středa
25. prosince 2024
svátek slaví Boží hod vánoční, 1. svátek vánoční
Ilona Vojancová během rozhlasového interview
© Foto: Honza Ptáček



Hlinecko je moje srdeční záležitost

Autor článku: 
Lenka Jaklová

<p>HLINSKO: Etnografka Ilona Vojancová dokázala o jedinečnosti Vysočiny přesvědčit nejen své krajany, ale dokonce i pařížský výbor UNESCO. Především její zásluhou jsou od roku 2010 na prestižním seznamu zapsány Vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku. A kdoví, co ještě přibude v budoucnu!</p> <p>V následujícím rozhovoru Ilona Vojancová připouští, že Česká republika by si kromě stávajícího seznamu nemateriálního kulturního dědictví zasloužila ještě jeden, který by zaznamenal také proměnu lidového umění v současnosti.</p> <p>Není to paradox? Oč drsnější kraj, tím více stop lidové kultury v něm zůstává! Jak si to vysvětlujete jako etnografka a jako člověk ponořený do své rodné Vysočiny?</p> <p>Hlinecko jako práh či vstupní brána Vysočiny svým obyvatelům opravdu nevycházelo vstříc. Povětrnostní podmínky tady byly a jsou poměrně nelaskavé. O to víc si lidé vážili toho, když se jim podařilo něco získat, vybudovat, zajistit si obživu, a k tomu kraji tak získávali vztah. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že je to kout země s podmanivým kouzlem, které se proměňuje s ročními obdobími. A protože Vysočina nebyla ve větší míře industrializovaná, zůstaly tady stopy, a nejen hmotné, ale i stopy v myslích, srdcích a příbězích zdejších lidí. Existují analogie z jiných podobných krajin u nás i v Evropě, kde tyto stopy zůstávají pevnější a vrývají se hloub, než v krajích, kde měli snadnější život a spíše klouzali po povrchu.</p> <p>Kdo ovlivnil váš nepovrchní způsob vnímání krajiny?</p> <p>Paní Zdeňka Kynclová, moje třídní učitelka ze základní školy. Vedla nás k tomu, abychom si všímali věcí kolem sebe, abychom hodně četli a rozuměli kraji, ve kterém jsme se narodili a prožívali dětství. Učila nás objevovat maličkosti, z nichž se můžeme těšit a vyvozovat záchytné body pro další život. Z té doby mám místa, kam se utíkám a kde můžu načerpat sílu. Později, když jsme byli na druhém stupni, se s námi paní učitelka dělila o svou další lásku – Francii a francouzštinu. Její zásluhou jsem absolutní frankofil; zamilovala jsem si francouzskou kulturu a mnohá místa ve Francii. </p> <p>A pokud jde o vaši profesi etnografky, měla jste štěstí i na vysokoškolské pedagogy?</p> <p>Jednoznačně. V době na přelomu 70. a 80. let, kdy jsem na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně studovala etnografii a folkloristiku, byla naše katedra takovým svobodným územím. Působili tam lidé, kteří ve svých oborech byli skutečnými osobnostmi a přesahovali význam Československa. Jejich zásluhou jsme se postupně oprostili od nekritického obdivu k lidové kultuře. Dnes jsem jim za to vděčná. S výjimkou doporučené literatury od prověřených sovětských autorů jsme neměli k dispozici žádná skripta. Naši pedagogové dokázali zprostředkovat přes zadrátované hranice od svých západních kolegů poznatky moderní – často světové – vědy. Přitom nás vedli k samostatnosti. O překlady jsme se už museli postarat sami. Dnes umím posoudit, jak vysoké byly jejich nároky a jak odborně nás připravili pro praxi. Provokovali nás k přemýšlení a k utváření vlastního názoru. Když se dnes podívám na naši generaci, myslím, že jsme obstáli.</p> <p>Jak je možné, že se v normalizačních letech tehdejší politické garnituře podařilo tak snadno zdiskreditovat pojem lidového umění? Ještě mám husí kůži, když si vzpomenu na tolik protěžovaný folklór…</p> <p>Byla to doba, kdy proklamovanou vedoucí silou v našem státě byl proletariát – tedy dělníci a rolníci, kteří ruku v ruce představovali nositele pokroku. Lidová kultura – především folklór – byla zneužívána státní ideologií. Například během strážnického festivalu, který je dnes celosvětově uznávaným mezinárodním festivalem, komunistický režim cíleně zkresloval lidovou kulturu, když místo tradičního symbolu smrti nechal vynášet maketu atomové bomby. Jindy v masopustních maskách karikoval zlé kapitalisty… Bylo zakázáno připomínat provázanost lidové a církevní kultury. Ježíšek se proměnil v děťátko a symbol nové éry. Světci, církevní obyčeje – to vše se ocitlo na indexu. Jak slábla síla stranického aparátu, začala se uvolňovat víra ve svobodu a v možnost změny. Paradoxně se právě oblast opravdové lidové kultury včetně folklórních souborů stávala územím svobody, kde se dařilo humoru, anekdotám a především revoltě proti vládnoucí třídě. </p> <p>To už je naštěstí minulost. Přenesme se teď do nedávné současnosti. Když bylo možné uvažovat o nominaci prvků na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO, zřejmě jste v Hlinsku byli už dávno připraveni…</p> <p>(smích) Zpětně to tak vypadá a něco na tom je. My si samozřejmě děláme průběžné průzkumy lidové kultury, ať už hmotné nebo nehmotné. A ve chvíli, kdy přišla výzva z Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici s nabídkou podání hypotetických návrhů na jevy, které by případně mohly aspirovat na kandidaturu na Seznam UNESCO, byla pro nás volba jednoznačná: masopustní obchůzky a masky. V té době jsme s našimi výzkumy byli tak daleko, že jsme si byli jisti, že v rámci České republiky jde o jedinečnost. Zřejmě jsme dokázali přesvědčivě formulovat důvody, proč si fenomén zaslouží pozornost včetně nejvyšší ochrany. Kolegové, kteří sestavovali seznam nemateriálního kulturního dědictví, na něj masopustní obchůzky zařadili okamžitě. Pak už jsme byli vyzváni, abychom se – zatím nezávazně – připravovali na to, že nominace bude ve hře.</p> <p>Dnes byste mohla říci, kdybych bývala věděla, co všechno mě čeká – boj o každé slovo, cizelování, zvažování, tříbení!</p> <p>Vy víte, o čem to je, takže máte úplnou pravdu. (smích) Myslím si, a mockrát v životě se mi to prokázalo, že je lepší, když člověk leccos dopředu neví a hrne se do věcí bezhlavě. Mnohé nás samozřejmě zaskočilo – například úsilí, které bylo nutno vynaložit na nalezení správné formulace. Nikdy jsme ale nezapochybovali, ačkoli jsme často byli pod obrovským tlakem, že jde o dobré rozhodnutí a že je správné vynaložit všechnu tu námahu. </p> <p>Mluvme o katarzi, bylo na Hlinecku velké slavení? </p> <p>Když budu mluvit za sebe, ty oslavy zas tak veliké nebyly, ale úleva a radost určitě. Až zpětně mi docházelo, jak velká věc se podařila. Obrovským zadostiučiněním je zájem lidí zvenku, kteří do té doby neměli ponětí, že tady něco takového existuje. Fenomén oslovuje masopustní skupiny ze zahraničí, které se díky UNESCO dozvěděli o maskách z Vortové a ze Studnic. Tato komunikace nutně neprobíhá po linii našeho muzea, ale prostřednictvím nositelů jevu – jednotlivých vesnic a jejich obyvatel. Tak se propojují nitky a vytváří se skutečně evropská síť; vědomí pospolitosti napříč různými kulturami, přátelství napříč hranicemi.</p> <p>V současnosti se znovu vrací téma sdílení veřejného prostoru. V Čechách a na Moravě se o něj začínáme zajímat a kultivovat ho. Objevujeme tak cosi, co pro naše předky bylo samozřejmostí – a sice, že naše domovy, naše ulity bezpečí mohou mít širší přesah.</p> <p>To jste správně pojmenovala. To, že se střídá čas radosti, čas veselosti, ale i smutku, který má přesah našich stěn, našich domovů, to pro naše předky bylo samozřejmostí. Dokázali se radovat i smutnit v pospolitosti. Mnohé bolístky uměli ventilovat a nést snáze, protože věděli, že život má řád. Vycházeli ze zkušenosti, že společně sdílené emoce a prožitky jsou mnohem intenzivnější. Na to jsme tak trochu pozapomněli, protože náš životní rytmus se odehrává podle jiných not. Ale je nádherné, když se k tomu dokážeme vrátit. A právě masopust na Hlinecku – to je něco jako z říše snů. Najednou celá vesnice směřuje ke společnému prožitku. V jediném dni v roce všichni otevřou dveře domů, aby do svých příbytků pustili cizí lidi a sdíleli s nimi radost, z níž pak žijí další dny. Jsme svědky prapůvodního rituálu, společné katarze, která navzdory moderní době je nám stále vlastní. </p> <p>Malíř Josef Jíra, jehož obrazy evokují venkovskou atmosféru, říkával, jak úžasně očistné je, když se člověk jednou do roka může převléci za někoho jiného, skrýt se za masku a komunikovat s lidmi, s nimiž by v běžném životě nekomunikoval, ať už z důvodu ostychu nebo odlišného společenského postavení.</p> <p>Když se podíváme z vědeckého zájmu na obyčeje, jejichž znakem je právě maskování, můžeme říci, že to je právě ta podstata. Člověk přijímá jinou identitu. S maskou může být někým jiným, smí oslovovat lidi, ke kterým by za jiných okolností neměl přístup. I člověk, který není v masce, přijímá tuto komunikaci. Taková jsou pravidla. V opačném případě se vyčlení ze společenství a ostře si to uvědomí. Pokud však přijme všechno to rozpustilé a divoké masopustní veselí, pokud mu nevadí, že na něj masky dorážejí, zašpiní ho nebo povalí, prožije očistnou katarzi. Právě to je podstatou všech rituálů – nastavit člověku zrcadlo, zda dokáže obstát ve společenství jiných lidí, přijmout s respektem druhého člověka a jeho způsob vnímání světa. </p> <p>Tak tedy neobyčejné obyčeje… Také přijímáte masku a účastníte se každoročního masopustu?</p> <p>Ne – to ne. (smích) Na Hlinecku jsou masopustní obchůzky výhradně doménou mužů, což je spojeno s pradávnými kořeny a symboly. V předjaří, kdy se probouzí příroda, byli muži vnímáni jako nositelé životodárné, plodivé síly. Ženám je vymezena pasivní úloha. Ve své podstatě jsou masopustní obchůzky lidovým divadlem, jehož součástí je série scének a rituálů. Během nich dochází k válení se masek se ženami po Zemi, přenášení plodivé síly z masky na Zem a ze Země zase na ženu. Chápu to jako přirozenou součást masopustních obchůzek a nebráním se tomu. Kromě toho mám i další, nepsanou roli – jako členka týmu, která připravovala nominaci, „dohlížím“ na to, zda se vše děje, jak má. (smích) Ve skutečnosti ale přicházím především ze zájmu a z radosti, že se každým rokem masopustní obchůzka obnovuje.</p> <p>Na jedné straně obyčeje, které se po staletí praktikují v několika vesnicích, na straně druhé geograficky – plošně rozšířené kulturní statky, jako například české loutkářství, jehož nominaci na Seznam UNESCO zaslali zpracovatelé do Paříže letos na jaře. Neměly by být v kontextu nemateriálního kulturního dědictví vlastně dva seznamy? Jak je to jinde ve světě?</p> <p>To jste otevřela velmi naléhavou tematiku. Podle mého názoru je třeba pojmout ochranu nemateriálního kulturního dědictví mnohem šířeji než dosud a kromě „prapůvodních jevů“ zahrnout a reflektovat i proměnu lidové kultury a lidových obyčejů v současné společnosti. Některé státy to tak vnímají, jiné se tomu ještě brání. V každém případě je už dnes zřejmé – a úmluva o zachování nemateriálního kulturního dědictví to potvrdila, že vedle hmotného kulturního dědictví je správné chránit i to nehmotné. Nepochybuji o tom, že se tato pravidla budou dál vyvíjet. Ostatně na stránkách UNESCO je zveřejněn seznam zapsaných nemateriálních kulturních jevů v rámci celého světa a našince může udivit, jak jsou rozmanité. Například s masopustními obchůzkami v roce 2010 byla do Seznamu UNESCO zapsána také francouzská gastronomie. To, co Francouzi označují pojmem savoir vivre – tedy umění žít, stolovat, připravovat pokrmy, přeneseně i umění zdvořilosti, elegance a bontonu – může na první pohled ohromit, ale pravdou je, že jde o fenomén úzce spjatý s jejich životem, který si předávají z generace na generaci. Anebo čajový obřad z Japonska – jev určující charakter dané společnosti! Také ten je hoden ochrany zrovna tak, jako slovácký verbuňk nebo jízda králů. </p> <p>A není to vlastně samozřejmost? Skutečně je třeba v rámci Úmluvy toto dědictví chránit?</p> <p>Je to nutné. V době, kdy se celý svět globálně propojuje, je nehmotná lidová kultura mnohem ohroženější. Normou se stávají především unifikované jevy, platné na větším území. Nuance vlastní skupinám mají menší sílu se prosadit. Přitom se zdaleka nejedná o dožívající relikty. Právě naopak. Pestrost je cenná, obohacující, protože utváří barevnost a mnohovrstevnatost lidstva.</p> <p>Znalci říkají, že člověk by měl jíst především stravu svého kraje. Co tomu říkáte jako etnografka? Platí to i tady na Hlinecku?</p> <p>Tak chudý kraj, jakým byla Vysočina, měl – pokud jde o gastronomii – málo možností, ale přesto tu lidé byli vynalézaví. Vysočině se říká bramborový kraj. I když je přítomnost brambor v regionu poměrně krátká – v jídelníčku se začaly uplatňovat až koncem 18. století – velmi rychle vytěsnily jiné potraviny a staly se jeho téměř každodenní součástí. Zdejší kuchařky dokázaly udělat opravdová kouzla a připravit brambory na stovky způsobů, tak, aby pokaždé chutnaly jinak. Jednou z příležitostí, kdy je možné si to ověřit, je Bramborová sobota. Program připravujeme v našem muzeu na Veselém Kopci ve spolupráci se šlechtiteli z pěstitelských českých stanic a s Výzkumným ústavem bramborářským z Havlíčkova Brodu vždy první říjnovou sobotu. Návštěvníci mohou ochutnat prapůvodní odrůdy brambor, tradiční lidové pokrmy z brambor, ale také se mohou dozvědět, jak velká je genetická banka těchto odrůd v Havlíčkově Brodě a jak se uchovávají. </p> <p>Děkujeme za pozvání na Veselý Kopec u Hlinska… Dovolte ještě otázku, která míří k vašim literárním ambicím. Proč vás tak očarovali mlynáři a hastrmani? </p> <p>Už od studentských dob mě z lidové kultury upoutává slovesný folklór. Zajímají mě takzvané pověrečné povídky, což jsou povídky o nadpřirozených bytostech. Ať už jsou to vodníci, hastrmani, čerti anebo i mlynáři, kterým také byla přisuzována magická moc. Jistě proto, že dokázali spoutat a podřídit přírodní živly – vodu nebo vítr. A právě k mlýnům se vážou nejrůznější lidová vyprávění o tom, jak mlynáři vyzráli nad nadpřirozenými silami nebo naopak, jak na spojenectví s nimi doplatili. Několik povídek jsme zpracovali a vydali pro naše muzeum v drobné publikaci „Mlynáři a hastrmani“. Následovaly pověrečné povídky určené dětem „Povídám, povídám pohádku“. Na toto téma připravujeme také programy, abychom v dětech, ale i v jejich rodičích probudili zájem o lidová vyprávění a chuť je předávat.</p> <p>Jinými slovy – semínko, které kdysi zasela vaše paní učitelka, přináší plody…</p> <p>Paní učitelka Zdeňka Kynclová nás k tomu skutečně vedla. Motivovala nás k psaní slohových cvičení na nejrůznější témata a jedno z nich bylo napsat povídku o místě v našem okolí opředeném nadpřirozenými jevy. </p> <p>Rozloučím se také jedním postřehem z vašeho okolí. Když jsem procházela od zdejšího nádraží k muzeu, potěšilo mne, že tu máte ulici faráře Toufara. </p> <p>Ano. Ulice faráře Toufara, přestože je krátká, tak byla nazvána hned po roce 1990. Obec Číhošť není příliš vzdálená od Hlinska. Z množství jmen, která se nabízela a objevila třeba i v jiných městech, si Hlinečtí zvolili jméno Josefa Toufara jako připomínku statečnosti tohoto člověka, který si nade vše vážil svobody myšlení a svého přesvědčení.</p> <p>Krátká ulice, ale dlouhá paměť hlineckých občanů…</p> <p>Dá se to tak říci. Hlinsko je mé rodné město a tato symbolická informace o místě, kde žiji, něco vypovídá. </p> <p>Vizitka<br />
PhDr. Ilona Vojancová vystudovala etnografii a historii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně v letech 1975 – 1980.<br />
Od roku 1997 je ředitelkou Souboru lidových staveb Vysočina (skanzenu), kde pracuje od roku 1980. Také je místopředsedkyní Národní rady pro tradiční lidovou kulturu.<br />
Podílela se na úspěšné nominaci Vesnických masopustních obchůzek a masek na Hlinecku na Seznam UNESCO (2010).<br />
Kromě problematiky muzeí v přírodě se zajímá o vývoj lidových řemesel a obyčejů od historie až po současnost. Publikovala práce týkající se slovesného folklóru nebo stravy našich předků, viz: Lidové zvyky na Hlinecku, Lidové kalendářní obyčeje na Hlinecku, Lidové léčení a kořenářky nebo Strava všedního dne na Hlinecku.<br />
V letošním roce ji účastníci ankety Deníků Bohemia v kraji Vysočina zvolili Ženou regionu.
</p>

Mohlo by vás také zajímat...