Knihy, literatura, média

„Po březnovém přerušení jsme se rozhodli pokračovat po prázdninách hlavně kvůli regionálním festivalům, které se vůbec nemohly uskutečnit. Byli jsme nesmírně rádi, že se velká většina regionálních týmů rozhodla nepřipravit diváky ve svých městech o silné dokumenty a věnovat letošnímu ročníku dvakrát tolik času a úsilí. O to víc nás mrzí, že v náhradním termínu nemohla některá města festival uskutečnit ani napodruhé. Každopádně před všemi regionálními týmy smekám klobouk a strašně moc jim děkuji za práci a nasazení, které projevily osudu navzdory,“ říká ředitel festivalu Ondřej Kamenický.

Některá města, jejichž náhradní termíny byly naplánovány na druhou polovinu října, se s ohledem na nepříznivý vývoj situace a stále se zhoršující podmínky pro pořádání kulturních akcí, rozhodla už v září či začátkem října nepokračovat v přípravách. Jiné festivaly sice odstartovaly, ale za velmi omezených podmínek. Opatření přijatá s druhým nouzovým stavem pak vystavila definitivní stopku festivalům ve Znojmě, Táboře a Liberci.

„Za normálních okolností bychom v těchto dnech už naplno připravovali další ročník. Bohužel, normální okolnosti kulturu, jako ostatně celou společnost, asi ještě nějakou chvilku nečekají. Je nutné nepropadnout skepsi a pokusit se na novou situaci adaptovat. Na to je ale potřeba na chviličku se zastavit, nadechnout se, nabrat nové síly a reflektovat možnosti. Proto jsme se rozhodli pro posunutí termínu. Chceme se všichni společně zamyslet nad tím, jak se festival musí přizpůsobit a co dobrého v tom můžeme najít pro diváky, pro všechny, kdo se na organizaci festivalu podílejí i pro budoucí podobu festivalu jako takovou,“ shrnuje výkonná ředitelka festivalu Lenka Lovicarová důvody pro posunutí termínu konání festivalu na květen 2021.

O konkrétních proměnách, kterými projde tradiční podoba festivalu, budeme průběžně informovat.

www.jedensvet.cz

"Naprosto rozumím aktuálnímu pobouření ze strany hudebníků, zpěváků či samotných organizátorů. Je to těžké pro nás pro všechny, určitě nechci nynější krizovou situaci, která silně zasáhla a ovlivnila veškeré kulturní dění, žádným způsobem podceňovat. Na druhou stranu si však ale myslím, že již nastal čas zaujmout jiný úhel pohledu, je důležité abychom si přestali stěžovat a místo toho raději zaujali optimističtější postoj a jako tvůrci se virtuálně spojili a začali se vzájemně více podporovat. Využijme volný čas k nahrávání, k produkci a především taky k digitální inovaci naší vlastní dosavadní tvorby."

Placení poskytovatelé filmových titulů online zvládli pomocí moderních technologií rychle nahradit vyprázdněné kinosály, a podobný přístup je tak dle Daniela potřeba zaujmout i v oblasti hudebního průmyslu. Budoucnost leží v dlouhodobém budování trvalých posluchačů, jež mají okamžitý a přímý přístup k hudbě.

"Ze své vlastní zkušeností vím, že lokálně populární kapely a nezávislí tvůrci v menších městech si většinou vydělávají v průběhu letní sezony pořádáním nárazových koncertů, které se zpravidla konají v místních restauračních zařízeních či lépe přizpůsobených klubech. Současná situace takové události neumožňuje, a tyto kapely se tak nacházejí na hraničním sklonku své vlastní existence. Tím skutečným problémem je ale v mnoha případech spíše nedostatek digitální adaptace odpovídající dvacátému prvnímu století. Tito tvůrci totiž k mému překvapení mnohdy nemají ani profily na základních hudebních streamovacích platformách, jako jsou například Spotify, Apple Music či YouTube. Pro jejich fanoušky je tak v takové situaci vlastně technicky zcela nemožné je jakkoliv podpořit."

Daniel Bordovský, známý pod svým uměleckým jménem Borrtex, je český skladatel minimalistické hudby, jehož instrumentální skladby se během posledních dvou let objevily hned v několika projektech mezinárodních korporátních značek, jakou jsou například Netflix, HBO Europe, Showtime a další. Na výše zmíněných hudebních streamovacích platformách oslavil Borrtex minulý měsíc významný hudební milník v podobě pokoření magicky vysoké hranice neuvěřitelných 100.000.000 celkových přehrání jeho vlastní autorské tvorby.

"Pakliže se ohlédneme do minulosti, souhlasím, že fyzické nosiče určitě pro jistou skupinu hudebního průmyslu, tedy především pro větší nahrávací společnosti publikující populární hudbu, fungovaly perfektně. Ovšem pro nezávislé tvůrce, kteří měli oblast zájmu třeba v alternativnějších žánrech bývala situace mnohem složitější a jejich možnosti prosazení byly stroze limitovány. Zásadní roli v dnešním světě hraje globalizace, tedy možnost skrze internetové služby zasáhnout i mezinárodní hudební publikum.

Současná krize nám nabízí skvělou příležitost se zastavit a popřemýšlet o naší budoucnosti. V čem můžeme naši hudební tvorbu posunout dále? Existují možnosti, jak naše skladby prosadit mezi širší publikum? Pojďme využít této situace a pracujme na sobě samotných.

Dle mého názoru neexistovala vhodnější a příznivější doba pro talentované, mladé nezávislé tvůrce či kapely, kteří mají ambiciózní touhu se sami za sebe prosadit."

E-mail: press@borrtex.com

Pes krabožrout, pimplačuně i sakivíčk se vracejí, aby potěšili a rozesmáli milovníky zvířat, divoké přírody i odvážných cestovatelských výprav. A jak to všechno začalo? Devětadvacetiletý mladík Gerald Durrell, nadšený zoolog a v té době už i začínající spisovatel, se vydal do jihoamerické džungle, aby tam pro britské zoologické zahrady nachytal vzácné exotické živočichy. Jeho cesta však rozhodně nepřipomíná žádnou nudnou vědeckou výpravu! Chytit mravenečníka, elektrického úhoře, miniaturní opičku nebo lenochoda totiž není jen tak. A co teprve když potkáte anakondu, která je zrovna úplně bez nálady, nebo se utkáte s kapybarou, tropící po svém úspěšném zajetí příšerný hluk…

Čtivá a přitažlivá Durrellova knížka, sepsaná s láskou ke všemu živému, slavila úspěch už v roce 1954, kdy se poprvé objevila na knižních pultech. „Z každé stránky je znát, že Durrell přírodu se všemi jejími podivuhodnými bytostmi miluje a je jejich zkoumání naprosto oddán. Jsme přesvědčeni, že jeho milá, legrační a zároveň vlídná a laskavá knížka vychází v ten nejlepší čas. A že po ní v předvánoční nabídce sáhnou všichni milovníci zvířat, exotických krajin, nestárnoucích příběhů a hlavně dobrého, naději přinášejícího čtení,“ shodují se Jan Pergler a Jan Dražan z Nakladatelství ZEĎ.

A prozrazují, že v nejbližší době chystají vydat ještě další Durrellovy knihy. Reedice se tak dočká titul Růženka je z příbuzenstva vyprávějící o mladém nevýbojném úředníčkovi, který zdědí cvičenou slonici. V edičním plánu je rovněž Přetížená archa, vůbec první Durrellova kniha zachycující dobrodružství sběratelské expedice do západoafrického Kamerunu. Také těmto knihám vytvoří obálky Kateřina Bažantová, ilustrátorka proslulá svými nezaměnitelnými kresbami zvířat.

Spolu se Třemi jízdenkami do Dobrodružství napsal G. Durrell téměř třicet knih, na nichž vyrostlo už několik generací malých i velkých čtenářů. Ty si autor získal zejména zaníceným popisem divoké přírody a humorným líčením nástrah, která na zoology při jejich cestách čekají. Setkání se zvířaty i domorodci totiž přináší nejedno překvapení. A buďte si jistí, že ani v amazonské Guyaně s deštným pralesem, řekami a savanami tomu nebylo jinak…

Tři jízdenky do Dobrodružství. Gerald Durrell, 208 stran, 329 korun, vydává Nakladatelství ZEĎ

www.knihyzed.cz

Gerald Durrell

Britský spisovatel, humorista, zoolog a popularizátor ochrany přírody se narodil 7. ledna 1925 v indickém Džámšedpúru coby čtvrté dítě anglických přistěhovalců. Po brzké smrti otce se rodina vrátila zpátky do Evropy a až do konce 30. let se usadila na řeckém ostrově Korfu. Durrell už od dětství miloval přírodu a jeho snem bylo vlastnit zoologickou zahradu.

Ve svých jednadvaceti letech uskutečnil první sběratelskou expedici do Kamerunu, kde odchytili více než sto savců, ptáků a plazů, které se svým společníkem prodali Londýnské zoologické zahradě. V roce 1949 podnikl další sběratelskou expedici do Afriky a Jižní Ameriky a jelikož zvýšená péče o zvířata vyčerpala všechny jeho finanční možnosti, začal o svých pozoruhodných cestách psát knihy. Už jeho první díla Přetížená archa i Bafutští chrti zaznamenala mimořádný úspěch, díky kterému si milovník přírody splnil svůj dětský sen a otevřel si vlastní zoologickou zahradu. K psaní a dalšímu cestování přidal i natáčení rozhlasových a televizních pořadů, stále také pečoval o zvířata, která po úspěšném rozmnožení v jeho zoo často vracel zpátky do volné přírody. Gerald Durrell zemřel v lednu 1995, pár dnů po svých 70. narozeninách.

Víte, že…

…na konci knihy Tři jízdenky do Dobrodružství najdou čtenáři pečlivě sestavený jmenný rejstřík zmiňovaných zvířat, včetně jejich latinských názvů?

…Durrell začal psát proto, aby měl prostředky na své dobrodružné výpravy a sláva jeho knih předčila veškerá očekávání?

…v roce 2010 byl na jeho počest pojmenován nově objevený masožravý druh šelmy galidie Durrellova?

…Durrell získal Řád britského impéria?

…Tři jízdenky do Dobrodružství napsal Durrell v roce 1954, v češtině ale poprvé vyšly až v roce 1995?

…Geraldova matka údajně tvrdila, že jeho první slovo bylo „ZOO“?       

…své nesporné zásluhy v oblasti chovu ohrožených zvířat a jejich navracení do volné přírody Durrell údajně zhodnotil lakonickou větou „Můj úspěch se podobá pokusu odhrabat Mount Everest pomocí čajové lžičky.“?

„Program ČT3 se ihned po spuštění dočkal mimořádně příznivé divácké odezvy, v rámci svého vysílacího času byl pátou nejsledovanější stanicí v Česku a ve skupině diváků starších pětašedesáti let dokonce třetí nejvyhledávanější. I nyní, po sedmi měsících vysílání, oslovuje týdně více než půl milionu diváků starších pětašedesáti let a společně s ČT art se jedná o nejlépe hodnocený kanál České televize,“ vysvětluje generální ředitel Petr Dvořák a dodává: „Stejně jako v případě návratu UčíTelky na obrazovky reagujeme na současnou situaci i v případě ČT3, a proto dokud nám to dovolí programové a finanční podmínky, budeme pokračovat ve vysílání, a to nejméně do března.“

Vysoké hodnocení v pořadí již sedmému českoteleviznímu kanálu vyjádřila i Rada seniorů ČR, která se vyslovila jednoznačně pro jeho další pokračování. Zařazením programu Česká televize dle rady posiluje úlohu média jakožto významné paměťové instituce.  

„V hlavním vysílacím čase bude na kanálu vysílání archivních filmů České televize, doplněné o programové okno nazvané ‚Zlatý fond zahraničních filmů a seriálů‘. V rámci něho budou uváděny série jako Haló, haló!, Jistě, pane ministře, Randall a Hopkirk a další. Rozšíření vysílacího času tak efektivně využívá reprízového potenciálu pořadů české i zahraniční produkce zapadajících do programového profilu ČT3,“ doplňuje programový ředitel České televize Milan Fridrich.

Programová skladba ČT3 na Vánoce

Program ČT3 již má připravenou i vánoční programovou nabídku. Diváci se mohou těšit na hudební komedii Světáci, povídkové Arabesky nebo na vánoční koncerty s Karlem Gottem či Helenou Vondráčkovou. Zároveň program v prosinci připomene výročí významných režisérů a umělců spojených s televizní a filmovou tvorbou. U příležitosti jubilejních devadesátin filmaře Františka Filipa odvysílá ČT3 snímky Ikarův pád, Tažní ptáci nebo komediální trilogie Podnájemníci a Dopis psaný španělsky. Dále uvede také Veselé příhody z natáčení a drama Počítaní oveček s Vlastimilem Brodským, jenž by letos oslavil sté narozeniny, i dvoudílnou adaptaci Babičky Boženy Němcové, která připomene nedožité devadesátiny režiséra a scenáristy Antonína Moskalyka.

Programová nabídka stanice ČT3 se opírá o výběr ze zlatého televizního fondu, který doplňuje zpravodajský obsah. Ve vysílání je každý den v poledne zpravodajský blok, sdílený s Jedničkou a zpravodajskou Čtyřiadvacítkou, nově jej od prosince doplní také hlavní relace Události, následovaná pořadem Branky, body, vteřiny.

Domino

Téma PAFu 2020 si organizátoři vypůjčili z klasické deskové hry založené na poklidné koncentraci, logických kombinacích a mnohých proměnách. Pro festival se stává ústředním tématem i kurátorským gestem, a to proto, že jeho přesný řád lze hravě obrátit vzhůru nohama a pracně sestavené kameny vyslat jediným cvrnknutím vstříc euforickému pádu.

„Domino je pro nás metaforou rozvahy a rozložení pravidel mezi předem daný počet míst a počet hráčů, na druhou stranu jde i o ilustraci pádu a rychlé řetězové reakce. Festival bude letos modulární a jeho výslednou podobu si divák skládá sám na základě online programu, připravované publikace a intervencí ve veřejném prostoru Olomouce,“ říká ke koncepci programový ředitel PAFu Martin Mazanec.

PAF City

Umění v (veřejném) prostoru: letošní ročník PAFu výrazně rozšíří své působení v ulicích a podnicích Olomouce – výstavy se uskuteční nejen v tradičních, volně přístupných prostorách obrazovek Muzea umění Olomouc, ve Vitrínce Deniska ad. Nově také na rozsáhlé ploše v proluce u plánované budovy Středoevropského fóra, v interiérech olomouckých tramvají a v palmovém skleníku výstaviště Flora Olomouc, kde PAF připravuje nový výstavní projekt s berlínskou kurátorkou Suzou Husse. Přímo v Olomouci se také odehrají vybrané audiovizuální performance, které pracují s architekturou výjimečného prostoru kaple Božího těla, současně budou živě streamovány v rámci online programu.

PAF Reader

Tištěná publikace na pomezí sborníku autorských textů, katalogu a magazínu vychází letos vůbec poprvé a nahradí dosud vydávaný festivalový katalog. Ambicí této nové série readerů, vydávaných vždy k příležitosti jednotlivých ročníků PAFu, je rozšířit témata (např. 100 let česko-slovenské animace), díla a myšlenky spojené s festivalem i nad rámec samotné události. Kromě teoretiků a kurátorů se na publikaci podílí také tuzemští i zahraniční umělci spojení s letošním ročníkem PAFu, mj. Natália Trejbalová, Billy Johnny Bultheel ad. Publikace vyjde v anglickém jazyce a stane se součástí distribuční řady Edice PAF.

PAF Home

V rámci online sekce PAF Home bude v průběhu čtyř festivalových dnů zveřejňován nejrůznější program ve formě živě streamovaných performancí a diskuzí, ale také premiér nových audiovizuálních projektů. Vůbec poprvé bude online kompletně zpřístupněn letošní ročník soutěže PAFu zaměřené na umění pohyblivého obrazu – Jiné vize CZ. Desítku finalistů a finalistek tentokrát vybírají kurátoři Lumír Nykl a Tina Poliačková.

První detaily k programu budou zveřejněny 2. 11. 2020..

PAF Olomouc 2020: Domino

3.–6. 12. 2020

Olomouc

www.pifpaf.cz

Ač je kniha velkého formátu v měkké vazbě, lze o ní říci, že je náležitě reprezentativní.

Alžběta Semrádová (Severočeská galerie výtvarného umění Litoměřice) se úkolu představit významného člena české umělecké družiny v Paříži na přelomu 19. a 20. století zhostila velmi dobře. Vedle líčení Dědinova života, jehož druhá třetina byla mimořádně dobrodružná, se věnuje rozboru jeho tvorby, od studentského hledání, přes pařížskou kapitolu, kdy se živil především jako ilustrátor, umění všedního dne s tvorbou plakátů, reklam a pohlednic, až po zralou tvorbu v kresbě i malbě, kterou završil obrazy s náboženskou a duchovní tematikou.

Kniha je vybavena sedmi desítkami kvalitně vytištěných reprodukcí Mistrových obrazů, skic a kreseb a šesti dokumentárními fotografiemi. O jejich kvalitní reprodukce a grafické uspořádání knihy se postaral Tomáš Kukal.

Jan Dědina (* 1. 9. 1870, † 14. 1. 1955) se narodil ve Strakách na Nymbursku. Absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu a Akademii výtvarných umění v Praze (1893). Byl žákem Maxmiliána Pirnera, Františka Sequence, Julia Mařáka a Josefa Václava Myslbeka. Po ukončení studií musel narukovat do rakouské armády, z níž dezertoval do Itálie. Později přesídlil do Paříže. Pracoval jako ilustrátor časopisu Le Monde illustré a knih pro pařížská nakladatelství. Kolem roku 1900 by již významným členem české umělecké kolonie v Paříži. Mezi jeho přátele patřili Luděk Marold, Karel Špillar či Alfons Mucha, stýkal se s Rodinem, Bourdellem či Toulose-Lautrecem. Po patnáctileté emigraci se na základě amnestie v roce 1908 vrátil do Nymburka. Již po roce Dědina vystavoval v Mladé Boleslavi, později v Českých Budějovicích, Poděbradech, Turnově, Nové Pace, Nymburce... Po čtyřech letech přesídlil do Prahy. Ve 30. letech si v Tatobitech v Českém ráji zřídil ateliér. Je autorem plakátů, ilustrátorem řady knih, malířem portrétů a krajin. Jeho obrazy vlastní i galerie v Louvru. Čestné místo v jeho díle zaujímá cyklus kreseb a obrazů ze života Mistra Jana Husa a jeho duchovního odkazu.

Zemřel v Tatobitech, pochován je v Nymburce.

„Jan Dědina byl bezpochyby výraznou osobností české umělecké scény počátku 20. století,“ napsala Alžběta Semrádová.

Kromě knihy vydalo město Nymburk nástěnný kalendář pro rok 2021 s reprodukcemi Dědinových pohlednic ze soukromé sbírky – s jeho fotografickým portrétem z roku 1898 v pařížském ateliéru na titulní straně.

Oba tyto mimořádné tisky jsou v prodeji pouze v Infocentru na nymburském náměstí. Kniha za 250 Kč, kalendář za 120 Kč.

„Zareagovali jsme na zpětnou vazbu od učitelů k první sérii a tentokrát jsme zařadili víc autorů čítankových a také současných, kteří se do čítanek zatím nedostali. A obrátili jsme pozornost nejen k autorům českým, ale i zahraničním,“ upřesňuje vedoucí Ústavu filmové, televizní a rozhlasové tvorby a dramaturgyně projektu Monika Horsáková. Nový soubor obsahuje např. básně Gregoryho Corsa, Stephena Cranea, Stéphana Mallarméeho, Rafała Wojaczka, Ewy Lipské, Jacka Kerouaca, Ezry Pounda, Georga Trakla, Ernsta Jandla a dalších. „Na filmech jsme pracovali se studenty oboru Audiovizuální tvorba a k některým snímkům jsme přibrali i studenty české literatury z Ostravské univerzity. Naši studenti patří do stejné generace jako současní středoškoláci a věříme, že jejich vizuální interpretace mohou tedy být středoškolákům blízké,“ míní Monika Horsáková.

Ernst Jandl – Proměřen: https://www.youtube.com/watch?v=RDPcUfnojcc&feature=emb_title

Metodické materiály pro učitele připravili literární historici Jakub Chrobák a Stanislava Schupplerová. „Obsahují text básně, mikrostudii zabývající se životem a dílem autora, interpretaci básně a návrh pracovního listu pro studenty, který je zaměřen jak na i interpretaci básnického textu, tak na práci s vizualizací,“ dodává Monika Horsáková.

Ewa Lipska – Ech: https://www.youtube.com/watch?v=mj29QRD94x8&feature=emb_title

Na filmech spolupracovali herci ostravských divadel, ať už jako recitátoři, tak jako představitelé rolí. „Ve vizualizacích uvidíte či uslyšíte mimo jiné Šimona Krupu, Petra Panzenbergra, Kristýnu Krajíčkovou, Petra Pěnkavu, Michala Čapku, Přemysla Bureše, Jana Lefnera a další. A oslovili jsme i některé osobnosti z jiných oblastí umění. V jedné z básní si zahrál známý ostravský výtvarník Zdeněk Janošec Benda. Další zase namluvil sochař Jan Šnéberger. Myslím, že všechny to bavilo stejně jako nás,“ uvádí Monika Horsáková.

Stephen Crane – V poušti: https://www.youtube.com/watch?v=uuRfng8kJQg&feature=emb_title

O flash disk s kompletním souborem vizualizací a metodikou si mohou učitelé SŠ napsat na Ústav filmové, televizní a rozhlasové tvorby, odkud jim ho zašlou pracovníci univerzity zdarma. K dispozici je i on-line na stránkách internetové vzdělávací televize LucernaTV – www.lucernatv.cz.

První sérii Moderní poezie do škol připravili studenti a pedagogové Slezské univerzity už v roce 2017. Vydaných 200 ks DVD bylo tehdy okamžitě rozebráno a projekt obsahující 14 vizualizací básní českých autorů byl proto zpřístupněn také on-line na stránkách Moderní dějiny.cz a LucernaTV, odkud je možné jej pro vzdělávací účely stáhnout dodnes.

ZDROJ

Krátké filmy přihlašované do soutěže vznikají v rámci celoročních workshopů My Street Films. Každý rok je vyhlášen veřejný open call, kam se zájemci mohou přihlásit se svým filmovým námětem, který pak zbytek roku zpracovávají na workshopech s předními dokumentaristy.

„U filmů, které jsme ocenili, ale i u různých dalších, na které se nakonec nedostalo, se mi moc líbila jedna základní, zdánlivě triviální, ale přitom dost nesamozřejmá věc: jejich autoři měli skutečně co říct. A udělali to často s tak sympatickou lehkostí a přirozeností, že se mi některé obrazy a scény ještě vrací,“ uvedl Tomáš Bojar, jeden z porotců soutěže.

Jedním z nepřehlédnutelných rysů řady filmů je ten, že soutěžící zpracovávali otázky týkající se jich samých. Vítězka soutěže Lenka Jirků ve svém filmu První poslední cesta zachytila příběh svého prvního doprovázení. Skrze své osobní setkání se smrtí ukazuje, jak se celá společnost navzdory blahobytu a vyspělým technologiím nedokáže vyrovnat s tím nejdůležitějším prvkem života, s jeho koncem. Dalším oceněným snímkem je Konec dovolené od Věry Matějkové. Sebeironizující kolektivní portrét složený z pocitů a zkušeností autorky a jejích blízkých kamarádek, zachycuje s odzbrojující komikou nejistotu matek, které po rodičovské dovolené znovu nastupují do práce. Oceněn byl i snímek Johana, empatický portrét dívky, který umožní divákům nahlédnout mezi příznivce shibari – japonského stylu vázání těla. Vyprávěcí styl Ondřeje Piláta, tvůrce dokumentu, je podpořen klasickou natáčecí technikou využívající 8 mm film. 

Porota ve složení Zuzana Fuksová, Tomáš Bojar a Zuzana Kirchnerová letos kromě třech nejlepších filmů udělila i čestné uznání, jak popisuje Zuzana Kirchnerová: „Letos bylo rozhodování skutečně těžké a výsledek rozhodně nebyl jednoznačný. Urodilo se mnoho různorodých zcela osobitých a veskrze autorských filmů. Bylo těžké označit pouze tři vítězné dokumenty, a z toho důvodu jsme se rozhodli udělit i čestné uznání.“ To získalo film Trasa od Terezy Štěpánové, která zve diváka na cestu k objevování architektury nádražních budov, kterou si člověk jen málokdy uvědomuje, konkrétně zařadí a natožpak jí dokáže prožít.

O My Street Films

Celoroční vzdělávací workshopy My Street Films propojují zájemce o dokumentární tvorbu z řad široké veřejnosti s profesionálními českými dokumentaristy. Pod vedením známých filmařů, Violy Ježkové, Terezy Reichové, Iva Bystřičana, Jaroslava Kratochvíla, Bohdana Bláhovce a Veroniky Liškové, tak každoročně vznikají osobité autorské snímky, které jedinečným způsobem zachycují svět kolem nás. Vyvrcholením workshopů je My Street Films Award, ocenění třech nejlepších krátkých dokumentárních snímků, díky kterému vítězové dostanou možnost představit svůj film ve festivalové premiéře na MFDF Ji.hlava a dále ho uveřejnit na portálu DAfilms.

Vzhledem k tomu, že se letošní ročník MFDF Ji.hlava výjimečně odehraje celý v online prostředí, dostanou všichni účastníci soutěže unikátní možnost své filmy v rámci festivalu odprezentovat. Diana Tabakov, ředitelka projektu My Street Films, k tomu dodává: „Jsme Ji.hlavě vděční za tuto možnost a věříme, že pro diváky bude zajímavé konfrontovat filmy začínajících filmařů se snímky zkušených profesionálu ze soutěžních sekcí. Letošní ročník byl navíc natolik silný, že si troufáme tvrdit, že se několik My Street Films dokumentů svou kvalitou a vskutku neotřelým autorským přístupem profesionálním snímkům vyrovná.“

www.mystreetfilms.cz

Ten zprostředkovává atmosféru kina se vším, co k němu patří. Projekce začínají v pevně stanovený čas a jsou doplněny odbornými úvody, zajímavostmi o filmu, ruchy z kina i chatem, na kterém diváci mohou sdílet své zážitky. Kromě filmových projekcí nabízí Moje kino LIVE i speciální přednášky a další originální obsahy – v pondělí 26. října se například uskuteční interaktivní přednáška o vztazích a komunikaci Terapie sdílením LIVE.

Aerovodu vládne V síti, chystá se Proxima i Meky

Online videopůjčovna Aerovod, provozována filmovou distribuční společností Aerofilms, aktuálně nabízí přes 400 titulů. Většina katalogu Aerovodu je dostupná v rámci předplatného, které stojí 150 Kč měsíčně, filmy lze také za poplatek několika desetikorun streamovat či stahovat jednotlivě. Pro usnadnění výběru ideálního snímku jsou pro diváky na Aerovodu připraveny tematické kolekce a výběry významných osobností nejen ze světa filmu. „Podobně jako na jaře se i nyní pozornost filmových fanoušků a návštěvníků kin přesunuje do online prostředí. Vnímáme to jako další příležitost pro naši filmotéku a již nyní sledujeme příliv nových diváků. K tomu přispělo také online zveřejnění nejúspěšnějšího českého dokumentárního filmu všech dob V síti, který je u nás k vidění ve verzi přístupné od 15 let. Podobně jako na jaře přetrvává divácký zájem o komedie. Již od zítřka si diváci budou moci pustit snímek Proxima s Evou Green v životní roli astronautky a matky, čeká nás Příběh Tantry, dokumentární film o fotografovi Helmutu Newtonovi nebo snímek Meky o populárním zpěvákovi Miroslavu Žbirkovi,“ říká Hana Kijonka z distribuční společnosti Aerofilms.

Více informací najdete na www.aerovod.cz.

Moje kino LIVE se vrací

Projekt Moje kino LIVE vznikl v polovině března jako odpověď na uzavření kin spojené s pandemií koronaviru. Iniciovala ho spřátelená kina Aero, Bio Oko, Světozor a Přítomnost z Prahy, Bio Central z Hradce Králové a Univerzitní kino Scala z Brna. V průběhu jara se ve virtuálním kinosále uskutečnilo přes 70 projekcí, kterých se zúčastnilo více než 15 000 diváků. „Přestože projekt Moje kino LIVE vzniknul jako reakce na korona krizi, vizí je, aby fungoval i do budoucna. Tento formát má a bude mít své diváky. Provoz jsme přes prázdniny připravovali a odstartovali ho projekcí filmu V síti 3. října. Nicméně od pondělí 12. října se vracíme ke každodenním projekcím, standardně od 20:30 startuje film a již od 20:00 pak chat pro diváky, kteří si mohou před filmem popovídat,“ říká koordinátorka projektu Petra Špačková.

Základní vstupné na běžné filmy je stanoveno na 100 Kč, ti, kteří chtějí v nelehké době podpořit své oblíbené kino, mohou přispět i částkou vyšší. Stream tak není jen příjemným programem na večer, ale je i plnohodnotnou podporou kamenných kin. „Moje kino LIVE přináší divákům do jejich domovů pestrý výběr filmů, je ale také velmi cenným místem pro filmové distributory – mohou tu své snímky sdílet s publikem a na chatu sledovat jejich bezprostřední reakce,“ dodává Petra Špačková a zve na novinky v programu: „V pondělí 19. 10. promítneme vizuálně strhující drama Vysoká dívka, ve čtvrtek 22. 10. nás čeká projekce na Oscara nominovaného polského snímku Corpus Christi. V sobotu 24. 10. se pak diváci mohou těšit na poetikou amerického nezávislého filmu provoněný The Peanut Butter Falcon. Kromě filmových projekcí potěšíme také fanoušky projektu Ester a Josefiny – v úterý 26. 10. jim zprostředkujeme Terapii sdílením LIVE. Streamovat se bude navíc z našeho letenského kina Bio Oko.“

Předprodej vstupenek probíhá přes portál GoOut. Více o projektu na www.mojekinolive.cz.

Dlouhá léta jste působil jako vedoucí Vlastivědného muzea v Dobrušce. Proč jste si vybral právě tento obor?

Přestože jsem nevystudoval historii, ale sociologii se specializací sociologie lidských sídel, k historii jsem měl vždycky velmi blízko. I moje diplomová práce se zabývala historií, konkrétně šlo o analýzu dobrušského společenství v 19. století.  Sociologie mi umožňovala trochu jiný pohled na dějiny, než na jaký jsou zvyklí historikové. Už od patnácti let jsem chodil do dobrušského muzea k dr. Hladkému a historie Dobrušky byla mým velkým a později i naplněným životním snem.

Vloni jste dokončil a pokřtil knihu Záhady a taje Orlického kraje, o níž jste řekl, že jste jí chtěl vzdát úctu kraji, v němž žijete. Čím především si to podle vás region Podorlicka a Orlických hor zaslouží?

Já si to dovolím zase trochu obrátit. Pro mne je velkou poctou, že mohu o tomto kraji, který považuji za jeden z nejhezčích v naší vlasti, něco napsat. Je to nádherný tichý kraj, v němž vás může na každém kroku něco hezkého potkat. A když znáte jeho minulost, promlouvá k vám poutavými příběhy, které stojí za to, aby byly zaznamenány.

Na jaké místo ve vašem kraji rád zajdete?

V podstatě kamkoliv. Mám samozřejmě rád Dobrušku, ale i Hlinné, kde jsem prožil úžasné dětství, a mnoho dalších míst v Orlických horách.

V současnosti už píšete knihu další. Kolikátá v pořadí bude a prozradíte o ní něco?

Právě v těchto dnech je již v tiskárně moje 23. kniha, která nese název Toulky krajem Orlických hor a je vlastně takovou pozvánkou na zajímavá místa regionu. Není to průvodce, vypráví spíše příběhy, které jsou s těmito místy spojeny. Bude i velice pěkně vypravená, doprovází ji mnoho barevných fotografií Pavla Grulicha. Aby vyšly opravdu kvalitně, je to všechno na křídovém papíru, na čemž má zásluhu vydavatelství Víkend, kde knížka vychází.

Zároveň ale pozvolna dokončuji další publikaci, která má pracovní název Zmizelé Orlické hory a vypráví o tom, co všechno zde v minulosti bylo a už není, například o zmizelých mlýnech, tkalcovnách, dolech, hamrech, sklárnách, ale také o zmizelých židovských a německých obyvatelích, o zmizelých cestách a proměně krajiny, o zmizelých zvycích a tradicích, jídelníčcích našich předků, či o jejich nářečí a lidové slovesnosti.

A aby toho nebylo málo, mám rozepsanou další knížku o sochách našeho kraje (ta si ale vyžádá více času) a chtěl bych napsat i publikaci, z níž prozradím jen název: Místa zastaveného času. Ta by měla vyjít v nakladatelství SEN v Hlinném.

Dobruška, město, kde žijete, slaví letos 700 let od první písemné zmínky.  Co obsahuje?

Jde o první listinu, která se týká Dobrušky jako města. Historikové ji pojmenovali Mutinovým narovnáním a pan Mutina z Dobrušky jí poskytuje městu celou řadu výsad, z nichž asi nejdůležitější bylo osvobození od robotní povinnosti a potvrzení práva vařit pivo. Podrobněji se s dokumentem můžete seznámit např. v publikaci Dobrušská privilegia. Od pana Mutiny bylo hezké, že listinu datoval jen rokem 1320, takže slavit se může po celý rok.

V Dobrušce se narodil buditel František Vladislav Hek, František Adolf Šubert, první ředitel Národního divadla, vydavatel Jan Laichter a mnoho dalších. Jak si vysvětlujete, že tak malé město přineslo naší národní kultuře tolik významných osobností?

To je spíše otázka z oboru sociální psychologie, ale domnívám se, že šlo o kultuře příznivou sociální atmosféru vlastenectví 19. století. K těm osobnostem bych určitě přiřadil i Františka Kupku. Ač se zde nenarodil, Dobruška formovala jeho dětství a mládí a položila velmi důležité základy pro jeho další život.

Samostatnou pozornost si zaslouží také Josef Archleb, starosta Dobrušky – vizionář, hybatel dění, zakládající člen Spolku českých žurnalistů, ředitel Výzkumného ústavu kvasného. Kde především spatřujete jeho význam?

Archleb byl podnikatelskou osobností tzv. gründerského, čili zakladatelského typu. A ona snaha a touha prosazovat stále něco nového, jít neprozkoumanými cestami, je nejzákladnější charakteristikou jeho osobnosti. Jeho přínos pro Dobrušku nespočívá jen v samotné podpoře průmyslového podnikání, ale i ve vytváření příznivého klimatu pro kulturní rozvoj města.

Josef Archleb podporoval také začínajícího malíře Františka Kupku. Projevila se i tady jeho pokrokovost?

Nevím, jestli bych to nazval zrovna pokrokovostí, ale tihle zakladatelé moderní české společnosti měli to, čemu se říká čich na talenty. Zřejmě jej nepostrádal ani Archleb a jeho podpora Kupky je toho jedinečným důkazem.

František Kupka Archlebovy naděje nezklamal. Dnes je považován za malíře světového významu a cena jeho děl neustále stoupá. Kde v Dobrušce najdeme malířovy stopy?

Unikátní záležitost je v prostorách staré radnice v podobě expozice Mládí Františka Kupky s galerií jeho prvotin. Je to nejvzácnější památka, kterou Dobruška po Kupkovi má. Je zde také škola, která nese Kupkovo jméno, stejně jako ulice, která k ní vede. U školy je Kupkův památník a na domě, kde žil, pamětní deska. Ale to nejdůležitější je, že dobrušští obyvatelé o Kupkovi vědí, váží si ho a mají ho za svého spoluobčana.

Máte v „galerii“ místních osobností svého favorita? Kdo je vám obzvlášť sympatický a proč?

Zajisté, že jsou zde osobnosti, které se nejvýrazněji zapsaly do regionální i národní historie: Hek, Šubert, Kupka, Laichter a řada dalších, kteří si nepochybně zaslouží naši úctu. Mnohým jsem se věnoval i v tom, co jsem napsal. Chtěl bych ale připomenout ty, o nichž se tolik nepíše, ale kteří si toto uznání zaslouží rovněž. Za všechny bych jmenoval alespoň Václava Matouše a Ladislava Hladkého, kteří byli zakladateli moderní dobrušského dějepisectví. Jsem rád, že jsem mohl patřit mezi jejich přátele. Mimo jiných lidí také jim vděčím za to, že mám Dobrušku a její minulost rád.

Vizitka

Jiří Mach (nar. 30. června 1950)

Absolvoval dobrušské gymnázium (1968) a Filozofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze, obor sociologie lidských sídel – andragogika (1973).

Pracoval na ONV v Rychnově n. Kn. ve Státním okresním archivu a na odboru kultury v oblasti péče o památky. Od poloviny 80. let až do roku 2017 vedl dobrušské vlastivědné muzeum.

Napsal více než tři desítky knih a publikací (převážně v žánru literatury faktu) zaměřených na regionální historii. Publikuje také v místních a regionálních periodikách a sbornících.