Hořické pašijové hry aneb Kdeže loňské sněhy jsou…

I v roce 2017 byly Hořice na Šumavě dějištěm jedinečného pašijového divadla, jednoho z nejstarších v Evropě. V místním amfiteátru se uskutečnila dvě představení, a sice ve dnech 1. a 8. července. To první bylo večerní, druhé pak odpolední. Nutno připojit, že jim předcházelo 3. června představení na nádvoří prelatury v nedalekém Českém Krumlově.
Inscenace Hořických pašijových her měla premiéru v roce 1993. Vznikla na základě nově vytvořené textové předlohy, kterou napsal Jindřich Pecka. Hudbu k ní složil Jaroslav Krček, který také pro inscenaci realizoval nahrávku se souborem Musica Bohemica a pěvcem Lubomírem Vraspírem. Režie se ujal herec a režisér Antonín Bašta z Českých Budějovic. Kostýmy vytvořila Alena Strašrybková, scénu Antonín Dvořák. Pro inscenaci byl vytvořen amfiteátr, jehož architektem byl Lubomír Pánek.
Jen v prvních čtyřech ročnících se uskutečnilo celkem 36 představení, která navštívilo takřka 10 tisíc diváků z Čech, Slovenska, Rakouska, Německa, Francie i odjinud. Baštova inscenace se hraje dodnes, byť se na místo zesnulého režiséra museli postavit další, v posledních ročnících Jiří Pokorný, t.č. z Českého Krumlova, který je v programu skromně uveden jako režijní dohled. Píši skromně, neboť ten dohled obnáší dramaturgicko-režijní úpravy a práci s takřka sedmdesátičlenným kolektivem, složeným převážně z amatérských herců.
Viděl jsem ono večerní představení. Hra líčí poslední dny pozemského života Ježíše Krista, začíná jeho příchodem do Jeruzaléma, obsahuje scény poslední večeře, rozjímání v zahradě Getsemanské, zajetí, soudu velké rady, soudu krále Heroda a Piláta Pontského, odsouzení, křížové cesty, ukřižování a končí vzkříšením a nanebevstoupením. Inscenace je založena na střídání vypravěčského partu, hraných sekvencí a zpěvu chóru. To je prostředek, který rytmizuje představení a podporuje potřebný tempo-rytmus. Výtečně zvládnutý vypravěčský part, herecké výkony v hlavních rolích a ukázněná a soustředěná práce početného chóru daly vzniknout sevřenému působivému představení. Zásluhu na tom má i promyšlená scénografie, zejména z hlediska vytvoření simultánních prostor potřebných pro jednotlivé výjevy a koridorů umožňujících rychlé nástupy herců a především chóru. Působivost představení umocňují výrazné a nápadité kostýmy a v neposlední řadě hudební a pěvecká složka inscenace. Pozitivem provedení inscenace je mj. skutečnost, že se obešlo (až na výjimku jednoho dětského partu na začátku hry) bez technických vymožeností, jakými jsou např. mikroporty, aniž bychom byli v hledišti vlivem neslyšitelnosti o něco ochuzeni.

À propos, kryté hlediště pro 500 diváků bylo zaplněno odhadem maximálně ze dvou třetin. To mi, u vědomí, že se jedná o náročnou práci tak velkého počtu dobrovolníků, o nezúročenou investici, přišlo líto. Že by vázl marketing? Nevím, dovedu si však představit, že by taková jedinečná kulturní událost, jakou Hořické pašijové hry jsou, mohla mít několikanásobně větší odezvu. Ostatně, navzdory tomu, že z důvodu své profese sleduji různé kulturní portály, dozvěděl jsem se o termínech letošních her náhodně díky osobnímu pozvání mého známého. Kdeže loňské sněhy jsou…
Nevypůjčil jsem si verš ‒ povzdech Françoise Villona proto, abych konstatoval nenávratnost byvšího, ale jako obdiv k tomu, co se v Hořicích podařilo vytvořit a na co by bylo dobré navázat ve jménu duchovnosti i prosperity místa. V pojednání o historii pašijových her, uveřejněné na webových stránkách jejich současného pořadatele – Společnosti pro zachování Hořických pašijových her, z.s. ‒ se lze dozvědět o skromných počátcích, bombastickém rozšíření a věhlasu her, ale také o jejich pádech a znovuvzkříšeních.

Starodávná lidová mystéria nebyla na Šumavě spojena pouze s Hořicemi. Hrála se v řadě jiných míst v blízkém i vzdálenějším okolí. Do novější doby však přetrvala pouze v Hořicích. Lidové duchovní hry zde měly hluboké kořeny a obohacovaly život zdejších rolníků, řemeslníků, obchodníků a dalších obyvatel. Stalo se to po napoleonských válkách, v roce 1816, kdy hořický tkadlec Paul Gröllhesel za pomoci faráře sepsal nový text pašijového příběhu a spolu s patnácti dalšími hořickými měšťany jej nacvičil a sehrál. Hra se nazývala Utrpení a smrt našeho Pána Ježíše Krista - truchlohra o pěti jednáních s předehrou. Herci ji předváděli před velikonočními svátky; s jistými přestávkami a také s řadou úprav až do roku 1887.
V té době přišel do Hořic nadšený národopisec, profesor krumlovského německého gymnasia Josef Johann Ammann. Podařilo se mu získat původní Gröllheslův text a rozhodl se, že jej doplní a upraví tak, aby bylo možno sehrát nové velkolepé pašijové divadlo. Ammann, který pocházel z Tyrol, znal tehdejší pašijová představení v Oberammergau a Brixleggu a chtěl pozdvihnout hořické pašijové hry na jejich úroveň. Pro tento úmysl se podařilo získat jak hořické občany, tak německý ochranný spolek Deutscher Böhmerwaldbund (založen v r. 1884), za jehož přispění byla postavena v letech 1892-1893 nová divadelní budova a 25. června 1893 uvedena premiéra velkého pašijového představení.

Hořické pašijové hry se od té doby staly pojmem. V prvních letech se konaly každoročně (1893, 1894, 1895, 1896). Představení navštívilo v prvních dvou letech 80 tisíc návštěvníků. Hlediště divadla bylo po prvním ročníku dostavěno na nevídanou celkovou kapacitu 2 000 míst. V roce 1897 zde američtí filmaři natočili první celovečerní film. Do první světové války se hry ještě konaly v letech 1898, 1903, 1908 a 1912. Dalších představení se Hořice dočkaly až v roce 1923 a potom v letech 1927, 1930, 1933 a 1936. Všechna představení byla hrána německy. V roce 1923 byl text přeložen do češtiny a celkem šestkrát knižně vydán.
V době druhé světové války byly pašijové hry v Hořicích nacisty zrušeny a budova divadla změněna na sklad vojenského materiálu. Zdálo se, že tradice hořických pašijových her skončila. Po porážce nacistů Hořice patřily k těm místům v obnoveném Československu, odkud byli vystěhováni němečtí obyvatelé. Do obce přicházeli noví osídlenci, kteří se pod vedením Jaroslava Tomáše Vetešníka a kájovského faráře P. Jana Václava Straky rozhodli navázat na předválečnou tradici a pašijová představení obnovit. Jako základ představení sloužil nový český překlad starého pašijového textu, který pořídil Msgre. Antonín Melka. Hořičtí obyvatelé provedli nezbytné opravy budovy pašijového divadla, vybavení jeviště i kostýmů. Nácvik her začal již v roce 1946. Česká pašijová představení se konala v letech 1947 (tehdy ještě ve zkrácené podobě) a 1948 a setkala se s velkým zájmem. Jednalo se celkem o dvacet plakátovaných termínů a hlediště divadla bylo podle pamětníků vždy plné.
Po roce 1948 se vládnoucí komunistická strana snažila o rychlou likvidaci zbytků hořické pašijové tradice. Divadelní budova sloužila nejdříve jako ovčín a sklad slámy. Potom byla dřevěná stavba rozebrána a v roce 1966 byly zděné části budovy spolu s blízkým poutním kostelíkem zničeny trhavinou. Ke změně došlo až po listopadu 1989. Díky neúnavné iniciativě prvního svobodně zvoleného starosty obce ing. Miroslava Čuňáta a řady dalších nadšených lidí.“

PhDr. Milan Strotzer

s použitím textu Společnosti pro zachování Hořických pašijových her, z.s.