Nejen moderní sportovní stavby mění tvář Pekingu

Jednou z nevíce očekávaných světových událostí letošního roku jsou olympijské hry v Číně, díky nimž se výrazně mění tvář čínského hlavního města Pekingu. V této metropoli už vzniklo a stále vzniká několik velkých projektů v duchu nejmodernější světové architektury. Nová budova čínské televize, kterou navrhlo holandské architektonické studio, bude po Pentagonu údajně druhou největší stavbou na světě. Architekti ze Švýcarska zase vytvořili olympijský stadion. Třetí letištní terminál, který rozšíří kapacitu mezinárodní přepravy, je dílem britského architekta Normana Fostera.

Jednou z pozoruhodných dominant se stala také nová budova Národního  divadla. Tento  nedávno otevřený a pro celou zemi významný kulturní stánek  je vnímán dvěma způsoby: Jako zázrak nebo jako velmi kontroverzní dílo.

Moderna vedle paláců

Budovu Národního divadla vyprojektoval výrazný francouzský architekt Paula Andreu, jehož odvážné a provokativní stavby stojí v mnoha metropolích světa (letiště Pudong v Shanghaji, letiště Charlese De Gaulle v Paříži nebo francouzský terminál v tunelu pod průlivem La Manche).  Už samo umístění stavby na Náměstí Nebeského klidu je průlomové, neboť podle legendy se uprostřed Pekingu rozprostírá pomyslné tělo posvátného draka, který je ochráncem města. Hlavu má v jižní bráně, srdce v zakázaném městě a ocas v severní části hradeb. Čínští památkáři po léta bojovali o to, aby žádná budova nenarušila kouzlo tradiční architektury s červenými sloupy a zlatými stříškami, jenomže rozvoji nové architektury nezabránili.  Národní divadlo stojí krok od náměstí Tian An Men, hned vedle monumentální budovy parlamentu z 50. let a proti vstupu do středověkého Zakázaného města. Je předmětem obdivu i  zavržení.

Co je čínské, to je velké

Realizace projektu byla dlouhá, technicky náročná a nákladná, a tak si stavbu přibližme několika fakty. Koncem roku 1999 začaly úpravy vybrané lokace a připravovalo se staveniště. Samotná stavba byla zahájena o rok později, přičemž termín dokončení byl naplánován na prosinec 2005. Nakonec se však v důsledku obrovských finančních problémů (celkové náklady činí 325 milionů dolarů) posunul až o dva roky a stavba byla veřejnosti odevzdána na konci minulého roku. Honosná budova, která celkem zabírá 150 000 m² plochy, má tři hlavní části: operní sál (2416 míst), koncertní sál (2017 míst) a divadelní sál (1040 míst). V podzemí se nachází galerie s expozicí o historii čínského i světového divadla.

Čistý tvar se snoubí s tradiční zdobností

Stavbu už od počátku provázela zvýšená pozornost odborníků i médií. Architekt i investoři čelili kritice, která ji přirovnávala k UFO či k vejci, nadšenější novináři ji poeticky a vzletně přirovnali k perle ležící na vodní hladině. A skutečně: skleněný a titanový elipsoid se zrcadlí na vodní hladině umělého jezera jako nádherný šperk. Jeho půvab nejvíce vynikne při slavnostním večerním nasvícení, kdy použitý obklad vytváří iluzi rozhrnující se divadelní opony. Voda, tato typická součást tradičního čínského urbanizmu, zde hraje vskutku zajímavou roli. Návštěvníky, kteří vstupují skleněným podchodem umístěným pod hladinou, obklopuje ze všech stran. O interiéry divadla se naopak zasloužili především čínští umělci – stěny jsou obloženy hedvábnými tapetami s tradičními i moderními motivy a na podlahy bylo použito 20 druhů mramorů.

Nová urbanistická tvář města čeká na přijetí

Všechny zmíněné stavby kromě obdivu sklidily i kritiku a vyvolaly v čínské veřejnosti diskusi mimo jiné proto, že jsou dílem cizinců a působí cize. Jejich zastánci tvrdí, že co je v Číně, je čínské. Televizní věž CCTV je vnímána jako novodobý div Číny, “ptačí hnízdo“ olympijského stadionu se už stalo součástí autobusových turistických tras v Pekingu a taky divadlo mnozí už vzali na milost. (Jak je vidět, novostavby to mají všude těžké.) Obyvatelé čínského hlavního města kritizují především to, že moderním budovám musely ustoupit ty staré, tradiční. Projektanti však věří, že i když čínští lidé nejsou ochotni akceptovat novou architekturu hned, za deset let  se stane uznávanou a  neoddělitelnou součástí Pekingu.

Mária Uhrinová