladné renovace nebudou moci dovolit?
Zákazníci, pro které čalouním, mají často s křesílky spojenou nějakou vzpomínku. Křesla patřila jejich rodičům nebo prarodičům. Opravou získají zajímavý prvek do interiéru, pohodlné sezení, a zároveň si takto uchovají vzpomínky. Zajímají se o proces čalounění a potěší je fotoalbum, kde zachycuji postup prací. S hotovým křeslem pak předávám osobní psaní.
Účastník workshopu je častěji žena než muž. Chce se něco nového naučit a mít radost z hmatatelného výsledku. Pustit se sama do čalounění netroufá, chce poradit a podpořit. Je ráda, že může strávit den v příjemném prostředí mojí dílny. Na konci dne je nadšená z toho, co vytvořila.
Ráda bych se zaměřila více na autorskou tvorbu. Křesla opravila a až potom předala zákazníkovi. Otvírá mi to možnost tvořit zajímavé a nápadité kousky a vyjít vstříc objednavateli, který hledá retro solitér a chce jej hned. Chce originalitu.
Je nějaká zakázka, na kterou nikdy nezapomenete? Ať už je to kvůli její náročnosti, příběhu, který za krásným kusem nábytku, věci s pamětí, stojí apod.?
Zatím asi největší překvapení jsem zažila, když mě oslovili, abych čalounila rakve na ostatky. Jednalo se o truhly z bukového dřeva, které vyrobil restaurátor dřeva, s nímž v Tišnově spolupracuji. Dělali jsme je pro baziliku Nanebevzetí Panny Marie na Mendlově náměstí v Brně a vnitřní polstrování bylo potaženo do tmavě červeného dyftýnu.
Už jste zmínila, že jsou vám blízké principy cirkulární ekonomiky, upcyklace, udržitelného způsobu výroby. Profesionální renovací starého nábytku je vlastně naplňujete. Budete tento směr nějak rozvíjet?
Ano, je to tak. Velice s těmito principy souzním. Dělá mi radost, že svojí prací podporuji cirkulární ekonomiku. Ráda bych spolupracovala s tišnovským, nově vzniklým, reuse centrem a párkrát do roka otevřela dílnu místním a pomohla jim s přečalouněním starých židliček.
Hačati máte zatím jako vedlejší činnost. Chtěla byste se živnosti věnovat naplno? Jaké překážky vám v tom zatím brání?
Dům v Tišnově opravujeme. Bydlíme zatím v Brně-Kohoutovicích. Denně vozím dceru do školy v Tišnově a syna do lesní školky za Tišnovem. Zařizuji věci okolo rekonstrukce domu. Čas na práci mám omezený. V přízemí domu buduji větší dílnu, kde budu moci vést workshopy i pro skupinku tří lidí. Chci tu mít taky více místa pro skladování materiálu a křesel. Plány jsou, jen vydržet.
Dá se uspokojivě skloubit podnikání, domácnost, rodina a další aktivity? Jak dobíjíte baterky?
Uspokojivě jak kdy, ale skloubit se dá. Je to o každodenním balancování a plánování. Abych to zvládla, chodím do lesa běhat, cvičím jógu a odpočívám na zahradě. Těším se, až se přestěhujeme do domu v Tišnově. Opravený starý dům s terasou, zahrada s ovocnými stromy a les za domem...
www.hacati.cz
