Zdická SALOME Maria Gärtnerová

Po studiích u českého klavírního virtuosa Karla Slavkovského, Vítězslava Nováka a Josefa Jiránka a pěveckém školení v Pivodově škole debutovala (1901) jako altistka v Zemském divadle v Lublani, kde vytvořila za jednu sezonu celou řadu titulních postav. Obdivována byla tehdy především za svoji Carmen, kterou ve svých verších oslavil nevýznamnější slovinský básník Anton Aškerc. O rok později, 27. září 1902, zpívala při otevření nového Městského divadla v Plzni Radmilu v opeře Libuše českého velikána Bedřicha Smetany, a byl to tedy její hlas, který v té budově zazněl jako první („Slovutná dcero Kroka, slavná kněžno!“). Po mnoha nezdarech a peripetiích se z altového oboru přeškolila na vysokodramatický soprán u slavné koloraturní pěvkyně Betty Frank – Rückertové, rižské a pražské primadonny, a protagonistky německých představení Metropolitan Opera New York, a stala se hvězdou zahraničních operních domů. Přijala angažmá v alsaské opeře v Colmaru (1906 až 1907), ve vestfálském Barmenu (1907 až 1910) a konečně ve Štrasburku (1910 až 1919), kde excelovala především v dramatickém repertoáru (Carmen, Santuzza, Leonora ve Fideliovi i v Trubadúrovi, Aida, Amelie, Salome, Elektra, Ariadna, Ortruda, Brunhilda, Valkýra, Fricka, Venuše i Alžběta, Kundry, Isolda…). Ke svým špičkovým pěveckým a hereckým výkonům připojila také výkony taneční (i Tanec sedmi závojů v Salome nebo závěrečná scéna v Elektře) a kritika byla vždy udivena nejen technicky dokonalým pěveckým výkonem, nýbrž i mistrnou hrou, výrazným gestem a citovým zvládnutím role. 

Její talent jí umožnil spolupracovat se světovými dirigenty Albertem Coatesem, Leo Blechem, Bruno Walterem, Hansem Pfitznerem, Wilhelmem Furtwänglerem, Otto Klempererem, Georgem Szellem i přítelem Richardem Straussem, se kterým dotvářela svoji kreaci Elektry.

V Národním divadle v Praze jí bylo dopřáno zpívat pouze třikrát (Carmen, Leonora ve Fideliu, Ortruda, vždy s Otakarem Mařákem), zpívala však také ve Vinohradské zpěvohře (Carmen, Marta v Nížině) a pod taktovkou Dr. Viléma Zemánka a za doprovodu spojených orchestrů České filharmonie a Národního divadla předvedla své umění ve scénách ze Salome a Elektry na koncertě Spolku českých žurnalistů v lednu 1910. Ve dvacátých letech 20. století byla okolnostmi přinucena usadit se natrvalo v Čechách. Přijala pozvání obdivovatelky hudebního umění, hraběnky Berty Colloredo–Mansfeldové, a s matkou a se dvěma bernardýny se přistěhovala do zbirožského zámku, kde geniální Alfons Mucha právě dokončoval svoji Slovanskou epopej.

Koncertovala, působila jako profesorka zpěvu v hudební škole v Plzni, v roce 1926 hostovala na pozvání Oskara Nedbala jako Carmen v Národním divadle v Bratislavě, v roce 1934 vystoupila v plzeňské opeře jako Valkýra, a s velkým hudebním světem se rozloučila v roce 1940 uspořádáním pěveckého recitálu za doprovodu České filharmonie, kterou řídil Václav Talich.

Už ve zralém věku neváhala odjet do Prešova, kde působila jako hlasová a dramatická poradkyně a budovala nové divadlo (1951-1954). Ve Zbiroze zpívala v kostele sv. Mikuláše, doprovázela při místních koncertech, pomáhala při výchově zbirožských hudebníků, byla první čestnou členkou spolku ochotníků J. V. Sládek… K obrovskému počtu jejích žáků patří dámy Baxová, Babická, Langová, Holubová, Weissová, Vačkářová, Kutinová, Střízková, pan Krásný, koncertní pěvci Božena Hezká, Jaromír Horák, Dr. Otakar Mácha, operetní pěvec Josef Janoušek, plzeňská sopranistka a držitelka ceny Senior Prix 2013 Jindřiška Hendrichová, Růžena Boubínová, sólistka opery v Plzni, René Tuček, sólista opery Národního divadla v Praze nebo táborská rodačka Libuše Pavlíková-Pasero, sólistka milánské La Scaly, manželka slavného basisty Tancrediho Pasera.

Často byla přirovnávána k fenomenální Gemmě Bellincioni, její hlas i zjev se nápadně podobaly slavné Emě Destinnové, které prováděla hlasovou kontrolu. Na rozdíl od proslulé Bellincioni a své přítelkyně i rivalky, jen o rok mladší Emy Destinnové nezanechala Maria Gärtnerová žádnou nahrávku svého monumenálního hlasu. Ještě pětaosmdesátiletá zpívala v roce 1962 Habaneru z Bizetovy Carmen na koncertě při příležitosti otevření výstavy jejího životního díla, kterou uspořádalo Městské vlastivědné muzeum ve Zbiroze. I tenkrát ji obdivoval přítel skladatel Jindřich Jindřich či dcera Alfonse Muchy akademická malířka Jaroslava Muchová.

Zemřela odloučena od veřejného života ve svém zátiší v Pětidomí u Zbiroha, ve společnosti své hospodyně a přítelkyně Emilie Diankovské 22. února 1965. Pochována je na zbirožském hřbitově. Jejímu životu a umění se věnuje koncertní cyklus Po stopách Marie Gärtnerové.

"Neznala jsem meze svých sil a dávala, třeba bych ke konci byla klesla mrtvá. Ale muselo to tak být, role vyžadovala žít až do poslední kapky krve. Zaplatila jsem daň. Koho Bůh miluje, křížem ho navštěvuje, a mě navštěvoval rád a často. Proto Boha tolik miluji. Dal mi očistu nitra. Ptám se jen, proč jen je u nás v Čechách tolik závisti, nevraživosti, zloby a nesvornosti? Proč ten národ, který Bůh obdařil tolika dary, zemí krásnou, nadáním, svéráznými kroji, proč ten lid neváží si svého svérázu a stále šilhá po jiných vzorech? To je má největší bolest, starost o mravnost a čistotu mého národa… toho mládí, se kterým se dnes mazlíme a neučíme jej skromnosti a sebeobětování, jak to činili naši předkové…… Chtěla bych být špatným prorokem, ale bojím se..." 

Maria Gärtnerová