<p>ČR: „Jsem šťastný člověk. Šťastnější, než jsem kdy byl. A daleko šťastnější, než si zasloužím…“ To říká v rozhovoru Dušan Vančura, kontrabasista a zpěvák skupiny Spirituál kvintet, která vystoupí v sobotu 4. května v kostele Povýšení sv. Kříže v Rožmitále pod Třemšínem.</p> <p>Jste inženýr-elektro. Proč právě tato specializace? Co vás k tomu vedlo?</p> <p>Tak především, elektroinženýrství není specializace, ale obor. Specializaci jsme si volili až po čtyřech semestrech, já si vybral měřicí a řídící techniku, což byl předstupeň počítačů, které se tehdy ještě (u nás) nepřednášely. Měřicí a řídicí technika bylo úžasné a z mého pohledu dobrodružné odvětví elektroniky, ze kterého se postupem času vyvinula i robotika a průmyslová automatika. Byl jsem fascinován skutečností, že si něco navrhnete a spočítáte na papíře, a když to klopotně všechno sestavíte dohromady a oživíte, shodují se naměřené výsledky s vašimi propočty.<br />
Jiří Tichota si ze mne občas na pódiu dělá legraci, že jsem vystudoval s pájkou v jedné ruce a s logaritmickým pravítkem v druhé, a možná ani netuší, jak je blízko pravdě. Ale ke studiu na Českém vysokém učení technickém jsem byl vlastně přiveden svým tatínkem. Hudbu mě studovat nenechal („klavírem se neuživíš“), atletika byla amatérským sportem, ani můj milovaný tenis se tehdy ještě profesionálně nedělal. A studium práv mi otec dokonce výslovně zakázal (byl jako soudce vyhozen v padesátých letech z justice, když k projednávání případů odmítal přizvat takzvané soudce z lidu). „Jestli půjdeš na práva, tak tě přerazím,“ řekl mi, „soudci jsou posluhovači režimu.“ Šel jsem tedy na elektrofakultu, kde bylo hodně matematiky a fyziky, dokonce se po sedmém semestru skládala z matiky státnice, což většinu zájemců odrazovalo, a fakulta si tím pádem nových adeptů považovala. Navíc mi byly odpuštěny přijímací zkoušky jednak vzhledem k maturitnímu vysvědčení, jednak vzhledem k umístění v celostátní matematické olympiádě, takže jsem tam šel vlastně z pohodlnosti.</p> <p>A jak student Dušan Vančura ke Spirituál kvintetu přišel? A jak k Brontosaurům?</p> <p>To by vydalo na knihu, tak budu stručný – u založení Spirituál kvintetu (tenkrát ještě kvartetu) jsem přímo nebyl, ale sledoval jsem cvrkot zpovzdálí, neboť SK vznikl z lůna Vysokoškolského uměleckého souboru, jehož jsem byl také členem. Z čisté závisti jsem založil rovněž jakýsi soubor z členů VUSu, jmenovali jsme se Antikvartet a už to jméno hodně napovídá. Jednotliví členové Antikvartetu pak byli postupně Tichotou odlákáni do Spirituál kvintetu, až jsem se tam nakonec vnutil i já. Co se toho hostování týče, to není přesný výraz. Stalo se párkrát, že v kvintetu někdo onemocněl či musel služebně do zahraničí, a tak jsem byl prostě po ruce a zaskočil jsem. Navíc jsem byl mladík se skvělou pověstí, takže se Tichák nemusel bát, že se budou v šatně ztrácet peníze nebo že mu vyjedu po zpěvačce. Pravdou ovšem je, že je těžké si takovou pověst dlouhodobě udržet.<br />
Ke spoluúčinkování s Brontosaury mě jednou přizval Honza Nedvěd, kterému se přestalo chtít koncerty uvádět; prý mu to odvádí pozornost od hraní a zpívání. No, že by byl od té doby nějak koncentrovanější… Ale pár let to takhle fungovalo. A když náhodou někdy Petr Zadina nemohl, zaskočil jsem i u basy.</p> <p>Máte spočítaná vystoupení za ta léta?</p> <p>Tak to mě nikdy nenapadlo, počítat koncerty, ale pojďme to zkusit odhadnout:<br />
Období do roku 1968 – cca osm za měsíc, asi 80 za rok, takže 640, období 1969 – 1989 asi 20 za měsíc, přibližně 200 za rok, takže 4200, období 1990 – 2009 cca 15 za měsíc, cca 150 za rok, takže 3000, období 2010 – 2012 asi 10 za měsíc, zhruba 100 za rok, takže 300. Celkem to vychází na takových 8000 koncertů, ovšem bez jakéhokoliv nároku na exaktnost, je to čistě subjektivní. A to, že počítám jen deset měsíců v roce, je v pořádku – my jsme o prázdninách skoro nehráli.</p> <p>Na co ještě hrajete, krom kontrabasu?</p> <p>Učil jsem se odmalička na klavír, a když jsem přišel po maturitě do Prahy, ve studiu jsem pokračoval. Hrál jsem už docela obtížné věci a dodnes je mi líto, že jsem se tomu nevěnoval jako hlavnímu oboru. Hra na jiné nástroje u mě nestojí za řeč.</p> <p>Jste i překladatel. Kolik jazyků ovládáte?</p> <p>Já nejsem překladatel, to bych se musel před skutečnými překladateli propadnout hanbou. Tu a tam jsem nucen si pro vlastní potřebu něco přeložit, domluvím se asi čtyřmi jazyky, ale překladatel? Když napíšu text, nejsem ještě básník. Když sepíšu řekněme paměti, nejsem ještě spisovatel. Když složím nebo upravím písničku, nejsem kvůli tomu ještě skladatel. Překladatelé, básníci a skladatelé jsou jiní machři.</p> <p>Nejste Pražák. Jezdíte z jižních Čech. To vás ani za ty roky Praha nepřitáhla?</p> <p>Já jsem venkovan, vyrostl jsem na venkově a zase se vrátil. Skoro celé dětství jsem prožil v Dačicích, což bylo tenkrát moravské město, dnes patří do jižních Čech. Dodnes cítím vůni máminých floxů z předzahrádky. Teď mám dům, mám zahrady, a voní mi to tu stejně. Jsem jednoduchý člověk a moc toho nepotřebuji.<br />
Praha je báječné město, ale neznal jsem jménem ani všechny sousedy z domu, natož prodavačku v zelenině nebo paní listonošku. Na vesnici mají jména instalatéři, zedníci, automechanici i obecní kočky. Ke krmítku na dvoře si chodí pro špek strakapúd a nad sadem nám loví párek mořských orlů. Ale nechci idealizovat – v mnoha ohledech je tu život složitější. Například to věčné dojíždění anebo omezený okruh přátel.<br />
Nebudu však zapírat – tím přestěhováním jsem si vyřešil i osobní problémy.</p> <p>Jaký byl Dušan Vančura jako dítě školou povinné?</p> <p>Byl jsem asi dost protivné a zlobivé dítě, později i provokatér, učitelé to se mnou neměli snadné, ale protože jsem byl vždycky premiantem třídy (první dvojku jsem dostal až ve třetím ročníku vysoké školy), všechno mi procházelo. Na své mládí nejsem příliš pyšný. Ale rodiče jsem ctil, a teprve dnes vím, že i miloval.</p> <p>A jaký je Dušan Vančura dnes?</p> <p>To je otázka nad mé síly. Snažím se dělat všechno pro to, abych napravil, co jsem v životě pokazil či zameškal. Například, do gymnázia jsem chodil v Pelhřimově, tam mě taky vlastně všechno naučili, matematiku, sport, muziku – a já to pak všechno uplatnil jinde. Tak jsem aspoň začal spolupracovat s pelhřimovským smíšeným sborem Záboj, něco pro ně občas napíšu a mám pocit, že tím aspoň trochu splácím tomuto městu svůj dluh. Ve škole v Chlumu, kam chodí naše děti, vedeme se ženou školní sbor, který má dnes 40 členů.<br />
Ale základní odpověď na vaši otázku zní, že jsem šťastný člověk. Daleko šťastnější, než jsem kdy byl. A daleko šťastnější, než si zasloužím.</p>