Náhradu vyhlášky nebo novelizaci kronikářského zákona?

<p>ČR: K novému kronikářskému zákonu č. 132/2006 Sb. zaujímám konzistentně spíše kritický postoj, ačkoliv jsem současně názoru „Lepší špatný zákon, než žádný“. Rovněž se domnívám, že původní zákon č. 80/1920Sb. jako příklad srozumitelné legislativy stačilo pouze novelizovat, když už bylo „nutné“ možnost elektronického psaní kroniky zanést přímo do zákona. Co mi pak na novém zákonu vadí snad nejvíce, je faktické opomenutí osobnosti kronikáře, pomineme-li nepřímou zmínku v §4 o nahlížení do kroniky.</p> <p>Tolik poněkud strohé konstatování, kterým na místo úvodu přibližuji svá základní východiska k problematice současného kronikářství.<br />
Abych se vrátil k meritu věci obsaženém v nadpise příspěvku, je třeba vzpomenout ještě dvě z jarních novinek, které mě v návaznosti na sledovaný problém zaujaly. Především se jedná o aktivitu, jež vzešla z okruhu Sdružení kronikářů Čech, Moravy a Slezska – nápad vypracování náhrady za prováděcí vyhlášku, která nemůže být vydána, poněvadž ji zákon č. 132/2006 Sb. nepředpokládá. Druhou okolností, jež vnáší na kronikářskou práci zase další úhel pohledu, je myšlenka kronikářského kodexu, kterou představila v článku „Kronikáři by měli mít svůj kodex“ šéfredaktorka magazínu Místní kultura Ludmila Kučerová.</p> <p>Úsilí Sdružení kronikářů Čech, Moravy a Slezska</p> <p> Úsilí v roce 2009 ustaveného Sdružení kronikářů Čech, Moravy a Slezska (SK ČMS) se sídlem v Praze v současnosti sleduje dva cíle, navzájem spolu související. Sdružení totiž funguje pod záštitou agentury Sekurkon s.r.o. (pořádající různé semináře včetně těch kronikářských), což vyvolává u části odborné veřejnosti rozpačité postoje právě z důvodu zastřešení komerční firmou. Objektivně je však vhodné vzpomenout, že původní snaha přidružit sekci kronikářů pod Českou archivní společnost (ČAS) vyznívala ze strany ČAS zdrženlivěji a bez jasných záruk, kdy se tak stane. Po dvou letech se ale snaha výboru SK ČMS ubírá znovu směrem začlenit sdružení kronikářů pod archivní správu alespoň dodatečně, a tím získat i zastřešení organizace kronikářů ministerstvem vnitra. Takové postavení by mohlo být jistě vítáno, neboť pod ministerstvem vnitra či při obsahové náplni kronikářské práce hypoteticky i pod ministerstvem kultury může kronikářská práce získat na větší prestiži. Druhá záležitost, úzce související, je již zmíněná myšlenka vypracování náhrady za prováděcí vyhlášku. </p> <p>Náhrada za prováděcí vyhlášku?</p> <p> Vyhláška k zákonu z roku 2006 vydána nebyla, ale problém tví v tom, že ani nemůže, poněvadž zákon zplnomocnění k jejímu vydání neobsahuje. Je však otázka, zda-li něco jako náhradu vůbec připravovat, neboť zůstává poněkud nejasná závaznost takové náhrady. Konečně i z diskuze na webových stránkách „Kroniky a kronikáři“ provozovaných Mgr. Tomášem Hromádkou z Prahy – Velké Chuchle (od roku 2000 vydává stejnojmenný časopis) zaznívají k podobným snahám i záporné postoje. Je přirozené, že zkušenost z vývoje v letech 1948 – 1989 může asociovat obavy z vypracování nařízení, která tehdy do práce kronikáře skutečně zasahovala. Samozřejmě, pokud bychom dnes měli hovořit o konkrétním účinku nebo-li závaznosti takové náhrady vyhlášky, nelze přitom mít na mysli závaznost ve smyslu direktivních pokynů pro kronikáře (jež by je snad měly usměrňovat), ale naopak závaznost pro instituce a úřady, a to ve smyslu být kronikářům nápomocen a usnadnit jim práci. Současná snaha vyznívá právě tímto směrem a do značné míry zase reflektuje rovněž nikoliv ojedinělé volání kronikářů za jejich lepší postavení. Tím můžeme rozumět jednak prestiž kronikářské práce jako takové, nezávislost kronikářů bez ohledu na výsledek voleb do samospráv, finanční ohodnocení (to zákon z roku 2006 narozdíl od původního zákona z roku 1920 náležejícího k tzv. rodinnému stříbru prvorepublikové legislativy vůbec neřeší) či materiální zabezpečení.<br />
Podle některých názorů by náhrada za vyhlášku mohla řešit mj. otázky ve spojitosti s ochranou osobních údajů či s právem na informace. Prvně jmenované by vyžadovalo samostatný rozbor, poněvadž se dotýkáme zákona na ochranu osobních údajů. Navíc problematiku osobních údajů řeší Stanovisko úřadu na ochranu osobních údajů ve věci obecních kronik, které je zveřejněno na webových stránkách „Kroniky a kronikáři“ v článku „Zákon na ochranu osobních údajů a obecní kronika.“ Je tedy k úvaze, zda-li by v této věci případná náhrada za vyhlášku mohla vůbec něco vyřešit.<br /> V praktické rovině je pak třeba k tzv. ochraně osobních údajů přičinit jeden fenomén. I z kronikářských setkání vyplývá vesměs kritika takového omezení, protože právě v obecních kronikách (odlišně posuzujme situaci v městysích a v městech) podobný údaj patříval k tradiční a nutno říci občany zpravidla také očekávané informaci. Já osobně se získáním údajů problém nemám a vždy mi byly v naší obci sděleny, ale u narození v čistopise data samozřejmě neuvádím, poněvadž nevyžaduji písemný souhlas. Přijde mi to v prostředí venkova „komické“ a na kronikářských setkáních jsem se setkal se souhlasným postojem, poněvadž právě v okamžik žádosti písemného souhlasu by mohla být vyvolána u občanů nedůvěra. Upřímně řečeno, zde se nad kronikáři vznáší jakýsi zdvižený prst kvůli ochraně soukromých dat, a na druhé straně o sobě lidé a mládež sdělují na internetu a facebooku všechno možné. Domnívám se, že v této otázce by se měl dát kronikářům určitý klid a záruka údaje bez obav uvádět. Chápu sice argumentaci typu, že kronika není matrika, ale v malých obcích to patří k již zmíněné tradici.<br />
V případě práva kronikáře na získávání informací bych ovšem považoval určitou kodifikaci za užitečnou a nebylo by nutné chodit pro inspiraci daleko. Prvorepublikové vládní nařízení č. 169 ze dne 17. 11. 1932 o pamětních knihách obecních v §3, odst.(4) celkem jasně stanovilo: „… Veřejné úřady a ústavy jsou povinny, aby kronikáře v této činnosti podporovaly, oznámily mu na požádání úřední data a podaly informace, pokud jest toho potřeba k účelům pamětní knihy obecní a neodporuje to platným předpisům nebo veřejným zájmům. Jestliže kronikář potřebuje dat nebo informací od místních spolků, správ velkostatků, průmyslových podniků a pod., a nedosáhne jich sám, jest na politické obci, aby smírně zakročila, po případě požádala dozorčí úřad (§10) o zprostředkování.“ Mimochodem při zmínce vládního nařízení č. 169/1932 vzpomeňme i jinou výstižnou formulaci §2 – „Účelem pamětní knihy obecní jest zachovati místní dějiny pro poučení budoucích.“</p> <p> Naopak obsah zápisu není nutno podrobněji řešit, neboť za uplynulých 20 let již vznikly kvalitní metodické příručky, kupř. od Tomáše Hromádky ( „Kroniky“, 2.vydání, Nipos, Praha 2006) nebo nejnovější třetí upravené vydání „O kronikách obcí“ (Sekurkon, Praha 2009) od publicisty, pedagoga a kronikáře PhDr. Jiřího Bartoně. Osobně se přesto domnívám, že v případě vzniku nějakého předpisu by velmi obecně mohl být obsah zápisu nastíněn. Umím si představit výčet v kronikách tradičně sledovaných oblastí, jež by nevydal na více než tři řádky a který by ponechával současně značnou volnost a variabilitu v pojetí zápisů. Nikoliv tedy pro to, aby kronikářům striktně určil, co a v jakém pořadí nebo rozčlenění uvedou, nýbrž jako určitý rámec, jež by ukázal možnost volby – o čem lze do kroniky psát, obzvláště v celé řadě obcí bez kronikáře a někde dokonce již desetiletí bez kroniky. Jinak lze samozřejmě souhlasit s tvrzením, že současní činní kronikáři ve věci obsahového pojetí zápisu (a při rozumné spolupráci s vedením obce vůbec) předpis nepotřebují a právě různá kronikářská setkání jim mj. umožňují vzájemnou inspiraci a diskutování svých nápadů.<br />
A vzhledem ke skutečnosti, že za nejedním z kronikářských setkání stojí státní okresní archivy, je na bíledni, aby tato instituce sehrála klíčovou roli metodického rádce kronikářům. Existuje k tomu i ryze praktický důvod, a tím je zdejší uložení již uzavřených svazků kronik stejně tak jako další materiály pro zpracování dějin obce, a to i relativně nedávných (zápisy MNV, občanských výborů z doby integrací obcí, spolků či organizací Národní fronty apod.). Spíše než vydání náhrady za vyhlášku, kde se skutečně obávám její plné funkčnosti ve smyslu pomoci kronikářů (je rozdíl se odvolat na konkrétní právní normu či na pouhou „náhradu“), bych v mimolegislativní rovině viděl prospěšnější zviditelnit vliv archivů jako základního styčného místa pro kronikáře. Dostáváme se tím ale k původnímu úsilí, aby se kronikářství dostalo pod archivní správu a ministerstvo vnitra.</p> <p>Slabiny i světlá místa současného zákona</p> <p> Vraťme se na chvíli ještě k rozporuplnému zákonu. Ačkoliv svůj postoj k této normě jsem naznačil již v úvodu, naslouchám i argumentaci jeho příznivců. Totiž zákon ponechává poměrně značnou volnost obcím, ale takový přístup může být produktivní za předpokladu rozumného vedení radnice. Obávám se však, a příklady z praxe nejsou ojedinělé, že plná odpovědnost na obci včetně jejího práva rozhodnutí o obsahu zápisu (§3 zákona č. 132/2006Sb.) nemusí být po stránce odborně historické a vlastivědné vždy ku prospěchu věci. Právě zde vidím největší úskalí, kupř. politických nebo obecněji zájmových tlaků momentálně vládnoucí radniční koalice apod.<br />
Druhým problematickým místem shledávám část §4 zákona č. 132/2006Sb. o nahlížení do kroniky, a to v pasáži o možnosti navrhnout změnu či doplnění: „Občan obce starší 18 let, jakož i osoba, které zákon přiznává práva občana obce, může navrhnout písemně změnu, doplnění nebo opravu zápisu v kronice. Obec na základě těchto návrhů podle okolností zápis v kronice opraví, doplní nebo jinak změní.“ Nejsem schopen konstatovat, do jaké míry je tohoto paragrafu již využíváno, ale připusťme variantu, že bude v praxi častěji uplatňován. Hned v prvním čtení návrhu zákona v roce 2005 zpochybnil její smysluplnost výstižně poslanec Ludvík Hovorka (KDU-ČSL): „Nepovažuji za vhodné, aby vlastně každý občan měl možnost podávat návrh na změnu zápisu do kroniky. Připadá mi to v praxi obtížně realizovatelné. Je potom možné, že zápis do kroniky by trval dva tři roky, kdyby každý občan z obce měl možnost podávat návrh na změnu zápisu. Toto ustanovení skutečně považuji za nešťastné.“ (citace ze stenoprotokolu 45. schůze PSP ČR dne 22. 6. 2005). Bohužel v zákoně zůstalo, a třebaže obavy z jeho nadužívání jsou možná zbytečné, umím si na místo tohoto detailu představit v základní právní normě spíše jiné absentující skutečnosti. Pokud jde o právo občanů do obsahu kroniky promluvit, rozhodně jej neupírám a ve své kronikářské práci se ho dokonce snažím výzvami v obecním zpravodaji či na webu obce podporovat. Rozdíl ale spočívá v tom, že přesně v opačném pořadí. Ano, dejme občanům možnost navrhnout, co by se v kronice mohlo objevit, ale dejme jim takové právo před schválením a vyhotovením čistopisu, kdy určitě existuje prostor pro diskuzi s kronikářem a v případě nenalezení shody pak může obec podle okolností rozhodnout, zda-li se námět ze strany občana v zápise objeví.<br />
Jedno „světlé“ místo však zákon přece jen má a dokonce právě o tuto část podle mého názoru stačilo doplnit původní zákon z roku 1920. Příkladem je diskuze o ruční či elektronické formě vedení zápisu a v tomto ohledu je zákon z roku 2006 poměrně jasný. V §2, odstavci (1) přesně specifikuje: „Kronika je vedena jako ručně psaná kniha s číslovanými listy nebo v elektronické podobě s následným tiskem číslovaných listů po uzavření každého kalendářního roku na trvanlivém papíře určeném pro dokumenty, které se zajistí vazbou.“ Zákon dává možnost volby, ale současně je jasně řečeno, že konečný zápis musí být v papírové podobě, tedy buď ručně psaný do knihy (klasika a tradice) nebo vytištěný a svázaný. Jestliže tedy vedle tradičního přístupu ručního psaní zaznívá častěji i volání pouze po elektronické verzi, zmíněný paragraf zákona to umožňuje za podmínky vytištění a svázání. A v praktické rovině – jestli bude čistopis psán rukou nebo vytištěn z počítače – pak záleží na domluvě ve vztahu kronikář – obec, neboť ta je ze zákona odpovědna za vedení a obsah zápisu. </p> <p>Novelizace zákona?</p> <p> Varianta novelizovat současný zákon č. 132/2006Sb. by patrně představovala nejoptimálnější východisko a řešení. Stručností a jasností bych normu přiblížil zpět k původnímu zákonu z roku 1920 a rovněž nová doplnění či upřesnění by se myslím dala provést stručně a přitom srozumitelně. Aniž bych chtěl přeceňovat své schopnosti historika a kronikáře, kontury o konkrétní podobě optimální novely kronikářského zákona mám zcela jasné. Buďme však realisté, tudíž myšlenka najít v současné politické situaci prostor pro diskuzi, natož pak legislativní proces novelizace, zůstane nejspíše jen zbožným přáním. Proto nemá prozatím smysl, abych svoji „verzi“ blíže specifikoval. Ostatně moje komentáře v předkládaném příspěvku mnohé naznačují, a třebaže analýza některých otázek může vzbuzovat dojem, jak bych uvedené chtěl vtělit do stručné normy, troufám si říci, že by i se všemi „přídavky“ nebyla zásadněji delší, než je současný zákon.</p> <p>Kronikářský kodex – další úhel pohledu</p> <p>Konečně se zastavme ještě u myšlenky kronikářského kodexu, která na danou problematiku nahlíží přece jen s jiným odstupem. V článku Ludmily Kučerové mě zaujala obzvláště pasáž: „Jejich práce [kronikářů] je velmi odpovědná a do značné míry subjektivní. Na výsledný záznam mají vliv místní političtí funkcionáři, kteří s konečnou platností schvalují zápis, a jejich úhel pohledu např. na politické dění v obci se může od názoru kronikáře lišit . Zápisy pro další generace by ale měly být co nejobjektivnější a tím se nabízí otázka, zda by posuzování záznamu nemělo být svěřeno v místě respektovaným osobnostem, jestli by se k nim neměli přiřadit také (respektovaní) opoziční politici. Ostatně zákon z roku 1920 „O pamětních knihách obecních“ předpokládal, že se toho ujmou letopisecké komise, jejichž složení zákon předjímal.“ Otázky politických či zájmových tlaků na kronikáře jsem se již dotkl v souvislosti se zajištěním podmínky pro nezávislost kronikářů. Ale i kronikář je pouze člověk, jež může mít vlastní filozofii, názory apod., tudíž reflexe je pro něj důležitá. Případný soubor pravidel by tak mohl představovat jakýsi oboustranný kodex – jak pro kronikáře autora, tak pro zadavatele tohoto díla, tedy pro obec. Pokud ale přijmeme myšlenku užitečnosti takového dokumentu, dostáváme se znovu k otázce, kdo (rozumějme instituce) by za ním stál, aby měl dostatečnou váhu a byl respektován. Ponechme přitom stranou cestu jeho vzniku, za kterou by nutně musela stát nějaká odborná diskuze, nicméně za klíčové bych považoval uvedení takové kodifikace ve známost a v respektování. Jistě se nabízí několik variant … Svaz měst a obcí, Národní archiv, Česká archivní společnost, Ministerstvo vnitra, Národní muzeum, Ministerstvo kultury nebo při větší fantazii i Ministerstvo pro místní rozvoj (?) A jsme na začátku problému, že kronikáři prozatím nemají celostátní uznávané a respektované zastřešení, když budu brát v úvahu výtky k již ustavenému SK ČMS. </p> <p>Závěrem</p> <p> V předloženém příspěvku jsem otevřel hned několik otázek, ale již méně uspokojivá jsou potencionální řešení nastíněných problémů, a to tím spíše, že i přes snahu o popularizaci kronikářství máme co dočinění s oborem činnosti, která zatím nebyla doceněna. K tomu se přidává fakt, že hodnotu samotného kronikářského díla – tedy zápisů – mohou náležitě ocenit skutečně až generace budoucí.<br />
Pokud se znovu zamyslíme nad analýzou dílčích problémů a úskalí, z krátkodobého hlediska je zjevně nutné odložit myšlenku novelizace zákona, ačkoliv se jedná o nejpřímější cestu k nápravě, bohužel ne z časového hlediska (otázkou pak může být, zda-li též s rozumným výsledkem konečného znění). V náhradě za prováděcí vyhlášku zase nelze nevidět případný problém s dostatečným respektem k takovému dokumentu, jež nebude mít zřetelné právní zázemí. Jako zajímavější forma doporučení směrem ke kronikářům a k obcím se mi jeví spíše myšlenka tzv. kodexu kronikářských pravidel a to z prostého důvodu – náhrada za vyhlášku zkrátka není vyhláška či zákon a proč potom nezvolit přímo jinou formu kronikářských doporučení. Ale i v případě kronikářského kodexu platí jedna podmínka – respektovaná instituce či úřad, jež by kodex doporučoval.<br />
A konečně jakýmkoliv úsilím o kodifikaci kronikářských pravidel či případnou novelizaci zákona by se jako červená nit mělo vinout poučení zásadní: stručnost – jasnost – volnost. Nové kronikáře stejně tak jako ty stávající totiž k práci nebude motivovat ani zdlouhavé a formulacemi nejasné doporučení, ani podrobná závazná struktura zápisu (ponechme prostor k nápadům a zajímavým pojetím), ale ani nejistota v jejich postavení a právech.</p> <p>PhDr. Martin Šikula, historik, kronikář obce Bohuňov u Bystřice nad Pernštejnem</p>