Kontroverze církví

<p>ČR: Křesťanství a jeho jednotlivé proudy, tedy katolické, pravoslavné a protestantské církve, mají v lidské společnosti nezastupitelné místo. Jde o jeden z nejstarších sociálních fenoménů, který lidstvo pamatuje. Přesto, nebo možná právě proto, však velmi často zmítaný kontroverzemi.</p> <p>Na pranýři už od středověku</p> <p>Již od dob svého vzniku se křesťanství velmi často potýkalo s existenciálními problémy. Jako příklad může sloužit středověký ikonoklasmus, inkviziční soudy nebo persekuce kacířů. Boj o svou existenci musela církev svádět nejen ve středověku a raném novověku, ale také po celé dvacáté století zmítané totalitárními systémy. Ty se ji snažily když ne zcela zakázat, pak alespoň vymýtit z veřejného života.</p> <p>Za Hitlera měli věřící cejch</p> <p>V době, kdy Evropu ovládalo nacistické Německo, byli členové a přívrženci církve často tvrdě pronásledováni, vězněni v koncentračních táborech či usmrcováni. Ovšem konec druhé světové války a rozvoj moderní Evropy pro církev a náboženské otázky neznamenal obrat k lepšímu. Ani porážka hitlerovského Německa neznamenala pro katolickou církev úlevu.</p> <p>Po nacistické přišla perzekuce komunistická</p> <p>Nacistické pronásledování totiž vystřídalo pronásledování komunistické, které se dotklo katolíků i křesťanů jiných vyznání nejen v Sovětském svazu, ale i v mnoha dalších středoevropských zemích.<br />
Přes všechna úskalí však křesťanství, jeho jednotlivé odnože, ale i další náboženské směry (judaismus, islám a další) přetrvaly do současnosti.<br />
K některému z křesťanských směrů se v současnosti hlásí 2,1 miliardy osob z celkového počtu zhruba 6,5 miliard obyvatel světa. Téměř třetina lidí na planetě Zemi se tak více či méně ortodoxně řídí křesťanskými hodnotami a autoritou. Právě ta však byla v rámci církve, respektive osob, na něž je její moc delegována, i během počátku jednadvacátého století už několikrát narušena.</p> <p>Po penězích i sex</p> <p>Církev jistě utrpěla již dříve – informacemi o majetkových machinacích jejích členů, restitučních konfliktech či sporech o nemovitosti.<br />
Největší pomyslnou kudlu do zad jí ale zasadilo odhalení sexuálního zneužívání ze strany jejích představitelů. Aféry týkající se sexuálního zneužívání v církvi se dostaly do povědomí veřejnosti zejména v roce 2010, kdy vyšly najevo desítky případů zneužívání nezletilých zástupci církve, staré minimálně desítky let. Podle převora Břevnovského kláštera Prokopa Sziotronka ovlivnilo negativní náhled veřejnosti na církev v souvislosti s aférami sexuálních zneužívání zástupci církve, které byly odhaleny třeba v Německu, Irsku nebo Belgii zejména jejich mediální pojetí.</p> <p>Odsouzeni bez důkazů</p> <p>Většinové společnosti byly totiž případy sexuálního obtěžování nebo zneužívání z mediálního hlediska prezentovány výrazně neobjektivně. Osoby, jež byly ze zneužívání podezřelé, byly v důsledku novinářské zkratky prezentovány jako vinné, ač pro jejich činy mnohdy chyběly důkazy. Často byly dané osoby dokonce už po smrti.</p> <p>Církev. ale i rodina</p> <p>„Nepopírám, že k pedofilním aférám v církvi došlo, ale nikdo nezveřejnil čísla – např. o dvěstěpadesáti tisících případů zneužitých dětí v Německu asi za období patnácti let, z toho jen stu případů v církevních institucích, a z toho jen několik případů ze strany kněží. Nejvíce zneužití v rodinách. Tedy není to problém celibátu, jak to bylo většinou prezentováno,“ uvádí zástupce církevní obce.<br />
Další problém mediálního pojetí případů zneužívání zástupci církve byl především v tom, že pokud se nakonec ukázalo, že daný podezřelý vinný nebyl, čtenáři či diváci už se o tom nedozvěděli.</p> <p>Účet bez hostinského?</p> <p> „Častokrát ani neproběhl řádný proces pro vyšetření těchto případů. Dopadlo-li šetření ve prospěch obžalovaného, to znamená, že obvinění se nepotvrdilo, novináře to už nezajímalo“ říká ředitel Pastoračního střediska při Pražském arcibiskupství a provozovatel serveru Víra.cz, Vladimír Málek.<br />
Zástupce církve, ale i média, šéfredaktor Katolického týdeníku Antonín Randa, používá ještě silnější výrazy. Podle něho šlo v případě sexuálních deliktů starých mnoho desítek let a z drtivé většiny neprokazatelných, založených pouze na vágních výpovědí domnělých obětí, přímo o proticírkevní kampaň. Nepopírá, že ke zneužívání docházelo. Rozhodně však ne v takovém množství, jak se tvrdí.</p> <p>Pedofilní kampaň. Církev jako kořist</p> <p>„Je třeba věc rozdělit – za prvé na pedofilní případy, které se skutečně staly a těžko pro ně hledat nějaké polehčující okolnosti, za druhé na cílenou kampaň, která má církev poškodit. Pokud si dobře vzpomínám, většina článků v médiích vycházela z informací agentur, které poskytovaly neuvěřitelná čísla o množství pedofilních případů, ovšem jejich věrohodností se už nikdo příliš nezabýval. Církev byla zkrátka „kořist“ a každé médium k tomu přistoupilo po svém. Konkrétní lidé v církvi v řadě případů skutečně selhali, a za to si nic jiného než kritiku a odsouzení nezaslouží. Je dobře, že se o tom otevřeně psalo. Pokud hledat pozitiva, pak snad v tom, že se nastavila účinnější systémová opatření, která budou pro příště eliminovat tyto smutné případy. To ostatní byla řízená i neřízená kampaň – tomu se dalo těžko bránit, takto média zkrátka fungují,“ tvrdí šéf katolického média narážejíce na důležitý fakt ovlivňující obraz církve v očích široké veřejnosti. Ta, protože nemá jinou šanci dozvídat se o faktech týkajících se celé řady společenských jevů z jiných zdrojů, než právě ze sdělovacích prostředků, silně podléhá mediální manipulaci.</p> <p>Četl jsem to v novínách. Tak je to pravda</p> <p>Mediální manipulace je snadno využitelná třeba v předvolebních či jiných politických kampaních, kde ji lze i očekávat. Lze ji ale umně využít právě i při referenci o nejrůznějších sociálních fenómenech, církev nevyjímaje. Podobně jako v případě sexuálního zneužívání v církvi můžeme nyní pozorovat pranýřování církve i v případě diskuzí o majetkovém narovnání.<br />
Po masáži médií, v nichž se velmi často kromě pochvalných názorů objevují i ty plné odsudků – připomeňme třeba komunistku Martu Semelovou, která církevní restituce označuje za krádež století – není divu, že drtivá většina veřejnosti je naladěna nejen proti církevnímu narovnání, ale dokonce proti církvi samotné.</p> <p>Češi jako unikát. Věří nejméně z Evropy</p> <p>Česko je v současnosti nejateističtějším státem Evropy, unijním unikátem. Oficiálně zde žije zhruba třináct procent lidí, kteří se řadí k některé z církví. Praktikujících věřících jsou ale pouze tři procenta. To je i méně než například v pobaltských zemích, které jsou svým vlažným vztahem k otázkám církve proslulé.<br />
Co může za negativním, či spíše vlažným nebo žádným vztahem Čechů k církvi a otázkám víry stát? Kromě komunistické minulosti, která ale není jen otázkou tuzemska (v ostatních postkomunistických zemích je věřících mnohem více), je zřejmě na vině i špatná komunikační strategie církve. Veřejnost dobře zná pár jejích reprezentantů, ale to je vše. Možná právě zde je zakopán pomyslný pes.</p> <p>Tři tváře. To je málo</p> <p>„Církev v současnosti nemá lidi, kteří by se uměli pro média vyjadřovat, jsou možná dva, tři, Halík, Vlk, Duka, ale to je všechno,“ hodnotí pasivitu komunikačních aktivit církve Juan Provecho, španělský augustiniánský kněz, který před patnácti lety přijel do Česka v rámci mise svého řádu a působil mimo jiné i jako mluvčí České biskupské konference. Z titulu své funkce se snažil také o mediální trénink biskupů a dalších zástupců církve, kteří jsou podle něho sice velmi vzdělaní a rozhodně mají veřejnosti co říci, neumí s ní ale komunikovat. Se svou snahou ale neuspěl. </p> <p>Na mši pár lidí. K televizi miliony</p> <p>Právě neschopnost komunikovat s médii, potažmo s veřejností (na mši v mnoha malých městech přichází jednotlivci či maximálně desítky lidí, zatímco média konzumují denně statisíce či spíše miliony Čechů) je podle španělského kněze pro pozici církve v současné společnosti klíčová.</p> <p>Mají co říct. Ale mlčí</p> <p>„Církev má odborníky, ale ti neumí mluvit s médii,“ upozorňuje na hlavní problém. Dalším problémem je ale podle Provecha mediální praxe, která – nejen v otázkách církve a víry – upřednostňuje výhradně negativní zprávy. Pokud už se tak církev do médií dostane, zpravidla se jedná o nějaký průšvih typu sexuálního zneužívání nebo jiných deliktů zástupců církve. Vlastně se tak nemůžeme divit, že jsou Češi v otázkách víry velmi skeptičtí.<br />
Oficiální místa ale hovoří jinak. Pražské arcibiskupství je s pozicí církve v české společnosti de facto spokojené.</p> <p>Arcibiskupství: Vidět jsme dost</p> <p>„Mohu sice srovnávat jen s Francií a Německem, kde jsem nějakou dobu pobýval, ale zdá se mi, že v České republice je oproti ostatním zemím v sekulárních médiích pro věci církve relativně veliký prostor. Záleží určitě v mnohém na čelním představiteli církve a Dominik Duka se zdá být pro média přívětivějším než kardinál Vlk,“ tvrdí mluvčí Pražského arcibiskupství, Aleš Pištora. Oponuje Provechovi i v tom, že církev má pouze pár „oveček“, které jsou schopné a ochotné veřejně vystupovat a o otázkách víry otevřeně mluvit, případně je i „propagovat“.</p> <p>„Poslední farář“. Ten je klíčový</p> <p>Pověst církve totiž podle něho někdy daleko víc tvoří „poslední“ farář, než vrcholný představitel. Kromě členů církve na tom, aby vešla více do povědomí Čechů totiž nepřímo pracuje i řada umělců a dokonce i politiků.</p> <p>Zachrání církev osobnosti?</p> <p>„Na „public relations“ zde tedy není jen skupina profesionálů v čele s tiskovým mluvčím ČBK, ale všichni, kdo k církvi patří, a to není zdaleka jen arcibiskup, Halík a Czendlik, ale také a především samozřejmě laici, jako David Eben, Daniela Drtinová, Andrea Kerestešová, Jan Potměšil, Pavel Bém (Karel Schwarzenberg, Petr Nečas, Miroslav Kalousek) a další a další lidé, kteří jsou katolíci, ale nemají potřebu to všude hlásit,“// říká mluvčí Pražského arcibiskupství.<br />
Z posledních výzkumů veřejného mínění ale vyplývá, že zřejmě ani pozitivní hlasy umělců nebo politiků církvi příliš na dobré pověsti nepřidají. Dobrým příkladem postoje současné společnosti k otázkám církve je třeba její podpora, či spíše zamítání církevních restitucí.</p> <p>Češi vracet nechtějí</p> <p>Více než tři čtvrtiny Čechů se staví proti nim. A to i přesto, že masáž politiků i zástupců církve, kteří tvrdí, že jde o zcela jasnou věc, tedy navrácení majetku, který byl církvi zcizen, je veskrze pozitivní…</p>