V případě modrotisku se jednalo o nominaci nadnárodní pod názvem BLAUDRUCK / MODROTISK / KÉKFESTÉS / MODROTLAČ, rezervážní ruční tisk a barvení indigem v Evropě. Společná nominace pěti předkladatelských zemí – České republiky, Maďarska, Německa, Rakouska a Slovenska byla koordinována rakouskou stranou. Za naši českou se na přípravě podílely nejenom obě modrotiskové dílny (Modrotisk Danzinger a Arimo), ale i Národní ústav lidové kultury, Ministerstvo kultury a další. Našimi průvodci nelehkou, ale vítěznou cestou na Seznam proto budou etnoložka a autorka textu národní nominace Mgr. Klára Jurková, Ph.D., Iva Bartošková ze strážnické modrotiskové dílny a Jiří Danzinger, ml. z Olešnice (se zástupci obou modrotiskových dílen se setkáme v dalším pokračování).
Pod tzv. nemateriální kulturní dědictví řadíme vedle folkloru (který představuje například lidová hudba, tanec, zpěv či vyprávění) zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.
O modrotisku je v poslední době slyšet z médií poměrně často a dostává se mu širší pozornosti i ocenění. Velkou roli v tom hrála samozřejmě olympijská kolekce Zuzany Osako a bouřlivé diskuse, které jí navržené nástupové oblečení českých sportovců vyvolalo, ale také řada dalších okolností a prezentací modrotisku na výstavách a folklorních akcích. U příležitosti 100. výročí vztahů mezi Japonskem a Českou republikou budeme moci např. už na podzim zhlédnout výstavu „Móda v modré. Tradice a současnost indiga v japonském a českém textilu“ v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Modrotisk nás reprezentuje také na přehlídkách krásy – na letošní Miss Universe vynesla česká miss Klára Vavrušková model od Yvony Leitner, která pro výrobu národního kostýmu použila tradiční látky s modrotiskem. Vloni se pro změnu bruselský čurající chlapeček, který symbolizuje belgickou metropoli, poprvé oblékl do modrotiskového českého kostýmu u příležitosti výročí vzniku Československa. V neposlední řadě musíme zmínit také knížky pro děti. Jak unikátní tradici barvení látek atraktivně představit našim nejmenším, už vědí čtenáři titulu Apolenka z modrotisku, jemuž se dostalo ocenění i v rámci Czech Grand Design 2020 v kategorii ilustrátor roku pro Veroniku Vlkovou a Jana Šrámka. Zajímavostí je, že nejde o jedinou knížku pro děti přibližující tradiční výrobu modrotisku, další knižní počin Modrotisková pohádka vyšel také koncem loňského roku v nakladatelství Pointa.
Zeptali jsme se etnoložky Mgr. Kláry Jurkové, Ph.D., která se specializuje na problematiku modrotisku a je autorkou textu národní nominace:
Jak probíhala příprava na nominaci modrotisku na tzv. Národní seznam? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval? Mysleli jste už od počátku na možnost nadnárodní nominace a následný cíl pokusit se o zápis na Seznam UNESCO?
K přípravě nominace jsem byla přizvána Evou Kuminkovou, která léta spolupracuje s UNESCO v záležitostech českého kulturního dědictví. Tehdy, na začátku roku 2014, působila na Národním ústavu lidové kultury a měla na starosti seznamy nemateriálních statků. Předešlý rok se ve Vídni zúčastnila setkání středoevropských expertů zajišťujících naplňování Úmluvy o zachování nehmotného kulturního dědictví UNESCO, ke které se všechny státy střední Evropy hlásí. Cílem setkání byla vzájemná diskuze a hledání možností účinné ochrany společných kulturních prvků. Nezávisle na sobě označili účastníci právě modrotisk za vhodného představitele společně sdíleného kulturního odkazu, který by měl být zapsán na reprezentativní seznam UNESCO. Tak vznikla myšlenka nadnárodní nominace, která má velký význam v propojování jednotlivých lokálních tradic výroby modrotisku a jeho chápání v širším evropském kontextu. Podmínkou této nominace je předchozí zapsání jevu na národní seznamy všech zastoupených zemí. V této fázi jsem byla oslovena, abych se podílela na přípravě národní nominace. V dané době jsem se již modrotisku hlouběji věnovala, vyšla mi kniha Modré z kypy pojednávající o tradici a současnosti rodinné dílny Jochových ve Strážnici, v kontaktu jsem byla také s olešnickou modrotiskovou dílnou. K nominaci jsem přispěla tvorbou textu a částečně obrazové přílohy i komunikací s výrobci modrotisku, která je vždy velmi důležitá. Eva Kuminková dohlížela na formální náležitosti, korigovala i obsahovou část, protože s nominacemi a s tím, na co je při jejich hodnocení kladen důraz, měla větší zkušenost než já.
Čemu bylo třeba v nominačních podkladech věnovat nejvíce času?
Nejnáročnější pro mě bylo formulovat text jako zdůvodnění, proč modrotisk na seznam patří, hledat co nejvíce argumentů. Na to jsem tehdy nebyla zvyklá. Zásadním bodem potom byla komunikace s nositeli statku, se samotnými modrotiskaři, aby se se zápisem a vším, co z něj plyne, ztotožnili. Za tímto účelem se konalo setkání zástupců NÚLK a obou modrotiskařských rodin v dílně Danzingerových v Olešnici na Moravě. Zde byla společně diskutována zejména záchovná opatření – otázky zachování kontinuity výroby, propagační a osvětové činnost.
Jedna z podmínek zápisu na seznam UNESCO zní, že se tradice nesmí zakonzervovat, ale dále rozvíjet, sleduje se, jestli existence nemateriálního statku není v ohrožení kvůli nedostatku pokračovatelů, zda není využíván pro komerční účely nebo infiltrován cizorodými prvky. Jak se za pár let od zápisu život v modrotiskových dílnách podle vás proměnil? Pomohlo uvedení na prestižním seznamu jejich rozvoji? Zvýšil se zájem turistů a zákazníků o modrotiskové výrobky? Neovlivnilo to nějak tradiční výrobní postupy, případně výsledné produkty a jejich nabídku?
Zásadní pro tradiční modrotisk je zachovávání původní technologie. To je základ, bez kterého by modrotisk nebyl modrotiskem. A žádný ze současných modrotiskařských mistrů i v zájmu zachování svého dobrého jména by si nedovolil udělat špatný nebo ošizený modrotisk (ono to ani moc nejde měnit původní postup), naopak se snaží technologii stále zdokonalovat. Velký zájem veřejnosti způsobený nejen získanými oceněními, ale i celosvětovým trendem obracejícím se k pomalé kvalitní ruční práci, lokální výrobě i ekologickým tématům nutí výrobce stále rozšiřovat nabídku, zkoušet nové materiály, techniky a to vnímám nanejvýš pozitivně.
S vlastním zápisem na seznam UNESCO i národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci či podporu vzdělávání další generace. Jak jsou v těchto žádostech úspěšní nositelé statku?
Modrotiskaři mají možnost čerpat finanční podporu nejen jako nositelé statku zapsaného na národní a světový seznam UNESCO, ale i v rámci podpory programu Nositel tradice lidových řemesel. Této možnosti, pokud vím, využívají nejvíce, zejména na opravu modrotiskových forem. V případě, že je žádost dobře zpracovaná, je šance získat dotaci velmi vysoká.
Modrotiskaři by se neobešli bez formířů, což je v České republice jedno z ohrožených řemesel…
Samozřejmě a také se na ně často v souvislosti s modrotiskem zapomíná. Ono se to má s formíři tak, skutečný mistr vám vyrobí formu, která vydrží více než sto let. Není to jako s modrotiskem, který se vám po nějaké době ošoupe, a potřebujete nový. Proto formíři větší zakázky nedostávají často, s výjimkou oprav. Vzhledem k tomu oceňuji tvůrčí postup například Petry Gupta Valentové nebo Zuzany Osako, které návrhem vlastních modrotiskových vzorů daly příležitost nejen modrotiskařům, ale také formířům ukázat své umění. Na řemeslnou dovednost posledních českých formštechrů upozornila také Alice Klouzková ve svém projektu Dědictví nebo ministerstvo kultury udělením titulu Nositel tradice lidových řemesel.
Dříve se modrotiskem barvilo v každém městě, obci, proč se do dnešních dnů zachovaly jen dvě dílny? Kdy měl modrotisk ve své novodobé historii nejhorší dny a kdy se mu dařilo nejlépe? Jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla v souvislosti se zápisem přijata?
Dílny začaly jednoznačně mizet s rozmachem textilního průmyslu v druhé polovině 19. století, dalším mezníkem se staly obě světové války a poslední ránu zasadil nástup komunistického režimu, který nejen že provozovny likvidoval, ale díky nastolené radikální společenské proměně docházelo ke konečnému odkládání tradičního oděvu a tím i ke ztrátě odbytu modrotiskařských dílen. Obě moravské dílny přetrvaly zásluhou nejvýznamnější československé organizace v oblasti péče o tradiční rukodělnou výrobu druhé poloviny 20. století, Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). A s tím také souvisí období prosperity a úpadku těchto dílen.
Obecně se dá říct, že vývoj modrotisku po celou dobu probíhá ve vlnách, v závislosti na společenských a hospodářských podmínkách se mu jednou daří více, jindy méně. Nejhůře se určitě v novodobé historii cítili modrotiskaři v první polovině 50. let, kdy byli jako živnostníci upozaďováni a vůbec nebylo jisté, zda bude kontinuita výroby modrotisku zachována. Vzestup pak přišel se zařazením do ÚLUV, které na vysoce profesionální úrovni usilovalo o uchování a aktualizaci rukodělné výroby. V tomto ohledu mohou současní modrotiskaři hovořit i o určité dávce štěstí, že byly vybrány právě jejich dílny. Komplikace nastaly po politickém převratu v roce 1989, kdy byl ÚLUV zrušen, dílny tak procházely procesem privatizace a těžkostmi spojenými s kapitalisticky orientovanou společností, s níž se pojil pokles zájmu veřejnosti o jejich práci, zejména na přelomu tisíciletí. Naopak velký vzestup zažívá modrotisk právě nyní.
Modrotisk byl dříve znám především z lidových moravských krojů nebo z výrobků spjatých s folklorem, zajímavé je, že původně ale vůbec nejde o textilní řemeslo vycházející z lidového prostředí… Dnes už je sortiment výrobků z modrotisku širší a v poslední době se mu daří mezi návrháři a designéry…
To je takové to stereotypní vnímání modrotisku, které se s kolegy snažíme změnit. Přitom dosah modrotisku je daleko širší a hlubší. Modrotisk se v Evropě rozšířil v průběhu 18. století a vycházel ze znalostí negativního tisku a barvení indigem v jihovýchodní Asii. Jako novinka zpočátku vyvolal velký ohlas a stal se prestižní záležitostí společensky výše postavených vrstev. Jeho vzory reagovaly na aktuální módu baroka, rokoka, klasicismu či emíru. Od 19. století se v souvislosti s chemickými objevy začal zhotovovat i modrotisk s vícebarevnými vzory, ne jen bílými. V této době jej nosili nejen měšťané, ale masově se rozšířil také mezi rolnické obyvatelstvo. Vzory převzaté z oficiální slohové módy pak byly upravovány podle lokálního vkusu a potřeb. Pro lidový modrotisk je typická také kontinuita, stávající vzory nevyšly z módy, ale byly užívány spolu s novějšími typy, popřípadě pozměňovány podle aktuální situace. Modrotisk rozšířený po celém území (nejen) České republiky byl následně od druhé poloviny 19. století vytlačován průmyslovou výrobou, nejdříve v okolí velkých městských a industriálních center. Nejdéle se jeho výroba udržela v zemědělských a horských oblastech (Šumava, východní Čechy, regiony Horácka, Valašska, Slovácka).
V současné době vidím dvě cesty, kudy by se měl modrotisk ubírat, aby zůstal stále prosperující a životaschopný. První směr spočívá v otevření se široké veřejnosti zhotovováním moderních, ale po finanční i stylové stránce dostupných výrobků. Tuto potřebu naplňují samotné modrotiskařské dílny, ale například i zdařilé počiny krejčové Miroslavy Psotkové. Velmi důležitý je osobní zážitek s modrotiskem prostřednictvím exkurzí pořádaných oběma dílnami i velmi oblíbených modrotiskových workshopů. Příkladem komplexního uchopení může být projekt Malované šaty z modrotisku Dagmar Benešové, v rámci něhož si účastníci navrhnou oděv, namalují či jinými technikami vytvoří vzor a po obarvení ve strážnické dílně si ve spolupráci se švadlenou ušijí šaty, které pak prezentují na závěrečné přehlídce a dále běžně nosí.
Dalším z hlediska rozvoje techniky nezbytným přístupem je tvorba profesionálních textilních a oděvných návrhářů, kteří jsou vybavení k tomu, aby hledali nové možnosti uplatnění. Obzvláště cenná je pak jejich práce nikoli s formou (aby to vypadalo jako původní modrotisk, kroj...), ale s obsahem, se základními tradičními hodnotami, jako je technologie, materiál, praktičnost, univerzálnost. Tyto hodnoty se pak v souladu s moderními trendy snaží zúročit ve své módní tvorbě. Uvedený přístup díky své snaze o promyšlenost a nadčasovost zůstane vždy aktuální a inspirativní. V této souvislosti bych ráda uvedla jména dvou umělkyň, Alice Klouzkové a Petry Gupta Valentové, jimž se nejedná pouze o samotnou tvorbu, ale i o hlubší proniknutí do problémů současných tradičních řemesel a jejich vnímání v širším kontextu.
Na území České republiky aktuálně fungují dvě rodinné modrotiskové dílny. Podle bohatství kraje se prý liší používané vzory. V čem jsou jiné tradiční vzory látek tištěné v Olešnici a jak vypadají ty, které vznikají o pár kilometrů dál ve Strážnici? A jak je to v rámci dalšího srovnání s rakouským, maďarským, slovenským nebo německým vzorováním látek a tamější tradicí modrotisku?
To je otázka, jejíž odpověď by vydala na celou knihu. (úsměv) Obecně a ve stručnosti můžeme říct, že tradici jednotlivých středoevropských dílen ovlivňuje stáří motivů a lokální vlivy. K nejstarším patří figurální vzory s náboženskou tematikou provedené jemnou dřevořezbou, s těmito dezény od doby svého vzniku na počátku 18. století dodnes pracují německé dílny v Einbecku a Drážďanech a jedná se o unikátní doklad kontinuální tradice. Také na Slovensku se uchovaly figurální světské i náboženské motivy původem z 18. století, zde ale získaly zlidovělou podobu hrubější dřevořezby. Díky málo industrializovanému a hornatému prostředí Slovenska se užívání staršího typu dřevěných forem na lněných textiliích uchovalo ve větší míře až do poloviny minulého věku. V 19. století dřevořezbové formy doplnily, v případě Německa, Rakouska, Čech a Maďarska spíše vytlačily matrice s jemnými propracovanými rostlinnými vzory vybíjenými hřebíčky a plíšky. V druhé polovině 19. století v reakci na tovární konkurenci převládly na výrobu jednodušší a rychlejší jednobarevné drobné motivy. Podíváme-li se na místní specifika, potom je pro současnou hornorakouskou dílnu Wagner typické užívání lnu a pro provozovnu Josefa Koó z rakouského Burgenlandu oboustranný tisk a pásové vzory s ostrými liniemi. V Maďarsku se například ve velké míře vedle ručního tisku užívá mechanizovaný tisk perrotinou a barvení látky jak tradičním indigem, tak novějším indanthrenem.
Jaká další specifika mají obě české modrotiskové dílny? Liší se podle vás přístupem k uchování tradice?
Motivy Danzingerových v Olešnici na Moravě ovlivnil pozdější vývoj a převažují drobné či jemné propracované dezény tištěné kovovými formami, které reagovaly na vkus obyvatel zdejšího kraje. Vzory měly být malé a nenápadné. Na tradičních vzorech strážnické dílny se odráží její poloha mezi Čechami a Slovenskem. Dezény se tisknou sice kovovými formami, jsou ale výraznější, často pásově uspořádané. Také za sebe mohu říct, že dávám přednost výraznějším motivům. Unikátní pro strážnickou produkci je užívání modrotiskových matric navržených a vytvořených pracovníky ÚLUV. Právě ony často lákají současné textilní návrháře ke spolupráci. Oproti tomu olešnická dílna, která je podstatně starší než strážnická, přibližuje atmosféru starých malých rodinných provozoven a zakládá si na práci s původními lokálními motivy.
Americké vydání časopisu Forbes zařadilo českou olympijskou kolekci oblečení ušitého také z modrotisku za jednu z nejzdařilejších na letošních světových hrách. Objevilo se tu i vlastní slovo modrotisk vedle mezinárodního blueprint. Bude svět vnímat český modrotisk jinak než dosud?
Nepochybně se jedná o velké zviditelnění modrotisku v očích širokém veřejnosti po celém světě. Jde o nanejvýš prestižní záležitost, o které se pravděpodobně žádnému tradičnímu modrotiskaři nesnilo. Důležité však je, co bude pro svět pojmem modrotisk (nebo jeho ekvivalenty v jiných evropských jazycích) znamenat, zda si pod ním představí cokoli s bílým (obvykle drobným) vzorem na tmavě modrém podkladu nebo jej budou chápat jako produkt tradičního řemesla s unikátní a nezaměnitelnou technologií. V tomto ohledu se mi zdá uchopení a především prezentace olympijské kolekce nešťastné. Její autorka Zuzana Osako přirozeně zvolila modrotisk za prvek propojující tradice naší a hostující země, ocenit lze také opakované upozorňování na práci lidových řemeslníků podílejících se na kolekci, na které mnohdy oděvní návrháři při svých prezentacích zapomínají. Neuvedla však (minimálně o tom v rozsáhlé mediální odezvě dostupné široké veřejnosti nepadla až na výjimku zmínka), že se o skutečný modrotisk jedná pouze v případě vějíře, a oděvní součástky − sako a jupka jsou ušity z moderní textilie zdobené stejným vzorem jako modrotisk, provedené ale digitálním tiskem. To je problém, ke kterému se jako etnolog nemohu nevyjádřit. Již tak zmatená česká respektive evropská veřejnost byla ve své inklinaci k zaměňováním pravého modrotisku s jeho nápodobami a obdobami utvrzena. Máme-li chránit kulturní dědictví, jemuž se dostalo tak vysokého ocenění, jako je zápis na reprezentativní seznam UNESCO, musíme dbát na správné používání termínu modrotisk, protože oceněn byl pouze skutečný modrotisk. Není to kritika práce paní Osako jako takové, ale poukaz na to, že by se v tak choulostivé záležitosti mělo postupovat zodpovědněji. I pouhý doplněk jako vějíř nebo například současná kšiltovka by stačil u tak výrazné textilie, jakou je modrotisk, k tomu, aby splnil svůj symbolický význam. Oděvy z funkčních materiálů se pak i svými vzory mohly hlásit k moderním textiliím, aby byla zachována stylová čistota a nedocházelo k záměně s modrotiskem.
