Česká kultura před Sametem a po Sametu / s Milanem Matějčkem

Na začátku rozhovoru na dálku, který jsme původně chtěli doladit osobně v Praze, ale koronavirus to zařídil jinak, píše Milan svým typickým stylem:

Nemůžeme předstírat, že rozhovor vznikl před tímhle průšvihem. Myslím na lidi, kteří žijí od výplaty k výplatě. Na ty miliony skutečně postižených ekonomicky. Lidi umírají a zbohatne spousta šíbrů. Možná to ale společnost probudí z konzumní cvokařiny. Co začít tak, že se oba pokusíme vzpomínkami přivést čtenáře na jiné myšlenky?

Pokusíme se tedy:

Jaký byl život v reálném socialismu? Proč a za jakých okolností emigroval s manželkou Jarmilou a dvěma dětmi do Kanady téměř v padesáti? Co život v Kanadě přinesl a odnesl, o tom jsou Matějčkovy knihy Umírat se má na lačno a Cesta za svobodou. Loni pak vyšel jeho třetí opus, příběh Miláček osudu se značně biografickými rysy. Milan Matějček a jeho žena Jarmila se také stali osobnostmi dokumentu České kořeny ve Vancouveru, který jste mohli vidět v České televizi.

 

Narodil ses v Praze, roky dětství prožil na Kampě a Malé Straně. Od deseti let to však byly roky bez maminky. Jaké je vyrůstat jenom s tátou, a ještě na přelomu padesátých let?

Jarda, můj táta, byl báječný kamarád. I při výprasku jsme to řešili tak, že předcházela přátelská úvaha, zda si vinu uvědomuji a jestli s několika ranami přes zadek souhlasím. Když se v době Pražského povstání všude kolem ozývala střelba a Jarda se vždy jen na chvilku odněkud vracel přesvědčit se, že jsme s maminkou v pořádku, připadal mi jako vzor statečnosti. Vidím ho stále v důstojnické uniformě, s pistolí a granáty u pasu. Po maminčině smrti jsem spad do studený vody života bez záchranné vesty. (Promiň, Jardo, že tě jako záchrannou vestu neuvádím.) Táta ale našel řešení a dostal mě na, teď již proslulou, internátní školu do Poděbrad, kde vládla spartánská výchova i výuka. Ve skutečnosti jsem žil v jakési mlze, kde se mi ztratily všechny vzpomínky na mámu. Neumím si ji od té doby vybavit, ale cítím ji kolem sebe celý život a nad jejím hrobem jí vždy děkuji za všechno, co ke mně patří, a za téměř dokonalé zdraví.

 

Internátní školu v Poděbradech navštěvovali třeba i Václav Havel nebo Miloš Forman, ale také další český spisovatel žijící dnes ve Vancouveru, Jan Drábek. Zajímavé je, že oni na ni vzpomínají každý o dost jinak. Jaké jsou tvoje vzpomínky? 

Tu školu jsem měl moc rád, vyprávím o ní na českých školách studentům a vždy se na to těším. Na skoro čistý papír mého dětství, jedináčka téměř bez kamarádů a rodinného zázemí, se začala psát úplně nová kapitola. Internát s ložnicemi pro deset kluků. Nekompromisní prostředí dětí nepromíjející žádné “protispolečenské” prohřešky. Základní atributy přežití; zcela rovné jednání, empatie, všestranná otužilost. Výborní kluci a profesoři i vychovatelé v jedné osobě s námi žili pod jednou střechou Poděbradského zámku a na krátký čas mi nahradili rodinu. Osmileté gymnázium mělo i truhlářskou, zámečnickou a knihařskou dílnu s odborným vedením. Z jednoho oboru, který si žák oblíbil, by si s maturitním vysvědčením odnesl i výuční list.  

Jako známý “průšvihář” jsem ochutnal všechny kázeňské tresty, stříhání vlasů do hola, oficiální výprasky řemenem na “holou” starším spolužákem a podobně. 

Po Vítězném únoru ale ministr Zdeněk Nejedlý usoudil, že je třeba školství předělat a vznikly osmiletky. Báječný ředitel, zakladatel školy pan doktor Jahoda, byl poslán do dolů a škola zanikla. Při náhodném setkání, mnohem později v Praze, jsem mu upřímně za všechno poděkoval. Moc bych si přál, aby se podobnou školu ještě někdy podařilo vybudovat.  

 

Ale co ti tvoji, dnes tak známí spolužáci, dalo se odhadnout, co z nich bude?

Václava Havla, i když jsme seděli tři roky ve stejné třídě, si moc nepamatuji. Tichý, nesportovní a v bodování všech školních aktivit z devadesáti školáků někde vzadu. A Forman? Neuvěřitelná sranda v jeho studentských divadelních inscenacích v poděbradském divadle Na kovárně. Některé popěvky si vybavuju dodnes a ještě před několika lety na mé zabroukání za zády Miloš okamžitě zareagoval. Můj současný vancouverský „soused“ Honza Drábek, později diplomat a spisovatel, tam byl jen krátce a dělila nás i propast studijního roku. Vnímám ho tedy spíš z jeho aktivit v dospělém věku. Majitel krásného smyslu pro humor a moudrý člověk, který ze sebe nikdy nic nedělal. Se všemi jsem se později někde potkal a vždy bylo na co navázat. Závěr: výbava do další existence k nezaplacení.

 

Pak ale přišel zlom, únor 1948, a všechno bylo jinak. Jak se padesátá léta, kdy jsi dospíval, podepsala na tvé budoucnosti?

Dá se říct, že padesátá léta mi nasměrovala život až do emigrace. Dědeček byl ředitelem zemské celnice, kde pracoval i táta, a ten si po únoru zpestřoval nějaký čas život v kriminále, ve vyšetřovací vazbě. Absolutně neúplatný a poctivý Jarda seděl po udání, že pomáhal přeživším židům vyvážet majetek do vznikajícího Izraele. Strana a vláda tedy usoudila, že moje dvě dvojky na vysvědčení jsou nejlepší kvalifikace na horníka, ale usmlouval jsem to na tesaře. Stín rodiny nešlo bez legitimace komunistů překročit a v regulérní školní lavici jsem tedy seděl naposled v osmé třídě základní školy. Jsem sice k tomu tesař i aprobovaný učitel a stavební inženýr, ale za jakou cenu? Všechno při práci, dálkově. A můj sen – klasické vzdělání? Poslyš, nemáš nějakou lepší otázku? 

 

Pokud vím, měl jsi – a stále máš rád sport. Co jsi dostal do vínku po této stránce?

Táta byl velký sportovec, a i krátké chvíle života, kdy jsme byli spolu, mne naučily sport milovat. Válečné letní měsíce jsem trávil s mámou pod stanem na dnes zatopeném úseku Vltavy, na ostrově, „Tajemňák“, a v kanoi mne snad rodiče už i přebalovali. Bez lodě jsem pak nikdy nebyl a moje současná holka, kevlarová krasavice, je na kanadských jezerech mou stálou společnicí.

Nejtvrdší sportovní zkušenost byly ale závody na deblkanoi Budějovice – Praha (za 13,5 hodiny), který jsme s kamarádem Vláďou Fialou absolvovali třikrát a byli jsme dvakrát ve svých kategoriích druzí, o šedesát vteřin za první lodí. Žádná psychicko-fyzická zátěž už mne v životě nemůže moc překvapit. A pak lyže. Pracoval jsem celou jednu zimu vysoko na svazích Krkonoš a odtud byl jen krůček do závodních branek. Postupem času jsem vyjížděl první výkonnostní třídy ve všech sjezdových disciplínách. Teď jsme si koupili s mojí sportovní ženou Jarmilou k padesátému výročí svatby nové sjezdovky a jsou výborné. Nějak se moc vytahuju… Ale co, ptala jsi se. 

 

Když jsem předtím tebe i tvou ženu blíž poznala při natáčení dokumentu České kořeny ve Vancouveru, bylo to s pádlem v ruce nebo na tvém člunu. V kulisách mořských zálivů a jezer ukrytých v lesích. Pak jsme se úplně náhodou a neplánovaně potkali v úplně jiných kulisách v Praze, v hledišti Státní opery. Vybavuješ si, co v počátcích formovalo tvůj vztah ke kultuře? 

Překvapilo tě, že nás potkáváš v opeře? Kanadský dřevorubce? Snobizmu jsem vzdálen, ale krásu vnímáme s Jarmilou v celé její pestrosti a v míře úměrné ji vyhledáváme při většině příležitostí. A co tedy formovalo můj vztah ke kultuře? Knížky…hodně knížek. Pod vánočním stromečkem jsem se jimi nejprve netrpělivě prokutával k nějakým hračkám. A pak tátova krásná čeština. Hovořil vždy správně a u mne nestrpěl žádné prohřešky. Bydleli jsme kousek od Karlova mostu v bezpečí starého paláce Maltézských rytířů a v rozlehlém bytě byly u nás velmi časté návštěvy. Já jako to neškodně si hrající dítě všechno poslouchal. Jarda byl velmi sečtělý a s oblibou prokládal řeč latinskými citáty. A pokud si pamatuji mámu, tak s knížkou v ruce. I později jsem měl štěstí na partu přátel, kde spontánní rozhořčená reakce Pohleď, jak jsi mne potřísnil! místo Polil´s mi kalhoty, pitomče! nebyla nic nevšedního.

 

Živit ses ale musel rukama – jako tesař na střechách? Jak ještě?

Bude problém se vyhnout teatrálnímu výčtu, ale zkusím to. Táta šel z vazby k lopatě, ale nějakým neuvěřitelným paradoxem se stal mechanizátorem, a tedy hlavní postavou stavby supertajného vojenského letiště u Plzně. Měl organizační schopnosti a kádrování šlo stranou. Kryt „tajným posláním“ jsem k horníkům nenastoupil, a protože mne Jarda neměl kam dát, šel jsem s ním. Řidičská oprávnění v uzavřeném prostoru stavby nebyla potřeba, a tak jsem v patnácti letech “brigádničil” na všem, co mělo kola nebo pásy. Rozvážel beton sklápěčkami, trápil buldozer nebo zkoušel, co vydrží bagr. V dílnách jsem dělal všechno možný, a to v milých dvanáctihodinových směnách. Únava a bláto. Sám jsem si ale zařídil místo pomocníka na podnikové chatě v Krkonoších, kde jsem pracoval i déle než těch dvanáct hodin denně. Výborný základ k odporu k práci. Musím to nějak zkrátit, dál tedy už jen heslovitě: Tesařské učiliště. Tesař. Řidičské zkoušky na autobusy a všechna nákladní auta. Svářečské zkoušky. Večerní maturita. Večerní aprobace na výuku v dílnách na školách druhého stupně. Učitel. Dálkové studium ČVUT. Inženýr v Divadelním studiu. Divadelní technik. Herec. Soukromník – výroba heraldických erbů – pod Jednotným zemědělským družstvem /JZD/. Pomocný dělník n. p. Barvy – laky. Soukromý podnikatel – opravy střech – Místní národní výbor Chodov. Stačí to do emigrace? Mě už z toho bolí ruce. Že by pomohl jediný podpis na některé z nabídnutých přihlášek ke komunistům a život by se mi změnil, nemusím snad podotýkat. Ale ani omylem.

 

V Československu v 60. letech minulého století se vzedmula vlna úžasných nápadů: Laterna magika, Černé divadlo, Semafor a další divadla malých forem. Ty jsi na tu vlnu nastoupil. Jak jsi to vnímal?

Byla to hlavně hektická doba mého dálkového studia, kdy i milované lyže musely šest let odpočívat, ale klíčová představení populárního Semaforu a Činoherního klubu jsem viděl. Člověka z půdy s Horníčkem zapomenout nejde. Každá zašifrovaná narážka proti režimu byla odměňována frenetickým potleskem a scény tím žily. Vtipná představení s vynikajícími zpěváky, na které se chodilo. Mladý život byl ještě bez pout internetu. Po promoci jsem vzal místo ve Státním divadelním studiu, ale nikoliv z lásky k umění nebo penězům, protože hůř placené místo by se těžko hledalo, ale z romantiky. Ve všech ročních dobách jsem totiž mohl chodit do kanceláře s výhledem na Vltavu přes Karlův most. A jsme u té nejčistší „kultury". Nenahraditelné zážitky – žiji z nich dodnes. S partou dělníků jsem udržoval v chodu technické vybavení divadel malých forem: Reduta, Činoherní klub, Semafor. Černé divadlo nemělo stálou scénu, ale prostory mé kanceláře byly součástí jeho přístavu, když byl soubor mezi zahraničními zájezdy doma. Často jsem se zájmem také postával v portálech divadel a pozoroval průběh zkoušek. Množství vjemů však setřelo jednotlivosti. Žádný zajímavý osobní kontakt s nikým ”slavným”, žádná fotografie. 

 

V Černém divadle jsi pak působil se svou ženou Jarmilou. Našli jste se ale jinde…

Znali jsme se už dřív, než jsem šel do Divadelního studia. Dostala se tam pak na regulérní konkurz, a teprve po jejím úspěchu jsem přijal nabízené místo já. Jinak bych to nevzal. Žádný vztah nepřežil odloučení a styl divadelního života. Černé divadlo byla sice vzrušující, ale přece jen pouze životní epizoda. Na seberealizaci málo. Pro mne je nejdůležitější až současné období života, kdy se dostávám k psaní, které bylo mým snem od prvních povídek v mládí.

    

Přesto – z tehdejšího hlediska musela být možnost pracovat pro divadlo a pak i hrát úžasná. Jaké to byly pocity, když ses dostal na jeviště a pak i do světa? Měl jsi předtím šanci cestovat někam za hranice komunisty zadrátovaného státu, uvažovali jste o emigraci?

Dlouho jsem cítil bázeň před mystikou prostoru jeviště a celé atmosféry divadel, která postupem let ustupovala radosti z kontaktu s divákem. Svět jsem vnímal prizmatem divadelní práce jako krásnou a zajímavou kulisu. Když ale nežiješ déle na jednom místě, nemůžeš tu zemi stejně poznat. Předtím jsem byl jen v Polsku. My o emigraci ještě neuvažovali. A i kdyby – Jarmile emigrovali oba bratři a jí úřady odebraly pas. Situaci vyřešil jeden můj bývalý zaměstnanec v Divadelním studiu, rovný chlap se stranickou legitimací hodně nízkého čísla, a chtěl podat ruku na to, že se vždy vrátíme. Slib bychom nikdy neporušili. 

 

Co tobě a tvé ženě při zpětném ohlédnutí Černé divadlo dalo?

Léty práce jsme se sice stali profesionály, ale já to stále beru jenom jako nahlédnutí do zajímavé sféry umění. Jarmile umožnilo divadlo rozvíjet pohybové, pocitové a hudební schopnosti a jako společenský člověk si užívala prostředí dobré party, kdy jsme ještě naštěstí nevěděli, kdo z nás o dění v souboru informuje StB. Také se jí splnil dávný sen vidět Paříž a vnímá divadlo jako jedno z nejzajímavějších období života. To skutečně bylo a znamenalo i společenský a ekonomický přínos. Svět jsme poznali skoro celý. 

 

Tu etapu jste ale oba později dobrovolně sami ukončili. Co vaše rozhodnutí ovlivnilo?

Já byl v divadle, myslím, deset let a Jarmila s různými alternativními záskoky téměř čtrnáct. Svět je veliký, nové premiéry nebyly tolik potřeba a já začal mít špatný pocit z rutiny. Na jeviště se jenom pro peníze chodit nemá. Další podstatný důvod byla nová nutnost, podávat písemná hlášení o stycích v zahraničí. Žádné jsem nikdy nenapsal. Odchod byl ovšem i finanční ztráta. Hlásil se také věk, a rodinu již nebylo rozumné odkládat. Jarmila hrála ještě v pokročilém těhotenství. 

 

Přišly tedy děti, syn a pak ještě dcera. Ale přiblížil se taky váš – původně neplánovaný odchod do emigrace. Docela odvaha, když si spočítám, že vám bylo už kolem čtyřiceti a padesáti? Musel to být asi pádný důvod….

Žít v Československu “rovně” tehdy šlo nejlépe při manuální práci. Snesitelná daň za relativní klid. A první impulz? Náš sedmiletý Petr nesměl být přijat do třídy s výukou angličtiny, protože jme nebyli v KSČ. A co další školy? Stejné jako za našeho mládí? Rodinné opevnění však dostalo přímý zásah až smrtí Jarmilina bratra, Jana Pohla, amnestovaného emigranta a rakouského občana. Pomáhal tehdy polskému odboji Solidarity a sledován StB byl v Polsku zabit. To byl zlom. Zažádali jsme několikrát o legální vystěhování, již tehdy „možné“ podle Helsinských dohod, ale vždy bylo zamítnuto. V té době Jarmilu hodně vystrašil anonymní telefonát, abychom si dávali pozor na děti. Za Petrem pak skutečně vjelo auto na chodník a srazilo ho z kola. Přežil s modřinami. Vyklízeli jsme dům pomalu. Zemřel Jarmilin táta a bylo třeba podstoupit riziko, že svou zem už nikdy neuvidíme. Zděděný dům v Pikovicích, nové auto, dům v Praze pak už komunistům stačily. Za tyto konfiskáty jsme směli na “dovolenou” do Jugoslávie.  

 

Proč jste zvolili pro emigraci zrovna Kanadu a co byl pro tebe největší šok po vašem příchodu? Vzpomínám, že Jarmila nám ve filmu vyprávěla, jak v Ottawě chodila po ulicích, byla zoufalá z angličtiny a říkala si: To tady mne nikdy nevstřebá… 

Kanadu jsme znali z divadla jako krásnou a k novým lidem vstřícnou zemi. A v neposlední řadě tam žil druhý Jarmilin bratr s rodinou, emigrant z roku 1968. Přímo o šoku nelze hovořit, ale o tom, do čeho jdeme, jsme věděli hodně málo. Tedy snad jen pocity: pro nás nezvyklé pracovní nasazení šest dní v týdnu, stále přítomný fenomén peněz, bariéra řeči, mrazy. “Velká” kultura oper a koncertů finančně nedostupná. Pomáhala mi hodně čeština přátel, exilové časopisy a svobodné knížky od Škvoreckých.  

 

Vaše první pracovní příležitosti asi nebyly bůhvíjaké.....Jaký sis tehdy udělal názor na novou zemi? 

Neměli jsme zázemí nějakého předem dojednaného místa a probíjeli se doslova odspodu. Jarmila stále studovala angličtinu potřebnou na značné úrovni i pro začínající sestru v nemocnici. Ve volném čase uklízela domy a hlídala děti. Já začal pomáhat tesařům zatloukat hřebíky. Tehdy jsem rozhodně neměl na Kanadu názor žádný, kromě obdivu k přírodě, pokud jsem ji měl čas a možnost vnímat.  
 

Vím, že pro Jarmilu se v Kanadě později konečně otevřela možnost studovat milovanou medicínu. Že na doktorská studia už si kvůli věku netroufla, ale zvýšila si původní kvalifikaci zdravotní sestry z Československa na maximální úroveň. Čím ty jsi myslel, že uživíš rodinu? 

Bylo to velké riziko a nerad na to vzpomínám. Na obhájení titulu stavaře, v profesi, kterou jsem nikdy nedělal, nebylo v mém věku ani pomyšlení. V životě mi vždy ale vycházela improvizace a podvědomě jsem na ni sázel. Zatím bylo třeba brát druhou a často i třetí práci po zaměstnání večer a spát jenom nezbytné penzum.  

Nesmírně ale obdivuji Jarmilu, protože nesla, jako zodpovědný strážce peněz, celé břemeno účtů a měla lví podíl na výchově dětí. K těžkému studiu na nejvyšší stupeň samostatně pracující registrované sestry se dostala až mnohem později. Odejít trochu dřív, udělala by medicínu jistě.  

 

Dostal jsi pak příležitost z Ottawy se za prací přesunout do Vancouveru. Jak vám to změnilo život?

Bylo to až v roce devadesát a tahle “příležitost” ho změnila, i na můj vkus dobrodruha, trochu moc. Měl jsem totiž v cizím kosmopolitním městě, kde je někdy těžké se vůbec dorozumět, postavit továrnu pro čtyřicet zaměstnanců. Bez jakýchkoli kontaktů, jenom s telefonním seznamem. To je: navrhnout budovy, výrobní linku, vše zadat, ale za poloviční cenu, než požadovala švýcarská firma. Půl roku sám bez rodiny. Pro mne rozhodně největší životní pracovní nápor a snad i úspěch. Na můj kanadský patent uvolnila vláda pro firmu milion dolarů. Továrna byla hotová a začala expedovat dřevěnou stavební desku do Evropy za devět měsíců. Účetní bylo nutné propustit, ale Jarmila se neuvěřitelně rychle naučila na začínajících kompjůtrech dělat výplaty, platit faktury a dala vše do pořádku. Stala se i nepostradatelnou jako psycholog zaměstnanců pěti národností. Tedy zase spolu. Už to ale zkrátím. Moji dva naivní společníci, čeští ekonomové, nedokázali opatřovat ani materiál ani zajistit odbyt v Evropě. Továrna zkrachovala, přišli o peníze, ze dne na den zmizeli z Vancouveru a nám ze života. Závěr: zůstali jsme bez práce a bylo nutné prodat dům. /Úrok hypotéky 12%/ Blížící se šedesátka. Děti v nákladném věku studentů. Pozitiva: nestal se žádný pracovní úraz, neocenitelná byznysová zkušenost, finanční rezerva a krásný Vancouver, na který ale zatím nebyl čas. 

Období tvrdé práce ale prosvěcovaly návštěvy výborných představení skvělého českého ochotnického souboru ve Vancouveru, Divadla za rohem, které tehdy vedl lékař Josef Skála, dnes náš velmi dobrý přítel. 

 

To už se ale převalil rok 1989 a přišla možnost návratu, alespoň dočasného. Proč ne trvalého, když to vlastně nebylo zase tak dlouho, abyste si úplně odvykli? Příležitosti byly skvělé i v Česku... 

Deset let intenzivní práce v neznámém prostředí a v cizí řeči změní víc než půl života v normálním rytmu. Máš ale pravdu, příležitosti lákaly. Přijel jsem nejdříve sám a nestačil se divit. Komunistické klany si rozebíraly stát, ale bylo možné realizovat i zcela čistý byznys a skládka zeminy pro dálniční okruh takový byl. (Drobností bylo dvacet tři razítek na povolení stavby.) Jarmila s Adélkou se do Prahy přistěhovaly za mnou, ale Petr již studoval na vancouverské univerzitě. Firma splnila svůj účel a znova jsme stáli na rozcestí. Stačilo by nám jenom hromadit v Česku peníze v nejistém právním prostředí? Volby jasně ukázaly na nutnost charakterové rekonvalescence velké části společnosti. Soud o náš dům, v majetku manželů, samozřejmě příslušníků StB, podle všeho prohrajeme. Pro děti bude víc možností venku. Hodně nám chyběly úsměvy cizích lidí, v Kanadě běžné. Vrátili jsme se tedy do Vancouveru a udělali dobře. Dnes, po třiceti letech, řídí Českou republiku opět lidé, před nimiž jsme odcházeli, a volí je každý třetí člověk, kterého na ulici potkáváme, a to je moc. Výjimkou potvrzující pravidlo je primátor Prahy pan Hřib, hájící sebeúctu národa ve vztahu k Číně, a nesl bych ho do Vancouveru na rukách. Ale hlavně – návštěvám rodné země už nic nebrání.

 

Ta možnost neustálého srovnávání obou zemí a kultur musí být zajímavá, ale možná i psychicky náročná. Jak jste se naučili vyrovnávat se s tím, že některé věci jsou asi nepřenosné a něco je pro vás lepší v Kanadě a něco jiného tady? Bylo i to příčinou nutkání začít psát? 

Začnu tím psaním. Byl to můj dávný sen a už nanečisto realizovaný v mládí mnoha povídkami, o jejichž publikaci jsem ale nikdy neusiloval. Potom mne pohltil vír života a teprve svoboda a jistý ekonomický komfort mi daly ten správný prostor. Ze střídání zemí žádný stres necítíme. Zkušenosti jsou skutečně nepřenosné a bereme lidi tam i tady takové, jací jsou. Za mluvenou kulturou, která je mi v češtině bližší, jezdíme pravidelně do Čechie, která se nám už tím názvem víc vzdaluje, a opery s hudebními produkcemi světových umělců jsou ve Vancouveru výborné. Pražské výstavy nám trochu chybí, ale ve Vancouveru je asi jen špatně hledáme. V Praze víme, kam jít. Moje milovaná Malá Strana pod invazí turistů umlkla, ale Vltava je stejně krásně upovídaná jako kdysi. Můžeme k pochovaným rodičům a vše má, myslím, svůj snesitelný řád. Kultura existence je spokojenost. A ty nejsilnější “kulturní” zážitky, prožívám na svém kanadském jezeře bez pout signálu.

 

Jsi dnes autorem tří knih (viz úvod rozhovoru), členem Umělecké besedy a českého PEN klubu. Píšeš česky pro českého čtenáře. Styl tvého psaní se dá vytušit i z našeho rozhovoru. V každé ze svých knih se vracíš k tématům (ne)svobody, demokracie, k osobní zkušenosti z doby před rokem 1989. Myslíš, že kanadské čtenáře by to nezaujalo?

Píšu jenom o tom, co znám, a to je bezesporu vlastní život. V jednom rozhlasovém rozhovoru byla má knížka, Umírat se má na lačno, povýšena na učebnici českého dějepisu. Tedy moje malá pomoc demokracii.

Druhá kniha, Cesta za svobodou, popisuje problém spojený s globalizací – adaptaci na cizí prostředí. Část je přeložena do angličtiny a moje děti jí pomáhají do světa.
Proč přeložena? Pro mne je angličtina jenom šperk za matným sklem mé neschopnosti se ji pořádně naučit, ale, i kdybych ji uměl dokonale, nepsal bych v ní. Tvrdím totiž, že dělat v cizím jazyce literaturu, bez spolupráce rodilého mluvčího, nejde. Lidé to sice dělají a už to asi nevadí, ale… Vnímání vůně pojmů v geneticky utvářeném mateřském jazyce nelze ničím nahradit. Dobří rodilí korektoři a překladatelé tu duši již vdechnout umí.

Třetí kniha, Miláček osudu, je román čerpající z mých hlavních oborů: dobrodružství, ženy a stavařina. Uvidíme.
Čtvrté dítě bude přenošené o šedesát let a narodí se “šuplíkové” povídky. Nevím ovšem, co na to vir a nakladatel.

 

V knize Cesta za svobodou se v jedné pasáži tvé postavy dostávají v debatě až někam k podstatě existence. Co bys řekl tady sám za sebe?

Smyslem psaní je nabízet pohledy a doufat, že pomohou dotvořit myšlenky jiných. Já nemám to štěstí, abych se uměl spolehnout na držadlo nějaké nabízené víry, ale kompas desatera vítám. Když otáčím globem ve své pracovně a přivírám oči… Co je to? Koule obalená vodou, místy suchá. Povrch prosycen fenoménem život. V pojmech geologického času je to ale jen chvilkový stav bezvýznamné kuličky letící čímsi nepochopitelným. Za okamžik podmínky k životu pominou, ten zanikne a zůstane snad jen stopa v kosmickém prachu.
Ale to přece vůbec nevadí! Je třeba vítat s radostí každý den, využívat všech příležitostí mít z něčeho radost, a nedělat si zbytečné starosti. A to ani s tím, jak to skončí. Mně už to skoro jde.