Kniha "Ostrava v důchodu - průvodce po zaniklé slávě" mapuje mizející i zaniklá místa Ostravy

OSTRAVA: Mezi propagátory mizející Ostravy patří ostravský fotograf Ondřej Durczak, který po vzoru „Erbena, Kollára, Čelakovského“, sbírá poslední zlomky původní kultury Ostravska. Kolonie, hospody, obchody, bufety, šachty, trafiky, zastávky, koupaliště, torza, zátiší atd. jsou předmětem jeho zájmu a slouží jako indicie v rukou antropologa, který zkoumá a dokumentuje neopakovatelný kulturní a sociální komplex. Nyní mnohdy unikátní záběry z míst, která mezitím zanikla, fotograf vydává v knize nazvané Ostrava v důchodu. **Kniha bude pokřtěna v úterý 24. listopadu v 18:00 v Antikvariátu a klubu Fiducia.** Sociolog Jiří Siostrzonek o knize: Ondřej Durczak dokumentuje paměťové stopy mizející epochy, která utvářela město a poskytovala autentický domov několika generacím. Věřím, že až si budou fotografie prohlížet lidé, kteří „černé město“ nezažili, budou vnímat sílu něčeho pravdivého. Možná si někteří představí inferno hutí, na starém autobusovém nádraží jim nad hlavou projedou vozíky s uhlím a horníci ostravského vizuálního filozofa Viktora Koláře budou odhodlaně kráčet do svých hospůdek. Tisíce pietních míst… tak tady se to událo, tady stála vrátnice, přes kterou chodili prarodiče i rodiče 40 let do práce a pak odešli do důchodu, stejně jako dnešní Ostrava. Černá louka, baloňáky a párky, jízda tramvají z končené na konečnou do rána, noční odpichy a osmička pivo, vykachlíkovaný bufet na svinovském nádraží, krmítko s „jedním“ před odjezdem vlaku, africké masky horníků. Studentky pedagogické fakulty opět večer zajdou do nálevny hladnovského Plivance pro pivo čepované do džbánů z lustrů kolejních pokojů, a u Černého Pavouka si kořalkou připijí básníci, hudebníci, filozofové a další umělci života, aby naposledy zatáhli rolety a rozptýlili se do neznáma. O tom všem vypráví ve svých fotografických obrazech Ondřej Durczak. Stará Ostrava skomírá v důchodu a nová se ještě nenarodila. Město je rozkročeno mezi zanikající minulostí a beztvarou přítomností a v úzkosti čeká… Možná se časem podaří změnit její poetiku a tvář, ale kontinuita s historií už byla přetržena. Nastalo bezčasí. Vytváření nových mentálních map a závislostí na městě je vždy dlouhodobý proces, o tom však pravděpodobně pojedná jiná kapitola v jiné knize o Ostravě. Nakonec zůstanou jen povídání pamětníků a vizuální archiv, mezi jehož fascikly bude vyčnívat kniha Ondřeje Durczaka „Ostrava v důchodu“. Možná tento text působí sentimentálním dojmem. Přiznávám, že za nehty své duše stále cítím jemný popílek z hutí a šachet, který již nikdo neodstraní. Také fotografická kniha Ondřeje Durczaka je důkazem autorova srdečního vztahu k magickému městu Ostravě, která nevyvolává jen nostalgii po minulém, ale vybízí k intenzivním prožitkům míst, naplněných historií lidských osudů.