<p>SOBĚSLAV: Karromato znamená ve Španělštině maringotka. Stejně se jmenuje také mezinárodní loutkový soubor, který už dlouhá léta sídlí v Soběslavi. Soubor založili v roce 1997 tři lidé – Pavla Srncová z České republiky, Kiko Montoto ze Španělska a Szilárd Boráros z Maďarska. Poslední jmenovaný v současné pracuje na samostatných scénografických projektech v Maďarsku.</p> <p>Maringotka, která je i v logu jejich sdružení, odkazuje k tradičním kočovným divadlům. Tento odkaz je stále aktuální, protože Karromato je divadlem bez stálé scény, takže vlastně také potulným divadlem. Jejich maringotka se ale dnes vejde do letadla, protože se účastní především velkých zahraničních loutkových festivalů po celém světě.<br /> Karromato je divadlo autorské, což znamená, že celé představení vzniká v jejich hlavách. Od prvního nápadu k premiéře nové hry někdy uplyne i rok a půl práce. Jak říká Kiko Montoto, některé dílčí práce si nechávají udělat od profesionálů: „Například loutky si necháváme vyřezat od profesionálního řezbáře. My uděláme přesný návrh ze speciální modelíny a náš řezbář nám dodá vyřezané marionety jako skládačku. Na nás už pak je umožnit loutce život, to znamená především technické věci, aby se loutka mohla hýbat.“<br /> Podobné je to i s hudbou, která představení provází. Protože v jejich představeních se většinou nemluví, hraje hudba zásadní roli. Pokud jde o hudbu, často spolupracují se stávajícím šéfdirigentem Janáčkovy opery v Brně Markem Ivanovićem. „Dřív jsme se snažili dělat všechno sami, ale postupem času jsme pochopili, že nejlepší je, když každý dělá to, co umí nejlíp,“ dodává Kiko, který přišel do České republiky v době sametové revoluce. Tehdejší atmosféra a zdejší loutková tradice ho už nenechali odejít.<br /> Jak shodně tvrdí i Pavla Srncová, je Česká republika v zahraničí považována za loutkovou velmoc. Všichni prý znají například Spejbla a Hurvínka. Je pravda, že tradice českého loutkářství sahá až do obrozenských dob, kdy existovalo velké množství kočovných loutkářů. Jejich prostřednictvím se například šířila i čeština a většinou byla tato mobilní loutková divadla jedinou možností, kdy se lidé mohli setkat s divadlem. Loutkové divadlo nebylo primárně vyhrazeno pouze dětem, jak je tomu často dnes. To je podle Pavly Srncové jeden z mýtů, které se pojí s loutkovým divadlem: „Tento názor potkáváme především v České republice, loutky jsou automaticky spojené s dětským představením. My se snažíme pracovat právě opačným směrem – je možné udělat představení jak pro děti, tak pro dospělé diváky. A dělá to tak většina loutkářů.“<br /> V říjnu organizuje Karromato už pátý ročník mezinárodního loutkového festivalu nazvaného Toulavé loutky. Tentokrát se koná ve třech obcích, které o něj projevily zájem, v Soběslavi, v Sezimově Ústí a v Želči. Součástí festivalu jsou loutková představení, také tvůrčí dílny, výstavy loutek a dětských výtvarných prací na téma loutkového divadla.<br /> Díky tomu, že Karromato se už dlouhou dobu pohybuje na mezinárodních loutkových festivalech, většinou dokážou přivézt velmi zajímavé zahraniční hosty. Přesto cítí určitou únavu. „ Zdá se, že lidi jsou poměrně konzervativní a je docela těžké dostat je na představení souboru, který neznají. Ale my považujeme za součást své práce rozšiřování představ o tom, co znamená moderní loutkové divadlo,“ říká Pavla Srncová.<br /> Samostatnou kapitolou je také finanční stránka projektu, představení jsou buď úplně zdarma nebo za minimální vstupné, u výstav a dílen je většinou vstup volný. „Finanční příspěvek dostáváme od města Soběslav, máme vyjednané i úlevy na nájemném prostor. Přesto festival dotujeme ze svého, abychom mohli zajistit aspoň minimálně důstojné podmínky pro pozvané soubory,“ říká Pavla Srncová, která má největší podíl na praktické organizaci festivalu. „Problém je především v tom, že se občas setkáváme s názorem, že kultura by měla být zisková. Kultura ale není byznys, je to něco navíc, co existuje proto, že je to krásné. Právě kultura dává člověku vědět, že v životě nejde jenom o ten chleba,“ dodává na závěr Kiko Montoto.</p>
