úterý
26. září 2017
Svátek slaví: Andrea
Viktor Fischl s manželkou Stellou v kavárně Slavia, Praha 2003
© Karel Cudlín



Viktor Fischl: Sběratel krásných prožitků

HRADEC KRÁLOVÉ: Jaká škoda, že už tu není, napadlo mne při sledování filmu o Janu Masarykovi, který právě běží v českých kinech a po mém soudu příliš volně nakládá s fakty. Jistě by měl co říci. Jako blízký spolupracovník Jana Masaryka v londýnském exilu i po návratu do Prahy zachytil autentické vzpomínky v knize Hovory s Janem Masarykem (Mladá fronta 1991). Český a izraelský básník, spisovatel a diplomat Viktor Fischl (Avigdor Dagan). Narodil se před 105 lety v Hradci Králové a patřil k nejzajímavějším, nejplodnějším a nejpozitivnějším autorům, kteří po listopadu 1989 přijížděli do Čech. S vynucenou odmlkou – čtyřiceti let.  

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Viktor Fischl věřil, že to nejdůležitější a nejhezčí v životě je sbírat vzpomínky. Víc: zážitky. To je něco, co vám nikdo nevezme. V tomto smyslu jsem opravdu bohatá. Měla jsem to štěstí prožít v jeho blízkosti – ať už v Čechách nebo v Izraeli – spoustu výjimečných okamžiků.

Když přijel do Hradce Králové poprvé, v těch zjitřených polistopadových letech, působil na mne jako člověk odjinud. Nejen z jiného kontinentu, ale z docela jiných časů, snad i z jiné planety. Lišil se svou dikcí, bohatou, nádhernou češtinou, kořeněnou půvabně archaickými slovíčky jako třeba arci, svým nezvykle noblesním chováním Evropana, duchaplnými bonmoty i jistou formou diplomatické expanze, s níž dokázal uskutečnit mnohé z toho, co si předsevzal. Čím se však lišil především – byl jeho nakažlivý optimismus. Zaujal i Jana Masaryka, který o něm prohlásil: „Tenhle Žid je jiný. On se usmívá!“

Myslím, že kamkoli Viktor Fischl přijel, byl vnímán především jako spisovatel, občan Izraele a diplomat. Jen do Hradce Králové se pokaždé vracel tak trochu jako chlapec z Čech, okouzlený lyrik. Básník. Nezapomenu, jak živě mu zajiskřilo v očích, když jsem dvě jeho lásky - Čechy a Izrael, Hradec Králové a Jeruzalém - přirovnala k soutoku. Soutok řek Labe a Orlice zdobí Hradec Králové jako šperk. A soutok je také leitmotivem Hracích hodin, jímavého románu, který spisovatel věnoval svému rodnému městu. Do metafory soutoku oblékl i milostnou scénu. Možná nejcudnější a zároveň nejerotičtější popis milování v české (i židovské) literatuře vůbec...

Viktor Fischl ale zdaleka nebyl jen křehkým lyrikem. Na tiskové konferenci v Hradci Králové jsem mu položila otázku, zda židovství není těžký úděl. “Úděl?“ Podivil se a přísně si mě změřil. A pak důrazně, skoro nesmlouvavě odvětil: „Židovství -  to je hrdost!“

O pár měsíců později při návštěvě Izraele jsem pochopila, co měl asi na mysli. Země jako kvetoucí oáza, fungující demokracie uprostřed arabského světa, sabre – snad až příliš sebevědomá generace mladých lidí. Co ti vědí o mentalitě ztrápených a dvěma totalitami pronásledovaných evropských židů v diaspoře? 

Když jsem v devadesátých letech natáčela v Izraeli dokumenty pro český rozhlas, Viktor Fischl a jeho drobná, energická a laskavá žena Stella se stali mými průvodci i hostiteli. Původně jsem měla v úmyslu přinést svědectví o pilotech, kteří se vycvičili v Čechách a v roce 1948 zasáhli do bojů o záchranu Izraele.  Jenže u toho nezůstalo. Na každém kroku jsem potkávala fascinující lidi s neuvěřitelnými příběhy a rozhlasový materiál utěšeně košatěl. Jen mlhavě jsem tušila, co si s ním doma počnu. Pak mne jednoho slunného dne pan Viktor pozval na oběd do jeruzalémské čtvrti. Cinkly sklenky s červeným vínem, sklizeným na Golanských výšinách, a můj hostitel vyslovil záhadný hebrejský přípitek: L´Chaim  Na život. Vír asociací – a najednou jsem věděla, jak  dokument  pojmu. Život v Izraeli má jinou hodnotu, lidé si ho tu opravdu váží, právě proto, že každý den může být tím posledním. Psal se rok 1994. Kdo mohl tehdy tušit, že o pár let později se terorismus stane realitou i u nás v Evropě…  

Viktor Fischl měl jedno veliké přání – toužil, aby jeho texty interpretovali mladí lidé. Na podzim roku 2000 se konečně dočkal. Studenti hradecké ZUŠ Střezina, adepti dramatického umění, v literárních úryvcích postupně představili autora jako básníka, spisovatele, diplomata i člověka před Bohem. Tak uvolněného jako ten večer jsem ho nikdy předtím neviděla. Žertoval, vyprávěl s obvyklým šarmem, neuvěřitelně omládl. Na otázky z publika reagoval okamžitě jako hráč na tenisových kurtech:

 

Po čem se vám v Izraeli nejvíce stýskalo?!

Po psacím stroji.

 

Co vám zůstalo z vašeho diplomatického působení?

Teď už jen ošuntělý cylindr. Stella prodala můj frak nějakému kouzelníkovi.

 

Navštívil jste jako diplomat spoustu zemí, vystačil jste si s angličtinou?

Já umím z ostatních jazyků asi 20 slov.

 

To stačí?

Když umíte blafovat, tak ano!

 

Vložil jste někdy do Zdi nářků své přání?

Vložil, ale neřeknu vám, co v něm bylo! Já se těžko rozbrečím, ale tehdy jsem měl na kahánku. Ta zeď je částí chrámu, ke kterému se Židé po celém světě modlí 2000 let. To byl zážitek tak mocný, že jsem tam chvíli stál a dotýkal se kamene. Něco jsem napsal jako všichni ostatní, ale přiznám se, že jsem to napsal česky. 

 

Mezi hradeckými místy, na která často vzpomínáte, uvádíte i korzo. Jak vypadalo?

Jedním slovem blbě, ale bylo to krásný. Lidé chodili na Velkém náměstí kolem dokola, a my mladí rozehrávali hru očí. Občas někdo přešel do protisměru.

 

A co Viktor Fischl a ženy?

Já se nenechám vyprovokovat a už vůbec ne k sebevraždě!

 

Vy jste jako diplomat v takovém případě nepoužil obvyklé ´no comment´?

Ne. Většinou jsem řekl: A co je další otázka?

 

Máte rád, když vám manželka napovídá?

Já to miluju, a kdybych to nemiloval, tak bych si to netroufl říct.

 

Odkud čerpáte svůj pověstný optimismus?

To je stálý stav mé mysli, ta víra a naděje, že zase bude dobře. Nejsem sám. Ben Gurion říkával: „Kdo v Izraeli nevěří na zázraky, není realista!“ Zní to podivně, ale ono se to vždycky obrátí. V Izraeli je víc zázraků než jinde, protože je tam těžší život než jinde.

 

Co byste poradil mladým lidem v Čechách. Proč se chovat eticky, když se to nevyplácí?

Být trpělivý. Trpělivost to je první slovo, které se člověk naučí v hebrejštině. Ono to jednou přijde. Uvidíte. Slušnost se nakonec vždycky vyplatí.


Během let jsem si s Viktorem Fischlem vyměnila desítky dopisů. On i paní Stella se upřímně zajímali o můj rodinný i profesionální život. Nikdy se nezapomněli zeptat, jak se daří dětem, a co mne trápí. V polovině devadesátých let se v Českém rozhlase v Hradci Králové rozhořel konflikt o podobu vysílání. Tehdejší vedení ve snaze konkurovat komerčním médiím prosazovalo povrchní styl programu. Viktor Fischl mi z Jeruzaléma dodával naději i cennou energii: „A teď k Vašim starostem rozhlasovým. Nevím toho mnoho o organizaci rozhlasu ani tady, ani jinde ve světě. Ona to je všecko nejen věc politiky, nýbrž především peněz. Když na to máte, můžete mít dost stanic, vln a produkčních skupin, abyste uspokojila všechny, od blbečků až po posluchače geniální. Největší výběr mají, myslím, Angličané, a kdybych byl rozhlasový potentát, snažil bych se asi v rámci možností co nejvíc přiblížit vzoru BBC. Je jisté, že i program pro blbečky je nutný. Jen se mu nesmí věnovat příliš mnoho času. Všechno je vůbec otázka vyváženosti. Programový příděl pro primitivy nesmí být příliš na úkor lidí s vysokým IQ a vzdělanců vůbec. A děje-li se to, je třeba proti tomu bojovat. Jsem jist, že tenhle boj se svádí na celém světě. Nakonec se dobrý program prosadí, i když to někdy chce dost času. Hlavní je neresignovat a chodit do práce tak trochu jako na bojiště.
Tohle je vlastně jediná rada, kterou Vám mohu dát. Zpívejte si ráno v koupelně – málem jsem řekl při holení, protože to je, kdy já si zpívám – Ktož jsú boží bojovníci. Taky leccos z Voskovce a Wericha pomáhá. Tak veď sa ony stratia!“ Váš Viktor

Viktoru Fischlovi, sběrateli krásných okamžiků, vděčím za mnohé neopakovatelné prožitky. K těm nejcennějším patří také přátelství s jeho bratrem Pavlem, psychoterapeutem, dramatikem, hercem i režisérem, skvělým člověkem, s nímž mne seznámil při jedné z hradeckých návštěv. O rok později jsem si umínila, že oba společně pozvu do Hradce Králové a představím je veřejnosti. Podařilo se. Přijeli na jaře roku 1997, oslavili tu svá jubilea – Viktor pětaosmdesáté a Pavel pětasedmdesáté narozeniny – a při té příležitosti odhalili na rodném domě v Čelakovského ulici v Hradci Králové pamětní desku. Z besedy v Podkroví Klicperova divadla vznikl tehdy ojedinělý záznam rozhovoru, který mi nikdy nevymizí z paměti. Snad jej mohu uvést větou, kterou mi adresoval Pavel Fischl v novoročním přání pro letošní rok: „Díky, že nezapomínáte na mého bratra. Já ho postrádám. Byli jsme nejen bratři, ale i blízcí přátelé.“ Paťa

 

„Povídání v Podkroví“ s Viktorem a Pavlem Fischlovými (Klicperovo divadlo v Hradci Králové, 22. 5. 1997)

Izrael, kde oba žijete, je země jedinečná, také proto, že se tu ještě stále mluví jazykem, kterým je napsána bible. Viktore, vybavuji si zážitek z jedné návštěvy u vás v Jeruzalémě, léčil jste se ze zápalu plic, a když jste zakašlal, komentoval jste svůj stav slovy: „Připadám si, jako by se tam uvnitř – ve mně – hádali dva lidé hebrejsky.“ V češtině by to tak dobře nešlo?

Viktor: V hebrejštině je všecko intenzivnější, tedy i hádky.

Když jste koncem čtyřicátých let odcházeli do Izraele, byli jste zřejmě jazykově dobře vybaveni. Vyrůstali jste přece v sionistické rodině a chodili do synagogy, kde se mluvilo pouze hebrejsky…

Viktor: My jsme sice tu a tam chodili do synagogy, ale nerozuměli jsme ničemu, dokonce ani naši rodiče, kteří se modlili z hebrejských knih, neměli ponětí, co vlastně čtou. My jsme skutečně uměli snad jen pět slov, a když jsme přišli do Izraele, museli jsme začínat od začátku. Můj bratr to měl trochu lehčí než já, protože nějakou dobu žil v kibucu, kde od rána do večera slyšel hebrejštinu, což mu pomáhalo v rychlém osvojení jazyka. Kdežto my jsme se ženou mluvili dál česky a hebrejštině jsme se museli učit trochu násilně v jazykových kursech.

 

Oba máte dar vyprávět příběhy. Viktor píše knihy a vy, Pavle, jste především autorem divadelních her – je jich už pěkná řádka. V jakém jazyce píšete?

Viktor: Já píšu jenom česky – to je jediný jazyk, který skutečně ovládám. Dorozumím se sice v několika dalších, ale vyjádřit to, co chci, co cítím, co si myslím, mohu jenom v jazyce, ve kterém jsem vyrostl a v němž mám hluboké kořeny – a to je čeština.

Pavel: Já už jsem češtinu zapomněl a moje manželka je Belgičanka, a protože já neumím francouzsky a ona zase neumí česky, tak spolu mluvíme především hebrejsky a trochu anglicky. A těmito jazyky také píšu, česky už si netroufám.

Viktor: A teď si představte, že jsme spolu napsali dvě knížky!

Pavel: Několika jazyky…

Viktor: Co to bylo za fušku! (směje se) Přičemž Paťa ještě ke všemu bydlí v Tel Avivu a já v Jeruzalémě. Tak si umíte představit, jak technicky obtížná to byla záležitost.

 

Když se pokusím hledat styčné body mezi profesemi diplomata, spisovatele a psychoterapeuta, řekla bych, že lidé, kteří si je zvolí za své životní poslání, musí mít především schopnost empatie – schopnost porozumět druhým. Viktore, obešel byste se jako diplomat a spisovatel bez empatie?

Viktor: V roce 1994 jsem tady v Hradci Králové dostal čestný doktorát pedagogické fakulty. Protože jsem musel pronést řeč, hledal jsem nějaké zdůvodnění, proč vlastně dostávám tuto poctu já, který pedagog rozhodně nejsem. A uvědomil jsem si, že mezi pedagogickým, diplomatickým a spisovatelským povoláním je něco společného, právě to, čemu říkáte empatie a čemu já říkám: umět se vžít do jiných lidí. Diplomat nemůže dělat diplomacii, pokud se neumí vžít do člověka, který sedí na druhé straně stolu a kterého se snaží přesvědčit, že stanovisko jeho vlády, kterou zastupuje, je spravedlivé a oprávněné. Učitel se rovněž musí umět vžít do duše žáka a spisovatel by se vůbec neuživil, kdyby se nedovedl vcítit do svých postav.

Pavel: Myslím, že v tomto smyslu je psychoterapie velice podobná. Také psychoterapeut se musí umět vcítit do duše anebo do života člověka, kterému chce pomoci. Ale řekl bych, že cíle diplomacie a psychoterapie jsou přece jen různé. Vždycky říkám svým klientům: „Lidičky, já vám nemůžu pomoci, já vám přinejlepším můžu pomoci, abyste si sami pomohli.“ Nemyslím, že to je cílem diplomacie…

Viktor: No - ne přesně… (smích)

 

Snad byste se mohli krátce zmínit alespoň o dvou mužích, kterým empatie rozhodně nechyběla: Jan Masaryk a Pavel Eisner.

Viktor: Jan Masaryk se uměl vcítit snad do každého. Nikdy jsem ho sice nepokládal za velikého státníka, ale jako diplomat měl neobyčejný dar vciťování a vmýšlení se do druhého člověka. Nebylo mnoho takových diplomatů, rozhodně ne českých, kteří pro svou zemi dokázali získat tolik lidí jako právě Jan Masaryk.

Pavel: Když jsem se po válce vrátil, kdosi mi řekl, že se Pavel Eisner velmi zajímá o mé zážitky z Terezína a z koncentračních táborů. Tehdy jsem o něm mnoho nevěděl, snad jen, že je divadelní kritik a vynikající překladatel Franze Kafky. Bylo to podivuhodné setkání. Od prvního okamžiku jsem tušil, že mluvím s výjimečnou osobností, která dokáže citlivě naslouchat. Strávil jsem s ním několik hodin a on se mě nakonec zeptal: „Co teď budete dělat?“ Řekl jsem, že jsem v terezínském ghettu začal hrát divadlo a že v tom chci pokračovat. A on najednou posmutněl: „Musíte?“ – „No, já nemusím, já chci!“ A on se zaradoval. „Tak to je dobrý, to je v pořádku.“ – Na to jsem nikdy nezapomněl. Já přece nemusím dělat něco, v čem nejsem šťastný. A to byl také důvod, proč jsem mnohem později – až po své čtyřicítce – odešel do New Yorku studovat psychoterapii.

 

A jak to tedy bylo po roce 1948? Odešli jste z Československa do Izraele proto, že jste museli, nebo chtěli?

Viktor: Podívejte se, když nechcete, tak taky chcete. Já jsem věděl, že v komunistickém režimu se nedá žít, dá se existovat, snad živořit, ale žít ne.

 

Pavle, krátce před odchodem jste působil jako scénárista na Barrandově…

Pavel: Na Barrandově tehdy pracovalo asi čtyřicet nebo padesát scénáristů – já jsem byl ve skupině režiséra Otakara Vávry. K našim povinnostem patřilo mimo jiné i hlasování o filmech, které měly být promítány v biografech. Jednou nám pustili Hamleta v hlavní roli s Laurencem Olivierem. Ještě před tím jsme ovšem museli vyslechnout pravidelnou přednášku „kovaného“ komunisty. Mluvil o tom, jak je Hamletův příběh pro dělnickou třídu zbytečný a dekadentní. Pak se hlasovalo, kdo je pro, aby se film na veřejnosti hrál, a kdo je proti. Vlastně se vždycky nejdříve zeptali, kdo je proti. Okamžitě se zvedaly všechny ruce a já byl jako obvykle jeden z posledních. Nakonec jsem přece jen ruku zvedl, a tehdy jsem si řekl: „To je důvod, proč musím odejít – protože lžu!

 

Viktore, všechny vaše knihy mají něco společného, je v nich přítomna naděje. A mě dnes napadla otázka, kterou jsem vám ještě nikdy nepoložila. Doufal jste, že komunismus v Čechách padne, a že se toho dožijete?

Viktor: To jsou dvě otázky: první, jestli jsem doufal, že v Čechách komunismus padne – odpověď je ano. Druhá, zda se toho dožiju – na to jsem nikdy nevěřil. V našich životech se dějí věci, o kterých jsme se neodvažovali snít. Toto je jedna z nich. Já myslím, že mluvím za tisíce lidí, kteří stejně jako já nevěřili, že se toho dožijí, i když mnozí z nás ve skrytu duše doufali, že to jednou přece jen přijít musí. Anebo jiný příklad: To už jsem žil dlouho v Izraeli a nedoufal jsem, že někdy na vlastní oči uvidím egyptské pyramidy. Jednoho dne přišel do Izraele Sadat a já jsem jel do Egypta. Život naštěstí není matematická rovnice, kterou si můžete vypočítat beze zbytku. Vždycky jsou ještě možnosti, vždycky zbývá naděje. Proto jsem tak nevyléčitelný optimista.

         

Pavle, vy jste rok 1968 prožíval v New Yorku, kam jste odešel studovat psychoterapii. Podlehl jste na okamžik naději, že by v Československu mohlo dojít k převratným politickým změnám?

Pavel: Naději ano, je těžké žít bez naděje, ale vzpomínám si, že i v období tzv. Pražského jara jsem se nemohl zbavit obav, že to bude ještě dlouho trvat a že Rusové nakonec politické uvolnění nedovolí. Můj pocit byl bohužel správný, a když se to pak přece jen podařilo, byl jsem velice šťastný.

Viktor: V roce 1968 jsem byl v Jeruzalémě a jednoho dnes se u nás objevilo půl tuctu Čechoslováků, mezi nimi i Petr Pithart, A. J. Liehm a šachista Pachman. Všichni byli z vývoje událostí doma nadšeni. Na rozloučenou jsem Pachmanovi daroval knížku a dovnitř jsem místo věnování napsal: „Přeju vám, aby koncovka dopadla tak dobře jako gambit!“ A měl jsem pravdu, Tušil jsem, že to tehdy v Československu ještě nebylo zralé.

 

Připomněl jste město, ve kterém žijete – Jeruzalém. Nedávno vyšla vaše knížka Loučení s Jeruzalémem. To je zvláštní a milé současně, že ať píšete o čemkoli – v tomto případě o Jeruzalému – stále jste považován za českého spisovatele.

Viktor: To je dáno dvěma věcmi: zaprvé tím, že všechno píšu česky - a jinak psát ani neumím, za druhé, i když mám hluboké kořeny izraelské, mám také české kořeny. Tady jsem vyrostl, tady jsem do sebe vsál určitou kulturu, tady jsem měl největší učitele. Bez T. G. Masaryka bych asi těžko byl tím, čím jsem dnes. To všechno se nějak odráží ve všem, co napíšu.

 

Od roku 1989 se při každé příležitosti vracíte do Čech. Co jste našli ze starého Hradce Králové, z města svého dětství?

Pavel: Tak já doufám, že můj bratr vám odpoví… (smích)

Viktor: Tohle já mám už pětasedmdesát let! Přiznám se, že pro mne je těžké nalézt můj Hradec. Když jsem v roce 1934 odcházel do Prahy, měl sotva 16 000 obyvatel, dnes jich má 100 000, což je podstatný rozdíl. Můj Hradec to jsou Jiráskovy sady, starý most – nový tehdy ještě nebyl – Masarykovo náměstí a Ulrichovo náměstí, cesta Kopečkem na Velké náměstí a Malým náměstím dolů k synagoze. Všechno ostatní, co je za těmito hranicemi, je nové a mně trochu cizí. Paneláky – moře paneláků. Ještě štěstí, že je starý Hradec na kopečku a nehrozí nebezpečí, že se v něm utopí. Ale přece jen je to příliš málo. Byl bych nejradši, kdyby celé město bylo prorostlé starým Hradcem.

Pavel: Souhlasím s mým bratrem – já mu říkám Vika, přestože je Viktor – a on mně říká Paťa, přestože jsem Pavel. Pro mě ale zůstává tou nejdůležitější částí města Čelakovského třída a Masarykovo náměstí. Na Čelakovského třídě stojí dům, kde jsme bydleli, a taky se tu za mého dětství pořádaly koloběžkové závody od hotelu Paříž až po Masarykovo náměstí.        

Viktor: Aha. (významně)

Pavel: A já jsem jednou vyhrál. Na to nikdy nezapomenu. Tatínek za mnou běžel a povzbuzoval mě: „Přidej! Přidej!“ Tak jsem tam dnes vzal svého syna…

Viktor: Doufám, že to v něm zanechalo hluboký dojem! (smích)

Pavel: Jsem o tom přesvědčen! (smích)

 

Všechny ty vzpomínky i jemné špičkování jen potvrzují, že jste dodnes v srdci Hradečáky…

Viktor: Já mám Hradec Králové opravdu moc rád, taky už jsem o něm napsal čtyři romány, ačkoliv mám v hlavě mnoho jiných věcí, které s Hradcem vlastně nemají nic společného. Ale jsou chvíle, kdy je to tak silné, že nechám všeho ostatního a píšu o tomto městě.

 

Naposledy v knize Maturitní tablo. Zachycuje skutečné příběhy vašich spolužáků z gymnázia. Dvaatřicet osudů, do nichž zasáhly – a často tragicky – politické události poválečného Československa. Zůstaňme ale u vás. Pavel prožil za války „typický“ židovský příběh. Co se stane s názorem na vyhlazení šesti milionů Židů, až odejdou pamětníci – lidé jako vy?

Viktor: Věřím, že jde o zážitek historicky tak důležitý, že bude žít dál. Možná ne tak silně jako dnes, ale určitě ho nelze jen tak vymazat, jak se o to pokoušejí někteří profesoři a historici, kteří se dnes snaží dokázat, že v Německu, ve Francii a jinde holocaust vlastně neexistoval, že nikdy nebyly plynové komory, že těch šest milionů Židů nezahynulo. Příliš chabé tvrzení proti vědomí nesmírně zkušenosti, k níž právě za našich dnů došlo.

 

Existuje kniha, která dokázala fakticky a umělecky postihnout tuto hrůzu?

Pavel: Nevím, to je téma, o kterém bych mohl mluvit celé hodiny a ještě bych měl pocit, že jsem neřekl všechno, co si o tom myslím. Vypovědět všechno o holocaustu není možné. Ale dotknout se – to snad možné je. Myslím, že Viktorovi Dvorní šašci se dotýkají…, a jsou i jiné knihy anebo filmy, kterým se něco takového podařilo, a už to je ohromné! Ale postihnout to peklo…!?

Viktor: Především nevěřím, že o tom může psát někdo, kdo tam byl, protože vypsat aspoň částečně, co se stalo, může jen ten kdo má odstup od té hrůzy, a ne ten, kdo ji prožil na vlastní kůži a kdo by plakal při každé myšlence. Také proto se dají knihy těch, kteří to prožili a jsou literárně dobré, spočítat na prstech jedné ruky. To je třeba svědectví Prima Leviho, to je jediná kniha Elieho Wiesela Noc – malá knížka, která člověka okamžitě chytí, nebo Země bez Boha – vůbec první kniha Oty Krause. Nic z toho, co napsal později, se jí už nevyrovnalo. - Já jsem prožil válku v Londýně. Nebylo to sice bez nebezpečí, když na město dopadaly letecké bomby, ale samozřejmě nedá se to vůbec srovnat s tím, co prožil bratr, který prošel několika koncentračními tábory. Mám ovšem dost fantazie, abych si tu hrůzu dovedl představit. Dvorní šašky jsem psal tak, že jsm si všechno promyslel sám, fakta jsem znal z vyprávění svého bratra. Podobně  vznikly i knížky, které jsme společně napsali později: Hodinář z uličky Zvěrokruhu a Trojpovídka o dluzích. Jsou to příběhy lidí, kteří se vrátili z koncentráku, chtějí splatit své dluhy a nemají komu, protože všichni zahynuli. Bez Pati, bez jeho osobností zkušenosti, bych něco takového napsat nemohl.

 

Když čtu vaše knihy a knihy dalších autorů – třeba Ladislava Grosmana, kteří neprošli peklem lágrů, mám dojem, jako byste psali z pocitu dluhu či z povinnosti.

Viktor: Jistě. Myslím, že neexistuje židovský autor, který by nepocítil povinnost psát o holocaustu. Jsou také mnozí nežidovští autoři, kteří se tou látkou zabývají, ale pro židovského spisovatele je to přímo samozřejmost, které se nelze vyhnout.

 

Jedním z důvodů, proč jste, Pavle, odešel z Čech, bylo i to, že jste už nechtěl prožít nic podobného jako v Osvětimi. Jaký je dnes váš názor na to, kde by měl Žid žít? Existuje mimo Izrael rovnocenná možnost života v diaspoře?

Pavel: Žil jsem sedm let v Americe a předtím v Československu, nejvíc doma se však cítím v Izraeli. Netvrdím, že je to jediná možná volba, myslím, že si každý zvolí to, co je pro něho správné. Ale pro mne je Izrael tou nejlepší možností.

Viktor: To, že jsem se narodil v Hradci Králové, je příjemná náhoda. Náš tatínek pocházel ze Slovenska a v dobách Rakousko-Uherska, kdy Slovensko ještě patřilo k Maďarsku, chodil do maďarských škol. V Hradci Králové byla továrna na harmonia Pahor a ta hledala maďarského korespondenta. Tatínek se přihlásil, oni ho přijali, dostal dobré místo a přivezl si svou nevěstu, naši pozdější maminku. A tak se stalo, že jsme se narodili v Hradci Králové. - Izrael je jediná země, kde Žid není náhodou. V každé jiné zemi je to náhoda, že se tam ocitl a zabydlel. To neznamená, že nemůže mít velice pozitivní poměr a vztah k té zemi, ale je to vztah náhodný, kdežto v Izraeli ne. Když se procházím v blízkosti Starého města, tak vím, že tady někde pode mnou je ulice, po níž chodil král David a jeho současníci a Šalamoun a jeho současníci, a je mi to blízké. Píseň písní je součástí mého vnitřního já, a právě tak Job nebo Žalmy, které jsem teď také přeložil. Myslím, že Žid, který chce žít plným životem a cítit se doma, může žít jenom v Izraeli.

         

Spisovatel Ivan Kraus tvrdí: „Píšu, a proto nemusím chodit k psychiatrovi.“ Pavle, je možné říci totéž o Viktorovi? Obejde se bez vaší odborné pomoci?

Viktor: No zaplaťpánbůh! (smích)

Pavel: Každý psychoterapeut vám řekne, že tvůrčí práce – a je jedno, jde-li o spisovatele, herce, režiséra nebo malíře – pomáhá člověku řešit spoustu jeho problémů. Tvůrčí člověk dovede pojmenovat pocity, které v něm vřou. A já nepochybuji o tom, že ve srovnání s ostatními lidmi je mezi umělci mnohem menší procento těch, kteří potřebují naši pomoc.

Viktor: Zkrátka je mezi námi daleko méně bláznů! (smích)

 

Vizitky

Viktor Fischl (30. 6. 1912, Hradec Králové – 28. 5. 2006, Jeruzalém)

Český a izraelský básník, spisovatel a diplomat. Autor několika básnických sbírek (Kniha Nocí, Hebrejské melodie, Anglické sonety…) a románů (Píseň o lítosti, Kuropění, Dvorní Šašci, Hrací hodiny, Maturitní tablo aj.), z hebrejštiny přeložil knihy Starého zákona. Byl dlouholetým spolupracovníkem Jana Masaryka v Londýně a po návratu z exilu na Ministerstvu zahraničních věcí v Praze. Po únoru 1948 a po Masarykově smrti se vystěhoval do Izraele, kde přijal hebrejské jméno Avigdor Dagan. Vstoupil do izraelských diplomatických služeb a působil mimo jiné jako velvyslanec v Polsku, Jugoslávii, Norsku a v Rakousku.
 

Pavel Fischl (23. února 1922, Hradec Králové – 28. 3. 2008, Tel Aviv)

Na rozdíl od svého bratra nestačil odejít do emigrace a prošel několika nacistickými tábory. Přežil jen zázrakem. V Terezíně se sblížil s mladými umělci, především s Ortenovým přítelem Gustavem Schorschem, nadaným divadelním režisérem. Právě v ghettu, kde hrál v několika inscenacích, začalo jeho celoživotní uhranutí divadlem. Po osvobození hrál v Déčku E. F. Buriana, později pracoval na Barrandově jako scenárista. V roce 1949 ilegálně emigroval do Izraele, kde později pracoval jako klinický psychoterapeut. Je autorem řady básní, scénářů a dramatických děl. Pod svým hebrejským jménem Gabriel Dagan napsal divadelní hry Jediná země (1948, premiéra v Burianově Déčku), Sambation (1958), Akvárium (1965), Setkání (1990) a Vražda jako poznaná nutnost (1991), seriál pro izraelskou televizi Rodiče a děti (1978) aj., s bratrem spolupracoval na románu Hodinář z uličky zvěrokruhu (1992) a Trojpovídka o dluzích (2002).

Mohlo by vás také zajímat...

PRAHA: Klára Vytisková s podzimem přichází s další novinkou. 22. září pouští do světa nový singl 2in1. Ačkoli si Klára své soukromí chrání, do hudby se osobní život nebojí přenášet. V květnu se stala po druhé maminkou, a tak spolu s dcerkou Olivií přišla na svět i nová píseň s výstižným názvem 2in1, která reflektuje věčné mystérium vztahu matky a dítěte, které v sobě nosí.

Celá ČR
Knihy, literatura, média, Živé umění
Co se děje
25.09.2017

ČR-PRAHA: Adam Plachetka, Eva Pilarová, Dasha, Štefan Margita, Jan Smigmator, ale i Leoš Mareš. Čtyřiapadesátý ročník festivalu České televize Zlatá Praha odstartuje ve velkém stylu. Na zahajovací večer, jenž se bude konat 27. září na Nové scéně a který bude živě vysílat ČT art od 20:20 h, si operní pěvec Adam Plachetka přizval hvězdné hosty.

Celá ČR, Hl. m. Praha
Knihy, literatura, média, Soutěže a festivaly
Co se děje
25.09.2017

ČR, SR- HRADEC KRÁLOVÉ: Obecně prospěšná společnost Elpida již popáté pořádá mezigenerační festival OLD’S COOL, který prezentuje stáří nevšední „cool“ formou. Do čtyř českých měst (a také do Bratislavy) přinese v průběhu září a října koncerty, debaty, výstavy a mnoho dalšího. V programu Old´s Cool je hlavní myšlenka, že stáří může být cool, tedy „old'scool”. Současně je festival OLD’S COOL velkolepou oslavou Mezinárodního dne seniorů (1. 10.). Letos se v rámci pátého ročníku tento jediný český mezigenerační festival představí také v Hradci Králové.

Hl. m. Praha, Jihomoravský kraj, Královéhradecký kraj, Olomoucký kraj, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Senioři, Soutěže a festivaly
Co se děje
25.09.2017

SUDSLAVA: Spolek Genius loci Sudslava z.s. vydal během letních prázdnin novou v pořadí už třetí publikaci s deseti pověstmi vážícími se k areálu chráněné kulturní památky bývalé barokní fary v obci Sudslava. Sudslavské pověsti sepsal Tomáš Zaplatílek, malebné ilustrace k nim vytvořil známý regionální malíř Vladimír Plocek, který žil v mládí v Sudslavě a jehož otec byl tamním řídícím učitelem. Grafickou úpravu provedla Radka Dostálová.

Pardubický kraj
Knihy, literatura, média, Památky
Co se děje
25.09.2017