Jak zviditelnit svoji obec

MOKRÉ: Jednou z cest, jak upozornit na obec jsou jistě webové stránky. Ty musí být příjemné, aktuální a nápadité, a když je na nich ještě zveřejněna kronika, získávají další body. Takové má obec Mokré. Jejich webmasterem je Dáša Honsnejmanová, která zastává ještě další funkce; působí jako účetní, knihovnice a v neposlední řadě vede obecní kroniku. Mokré leží kousek od Opočna pod Orlickými horami. Obec je sice malá (162 obyvatel), ale není zcela neznámá. Například se již několikrát zúčastnila soutěže o nejlepší webovou stránku obcí a měst a nejlepší elektronickou službu Zlatý erb. Vloni obec získala celostátní Cenu veřejnosti a v letošním roce do této soutěže přihlásila všechny své webové stránky: www.obecmokre.cz, www.obecmokre.cz/knihovna, www.obecmokre.cz/kronika.

Co předcházelo umístění obecní kroniky na web, o tom, jak se shánějí podklady, jak je třeba kronikářskou práci prezentovat a mnoho dalších zajímavých skutečností popisuje kronikářka D. Honsnejmanová na následujících řádcích:

Dát obecní kroniku na webové stránky není vůbec jednoduché a vzhledem k nepřebernému množství informací by to snad ani nemělo být možné. Přesto mně tato myšlenka nedala spát a já o tom dlouhou dobu musela stále přemýšlet. Jako webmaster internetových stránek obce Mokré a Knihovny U Mokřinky v Mokrém jsem si vytvořila svůj vlastní projekt na to, jak by měly stránky vypadat, jaký by měly mít rozsah, jaké množství informací by měly zhruba obsahovat. Když jsem měla svou představu již pevně danou, mohla jsem se vrhnout do samotného zpracovávání stránek. Smyslem všeho bylo seznámit s naší obcí nejen internetové surfaře, kteří mají k Mokrému vztah, ale i ty, kteří na web jen zabloudí. Aby si dokázali představit, kde obec je, jak je velká, aby se dozvěděli něco o její historii i současnosti, jací v ní žijí lidé, také něco o kronikářské práci, anebo se jen pobavili. Kronika totiž není pouhý soupis vážných informací, ale ukrývá v sobě také perličky humorného vyprávění, které jsem našla v časech minulých. A tak webové stránky kroniky Mokrého spatřily světlo světa 16. září 2007. Návštěvníci se zde seznámí s charakteristikou obce, získají informace o jejím vzniku, o zdejších archeologických nálezech, o vývoji počtu obyvatel, ale také se dočtou o zrodu obecní kroniky a o práci kronikáře. Potěší se neodolatelným kouzlem starých fotografií a pohlednic a dozvědí se o osobnostech, které spojily život s naší obcí, ale také o současných setkáních se zajímavými lidmi. Tento oddíl je mi obzvlášť milý, protože zde jsou zmiňováni lidé, se kterými jsem se osobně seznámila, některé i více poznala a jichž si vážím.

Dalším důležitým oddílem je historie hřbitova, mateřské školy, školy, rybolovu a myslivectví a jiné události. Pro pobavení je tu i oddíl s humornými historkami a zvláštními událostmi. Toto vše a ještě víc lze najít na www.obecmokre.cz/kronika. Dnes, téměř půl roku po spuštění stránek, už mohu konstatovat, že to byl skvělý nápad. Ohlasy na tyto stránky jsou totiž více než pozitivní. Lidé se i dnes snaží pátrat v minulosti, dojít ke svým kořenům, hledají historii svých rodin a předků a někdy jim v tom i maličkost může pomoci.

A jak jsem se stala kronikářem? Vlastně to bylo úplně náhodou. Kronikář, který vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu chtěl svou kronikářskou práci ukončit, se v roce 1996 obrátil na obecní zastupitelstvo. Tehdy jsem jeho členem byla i já a zdejší společenský život (přestože jsem byla přistěhovalec, místním názvem označována jako „naplavenina“) mně nebyl lhostejný. Najít nového kronikáře bylo nutné co nejrychleji, a tak jsme to veřejně vyhlásili. No, velký zájem nebyl, našla se sice jedna paní, ale i ta si to nakonec rozmyslela. Mě to nedalo a dlouho jsem přemýšlela, co s tím. V obci se nikdo další nenašel a já si stejně doma psala poznámky o dění v obci, tak jsem se nabídla, že kronikařinu zkusím… To se psal rok 1997 a od té doby se kronice věnuji naplno. Ze začátku jsem neměla žádné zkušenosti, ale v hlavě spoustu nápadů a také značné odhodlání. Psát kroniku totiž není lehká práce, jak by si někdo mohl myslet. Někteří lidé si představují, že je to jen o tom, napsat pár řádků… Ve skutečnosti je to práce časově velmi náročná, od psaní poznámek, fotografování událostí přes shánění starých fotografií a informací až k jejich třídění. A v obci, kde se pořád něco děje, je toho víc než dost. Nehledě na to, že tuto práci vykonáváte až po svém hlavním zaměstnání. Především to tedy děláte z lásky, protože o nějakém zvláštním finančním ohodnocení nemůže být ani řeč. Mým prvním úkolem bylo vytřídit a vyhodnotit staré zápisy, fotografie a kroniky. To se mi nakonec podařilo do té míry, že jsem dala staré kroniky a celý soubor fotografických příloh okopírovat a svázat, což nám zajistil Státní okresní archiv v Rychnově nad Kněžnou. Tím jsme lidem v naší knihovně umožnili, že si mohou zapůjčit kopie kompletní historie Mokrého. Jsem ráda, že obec psaní kroniky od začátku velmi podporuje, protože obec bez vlastní kroniky nemá žádnou historii. Dnes již mám k dispozici i digitální fotoaparát, a tak se aktuální fotografie z akcí téměř okamžitě objeví na webových stránkách. Ti, kteří se zabývají grafikou, úpravou fotografií na počítači, vědí, jak je to časově i technicky náročné. V Rychnově nad Kněžnou je Státní okresní archiv, se kterým spolupracuji již několik let. Kompletní originální obecní kronika je zde uložena a je možné si ji kdykoli zapůjčit. Jsou zde skvělí odborníci, kteří mě jako kronikářce vycházejí ochotně vstříc. Ale nejenom mně. Mezi nádherné, nevšední, ale i poučné akce patří každoroční setkání kronikářů Rychnovska, které se vždy koná na nějakém zajímavém místě zdejšího regionu. Pokud je to jen trochu možné, vždy se těchto setkání s radostí účastním. Dozvím se zde nejen důležité informace potřebné při psaní zápisů, ale především si na toto téma vyměním zkušenosti s kolegy kronikáři s vedením kronik. A to je k nezaplacení. Jako kronikářka se snažím prezentovat obec v regionálním tisku, a to víceméně pravidelnými příspěvky. Začínala jsem v Orlickém týdeníku, dnes jsou již i Rychnovský deník, Opočenské noviny, Knihovnicko-informační zpravodaj Královéhradeckého kraje U nás a v neposlední řadě i čtvrtletní zpravodaj Královéhradeckého kraje U nás v kraji.

Někdy mě však mrzí, že jsou lidé, kteří tuto práci stále nedokáží ocenit. Naštěstí je víc těch, kteří si bez kroniky neumí život své obce už ani představit. To jsem poznala na první výstavě kroniky, kterou jsem uspořádala v roce 2004. Byla to moje první velká akce, její příprava mi zabrala několik měsíců, ale vše se mně vrátilo v podobě velkého návštěvnického ohlasu. Ochotní lidé mi k této příležitosti darovali nebo zapůjčili své dokumenty, které jsem mohla dát ofotografovat, a tak je zachovat pro další generace. Mezi ty zajímavé patří například osobní složka pana Václava Valeše, pilota RAF, který padl ve druhé světové válce, nebo různé kupní smlouvy, výuční listy, staré pohlednice atd. Dalšími klenoty jsou více než stoletý herbář, sbírka smutečních oznámení od konce 19. století (i nadále ji doplňuji), dále sbírka svatebních oznámení zdejších obyvatel. Je to však neustále o tom, jak lidi oslovovat a přemlouvat, jak s nimi diskutovat a komunikovat… Získat fotografie a jiný zajímavý materiál není vůbec jednoduché. Někdy lidé ani pořádně nevědí, co mají doma za poklady, a tak ty staré a nepotřebné věci prostě vyhodí. A to je nenapravitelná škoda. V současné době již přemýšlím o další výstavě, kterou bych ráda uspořádala u příležitosti 120. výročí naší knihovny. Toto jubileum sice připadne až na rok 2009, ale organizace takovéto události se nesmí nechat na poslední chvíli. Tak již dnes v hlavě spřádám, co všechno bude potřeba zařídit, například připravit grafické návrhy propagačních materiálů, propočítat předběžný rozpočet a také oslovit sponzory, kteří by nám pomohli tuto akci finančně zabezpečit. Práce až nad hlavu. Ale přesto se těším. V první řadě ale na návštěvníky, kteří jsou pro mě tou největší odměnou. Co říci na závěr? Přestože je tato práce velmi časově náročná a já si někdy při rovnání a lepení stovek fotografií říkám už dost, to stačí, ostatní si lenoší a já bych vlastně taky mohla, neudělám to. Lenošit? Snad až později.

Poznámka redakce:

Podařilo se nám získat dopis, který zaslal pan Dr. Josef Juza, ředitel Státního okresního archivu v Rychnově nad Kněžnou, na obecní úřad Mokré. Protože pro paní kronikářku Honsnejmanovou je: „Největším oceněním radost i pochvala lidí, obzvlášť těch, kteří tomuto řemeslu víc než rozumějí,“ jak sama řekla, připojujeme tento dopis na závěr článku:

Vážená paní starostko,

zdravím Vás a tímto způsobem sděluji svůj názor, opírající se o konkrétní poznání, na práci kronikářky Vaší obce, paní Dagmar Honsnejmanové. Kronikářka Vaší obce náleží svou prací kronikářky a naplňování jejího poslání k nejlepším v rychnovském regionu a domnívám se, že v některých činnostech slouží ostatním kronikářům jako vzor vztahu kronikářky ke své obci. Její výsledky vycházejí z přirozeného zájmu o dobrý výsledek nejen její činnosti, ale především obce Mokré samotné. Jmenovaná dala do pořádku kroniky a jiné písemné záznamy a dokumenty trvalé hodnoty, které byly její pečlivostí urovnány, svázány do knih a slouží v obecní knihovně čtenářské veřejnosti. Příkladná je i její činnost dopisovatelky do regionálních tiskovin. Vedle toho plní úlohu společenskou v obci pořádáním různých akcí, o kterých se ví v celém regionu . Dovolte, abych vyjádřil uspokojení nad činností kronikářky a vyjádřil poděkování. S úctou a pozdravem Dr. Josef Juza