neděle
19. listopadu 2017
Svátek slaví: Alžběta
Martina Kulhavá, výtvarnice, ředitelka Centra sklářského umění
© Foto: archiv autorky



"Zuška" jako český fenomén (3)

ČR: Prošli jste v mládí „liduškou“ či „zuškou"? A považujete umělecké vzdělávání za samozřejmost? Podle mezzosopranistky Magdaleny Kožené jde o jedinečný systém, který jinde v Evropě nemá obdoby. Založila proto nadační fond s cílem podpořit činnost základních uměleckých škol a zviditelnit ho na veřejnosti, mimo jiné prostřednictvím celostátního happeningu OPEN ZUŠ. Jeho první ročník proběhne 30. května 2017 po celé republice za účasti 355 škol. Redakce časopisu Místní kultura vítá tuto iniciativu a oslovila v této souvislosti zajímavé kulturní osobnosti, aby se zeptala, jak jim "zuška/liduška" zasáhla do života.

Autor článku: 
jal

"Patrně není třeba nikoho přesvědčovat o významu základních uměleckých škol pro české umění. Světově unikátní český projekt - čtyřoborové školy -  jsou součástí systému formálního vzdělávání (spadají pod školský zákon, fungují v prostorách určených pro vzdělávání, mají autorizované osnovy). Řada hvězd českého umění jimi prošla. Patronka projektu Magdalena Kožená je ostatně jednou z nich. Ráda bych připomněla dva jejich další přínosy, na něž se někdy zapomíná. Jsou nezastupitelnou zásobárnou pro amatérská hudební tělesa všech žánrů. Za všechny připomínám dechové orchestry. A také absolventi ZUŠ, byť se aktivně na profesionální či amatérské bázi umění dále nevěnují, patří k divákům divadel, posluchačům koncertů, návštěvníkům výstav atp. Kontakt s uměním je jejich trvalou životní potřebou. Takže „zušky“ vychovávají aktivní publikum. To všechno je pro českou kulturu podstatné.“                         

Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního poradenského střediska pro kulturu

 

ANKETNÍ OTÁZKY

1/ Jak vzpomínáte na své začátky v základní umělecké škole (dříve lidové škole umění)?

2/ Ovlivnila škola Vaše další kroky do profesionálního života?

3/ Jak vnímáte v obecném smyslu existenci systému uměleckého vzdělávání v České republice?

 

Martina Kulhavá, výtvarnice, ředitelka Centra sklářského umění

1/ Já jsem zažívala začátky dva. Jeden na výtvarném oboru a jeden na hudebním oboru v Lidové škole umění v Pardubicích - Polabinách. Nejvíce si vzpomínám na paní učitelku Zahradníkovou z výtvarného oboru. Vím, že jsem se moc těšila a očekávala, že to bude jako ve škole. Bylo to však jinak, velmi přirozené, hráli jsme si a kreslili, třeba se zavřenýma očima. Paní učitelka v nás od začátku podporovala fantazii. Toho si zpětně velmi vážím. Vůbec tolik nezáleželo na tom, zda někdo talent má nebo ne. Ke každému z nás přistupovala individuálně a u mě konkrétně se jí podařilo vrátit mě do světa fantazie, neboť jsem tehdy byla až příliš okouzlena realitou a vše jsem se snažila malovat „jako živé“. Dnes jsem velmi vděčná za tu dobu, kdy jsem opět začala kreslit všechny své představy a ne jen to, co vidím…. Myslím, že z toho čerpám dodnes.

2/ S ohledem na to, že jsem dále studovala umělecké školy (střední i vysokou), tak rozhodně ovlivnilo. Důležité není jen to, že vás to baví a máte talent, ale i přístup pedagoga, který vás buďto může nadchnout nebo odradit. Znova opakuji, že v tom výtvarném světě jsem měla obrovské štěstí na pedagogy (bylo jich více), kteří mě motivovali.

3/ Nemám příliš osobních zkušeností se současným systémem, nicméně si myslím, že umělecké vzdělání by mělo být ve větší míře zastoupeno jako součást povinného základního vzdělání. Jinak fenomén ZUŠ je unikátní a je skvělé, že stále funguje. Často se zdůrazňuje osobnost člověka, co vše ji utváří. Ze svého okolí znám lidi, kteří se začali ve zralém věku věnovat nějaké umělecké disciplíně a aktivně navštěvují výuku na uměleckých školách nebo různé kurzy. Říkají, že je škoda, že jim to rodiče v dětství nedopřáli, protože nijak nevynikali, neměli hudební sluch ani dramatický nebo výtvarný talent. Mě například rodiče nutili na rozdíl od „výtvarky“ chodit „na klavír“. A dnes jsem ráda, že si umím v hudbě vybírat a nekonzumuji vše, co se naskytne. Jsem přesvědčená, že i když člověk vyrůstá v prostředí, které mu nenabízí příliš kulturních požitků, může se naučit jisté citlivosti vnímání „krásna“ v tom nejširším slova smyslu. Zkrátka, to v něm zůstane a potom si v životě bude umět trochu lépe vybrat svůj „styl“.

 

Petr Dohnal, herec, umělecký šéf a ředitel Východočeského divadla Pardubice

1/ Na své začátky v LŠU vzpomínám rád. Jednak jsem tam chodil do hudebního oddělení na zobcovou flétnu a do dramatického oddělení. Pod vedením Miloslava Kučery jsme zde dělali opravdové divadlo. Nebyl to jen dramatický kroužek, ale připravovali jsme představení pro děti i dospělé, věnovali jsme se próze i poezii a úspěšně se účastnili mnoha soutěží. Navíc tam byla opravdu dobrá parta lidí a s některými jsem se pak setkal i v profesionálním divadle.

2/ Každopádně to byl pro mě důležitý start do profesního života. Vlastně až po přechod na DAMU jsem se činnosti v dramaťáku věnoval a zkušenosti, které jsem zde získal, jsem mohl při studiu, ale i v profesním životě využít.

3/ Myslím si, že je nesmírně důležité dávat možnost dětem uplatnit a rozvíjet své talentové předpoklady ve všech oborech. V umění je zvlášť důležité podporovat talentované děti, aby jejich přednosti nepřišly na zmar.   

 

Hana Shánělová, moderátorka Radiožurnálu

1/ Mám na pardubickou ZUŠku ty nejlepší vzpomínky. Nejdříve to byla Cihelna, pak čistírna duší v Polabinách a dodnes mám z našeho divadelního oboru nejlepší přátele. Každý rok jsme trávili první týden prázdnin v Sobotce, objeli jsme všechny divadelní i recitační festivaly. Setkáváme se dnes  i jako rodiče malých dětí, pokaždé jsou to ohromně hlasitá a neskutečně vřelá setkání. Pro Ivu, Svatavu, Noru, Andreu, Michala i Tomáše bych udělala cokoliv. A ne, že téhle mé sentimentální zmínky využijete, bando.

Atmosféra, kterou tam vytvořili Kučerovi, nám pomohla přežít pubertu i dospívání s "hlavou v divadle". A myslím, že si lásku k umění všichni neseme s sebou. Díky! 

P.S.: Zdravím svou spolužačku z fakulty Kláru Litterovou, jsem ráda, že je to zrovna ona, která převzala štafetu v Pardubicích, v "naší" čistírně.

2/ Jako nic jiného. Cítím se na jevišti dobře, v dramaťáku nás všechny naučili čistě a přitom přirozeně mluvit. S touhle výbavou to pak nebyl žádný problém na konkurzu do pardubického rádia Profil, užila jsem si studium DAMU a pak jsem se dostala do Radiožurnálu. 

3/ Jako nepostradatelnou. Chtěla bych, aby si něco podobného prožily i moje dvě malé děti. Nemusí se uměním přímo živit, ale byla bych opravdu moc ráda, kdyby si odnesly lásku k umění, jako já. Obdivuju všechny učitele a učitelky uměleckých oborů, že tu lásku neztrácejí. Jste skvělí a kéž je vás víc. 

 

Jan Smigmator, swingový a jazzový zpěvák

1/ Ač jsem dnes zpěvák a živím se muzikou, velmi intenzivně vzpomínám na hodiny výtvarné výchovy, které u nás v Telči vedl na lidové škole umění pan učitel Václav Ondráček. Byl velmi přísný, neústupný, ale zároveň měl smysl pro humor, smysl pro spravedlnost a co bylo nejdůležitější, byl to vynikající výtvarník, jehož umění jsme všichni nesmírně obdivovali, vzhlíželi k němu. Pro mě osobně byl vždy velkou inspirací a hnacím motorem. Kdykoli vezmu do ruky tuš a pero, nebo malířský štětec, vždycky si na něj s velkou úctou vzpomenu. Když ale vzpomínám na hodiny klavíru, ty ve mně bohužel příliš kladných vzpomínek nezanechaly. Paní učitelka byla sice moc hodná a vždycky jsme si bezvadně popovídali o životě, ale pro hru na klavír mě nadchnout nedokázala. Což se pak se mnou táhlo i na konzervatoři. Pokud jde o hudební vedení a vzory, ty jsem si hledal spíše mezi profesionálními hudebníky a zámořskými swingovými legendami. Nesmírně důležitá byla ale vždy podpora mých rodičů, kteří mi od začátku velmi fandili a speciálně táta mým hudebním aktivitám věnoval spoustu svého času a energie. Patří jim velké díky. 

2/ Tím, že mě paní učitelka klavíru nedokázala nadchnout pro aktivní provozování vážné hudby, mě jednoznačně utvrdila v tom, že moje hudební cesta vede jinudy. I když mě nebavily stupnice a etudy, věděl jsem, že hudbu jako takovou mám rád a hledal jsem si vlastní cestu. Jednoznačně ale musím říct, že hudební vzdělávání má obrovský smysl. Nejde pouze o hudbu jako takovou, jde o společenskou záležitost. Hudba spojuje, otevírá dveře a to nejen na profesionální úrovni. Hudba je univerzální jazyk, který by měl alespoň trochu ovládat každý z nás. Ať už aktivně nebo pasivně. 

3/ Myslím si, že jde o skutečně unikátní záležitost, jejíž pozitivní dopad na společnost možná až tak úplně nedokážeme ocenit a docenit, ale podle mě je naprosto zásadní. Jsem přesvědčen o tom, že umění ve všech svých podobách kultivuje, povznáší a dělá naše životy krásnějšími. 

 

Tomáš Jarkovský, dramaturg Divadla Drak v Hradci Králové

1) V ZUŠ Na Střezině v Hradci Králové jsem strávil podstatnou část svého dětství i dospívání. Do hudebního oboru (klavír) jsem chodil od první třídy až do maturity, asi sedm let jsem chodil také na výtvarku a na střední škole jsem začal chodit do dramaťáku. Když pominu profesi, které se dnes věnuji, tak jsem tam především získal vztah k různým druhům umění a tím i koníčky, které už mi nejspíš vydrží na celý život. Myslím si (nebo aspoň doufám), že jsem se i díky ZUŠ stal citlivým a vnímavým posluchačem, divákem, čtenářem atd. Dokážu se i díky ní těšit z umělecké tvorby, či se jí naopak nechat vyvádět z míry, což mi přináší radost, potěšení a zároveň mě to dál obohacuje a rozvíjí ve snaze být nelhostejným, otevřeným a citlivým člověkem. A jestli je ta snaha náhodou marná, tak v tom už ZUŠ nejede.

2) Vzhledem k tomu, že se dnes věnuji divadlu jako profesi, tak je odpověď jaksi nasnadě. Navíc jsem se dostal na DAMU hned po maturitě, takže moje cesta ze ZUŠ k profesionální dráze byla v tomto směru poměrně přímočará a klikatit se začala až později. V dramaťáku jsem v sobě objevil vášeň pro divadlo, pak jsem ji různě ztrácel a znovuobjevoval už v trochu jiných podobách, ale ten iniciační moment mám v sobě zapsaný. Vedle toho ještě musím říct, že mi profesně - i vzhledem k typu divadla, jemuž se věnuji - bylo vždy velmi nápomocné jak získané hudební vzdělání, tak záliba ve výtvarném umění.

3) V první řadě si myslím, že je to mimořádný výdobytek a je potřeba si ho chránit. Zvlášť nadané či zapálené děti si samozřejmě cestu k umění najdou vždycky, ale nejde jenom o ně. Nejde také v první řadě o dovednosti, které získají, jako spíš o vztah a citlivost k umění. Na druhou stranu to neznamená, že by ten systém nebyl kritizovatelný. Samozřejmě je cenné a unikátní, že garantuje zároveň dostupnost i kvalitu uměleckého vzdělávání pro široký okruh dětí, přesto mi i navzdory osobním pozitivním zkušenostem přijde až příliš formální a orientovaný právě na ty dovednosti. Ostatně jako skoro celé české školství.

 

Martina Vobořilová, diplomovaná sestra pro psychiatrii

1/ Vesele! První představení, které jsem v Jesličkách (ZUŠ Střezina Hradec Králové, dramatický obor) viděla, byl Doktor Munory v režii Pepy Tejkla. Smála jsem se tak, že mě bolelo celé tělo. Byla jsem doslova uchvácena jednotlivými herci a jejich výkony. Texty písniček se mi tak zaryly pod kůži, že si je dodnes neváhám zazpívat třeba v autě cestou do práce. A po představení přišla moje chvíle! Sál se vylidnil a já si konečně mohla stoupnout na ta prkna, co znamenají Svět. Ovšem v případě Divadla Jesličky se tehdy jednalo o beton, jak vtipně a rychle poznamenal pan režisér, když jsem se rozplývala nad svým momentálním bytí.

Drze jsem se přihlásila k talentovým zkouškám. Byla jsem tak nervózní, že jediné co si pamatuji je, jak Pepa Tejkl chtěl, abych předvedla aluminiovou lžičku. Stála jsem jako zařezaná! Jako aluminiová lžička v silné brazilské kávě! 1. září 1993 mě „zuška vcucla“!

2/ Rozhodně. Zpočátku jsem si to plně neuvědomovala. Stejně jako moji vrstevníci jsem si užívala života. Líbilo se mi, že jsme měli možnost procestovat s jednotlivými představeními celou republiku i okolní státy. Viděla jsem obrovské množství různých představení. Také jsem díky Pepovi Tejklovi poznala Sergeje Fedotova. To je člověk, který bravurně dokázal krotit moji živelnost, získal si můj hluboký respekt a vydoloval ze mě věci, o kterých jsem ani netušila, že jsem jich schopná. Měla jsem možnost se setkat se spoustou zajímavých lidí a osobností.

3/ Je toho hodně, co mi umělecké vzdělávání - naprosto bezkonkurenčně – dalo a z čeho nepřetržitě čerpám i ve své profesi zdravotní sestry: sebepoznávání, kultivovanost projevu, zacházení s emocemi, zvládání stresu, nejrůznější druhy komunikace, zdravé sebevědomí, přátelství, smysl pro povinnost, vztah k hodnotám, touhu po zdokonalování a poznání – a také jistotu. A proto zůstávám studentkou – teď už uměleckého vzdělávání pro dospělé (soubor Dospělá embrya pod vedením Jana Dvořáka) – dodnes.

Mohlo by vás také zajímat...

AMSTERDAM - ČR: Dramaturgové jubilejního 30. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárního filmu IDFA, který se koná ve dnech 15. – 26. listopadu, zařadili do programu tři tuzemské tituly. Dokumenty Nic jako dřív a Švéd v žigulíku, do prestižní kategorie Masters byl vybrán kontroverzní snímek o prostějovském neo-nacistovi Svět podle Daliborka.

zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Živé umění
Co se děje
15.11.2017

STŘEDOČESKÝ KRAJ: Rada kraje zrušila záměr na sloučení příspěvkových organizací Rabasovy galerie Rakovník s Muzeem T. G. M. Rakovník, o němž rozhodla na začátku měsíce října ve složení bývalé koalice ANO, STAN, ODS a Nezávislí Středočeši.

Středočeský kraj
Instituce a kulturní zařízení, Legislativa a ekonomika
Co se děje
14.11.2017

PRAHA: V posledních dnech bylo dokončeno dlouhodobé restaurování významné plastiky Rychlost od Jiřího Nováka, která se nachází před základní školou V Rybníčkách v Praze 10. Městská část nyní vyzývá obyvatele, aby posílali tipy na zajímavá umělecká díla, která by si péči také zasloužila.

Hl. m. Praha
Instituce a kulturní zařízení, Památky
Co se děje
14.11.2017

ČESKÁ REPUBLIKA: Česká televize připomene revoluční listopadové události sérií tematických pořadů. Vedle přímého přenosu z předávání Cen paměti národa nabídne premiérový dokument o Karlu Krylovi, příběh podle Arnošta Lustiga i oceňované snímky Kolja a Pouta. Po celý den se bude výročí věnovat také zpravodajská ČT24, jejíž program završí speciál Událostí, komentářů.

Celá ČR, Hl. m. Praha
Knihy, literatura, média, Památky
Co se děje
14.11.2017