sobota
28. září 2024
svátek slaví Václav, Den české státnosti

Knihy, literatura, média

Knihy, literatura, média

Laterna magika se rozloučí s Malým princem

PRAHA: Posledních pět repríz čeká inscenaci Laterny magiky Malý princ, kterou před téměř čtyřmi lety vytvořil režisér Vladimír Morávek. Derniéra připadá na neděli 23. února, kdy Malý princ také dosáhne rovných 100 repríz. V sobotu 22. února bylo navíc přidáno další představení, aby byl uspokojen zájem diváků.

Autor článku: 
Lucie Kocourková
  • 100 repríz od dubna 2016
  • Největší projekční plocha, jaká byla kdy na Nové scéně ND realizovaná
  • 8 Malých princů

Činohra, zpěv, hudba, tanec a velkoplošné projekce, to byl Malý princ Laterny magiky v režii Vladimíra Morávka. Místo pohádky pro děti jsme vytvořili podobenství o veliké duševní síle člověka, který dokáže vytrvat i na hranici přežití, když poslechne své vnitřní dítě, jež chce žít a dívá se na svět nezkaženýma očima. Náš Malý princ se setkával s trochu sobeckou Růží a obyvateli sedmi planet, kteří žijí životy beze smyslu.

Scénograf Daniel Dvořák oživil ve svém řešení ideu polyekranu a projekce sestavil z obrovské plochy, z níž na diváky mrkají desítky políček jako televizní obrazovky, je to i aluze na podobu samotné Nové scény. Šlo o největší projekční plochu, jaká byla kdy na Nové scéně pro Laternu magiku realizovaná.

Vladimír Morávek stvořil pro Malého prince i jeho starší já, v rolích se vystřídala řada dětských herců, neboť jak to u dětských rolí bývá, Malí princové svou postavu několikrát doslova přerostli, a tak se vystřídali tři v roli mladšího Malého prince a pět v roli staršího alter ega Le petit prince. Zajímavostí je, že v roli Malého prince se vystřídali i sourozenci, a to Kryštof Racek a Johanka Racková, pravnoučata herce Ilji Racka. K dětskému osazenstvu inscenace patří i tři malí představitele „Baobabu, který chvíli vypadal jako růže“.

Nezapomenutelné okamžiky jsme strávili i s herci, kteří ztvárnili další důležité role: Pilota ztvárňoval Petr Batěk, Paní temnoty Eva Vrbková v alternaci s Gabrielou Vermelho, Růži se čtyřmi trny Isabela Smečková Bencová, obyvatele sedmi planet Dominik Teleky, Maminku/Lišku Jaroslava Pokorná, Hada Kryštof Mende a Martin Šemík.

S Malým princem, mnohovrstevnatou inscenací doprovázenou navíc bezmála filmovou hudbou Zbyňka Matějů se definitivně rozloučíme 23. února. Derniéra je již zcela vyprodaná, ale bylo přidáno další představení 22. února v 17 h. Chcete-li se s Malým princem rozloučit také, máte tedy ještě možnost.

 

Poslední termíny:

31. 1.     20:00
1. 2.       20:00
22. 2.     17:00 a 20:00
23. 2.     17:00 (derniéra)

Nová scéna Národního divadla

www.laterna.cz

Jeden svět se letos zaměřuje na projevy klimatické krize (nejen) ve filmu

PRAHA, ČR: Vysychající řeky, vyprahlá pole, prázdné studny. Klimatická změna se začíná dotýkat i našeho okolí. Projevy environmentální krize v kontextu místní krajiny a role člověka v ní bude řešit i letošní 22. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, který se koná od 5. do 14. března v Praze a poté v dalších 35 městech po celé České republice.

od 05.03.2020 do 14.03.2020
Autor článku: 
TZ/ika

Motto „až naprší a uschne“ jsme jako děti používali při škádlení. Nyní ovšem vystihuje jednou z podstat klimatické změny – krajina v důsledku narůstajících teplot a špatného hospodaření neudrží vodu. „Promítáním filmů (nejen) o klimatické krizi chceme ukázat globální rozměr celého problému a zaměřit se především na jeho dopady na lokální úrovni. Na problém nechceme jen upozorňovat, ale hledat jeho řešení a inspirovat ke konkrétní akci ve všech 37 městech, kde festival probíhá. Zkrátka nechceme dál čekat, až naprší a uschne,“ říká ředitel Jednoho světa Ondřej Kamenický.

Festivalovou kampaň připravilo už potřetí Studio MT (Matyáš Trnka ve spolupráci s Matějem Růžičkou). Jelen běžící festivalovou znělkou se postupně na rozpáleném horizontu proměňuje ve velblouda, který je hlavní postavou letošního vizuálu. I to odkazuje na blížící se sucho. „Uschlé stromy, žádné lesy, holé pláně, sucho a teplo – tak by mohla vypadat česká krajina, pokud s klimatickou změnou nezačneme něco dělat. Pohled na takový horizont nenabízíme jen pro Prahu, ale i pro všechna další města, kde festival letos probíhá. Každému jsme totiž vytvořili vizuál na míru. Mimo to jsme se snažili, aby byly plakát a video znělka rozpoznatelné i pro osoby se zrakovým omezením. Výrazné a kontrastní barvy tak nejsou zvoleny jen se snahou zdůraznit téma, ale aby byly čitelné pro co nejvíce lidí,“ vysvětluje autor kampaně Matyáš Trnka.

Kategorie Zemětaje odtajní filmy s environmentální tematikou

Jeden svět se věnuje ekologickým tématům takřka od svého založení, poslední tři roky mají filmy s touto tematikou své místo v kategorii Zemětaje. Právě ta se letos stala hlavní tematickou kategorií. Nabídne­ filmy, které se zabývají klimatickou změnou, energetikou, nebo třeba znečišťováním životního prostředí. Jedním z dokumentů, který tyto problémy sleduje v České republice okem mimozemské sondy, je nový film Apoleny Rychlíkové Češi jsou výborní houbaři. Dopady člověka na životní prostředí a znečištění ovzduší zkoumá dokument Město plné smogu. Jaký je život ve městě bez nebe a jak se k tomu staví tamní politici? To divákovi ukáže režisérka Meng Han, která natáčela v čínském městě Langfang nedaleko Pekingu, jež patří k místům s nejvíce znečištěným ovzduším. Znečištěním se zabývá i kanadský film V té vodě něco je. Známá herečka a aktivistka Ellen Page a režisér Ian Daniel navštěvují ženy ze zemědělských oblastí v provincii Nového Skotska, které bojují proti průmyslovým firmám za záchranu jejich přírody, komunity a především budoucnosti. Život v člověkem téměř neposkvrněné přírodě zachycuje dokument Svébytná půda. Kanadský snímek režiséra Davida Curtise je ódou na krásu odlehlého teritoria Yukon a na tamní obyvatele ve městě Dawson, kteří se snaží o potravinovou soběstačnost pomocí alternativního farmaření v často nehostinných podmínkách.

Do lesa, na poušť, nebo na vrcholy ledovce se budou diváci moci přenést díky virtuální realitě, jejíž celý program je zaměřen na ekologii a přírodu. V centru současného umění DOX v pražských Holešovicích, kde prohlídky virtuálních realit budou probíhat, bude pro návštěvníky připravena i speciální přírodní instalace. Návštěvníci díky virtuální realitě Ayahuasca mohou nahlédnout do živoucí halucinace oživlé přírody, která vzniká po pozření halucinogenní drogy Ayahuasca, s projektem Songbird podniknout výpravu za nedávno vyhynulým ptákem ōʻō (Moho), nebo navštívit v rámci Le Lac VR vysychající čadské jezero.

Kromě kategorie Zemětaje festival obsáhne i každoroční tři soutěžní kategorie (Česká soutěž, Mezinárodní soutěž a Máte právo vědět) a dalších jedenáct tematických kategorií. Mimo to se na Jeden svět potřetí vrátí také program speciálních debat nazvaný Mluvící kino. Ten přiveze do Prahy odborníky z různých oblastí, kteří přednáškou doprovodí projekce vybraných filmů. O celosvětovém problému nedostupného bydlení bude diskutovat zvláštní zpravodajka OSN Leilani Farhani. Aktivista Amon Yiu Yeuk-wa z politického hnutí Demosisto v Hongkongu bude mluvit o aktuální politické situaci v regionu, kterým poslední půlrok zmítají protesty a demonstrace.

Jeden svět vyváženě (a) ekologicky

Na životní prostředí myslí organizátoři nejen při výběru snímků do programu, ale také během příprav festivalu a jeho průběhu. Šetření energií a vody, recyklování odpadu nejen v kancelářích, ale i ve všech kinech, omezení tisknutí a využívání ekologického papíru patří k samozřejmostem. Festivalový katalog byl letos nahrazen brožurou, která má o 50 % méně papíru a veškeré informace jsou šířeny online. Dále se festival snaží o spolupráci s partnery, kteří jsou ohleduplní k životnímu prostředí. Ohleduplnost platí i v dopravě hostů — těm je primárně nabízena doprava autobusem nebo vlakem a pokud je nutné létat, Jeden svět finančně kompenzuje jejich uhlíkovou stopu. Nově nabízí i možnost dopravy z letiště Pražskou integrovanou dopravou. „Na hosty budou na letišti čekat naši průvodci, kteří je doprovodí městskou dopravou až do hotelu nebo diváckého centra Langhans,“ vysvětluje vedoucí guest servisu Jednoho světa Sabina Solničková a dodává, že pokud host preferuje dopravu po Praze autem, využívá festival částečně elektroautomobily. Ke změně v dopravě došlo i při přivážení kopií filmů. Většina z nich je totiž pouze v digitálním formátu. Co zůstává naopak stejné jako v minulých letech, jsou vegetariánské rauty a využívání vlastních festivalových sklenic a porcelánu, díky čemuž vzniká minimální odpad.

Mimo ekologie hraje pro festival důležitou roli i podpora filmařů ze zemí s nedemokratickým či diktátorským režimem a lokální tvorba umělců. Jedna čtvrtina letošních filmů je natočená místními tvůrci. A v neposlední řadě se festival snaží vyvažovat poměr mezi počtem režisérů a režisérek.

Jeden svět pro všechny

Přístupnost festivalu pro diváky s postižením se za poslední tři roky stala naprostou samozřejmostí. Proto bude i letos Jeden svět usilovat o univerzální přístupnost. „Nezaměřujeme se pouze na určitou skupinu osob s postižením, jako to dělá mnoho jiných kulturních akcí, ale chceme skrze naše opatření zpřístupnit festivalový zážitek co nejširšímu spektru diváků,“ říká metodička přístupnosti Mariana Chytilová. Pro neslyšící a nedoslýchavé uvede pražský festival všechny dokumenty s českými titulky, a to včetně dokumentů v českém znění. Stejně jako loni si budou moci nevidomí a slabozrací poslechnout čtyři snímky s audiopopisem, který je bude do sluchátek informovat o dění na plátně. K tomu festival nabídne tři relaxované projekce, jejichž uvolněnější aranžmá může vyhovovat zejména divákům s mentálním postižením nebo s obtížemi v soustředění. V neposlední řadě v maximální možné míře posílí přístupnost svých míst pro diváky na vozíku či jiným omezením pohybu.

Jeden svět na školách

„Místo výuky do kina!“ To během festivalu zazní ve spoustě škol. Jeden svět totiž pořádá ve všech městech, kde se festival odehrává dopolední projekce pro školy. Také letos je pro ně připraven výběr filmů, které zaujmou všechny věkové kategorie. Pro žáky a žákyně základních škol to jsou tři pásma krátkých filmů, pokrývající širokou škálu témat, od šikany přes rodinné vztahy až po životní prostředí. Pro středoškoláky a středoškolačky jsou přichystány dva krátké a čtyři celovečerní filmy. Například Mai Khoi and The Dissidents o vietnamské zpěvačce, která kvůli svým protirežimním textům musí opustit Vietnam, v němž vládne nekompromisní cenzura, nebo Pro Samu (For Sama), odehrávající se v ohnisku válečného konfliktu v syrském Aleppu – snímek čerstvě ověnčený oscarovou nominací. Všechny filmy v rámci školních projekcí jsou spojeny s následnou debatou. Je třeba, aby se školy na projekce dopředu přihlásily: v Praze přes portál JSNS.CZ v prvním únorovém týdnu, v dalších městech prostřednictvím místních koordinátorů. Více na jsns.cz/festival.

East Doc Platform

East Doc Platform (7.–13. 3.) během Jednoho světa tradičně nabízí otevřený program zdarma v angličtině pro filmové profesionály i fanoušky dokumentů: masterclasses, diskuzní panely, prezentaci připravovaných českých dokumentů Czech Docs… Coming Soon a pitchingové fórum středo- a východoevropských projektů ve fázi vývoje a rané produkce. Pro návštěvníky z řad veřejnosti představuje EDP atraktivní možnost seznámit se s připravovanými projekty, mezi nimiž je i řada českých titulů. V minulosti se East Doc Platform zúčastnily např. tyto mezinárodně úspěšné projekty: Over the Limit, The Sound Is Innocent, Až přijde válka, Švéd v žigulíku či Ukrainian Sheriffs.

Pro filmové profesionály je East Doc Platform cestou k získání mezinárodních partnerů pro koprodukci, financování a distribuci dokumentárních projektů ve střední a východní Evropě. Zájemci z řad filmových profesionálů si mohou do 14. 2. koupit East Doc Platform industry akreditaci a potkat se s klíčovmi producenty, televizních i festivalových dramaturgy a distributory z celého světa.

Další informace na webu www.jedensvet.cz.

Do konce ledna se můžete hlásit do druhého ročníku soutěže Přehlídka divadelní fotografie

PRAHA: Institut umění – Divadelní ústav vyhlásil druhý ročník soutěžní Přehlídky divadelní fotografie. Fotografky a fotografové se mohou hlásit do studentské (volná tvorba s divadelní tematikou), nebo profesionální kategorie (inscenace/divadelně-performativní projekt) se snímky pořízenými na území České republiky v letech 2018 a 2019, a to až do 31. ledna 2020. Slavnostní předání cen a prezentace vítězných fotografií se uskuteční v dubnu 2020 v Divadle Komedie, udělena bude i zvláštní cena CZECH PHOTO a cena FUJI.

od 27.01.2020 do 31.01.2020
Autor článku: 
TZ/klapka

Divadelní fotografie neplní jen svou estetickou roli, ale mnohdy je jediným z mála pramenů pro studium historie divadla. Přehlídka má proto podat také globálnější pohled na současnou divadelní tvorbu. „Chceme nadále podporovat českou divadelní fotografii, umožnit etablovaným i začínajícím divadelním fotografům vzájemný dialog, prezentovat jejich práce i jiným způsobem než je v divadelním provozu běžné a formou specializovaných výstav je představit co nejširšímu publiku. Proto po vzoru zahraničních přehlídek, jako je slovenské Bienále divadelnej fotografie nebo Konkurs Fotografii Teatralnej v Polsku, vyhlašujeme druhý ročník této soutěže,“ přibližuje náměstek IDU Ondřej Svoboda.

Vyhlášení výsledků, předání cen a prezentace vítězných fotografií se uskuteční poslední dubnový týden roku 2020 v pražském Divadle Komedie. Soubor vybraných fotografií bude v dalších dvou letech prezentován jako putovní výstava v prostorách českých divadel (například v době konání divadelních festivalů) a jiných kulturních institucí.

První ročník soutěže Přehlídka divadelní fotografie se konal v roce 2018, vítězné snímky byly vystaveny v rámci rozsáhlé výstavy s názvem Česká divadelní fotografie 1859 – 2017 v Obecním domě a formou putovní výstavy jsou prezentovány také v  dalších českých a slovenských městech (např. v Brně, Olomouci, Táboře a Bratislavě). První ročník soutěže obeslalo 121 fotografek a fotografů a pětičlenná porota, reprezentující různé profese umělecké teorie i praxe spjaté s divadlem, vybírala z více než 1300 fotografií. Celou výstavu je možné vidět online jako virtuální prohlídku.

Podmínky a uzávěrka soutěže:

Snímky musí být pořízeny na území České republiky v letech 2018 a 2019.

Studentská sekce:

Volná tvorba s divadelní tematikou

Profesionální sekce:

Inscenace/divadelně-performativní projekt

Uzávěrka: 31. ledna 2020

Podrobnější informace a přihlášky ke stažení najdete na stránkách www.divadelnifotografie.cz a facebookovém profilu @divadelnifotografie.

Ceny:

1. cena 15 000 Kč, voucher na knihy IDU v hodnotě 1 000 Kč
2. cena 10 000 Kč, voucher na knihy IDU v hodnotě 1 000 Kč
3. cena 5 000 Kč, voucher na knihy IDU v hodnotě 1 000 Kč

V případě udělení čestných uznání – voucher na knihy IDU v hodnotě 1 000 Kč.

Nová publikace Muzea Novojičínska „Do jesliček Panna chudičká dala synáčka svého“

NOVÝ JIČÍN: Muzeum Novojičínska na přelomu roku 2019 a 2020 vydalo novou publikaci Do jesliček Panna chudičká dala synáčka svého. Určena je nejen pro pracovníky muzeí a odborných institucí zabývajících se lidovou kulturou ale i pro okruh zájemců z široké veřejnosti. Autory textů jsou PhDr. Václav Michalička, Ph.D. a Mgr. Monika Chromečková, autorkou fotografií Petra Vidomusová. Rozsah knihy v pevné knižní vazbě formátu B5 je 186 stran a obsahuje 125 barevných fotografií.

Autor článku: 
TZ/jal

Kniha Do jesliček Panna chudičká dala synáčka svého vychází především z muzejních zkušeností s problematikou prezentace sbírkových předmětů. Výstavy historických betlémů pocházejících z konce 18. a z počátku 19. století jsou velmi oblíbené a vyhledávané. Pro návštěvnickou veřejnost není ovšem snadné porozumět jejich bohaté symbolice. Člověk 21. století je v myšlení a chápání vzdálen mentalitě a myšlenkovým postupům člověka 18. století. Určitou možnost pochopení jednotlivých betlémových scén a složitých dějových vrstev a rovněž částečné poznání toho, co lidé mohli tehdy vědět, vnímat a snad také prožívat, nám nabízí barokní náboženské texty primárně určené ne pro intelektuální elity, ale právě pro lidové vrstvy obyvatelstva. Takové texty obsahuje barokní kniha německého kapucína Martina z Kochemu v českém překladu Edelberta Nymburského Veliký život Pána a Spasitele našeho Krista Ježíše a jeho nejsvětější a nejmilejší matky Marie Panny…

Nová publikace přináší srovnání betlémových scén a barokního textu. Jako modelový příklad pro pochopení mnoha kulturních i sociálních aspektů vycházejících z barokní kultury autoři vybráli betlémy z archaické betlemářské oblasti Příborska s ohledem na prostor širšího Novojičínska. Hlavním cílem publikace je zprostředkovat původní sdělení betlémů a podívat se podrobněji na to, jaké poselství a emoční potenciál v sobě prvotně obsahovaly. Proto zde velmi zásadní úlohu hrají fotografie jednotlivých scén, pojaté tak, aby vyjádřily daný obsah v kontextu s vybranými úryvky z barokní knihy Veliký život Pána a Spasitele našeho Krista Ježíše…

Kniha byla podpořena z dotačního titulu Ministerstva kultury ČR v programu na podporu tradiční lidové kultury.

Knihu je možné zakoupit na pokladnách Muzea Novojičínska, příspěvková organizace v Žerotínském zámku v Novém Jičíně a v Muzeu v Příboře (cena 160,-) nebo si ji můžete objednat na adrese dana.indrakova@muzeumnj.cz

https://www.muzeumnj.cz/muzeum-a-pametni-sin-sigmunda-freuda-v-pribore/aktualni-akce-5/nova-publikace-muzea-novojicinska.html

 

 

 

Rozhovor s Reném Nekudou o příbězích a jejich vyprávění

PLZEŇ: Pohádka o Třech zlatých vlasech děda Vševěda, o Červené Karkulce, příběh Krásky a zvířete, ale také o vlkodlačí princezně nebo vlkovi v důchodu. Jsou pohádky a příběhy, které nás doprovázely dětstvím, a pak také pohádky, které vytváří sama dětská fantazie. Oba dva typy jsou pro náš život nesmírně důležité. Se spisovatelem Reném Nekudou jsme si o potřebě vyprávění v našich životech povídali nad jeho knihou Příběhostroj.

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

„Bez pohádek si dětství vlastně ani nedokážeme pořádně představit. Na celém světě, ve všech kulturách a ve všech dobách se dětem vyprávějí příběhy, které se ve skutečnosti nikdy neodehrály, v nichž vystupují bytosti a tvorové, které zatím žádný přírodovědec nepopsal, v nichž se dějí věci neuvěřitelné a nadpřirozené, odporující fyzikálním zákonům. Síla představivosti a kouzlo pohádkového slova je silnější než zákon gravitace.“ Michal Černoušek v úvodu knihy ti a svět pohádek.

Vyprávění příběhů a pohádek má v našem životě nezastupitelné místo. I když se to na první pohled může zdát, nenabízí samotné pohádky dětem jen příběh na dobrou noc. Někomu přijde vyprávění jako ztrátu času, ale právě ono splňuje hned několik důležitých sociálních funkcí, a to nejen u dětí. Pohádky například pomáhají posluchači spoluprožít konflikt s hlavním hrdinou či si utříbit své vlastní hodnoty. Podle Černouška rozehrávají „skryté obrazy imaginace dřímající v dětské psychice. Svou jednoduchostí a jistou přímočarostí nabízí dětem cestu v jejich dosud ne zcela srozumitelném světě. Vyprávěním dostávají příběhy život a žijí společně s posluchačem. Nabývají na síle a stávají se součástí přetrvávajícího lidového vyprávění, které se opět přenese na další a další generaci potenciálních posluchačů. Vyprávění v sobě také nabízí nenahraditelné psychologické vazby mezi vypravěčem a posluchačem – chvíle spolubytí. V současné době se vyprávění příběhů vytrácí, ačkoliv po nich stále prahneme. Všichni je milujeme, lákají nás a přitahují. Ale proč?

René Nekuda vystudoval tvůrčí psaní na Literární akademii v Praze. Pracoval jako novinář a v současnosti píše povídky i divadelní hry. Už téměř deset let také vyučuje kreativní psaní. Koncem loňského roku mu vyšla interaktivní kniha Příběhostroj, podporující fantazii u dětí i dospělých. Nabízí klíč k vytváření příběhů, jejich sdílení a motivuje ke společně stráveným chvílím díky vyprávění.

 

Jaký příběh jste měl jako dítě nejraději (a proč?)

V dětství mě nejvíc bavily pohádky a pověsti, které jsme si s mou babičkou povídali při různých procházkách či cestách. Pocházím z Vysočiny, z Hlinska, a s babičkou jsem chodíval na dva kilometry vzdálenou zahrádku. Při cestě jsme si vyprávěli například o čertech, kteří v našem kraji přenášeli kamení a vznikaly tak různé skalní útvary. Také si hodně vzpomínám na pověst o paní, která na své zahrádce tak moc kouřila dýmku, že když pak zemřela a pochovali ji na jejím nejoblíbenějším místě, objevoval se tam občas kouř.

 

Vracíte se k těmto příběhům i v dospělosti?

No ano! Do dnešní doby ve mně rezonují a vzpomínám si na ně poměrně často. Mám tyto příběhy spjaté s nějakou emocí nebo situací, takže se k nim vracím, když přemýšlím nad novým projektem a vzpomínám si, jak jsem jako dítě básnil o své možné budoucnosti. (Například jsem si vymýšlel, jak budu v dospělosti ředitelem ZOO). Občas mi to pomáhá jít tím správným směrem.

 

Takže příběhy, které jste si povídali s babičkou, vás inspirovaly k vytvoření Příběhostroje?

Určitě! Přijde mi trošku líto, že dnešní společnost od domácího vyprávění příběhů upouští. Například kultury v Asii, Africe, v Jižní Americe jsou stále založené na takovémto vyprávění. Zatímco my už teď vše strkáme spíše na YouTube a do televize, a na povídání už čas nezbývá. Vyprávěním příběhů se lidé více poznávají, skrze příběhy se prohlubují vztahy doma. Následně můžeme vidět, co doma děti řeší, co je pro ně důležité.

Příběhostroj má celý tento proces hodně usnadňovat. Díky tomu můžeme přijít na to, co druhé trápí, můžeme jim pomoci problém řešit nebo jen pozvednout náladu, anebo otvírat hezké vzpomínky, jako jsem to měl já se svou babičkou. Příběhy byly naše společné chvíle a bylo to mé dětství.

 

Jak vznikl nápad napsat takovouto knihu?

Dlouhou dobu jsem přemýšlel nad tím, že jsou knihy jenom pro děti a potom knihy jenom pro dospělé. Málo jich je pro děti a pro dospělé dohromady. Chtěl jsem vytvořit knížku, která by svět dětí a svět dospělých spojovala.

 

Jakým způsobem tedy Příběhostroj tyto dva světy spojuje?

Příběhostroj má pomoci rodinnému sdílení příběhu. Jeho cílem je, aby si děti a dospělí navzájem vyprávěli příběhy.

 

Kniha se nečte klasickým způsobem – vyžaduje čtenářovu interakci. Můžete přiblížit, jak se s ní pracuje?

Má dvě části. První obsahuje 60 úkolů seřazených od nejlehčích po složitější. Vždy je nějaký úkol zaměřený na jeden typ kreativního myšlení. Druhá část knihy je tzv. náhodný generátor příběhů. Na každé stránce je v rozích jedna položka, která pomáhá k vytváření příběhu. Vzniká tak 12 milionů kombinací, podle různých zadání. Například, když jsem unavený rodič v devět večer a nevím, jak dál vyprávět příběh, mohu si vzít knihu, zalistovat náhodným výběrem a pokračovat dál ve vyprávění, protože základní kostru příběhu za mě vymyslí Příběhostroj.

Jak dlouho knížka vznikala?

Tím, že jsem měl v hlavě tento nápad už dlouho, tak samotná realizace nebyla časově náročná a složitá, takže přibližně necelý půlrok.

 

Jak nás příběhy, které jsme slyšely jako děti, ovlivňují do budoucna?

Příběh může být jistým modelem, vzorcem chování, který nám něco vštěpí do paměti nebo nás něčemu naučí. A pak je samozřejmě také důležité, s kým a v jakém kontextu příběhy prožíváme. Milé pohádky před spaním jsou něco jiného než neustálé připomínání, že je někdo neschopný a něco nezvládne.

 

Proč je důležité si příběhy vyprávět?

Jejich vyprávěním se víc a víc poznáváme. Usnadňují nám komunikaci mezi sebou. Je to jeden ze základních principů mezilidských vztahů, a navíc je to zábava. Je to lepší a levnější než terapeut.  Když se podívám na workshopy, které s Příběhostrojem vedu a kterých se mnohdy účastní i rodiče, tak byste se divila, jak máma s tátou nevychází z údivu, co v jejich potomcích je. Často žasnou, že vůbec neznali tuhle jejich stránku – tím myslím vypravěčskou – jejich syna nebo dcery, ale také objevují pomocí nenuceného vyprávění svých dětí, jejich skrytá přání, a třeba i traumata. Těch workshopů jsem už dělal desítky všude po republice a jsem si tedy stoprocentně jistý, že tohle funguje. Viděl jsem to na vlastní oči.

 

Kde jsou kolem nás příběhy a jakým způsobem k nám promlouvají?

Stručná odpověď je, že úplně všude. Neumíme žít bez příběhů. Když se podíváte na fotku z dovolené, automaticky se vám vybaví minipříběh vašeho prožitku - naše mysl například strukturuje vzpomínky ve formě příběhů. Dále jsou v politice, v reklamě, dokonce i v hospodě, když si chlapi stěžují, jaká je to dnešní doba.

 

Co nás na nich tak baví?

Je to něco, co dává okolnímu světu smysl. Čistá informace tohle nikdy nedovede, ale příběh umí mnohé dobře pojmenovat a má široký záběr. Vzpomeňte si na dějepisáře – na ty, kteří říkali jenom čistá fakta a na ty, kteří vám historii zapáleně převyprávěli. A samozřejmě je příběh spojen s emocemi a prožitky, což je vždycky silné a zajímavé. Proto třeba mnoho lidí miluje horory, nebo brečí nad červenou knihovnou.

 

Jak podpořit fantazii pro vyprávění příběhu?

Zkoušet to stále dokola. Na začátku Příběhostroje je jedna důležitá věta: „V Příběhostroji není nikdy nic špatně“. Cokoliv čtenáře napadne, je dobře. Důležité je se nebát a zbytečně se neblokovat. Když nejde jeden způsob, tak může jít jiný.

 

Vytvářejí dospělí jiné příběhy a jiným způsobem než děti?

Princip je v jádru stejný, akorát děti to mají posunuté o tu hranici uvěřitelnosti. Mnohdy jsou některé kombinace u dětí z pohledu dospělých šílenější, ale principy, které jsou za tím, jsou stejné, ty se nemění.

 

Principy myslíte náměty nebo používání archetypů?

To spolu souvisí, takže asi obojí. (smích)

 

Jak podle vás vypadá dobrý příběh?

Příběh je příběh. Záleží, s jakým cílem a pro koho jej utvářím. Tvůrčí psaní nezná dobrý, nebo špatný; kvalitní, nebo nekvalitní. Spíš funkční a nefunkční.

 

Takže funkční?

Když dopadne na úrodnou půdu. Když někoho pobaví a vtipu se někdo zasměje.

 

A pokud nemá jít o vtipný příběh?

Tak je to v pořádku, když se nikdo nesměje. Důležité je, aby cíl a smysl příběhu byl naplněn. Když chci například vyvolat nějakou emoci a vidím, že to funguje, pak se mi to asi povedlo. Pokud ne, tak se nic neděje, dá se s tím pracovat.

 

Vytrácí se v dnešní době vyprávění příběhů?

Tohle by bylo povídání na dlouhou dobu. Ano, dnes trochu mizí vytvoření vlastních příběhů a jejich sdílení tváří v tvář a přesouvá se na internet. Také se blíží čas, který absolutně překopává dosud známé způsoby psaní scénářů - může za to virtuální realita a tzv. „imerzivita“. Čili jádro a základní funkce příběhů se už sto tisíc let prakticky nezměnily, ale to neznamená, že způsoby přijímání příběhů a nakládání s nimi neumožňuje nějaký vývoj.

 

Jak se tedy příběhy mění v digitálním věku a jaká bude jejich budoucnost a v jaké formě?

Jak už jsem říkal, ty základní kostry se nemění, ale přibývá interaktivita a imerzivita. Čili přichází doba, kdy se příběhem opravdu necháme pohltit a obklopit ze všech stran, zároveň se zvyšuje počet „konzumentů příběhů“, kteří chtějí zasahovat do děje – to jsou například hráči počítačových her. Nejsem věštec, který by dokázal přesně vyčíst budoucnost vyprávění, ale jsem přesvědčený o tom, že tyto dva prvky na jistou dobu hodně zamíchají s kartami vypravěčů a později i marketérů. Těším se třeba na první reklamu ve virtuální realitě.

 

Právě jste se vrátil z Vietnamu. Sbíral jste tam vietnamské příběhy a pohádky?

No jéje! Samozřejmě, že jsem tam čerpal inspiraci a bedlivě vše sledoval. Probíhal tam zrovna čínský lunární nový rok a bylo neuvěřitelné, jak to celým kontinentem hýbalo. Navíc tam lidé hodně žijí komunitním životem a to mě baví. A jako takový malý bonus na závěr - zkuste si vygooglit, jak vypadá vietnamský jednorožec. Budete se hodně divit. (smích)

Po beatu, bigbeatu a rocku je tu JAZZ ROCK LINE 1971-1981

PRAHA: Jak se stalo v posledních letech dobrým zvykem, začátek roku patří v Supraphonu novému dílu dramaturgické “Line” řady, jež mapuje vývoj české hudební scény od doby beatové dál. Novinka, pojmenovaná Jazz Rock Line 1971-1981 navazuje na dříve vydané tituly Beat Line 1967-1969 (2016), Big Beat Line 1965-1968 (2017), Beat (Al)Boom 1968-1970 (2018) a Rock Line 1970-1974, a jak už její název napovídá, tentokrát došlo na dekádu, kterou je z hudebního hlediska možné souhrnně označit jako fusion. Těšit se můžete na deset kapel od Blue Effectu, přes Energit, Jazz Q až po Pražský výběr a 31 skladeb s celkovou stopáží 158 minut.

Autor článku: 
TZ/klapka

„Slovo fusion nebylo marné, když hledání přesnějších výrazů k prolínačce jazzu, rocku, blues, artu, funku, synth a jiných zdrojů sice probíhalo, ale spíše jen zahušťovalo prostor. Muzikantům to ovšem bylo jedno, neboť princip byl v jejich společném hraní, nikoli v nálepkování,“ vysvětluje editor kompilace Karel Deniš souhrnný název, pod nějž spadaly různé žánrové fúze, kterým ve zdejších podmínkách paradoxně pomohla i společenská normalizace.

 

Zatímco bigbít dostával od komunistického režimu kruté rány v podobě zákazů hraní, přejmenovávání kapel a přetextovávání písní z angličtiny, nuceného převlékání a ostříhání, likvidačních přehrávek a jiných buzerací, jazz se spíše „směl“. Převaha instrumentálních témat, obvykle neprovokativní názvy souborů, většinou přijatelně civilní vzhled muzikantů a jejich pravidelně vystudovaná hudební gramotnost – to všechno byly ve finálním důsledku plusové body a pro cenzory matoucí aspekty. Kombinace bigbítu a jazzu se tak stala pro další vývoj tuzemské hudební scény zcela zásadní. Kromě samotného prolínání žánrů byla totiž i vítaným úkrytem řady rockerů v azylu bolševikem milostivě povoleném.

 

Vše výše uvedené se odrazilo i v tehdejší produkci Supraphonu a Pantonu, která sice nebyla vždy kompletní a včasná, ale i tak poměrně obsáhle reflektovala dění na čs. jazzrockové či spíše rockjazzové scéně. 2 CD Jazz Rock Line 1971-1981 tak zahrnuje desítku špičkových kapel z katalogu obou vydavatelství, která je na stopáži 158 minut reprezentována jak svižnými a krátkými písněmi, tak do detailů propracovanými i více než desetiminutovými kompozicemi.  Vedle starší generace již zkušených muzikantů (Blue Effect společně s JOČRem či Jazz Q), kteří během let získali obdivuhodný instrumentální um a patřila jim především první polovina 70-tých let, je samozřejmě zastoupeno i tehdejší experimentům nakloněné mládí (Pražský výběr, Combo FH, Mahagon aj.), jemuž náležela zejména druhá polovina dekády.

 

„Může se snad zdát, že je to hudební dávnověk: skladby jsou na dnešní klipovou dobu často příliš dlouhé a některé postupy i zvuky odnesl čas, ale myslím, že jazzrocková éra byla zásadně důležitá. Dala šanci veřejně vystupovat i mimořádným zjevům typu Padrůňka, Francla či Jelínka, kteří by tehdy v rockové podobě u soudruhů dozajista neuspěli. Navázala na světové trendy s tím, že zpoždění bylo v tomto případě poměrně minimální. Učinila u nás syntetizéry trvalou součástí nástrojové nabídky ve chvíli, kdy se v popu ještě spíše komerčně bzíkalo a v rocku se vytvářely závažné art plochy, jen zčásti využívající možností rozšiřujícího se zástupu mašin. A konečně se jazzrock stal, zpočátku snad trochu z nouze, potřebným pokračováním muzikantského vývoje a předmětem nadšené divácké kulisy ze šedesátých let,“ dodává v bookletu 2CD Deniš k období, jež i s časovým odstupem nabízí řadu atraktivní muziky s bonusem v podobě faktu, že mnoho muzikantů lze stále vídat na koncertních pódiích – a srovnávat.

 

Podívejte se na video teaser: https://youtu.be/3FGfFL2OElA

Lednový Malovaný kraj

ČR: Na titulní straně obálky tohoto národopisného a vlastivědného časopisu Slovácka je záběr z podlužácké varianty slováckého verbuňku, který letos slaví 15 let od zapsání na seznam UNESCO. Na zadní straně obálky pak začíná cyklus věnovaný moderním kostelům a kaplím na jihovýchodě Moravy, a to aktuálně chrámem sv. Václava v Břeclavi.

Autor článku: 
TZ/jal

Dále se čtenář dozví, že dnešní nevelká obec Spytihněv na Uherskohradišťsku byla před několika staletími důležitým správním střediskem. Přečte si medailon krojové tvůrkyně Lenky Valentové z Dubňan. Zavzpomíná na někdejší známou Cimbálovou muziku Dolňácko z Hluku. Pomyslně zavítá do Lednicko-valtického areálu k Chrámu Tří Grácií. Seznámí se s úspěchy národopisného souboru Děcka z Kunovic. Připomene si dílo vynikajícího grafika Jaroslava Dobrovolského. Zjistí něco o počátcích archeologických výzkumů na Pohansku u Břeclavi. Pozná, jak funguje folklor na sociálních sítích. A jistě neopomine ani anotace hned několika knih vydaných v regionu.

Toto je jen velmi stručný výčet toho, co obsahuje časopis o 32 stranách, do něhož přispívají odborníci i laikové a jenž se dá zakoupit v některých novinových stáncích a knihkupectvích nebo objednat přímo na adrese redakce Malovaného kraje, 17. listopadu 1a, 690 02 Břeclav, tel.: 602 575 463, 724 965 609, e-mail: malovanykraj@seznam.cz.

Více se o obsahu periodika a jeho zaměření dozvíte na webových stránkách www.malovanykraj.cz

 

Začal předprodej vstupenek na festival Letem světem

PRAHA: Devátý ročník cestovatelského festivalu Letem světem sice v Plzni vypukne až 27. března, již nyní si však mohou zájemci koupit vstupenky za zvýhodněnou lednovou cenu. Dvoudenní festival bude hostit například syna norské cestovatelské legendy.

od 27.03.2020 do 28.03.2020
Autor článku: 
klapka

Nabitý program, inspirativní přednášky, zajímavé hudební i rukodělné workshopy, výborné exotické jídlo, přátelská atmosféra a cestovatelské osobnosti... to je cestovatelský festival Letem světem. V čem však bude ten devátý výjimečný?

Tématem letošního festivalu jsou cestovatelské legendy Thor Heyerdahl a Eduard Ingriš.

Život norského mořeplavce, experimentálního archeologa a antropologa nám přijede přiblížit jeho syn Thor Heyrdahl jr. O spolupráci hudebníka, kameramana a cestovatele českého původu Eduarda Ingriše s Thorem Heyerdahlem nám více poví režisér, producent a dokumentarista Petr Horký. Že se sochou Moai nelze hnout? To nám vyvrátí a pravý opak ukáže badatel a experimentální archeolog Pavel Pavel, který ji 'rozchodil' na Velikonočním ostrově při expedici s Thorem Heyerdahlem. Přijďte si to také zkusit a spolu s Pavlem Pavlem rozpohybovat kopii sochy Moai na našem festivalu!

To je zatím jen malá ochutnávka z programu, který má opravdu co nabídnout!  

 

Vstupenky k prodeji na https://www.svetem.net/vstupenky/

V Cenách TRILOBIT 2020 nejvíce zaujaly snímky Staříci, Most!, Dálava a Budiž světlo. Cenu za celoživotní dílo si převzal Vladimír Pucholt

BEROUN: 33. audiovizuální ceny TRILOBIT 2020 Českého filmového a televizního svazu FITES byly včera večer v Berouně slavnostně předány. Porotu nejvíce oslnily výkony legendárních herců Jiřího Schmitzera a Ladislava Mrkvičky ve filmu Staříci a jednomyslně se shodla udělit jim křišťálové HLAVNÍ CENY TRILOBIT 2020. Poctou za celoživotní tvorbu se potěšil a CENU VLADISLAVA VANČURY si z Kanady přilétl převzít slavný československý herec Vladimír Pucholt.

Autor článku: 
TZ/ika

Jedny z nejstarších filmových cen již po třiatřicáté poukázaly na díla s výraznou uměleckou kvalitou, ale rovněž s etickým a společenským přesahem, která leckdy ujdou pozornosti jiných filmových ocenění. Porotu nejvíce oslnily výkony legendárních herců Jiřího Schmitzera a Ladislava Mrkvičky ve filmu Staříci a jednomyslně se shodla udělit jim křišťálové HLAVNÍ CENY TRILOBIT 2020. Laureáty ceny TRILOBIT 2020 se stali režisér a scenárista Jan Prušinovský a scenárista Petr Kolečko za televizní seriál MOST!, dále Marko Škop za námět, scénář a režii ve filmu Budiž světlo a do třetice režisér filmu Dálava Martin Mareček.

Poctou za celoživotní tvorbu se potěšil a CENU VLADISLAVA VANČURY si z Kanady přilétl převzít slavný československý herec Vladimír Pucholt. CENOU FERDINANDA VAŇKA za přínos díla občanské společnosti ověnčili porotci režisérku Zuzanu Piussi a režiséra a producenta Víta Janečka za dokumenty Obléhání města a Ukradený stát. CENU JOSEFA ŠKVORECKÉHO za mimořádné literární dílo v oboru audiovizuální tvorby si převzal za kolektiv autorů rektor Akademie múzických umění v Praze, Jan Hančil za vydání odborné publikace Metodiky digitalizace národního filmového fondu metodou DRA.

ZVLÁŠTNÍ CENU POROTY získala režisérka Theodora Remundová za dokumentární film Moje století, naproti tomu adresáty kritické ZCELA ZVLÁŠTNÍ CENY POROTY – ZLATÝ CITRÓN se tentokrát stala hned trojice adeptů – moderátoři Luboš Xaver Veselý, Michaela Jílková a historicky podruhé Jaromír Soukup za úroveň vedení televizních debat.

Vítězem CENY DĚTSKÉ POROTY – BEROUNSKÝ MEDVÍDEK byl vyhlášen film O zakletém králi a odvážném Martinovi a křišťálovou plastiku si od dětí převzal na dálku v zastoupení jeho režisér Peter Bebjak. Proklamovaný snímek loňského roku Nabarvené ptáče režiséra Václava Marhoula podle očekávání uspěl u diváků a odnesl si CENU DIVÁKŮ – BEROUNSKÝ KLEPÁČEK.

33. audiovizuální ceny TRILOBIT 2020 udělil Český filmový a televizní svaz FITES ve spolupráci s městem Beroun a Městským kulturním centrem Beroun, kde se tato událost odehrála jubilejně po dvacáté. Večer filmových ocenění se ubíral v rytmu swingu a oslavoval oceněné filmové tvůrce hudbou i tancem. Energií nabitou show rozdmýchal ambiciózní big band Original Vintage Orchestra kapelníka Petra Kroutila s hosty. Swingovou autenticitu zpívaným číslům dodali černošský zpěvák Chuck Wansley, vokální trio Hot Sisters, ale také prvotřídní tanečnice Nicol Mikesková, která přilákala na taneční parket i samotné diváky. Slavnostní ceremoniál v KD Plzeňka počtvrté moderoval populární herec Martin Myšička a přenášela jej Česká televize od 20.20 hodin na programu ČT art.

Tradice cen TRILOBIT

Cílem cen TRILOBIT, které vznikly v 60. letech minulého století, je vyzdvihovat televizní a filmová díla s výraznou estetickou, etickou, uměleckou či společenskou hodnotou bez ohledu na komerční úspěch a diváckou sledovanost. Jako první udílené ceny v kalendářním roce tak předznamenávají šance na další filmová ocenění. V 33. ročníku se o prvenství utkalo rekordních 166 snímků hodnocených nezávislou sedmičlennou odbornou porotou a 21 titulů s dětskou a rodinnou tematikou, jež posuzovala dětská porota. Podobně jako v loňském roce si vedle dokumentární tvorby dobře vedly i hrané filmy.

HLAVNÍ CENA TRILOBIT 2020

Na plné čáře letos zvítězili představitelé hlavních rolí ve filmu Martina Duška a Ondřeje Provazníka, Staříci. Oceněný herec Jiří Schmitzer v něm ztvárnil válečného veterána, politického vězně a emigranta, vracejícího se do vlasti uzavřít účet s komunistickým prokurátorem z 50. let. „V roli Vlastimila je drsný i autentický, virtuózně rozehrává všechny odstíny postavy a ukazuje ve své touze po zdánlivě nemožném, že stáří je v životě sice poslední a možná největší zkouška, ale rozhodně není rezignací a nepostrádá humor,” vyzdvihla za porotce scenáristka Českého rozhlasu a České televize a televizní dramaturgyně hrané tvorby Šárka Kosková. „Také Ladislav Mrkvička předvedl málo vídaný herecký výkon, kumštýřskou zralost a mistrovství. Jeho protikomunistický odbojář Antonín interpretuje tragikomické situace jako hluboce lidské, jeho síla roste z překonávání slabosti, neboť je hnán potřebou dát svému životu smysl, třeba i nezištnou pomocí kamarádovi v akci tak riskantní, jakou je soukromá pomsta pohlavárovi, jenž za své zločiny nebyl nikdy potrestán,“ prohlásila Kosková.

Ceny TRILOBIT 2020 pro hranou tvorbu

Uvedení seriálu MOST! znamenalo pro Českou televizi skutečnou trefu do černého. „Podařilo se jí skloubit to, co se málokdy vyskytuje pohromadě, a už vůbec ne v seriálu: explozivní zábavnost, jež zaznamenala nebývalý divácký zásah, hraničící s kultem – a na druhé straně nepodbízivost, udržení vysoké scenáristické, dramaturgické i herecké laťky. Pohyb ve společensky citlivém poli genderové či rasové „jinakosti“ v drsné „vyloučené lokalitě“ zvládli tvůrci s humorem, bez laciného nadbíhání společenským stereotypům i bez korektního moralizování,“ uvedla ve svém zdůvodnění ústy svého předsedy Vladimíra Just odborná porota. Za tento výjimečný počin se dostalo ocenění režiséru a scenáristovi Janu Prušinovskému a scenáristovi Petru Kolečkovi.

Další cenu TRILOBIT 2020 získal Marko Škop, který stojí za námětem a scénářem a zrežíroval drama o složité cestě k porozumění mezi nejbližšími a střetu rodiny s okolím s názvem Budiž světlo. „Děj filmu je pevně ukotven v tradici i dnešní realitě slovenského venkova. Zároveň je obecně platným obrazem současného světa, ve kterém stále častěji xenofobie dusí lidskost, osobní zodpovědnost nahrazuje slepá poslušnost a svobodu vláda pevné ruky,” vysvětlil novinář, kritik a teoretik především televizní tvorby Jan Svačina, co na snímku porotu zaujalo především.

Trojici udělených TRILOBITů uzavírá originální road movie režiséra Martina Marečka s názvem Dálava, jež vypovídá o cestě otce a syna z Brna do Nižního Novgorodu v Rusku za odloučenou matkou a dcerou. „Film na pomezí dokumentu a dramatu je pohledem do soužití dvou zcela odlišných osobností a zároveň svědectvím lidské křehkosti. Též díky promyšlenému tvaru, kameře a střihu i hořce vtipné pointě je Dálava mimořádným filmovým zážitkem,“ myslí si spolu se střihačkou Ivanou Kačírkovou porotci.

Cena za celoživotní dílo

Cestu do síně slávy vydláždila porota cen TRILOBIT 2020 proslulému československému herci přednormalizační generace, Vladimíru Pucholtovi a vzdala mu hold udělením CENY VLADISLAVA VANČURY za celoživotní dílo, jímž tvůrce přispěl ke kultivovanosti české audiovizuální tvorby a k jejímu mezinárodnímu věhlasu. Protagonista nejen snímků Černý Petr, Svatba jako řemen, Lásky jedné plavovlásky či Starci na chmelu emigroval ještě v 60. letech do Velké Británie, kde nabyl medicínského vzdělání. Později odsud emigroval do kanadského Toronta, kde úspěšně působil jako pediatr. Vladimír Pucholt přijal pozvání a prestižní cenu si přiletěl osobně převzít.

Cena za přínos občanské společnosti

CENU FERDINANDA VAŇKA 2020 za přínos díla občanské společnosti si převzali režisérka Zuzana Piussi a režisér a producent Vít Janeček za dokumenty Obléhání města a Ukradený stát. „Oba dokumenty jsou věcnou, střízlivou a místy otřesnou zprávou o mechanismech, jež se netýkají jen slovenské společnosti. První z nich vypovídá o kořistném vztahu k jedinečné přírodě na Kremnicku, již se chystají likvidovat těžařské firmy pod chytlavými hesly rozvoje chudé oblasti. Druhá zpráva vypovídá o tristním stavu spravedlnosti, médií i státu, ukradeného občanům, v němž korupce šplhá do nejvyšších pater (nebýt vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky, zřejmě bychom se o hloubce krize ani nedozvěděli). Oba snímky spojuje dětsky čistý, obrazově neokázalý, jakoby naivní přístup reportérky a režisérky, která se touto cestou dobírá drsné pravdy účinněji, než atakem či komentářem,“ vyzdvihl předseda poroty, divadelní a mediální kritik Vladimír Just.

Cena za literární dílo

Kromě filmové tvorby získala ocenění také knižní publikace Metodiky digitalizace národního filmového fondu metodou DRA, již vydalo Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze. CENU JOSEFA ŠKVORECKÉHO si převzal rektor AMU, Jan Hančil. Práce je dílem výzkumného týmu Akademie múzických umění v Praze a vznikla v rámci programu aplikovaného výzkumu Národní kulturní identity Ministerstva kultury České republiky v letech 2013–2017. Publikace obsahuje sedm certifikovaných metodik DRA (Digitálně Restaurovaný Autorizát), které zachovávají původní vzhled obrazu i charakter zvuku a zároveň řeší problém kontroly autorů nad digitalizací filmů. Dílo označené titulkem DRA dává divákům 100% jistotu, že jde o kvalitní podobu filmu, že uvidí film tak, jak byl svými autory natočen. „Ocenění porota uděluje za zcela nové, jinde se nevyskytující metodiky, které jsou mezinárodně certifikovány a posouvají proces digitálního restaurování filmového díla do oblasti odborné ochrany uměleckého dědictví," prohlásila za porotce filmová publicistka Alena Prokopová.

„Sladká“ i „kyselá“ ZVLÁŠTNÍ CENA POROTY

ZVLÁŠTNÍ CENOU POROTY se tentokrát potěšila dokumentaristka a režisérka Theodora Remundová, o niž se zasloužila za filmovou zpověď pětadvaceti stoletých Čechů s názvem Moje století. „Když je nějakému Čechovi sto let, dá se říct, že prožil se svou vlastí všechny důležité zvraty moderní historie  ̶  od založení Československa po současnost. Výsledkem zpovědí těchto osobností je jedinečný a lidsky citlivý pohled na vztahy individuálních lidských osudů a „velkých“ dějin,“ ocenil za porotce kameraman a pedagog Marek Jícha.

O tom, že ZVLÁŠTNÍ CENA POROTY může mít i kyselou či dokonce hořkou příchuť se letos přesvědčila trojice moderátorů Luboš Xaver Veselý, Michaela Jílková a Jaromír Soukup, kterým byla udělena tato cena s přídomkem ZLATÝ CITRÓN za úroveň vedení televizních debat. Jejím posláním je upozornit na aktuální společenské či mediální dění, jež si zaslouží reflexi, kvůli čemuž je označována za nechvalně proslulou. Porota zohlednila rozdíl komerční a veřejnoprávní sféry, kdy tu druhou považuje za úplně jinou ligu, a o to přísnější má na ni metr. K osobnímu převzetí se odhodlal a na berounskou Plzeňku přicestoval pouze první jmenovaný.

K udělení ZLATÉHO CITRÓNU Luboši Xaveru Veselému porota ústy dramaturga a režiséra Lukáše Landy podtrhla „podbízivý styl moderování, při kterém nejen v soukromé XTV otevřeně projevuje své sympatie i antipatie k jednotlivým událostem či hostům ve studiu. Nevyhýbá se ani politickým postojům, což je zarážející vzhledem k jeho angažmá ve veřejnoprávním Českém rozhlase, který si na nestrannosti moderátorů donedávna velmi zakládal.“

Michaele Jílkové byla cena udělena „za moderování pořadu Máte slovo „pavlačovým“ způsobem, který se často pohybuje za hranicí kultivovaného sporu. Moderátorka nezřídka dostává hosty do defenzivy nikoliv argumenty, ale zvýšeným hlasem, skákáním do řeči, gestikulací a fyzickým narušováním osobní aury. Nenechá diskutující domluvit ani reagovat jeden na druhého, čímž manipuluje rozpravu. Tím v pořadu vítězí hrubost a hra na emoce nad věcnými argumenty,“ stojí ve verdiktu poroty.

Jaromír Soukup získal ZVLÁŠTNÍ CENU POROTY – ZLATÝ CITRÓN již podruhé z identických důvodů, a to „za bizarní způsob moderování pořadů v TV Barrandov a za práci s informacemi, kterou musela opakovaně řešit i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání,“ stojí si za svým odborná porota.

Cena dětského diváka

Ceny TRILOBIT jsou mimo jiné výjimečné díky existenci dětské poroty tvořené žáky z berounských škol. Nejvíce ji zaujala pohádka O zakletém králi a odvážném Martinovi a CENU DĚTSKÉ POROTY – BEROUNSKÝ MEDVÍDEK udělila jejímu režisérovi Peteru Bebjakovi. Cenu v zastoupení převzal slovenský producent Rastislav Šesták. Film na děti zapůsobil jako originální s dobrým obsazením a hereckými výkony, kladně ohodnotily i příběh a režii.

Cena diváků podruhé

Divácky úspěšný snímek Nabarvené ptáče si získal přízeň i u diváků Městského kina Beroun, kteří sem letos podruhé přišli na doprovodný program Cena diváků. Zájemci po tři dny sledovali projekce vybraných filmů, o kterých živě debatovala odborná porota, a následně hlasovali o svém favoritovi. Nabarvené ptáče tak vytěžilo nejvíce hlasů. Režisérovi a producentovi Václavu Marhoulovi, zastoupenému hereckým představitelem chlapcova tatínka Petrem Vaňkem, zkraje slavnostního večera divačka určená losem a představitelé města Beroun předali CENU DIVÁKŮ – BEROUNSKÝ KLEPÁČEK.

Další informace nejen k oceněným filmům jsou dostupné na www.cenytrilobit.cz.

 

DALEKO OD REYKJAVÍKU v kinech a v online videopůjčovně Aerovod

PRAHA: Islandský snímek Daleko od Reykjavíku vstupuje do českých kin a zároveň je od čtvrtka k vidění v online videopůjčovně Aerovod. Film vypráví příběh tvrdohlavé Inge, která se vydává do boje se zkorumpovaným farmářským družstvem, jež ji přivedlo na mizinu. Odhodlaná žena, která během krátké doby přišla o většinu životních jistot, je připravena použít všechny dostupné zbraně – od ostrých příspěvků na Facebooku až po lopaty hnoje. Snímek režiséra Grímura Hákonarsona spojuje několik prvků příznačných pro severské filmy – málomluvné hrdiny, kulisy krásné, ale drsné krajiny, černý humor a jemnou absurditu.

Autor článku: 
TZ/klapka

Mlčenlivá Inge vlastní malé hospodářství v odlehlé vesničce na severu Islandu. Vlivem nečekaných událostí přijde během pár dnů o většinu životních jistot a ocitá se až po uši v dluzích. Její neštěstí z velké části způsobilo chamtivé farmářské družstvo, jehož vedení kvůli zisku šikanuje místní chovatele. Když ale zažene do kouta dosud nenápadnou ženu, narazí na tvrdý odpor. Inge už nemá co ztratit a vydává se do boje. Beze strachu a plná odhodlání využívá všechny dostupné zbraně – ostré příspěvky na Facebooku, mléko i zásoby hnoje. Příběh o silné a tvrdohlavé ženě se odehrává v kulisách překrásné islandské krajiny a je protkán jemnou severskou absurditou. 

Těm, kteří mají možnost vidět Daleko od Reykjavíku na velkém plátně, návštěvu kina moc doporučuji. Naplno tu vynikne krása krajiny na severu Islandu, kde Inge neohroženě bojuje proti těm, kteří jí dělají ze života peklo. Zároveň nás ale moc těší, že film ode dne premiéry můžeme na Aerovodu nabídnout i těm, kteří do kina dorazit nemohou. V naší online videopůjčovně navíc fanoušci severu najdou i pečlivě vybranou kolekci dalších skandinávských filmů – kromě předchozího Hákonarsonova filmu Berani tu lze zhlédnout filmy Baltasara Kormákura, Hlynura Pálmasona nebo Akiho Kaurismäkiho,“ říká Hana Chybíková ze společnosti Aerofilms.

Tři billboardy po islandsku

Třetí celovečerní film režiséra Grímura Hákonarsona byl ve světové premiéře uveden na festivalu v Torontu, kde byl vřele přijat diváky i kritiky – portál Slashfilm jej díky námětu a silné a odhodlané hrdince přirovnal k oscarovému hitu Tři billboardy kousek za Ebbingem. „Skrze konkrétní ženu Ingu, která se rozhodne bojovat proti zkorumpovanému establishmentu vykořisťujícímu ji i její komunitu ukazuju politickou realitu jednoho velmi specifického regionu,“ řekl na adresu hlavní hrdinky režisér filmu.

Nenápadná bojovnice v mužském světě

Inge však není typickou rebelkou, která chce bojovat za každou cenu. „Inga je zcela běžná islandská venkovanka. Není taková ta typická silná ženská, která vykřikuje do světa: ‚Jsem rebelka!‘ Je mnohem nenápadnější. Islandskému zemědělství vždy dominovali muži, ale v poslední době se zde začíná objevovat mnohem více žen, které spravují vlastní farmy. Mnoho mužů to ještě pořád nedokáže akceptovat. Tento konflikt mě zaujal a také mě inspirovala obecná diskuze o roli žen ve filmu probíhající uvnitř zábavního průmyslu. A to je druhá vrstva tohoto snímku – žena, která si hledá vlastní cestu v maskulinní společnosti. Manažeři družstva a většina Inžiných protivníků jsou koneckonců muži,“ dodává režisér. 

Film je možné za poplatek 90 Kč zhlédnout legálně online: http://bit.ly/DR_Aerovod

Trailer k filmu: https://youtu.be/TB5yMD6A-a0

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Knihy, literatura, média