čtvrtek
14. listopadu 2019
Svátek slaví: Sáva
Listopadové dny roku 1989 v Hradci Králové - na improvizované tribuně Václav Havel, jeho žena Olga a Věra Čáslavská
© Josef Krejsa



Třicet let v demokracii očima pamětníků a studentů SŠ Sion High School

HRADEC KRÁLOVÉ: Sametová revoluce představuje poslední skutečně přelomovou změnu politických poměrů, kterou prošla nejenom česká, ale také slovenská společnost. Jak dnes s odstupem třiceti let vnímají listopadové události roku 1989 a jak posuzují jejich důsledky přímí účastníci? Na to se vybraných pamětníků z Královéhradecka zeptali studenti hradecké střední školy - příslušníci generace narozené už v demokracii. Přečtěte si víc v následujícím textu.

Autor článku: 
PhDr. Roman Pazderský, Ph.D. a kolektiv vybraných žáků

V souvislosti s blížícím se výročím listopadových událostí roku 1989 navázala v březnu 2019 královéhradecká Střední škola Sion High School spolupráci s redakcí Místní kultury  a prostřednictvím historika a učitele dějepisu, PhDr. Romana Pazderského, Ph.D., vytvořila studentský projekt s názvem „Třicet let v demokracii“. Projektu se zúčastnilo celkem pět žáků ze současného čtvrtého (v době konání projektu třetího) ročníku gymnázia a pedagogického lycea, mezi nimi i loňská vicevítězka krajského kola soutěže SOČ v oboru dějepis, Dominika Vrablicová. Skupina žáků, tvořená dále Patrikem Hejkrlíkem, Janem Pelcem, Ivou Prášilovou a Nikolou Thýnovou vypracovala ve spolupráci s Romanem Pazderským deset otázek, které prostřednictvím osobního rozhovoru či elektronického dotazníku položila pamětníkům sametové revoluce.

Mezi nimi se nacházely jak významné osobnosti Královéhradecka, konkrétně bývalý biskup Královéhradecké diecéze, dnes kardinál, pražský arcibiskup a primas český Dominik Duka, dále bývalý disident, porevoluční zastupitel města Hradce Králové a občanský aktivista Miroslav Petr, historik, novinář a diplomat PhDr. Aleš Valenta, Ph.D. a bývalý dlouholetý ředitel Klicperova divadla Mgr. Ladislav Zeman, tak i někteří další aktéři a pamětníci daných událostí z blízkého prostředí žáků.

Vyhodnocení dotazníků byly ve škole, kromě jiného, věnovány především jarní projektové dny. Z původního plánu, publikovat v Místní kultuře pouze přepisy interview s významnými osobnostmi, se nakonec stala výzva pro sepsání úvahové studie, která se pokouší zbilancovat provedený výzkum a zauvažovat nad daným tématem z perspektivy zástupců současné mladé generace. Text této studie, nazvané prostě „Třicet let v demokracii“, je výsledkem společné práce výše uvedených žáků s jejich učitelem dějepisu a zároveň historikem, Romanem Pazderským, který se svými podněty a připomínkami moderoval studentské debaty a nakonec provedl finální redakci celého textu. Druhou část publikovaného příspěvku pak tvoří přepis vlastního interview se čtyřmi nejvýznamnějšími respondenty.

 

1. Třicet let v demokracii (úvahová studie)

Listopadové události, které proběhly v Československu roku 1989 a od nichž v tyto dny uplyne již celých třicet let, pokládají historikové za součást tzv. žitých dějin. Je tomu tak nejen proto, že pamětníci tohoto historického mezníku doposud žijí, ale zejména proto, že mnozí z nich tvoří dodnes politicky, kulturně a ekonomicky aktivní občany, kteří stále podstatným způsobem spoluurčují náš současný život (stačí např. připomenout, že i nynější prezident Miloš Zeman patřil k těm, kteří v listopadu 1989 mluvili na Letné a jako důležitý politik devadesátých let představuje dodnes jeden z personálních symbolů české porevoluční transformace). Přestože jsme tedy ne všichni měli možnost osobně prožít tzv. „sametovou revoluci“, skutečně všichni prožíváme v současnosti alespoň její důsledky, a to jak chtěné, tak nechtěné, přímé i nepřímé.

Na počátku každé historické úvahy bývá zvykem uvést důvody, proč je třeba si dané téma i po dlouhých desetiletích znovu veřejně připomínat. Především je nutno si uvědomit, že sametová revoluce představuje dodnes stále poslední skutečně přelomovou změnu politických poměrů, kterou prošla nejenom česká, ale také slovenská společnost. Historický pohled do minulého století nás učí, že možnost prožít třicet let v prostředí relativní politické stability a demokratického systému je v porovnání s mnohem kratšími intervaly bouřlivého dvacátého století nezvyklým luxusem, kterého bychom si měli vážit. Bez ohledu na častou znechucenost velké části dnešní české veřejnosti politikou je proto třeba stále připomínat, že i přes všechny problémy a skandály žijeme za poslední století v nejklidnějším, ekonomicky nejbohatším a občansky nejbezpečnějším období naší moderní historie. V tomto ohledu se atmosféra naší doby nejvíce podobá  nikoli jen Masarykově první republice, kterou si v tomto ohledu často idealizujeme, ale spíše obdobně poklidné atmosféře v pozdním Předlitavsku krátce před vypuknutím první světové války.

Nelze se pochopitelně domnívat, že v uplynulých třiceti letech se česká společnost nijak podstatněji nevyvíjela a neproměňovala. Z tohoto omylu by nás lehce usvědčil i jen letmý pohled např. do českých novin z devadesátých let, který by připomněl všechny obrovské posuny, jimiž jsme od této doby prošli. I přes více méně dílčí politické, sociální a hospodářské změny, které jsou v demokratickém prostředí díky svobodným volbám běžné, však česká společnost skutečně od sametové revoluce nezažila žádnou podstatnější změnu, než byla ta v roce 1989 (uvědomme si přitom, že jsou pryč doby, kdy se u nás na dlouhých čtyřicet let komunistické diktatury pohlíželo z pozice nesrovnatelně kratší „mladé porevoluční demokracie“, neboť od celkové délky trvání komunistického experimentu dělí v tuto chvíli naši postkomunistickou éru už jen relativně krátkých deset let). Hodnocení tohoto faktu může být přitom různé. Jedni se obávají, že příliš dlouhé období klidu je příznivým jevem jen zdánlivě a ve skutečnosti připravuje půdu pro naopak neobvykle prudkou erupci naakumulované energie podobně, jako tomu bylo např. roku 1914. Druzí mají naopak za to, že se česká postkomunistická společnost ocitla po boku západních demokracií na pomyslném „konci dějin“ (jak tvrdil např. F. Fukuyama), v němž staleté politické experimenty nakonec vyústily v trvalý liberálně demokratický systém regulovaného kapitalismu, tradiční soutěž politických idejí se pozvolna rozplývá v těkavém populismu a bojovné revoluce jsou nahrazovány nenápadnými informačními a propagandistickými válkami.

Jaké z těchto prognóz se nakonec ukáží jako pravdivé si netroufáme odhadnout. Jisté však je, že postkomunistické období naší historie je v tomto směru stále neuzavřenou epochou, což nám pochopitelně velmi ztěžuje její interpretaci. Jak známo, provést objektivní hodnocení můžeme jen u těch historických jevů, o nichž už víme, jak skončily, protože u každé éry je to teprve její konec, který jí vtiskuje určitý smysl. Hodnotit např. smysl obrodného procesu tzv. pražského jara z roku 1968 můžeme jen optikou srpnové okupace a následné normalizace stejně tak, jako se např. naše hodnocení významu první Československé republiky musí nutně odvíjet od toho, jak tento projekt roku 1938 skončil. Proto se historikové ve svých výkladech českých dějin – a to včetně učebnic dějepisu – zpravidla zastavují právě v roce 1989, případně v okamžiku vzniku samostatné České republiky roku 1993. Co všechno nám tyto startovací body ještě v budoucnu přinesou, je prozatím ve hvězdách. Jisté je přitom pouze to, že není jisté vůbec nic, a to včetně např. budoucí existence našeho státu, nehledě pak k jeho politické orientaci a hospodářské vyspělosti. Vzhledem k tomu, že se na většině českých škol učí české dějiny stále převážně nacionalisticky, tj. jako strhující příběh etnicky homogenního národa Čechů, kteří měli již v raném středověku svůj vlastní stát, který pak vzkvétal za Karla IV., vydobyl si evropské jméno za husitství, na počátku novověku hrdinně bojoval s Habsburky, po Bílé hoře spal a v 19. století byl slavně obrozen českými vlastenci, často propadáme iluzi, že naše současná Česká republika je jakožto národní stát Čechů logickým výsledkem dějinného vývoje a jako taková zde už musí být navždy. Poučení z dějin je však takové, že státy nejenom vznikají, ale také zanikají, přičemž postupující globalizace v kombinaci s multikulturními trendy a migračními procesy naznačuje pro budoucnost spíše krizi národních států a nahrazení jejich národní (etnické) identity spíše identitou regionální a kulturní. Zda se tak skutečně stane a nakolik to bude krok správným směrem, ukáže teprve čas.

***

Všechny předchozí úvahy vznikaly při našich školních debatách nad výsledky dotazníku, který jsme předložili některým pamětníkům sametové revoluce. Našim cílem přitom nebylo oslovit co nejvíce lidí (náš vzorek představuje celkem patnáct respondentů), ale vyzpovídat lidi různých názorů a pohledů na věc, a to od aktivních tvůrců revoluce až po její pasivní kritiky. Na následujících řádcích bychom proto rádi nabídli stručnou bilanci alespoň některých odpovědí, obohacenou na vybraných místech o naše vlastní postřehy a zamyšlení.

 

Otázka č. 1: Jak jste Vy osobně prožil/a listopadové události z roku 1989 a jak na ně dnes vzpomínáte?

Osobní prožití revolučních dní v listopadu a prosinci 1989 je samozřejmě velice subjektivní. V porovnání s dnešní dobou je však patrné, jak obrovský rozdíl tehdy panoval mezi informovaností lidí v Praze a velkých městech na jedné, a menších periferních obcích na straně druhé. Z rozhovorů s našimi blízkými rodinnými příslušníky např. vyplynulo, že zdaleka ne všichni občané v prvních dnech věděli o tom, co se to v Praze vlastně děje, nebo o tom měli vlivem oficiální státní propagandy velmi zkreslené představy (např., že banda pochybných existencí zneužila pietní shromáždění studentů k uctění památky Jana Opletala a pod vlivem západních médií stále narušuje veřejný pořádek v Praze). Nejskloňovanějšími pojmy respondentů, kteří vzpomínali na své tehdejší prožitky, byla na jedné straně nadějná očekávání, na druhé však také obavy a strach, případně nedůvěra. Tyto pocity nesouvisely jen s politickými názory daných lidí, ale také s tím, do jaké míry by se revoluční změna politických poměrů dotkla jejich osobního života, resp. profese – např. pedagogové či vojáci vnímali průběh a význam revoluce pro svá povolání jinak, než např. dělníci či lidé pracující v zemědělství.

 

Otázka č. 2: Jaká byla roku 1989 Vaše očekávání, čeho především jste chtěl/a dosáhnout a z čeho jste měl/a obavy?

Jak už bylo řečeno, stoupenci zásadních politických změn v Československu přistupovali k revolučním událostem roku 1989 nejen s nadějnými očekáváními, ale také s určitými obavami. U zástupců starší a střední generace v tom hrála roli zejména špatná zkušenost z reformního pokusu pražského jara 1968, který nakonec skončil pod pásy tanků armád Varšavské smlouvy. Jakkoli se na konci roku 1989 československým komunistům už nedostávalo potřebné mocenské opory z Moskvy, neboť se od června 1989 počal nezadržitelně hroutit celý východní blok, lidé se po létech násilného potlačování svobody nemohli docela zbavit strachu z možného silového zásahu proti odpůrcům režimu, a to tím spíše, že ve vedení státu byli stále osoby přímo spojené s potlačením právě pražského jara 1968 a následnou normalizací politických poměrů v Československu. Ze strany antikomunistů se však zdála být ještě mnohem reálnější obava z pouze polovičatého řešení, tedy z toho, že se revoluční ideály nakonec rozplynou v oficiálním programu „přestavby socialismu“ a namísto úplného odstranění komunistického režimu nastoupí jen další pokus o „socialismus s lidskou tváří“.

 

Otázka č. 3: Měl/a jste roku 1989 už nějakou konkrétní představu o tom, jak by mělo vypadat nové, demokratické Československo?

Obavy odpůrců komunistického režimu se v roce 1989 přirozeně odvíjely od konkrétních požadavků a představ toho, jak by mělo budoucí Československo vypadat. Odpovědi našich respondentů jasně ukázaly, že ačkoli nám to tak často připadá, aktivní tvůrci československé transformace na přelomu osmdesátých a devadesátých let rozhodně netvořily jednotnou názorovou skupinu s jasnou představou o budoucí tváři nového demokratického státu. I samotné Občanské fórum tvořilo ze své podstaty velmi pestrou směs lidí s často velmi rozdílnými představami o budoucnosti, která byla tehdy značně nejasná. Prakticky jediným společným jmenovatelem „revolucionářů“ byly tak programové body Občanského fóra, které požadovaly zejména odstoupení některých členů ÚV KSČ z funkcí, řádné prošetření událostí na Národní třídě, propuštění politických vězňů, zrušení cenzury, konec vlády jedné strany a svobodné volby. Mínění, že v rámci Občanského fóra existoval v revolučním období nějaký konsensus o budoucí podobě našeho státu, by proto bylo velmi naivní. Dosti odlišnou představu měli pochopitelně reformní socialisté a levicově smýšlející marxisté (např. Petr Uhl), zcela jinou pak vyložení antikomunisté a obhájci kapitalismu západního typu (např. Václav Klaus), nemluvě o různorodých názorech pravolevých intelektuálů (např. Václav Havel) či představitelů církví (např. Josef Zvěřina). Do tohoto prostředí navíc vstupovala také národnostní otázka, která počala opět obnažovat problém formy dalšího česko-slovenského soužití, a rovněž obecné úvahy o přirozeném místě Československa v Evropě, rozkročené mezi „rodinou“ západních a východních států.

 

Otázka č. 4: Jak dnes, s odstupem času, hodnotíte roli Václava Havla v procesu československé transformace?

„Veliká doba žádá velké lidi“, tak zní úvodní věta slavného Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. V demokratické společnosti je navíc přirozené, že velké postavy naší historie jsou předmětem rozličného hodnocení, které plyne právě z jejich společensky důležitého postavení, jež se jen málokdy vyhne určitým kontroverzím. Hodnocení Václava Havla, jakožto personální ikony sametové revoluce, patří dodnes k živým tématům české společnosti. Otázkou přitom je, nakolik je předmětem těchto hodnocení skutečně autentická Havlova osobnost, a nakolik slouží jen jako projekce ať už naplněných či zklamaných očekávání z porevolučního vývoje těch, kteří se k Havlovi vyjadřují.

Současné hodnocení Václava Havla se nepohybuje jen na přímočaré ose s kladným a záporným pólem, ale u mnohých aktérů sametové revoluce je mnohem složitější, strukturovanější. Vedle těch, kteří Havla buď jednoznačně zavrhují či nekriticky opěvují, existuje totiž široká škála lidí, kteří poukazují jak na pozitivní, tak i negativní stránky jeho společenského působení, a navíc zdůrazňují určitý rozdíl mezi Havlem-disidentem a Havlem-státníkem a prezidentem. Zatímco na Havlově klíčové roli pro přechod od totality k demokracii se více méně shodnou všichni, předmětem sporu se stávají zejména některé jeho prezidentské kroky, které nemusely vždy korespondovat s tím, co od tohoto symbolu sametové revoluce očekávali jeho dřívější podporovatelé. Ti Havlovi často vyčítají např. jeho údajně přílišnou servilitu vůči Spojeným státům a mezinárodním organizacím typu NATO a Evropské unie, lpění na prosazování „nepolitické politiky“ a upřednostňování občanské společnosti před systémem politických stran, nedostatek vůle ke zrušení komunistické strany, podporu vojenských akcí NATO v bývalé Jugoslávii a na Blízkém východě, či omluvu za vyhnání sudetských Němců z Československa po druhé světové válce. Jakkoliv je v demokratickém prostředí normální, že existují rozdílné názory např. na Evropskou unii či akce NATO, v otázce zachování legální existence komunistické strany, která s naším tématem souvisí nejvíce, je třeba uvést, že Havlův postoj vycházel z jeho morálního kréda „nejsme jako oni“, k němuž navíc přispívala jeho důvěra ve vlastní spoluobčany, u nichž naivně předpokládal, že na základě zkušenosti minulých čtyřiceti let pro komunisty ve svobodných volbách tak lehce hlasovat nebudou. Je tedy otázkou, zda fakt, že Komunistická strana Čech a Moravy nachází od svého vzniku stabilní místo v poslanecké sněmovně českého parlamentu, je chybou Havlovy přílišné tolerance, nebo spíše nedostatkem českých voličů, o nichž měl Václav Havel v době, kdy považoval oficiální zákaz komunistické strany za zbytečný, poněkud přehnané mínění.

 

Otázka č. 5: Jak se v důsledku politických změn v Československu po roce 1989 změnil Váš osobní život? Přinesl Vám tento zlom např. nějakou netušenou životní šanci?

Politická transformace Československé republiky v roce 1989 měla pochopitelně celospolečenský dosah. Proto došlo v jejím důsledku ke změně života spousty lidí, kteří nejen, že okusili, co znamená žít ve svobodě, mít možnost cestovat atd., ale také např. využili nových poměrů k realizaci svých osobních a profesních cílů. Mnoho našich respondentů uvedlo rok 1989 jako zásadní mezník v jejich pracovním životě. Některým se otevřela možnost podnikat, jiní mohli po předchozím zákazu opět vykonávat svá povolání a pro některé zase padla dřívější morální překážka dělat práci, v níž by v minulosti museli být poplatní komunistickému režimu. Sametová revoluce 1989 nabývá v tomto smyslu kromě svého politického, kulturního a hospodářského významu také určité důležitosti psychologické, protože svoboda a možnost dělat to, co chceme, je základním předpokladem pro trvalejší udržení psychického zdraví.

 

Otázka č. 6: Zažil/a jste někdy v průběhu polistopadového vývoje pocit zklamaných očekávání? Pokud ano, kdy a v souvislosti s čím?

Každá revoluční změna s sebou přináší určitou euforii, po jejímž odeznění přichází nutně jakési vystřízlivění a často i pocit nenaplněných očekávání či vyloženého zklamání. Ve vztahu k revoluci 1989 bylo mezi respondenty nejčastěji zmiňováno nedostatečné vyrovnání se s minulostí, nekritický obdiv k západním demokraciím a opakování jejich chyb, případně ztráta původní (ve skutečnosti však pouze zdánlivé) jednoty Občanského fóra a její nahrazení ziskuchtivým politikařením a intrikami. Pro stoupence ideje československého státu bylo navíc neblahým důsledkem revoluce i to, že tato nesporně přispěla k pozdějšímu rozdělení Československa na dva samostatné státy.

 

Otázka č. 7: Jaké trvalé pozitivní změny přinesla podle Vás české společnosti sametová revoluce?

Přestože je politický převrat v Československu roku 1989 vzhledem ke svému nenásilnému průběhu nazýván „sametovou“ či „něžnou“ revolucí (někteří správně podotýkají, že spíše než o revoluci šlo o pokojné předání moci způsobené proměnou mezinárodní politické situace a také vnitřními, zvláště hospodářskými důvody), změny, které „samet“ přinesl, byly zcela zásadní. Mezi pozitivními změnami, které se u nás prozatím podařilo udržet, byl respondenty nejčastěji zmiňován návrat k tradici právního státu s demokratickou ústavou, nezávislými složkami státní moci a osobní i politickou svobodou jednotlivců i skupin, dále návrat k soukromému vlastnictví (bez ohledu na praktické nedostatky privatizace) a začlenění České republiky do euroatlantických struktur, jakkoliv můžeme vést spory o jejich aktuálním stavu a fungování.

 

Otázka č. 8: V jakých oblastech zůstaly podle Vás dodnes ideály sametové revoluce nenaplněny, ba dokonce pošlapány?

I po třiceti letech od sametové revoluce si většina námi oslovených respondentů myslí, že máme vůči tomu, co patřilo v roce 1989 k vytouženým hodnotám a cílům, ještě stále určitý dluh. Ten je podle mnohých vidět zejména v obecném úpadku morálních hodnot, což se projevuje také v míře pokleslosti naší soudobé politické kultury. Nezapomeňme však, že ta je ale vždy jen odrazem stavu společnosti jako celku. Nedělejme si navíc iluze o tom, že počátek devadesátých let či období první Československé republiky byly v tomto ohledu nějakými ostrůvky politické korektnosti. Podstatný rozdíl ovšem spočívá v tom, že morální hodnoty veřejného prostoru, stejně jako jeho témata, dnes již neurčují jen velké, charismatické osobnosti, ale stále více anonymní mudrlanti z nedůvěryhodných internetových serverů, kteří jsou prostřednictvím fenoménu „fake news“ schopni spustit téměř jakoukoli informační lavinu, jež ovšem může být v prostředí prohlubujícího se politického populismu náležitě využita. Právě nebezpečná kombinace mezi slepou důvěrou v nedůvěryhodné zdroje na jedné straně, a apriorní nedůvěrou v jakékoli mediální informace na straně druhé, se zdá být tím největším ohrožením pro zodpovědný přístup občanů ke svobodě informací jakožto podstatnému výdobytku polistopadového režimu. Lidé nejsou vždy schopni rozlišit pravdu od manipulace či vyložené lži, stejně tak, jako mají pod tlakem přemíry informací a pohledů často pocit, že je to vlastně stejně jedno, protože „beztoho všichni lžou“. S tím ovšem listopad 1989 počítat nemohl, neboť doba po zrušení cenzury počítala s všeobecným „hladem“ po informacích a nikoli s tím, že informační nabídka různorodé kvality začne relativně brzy vysoce převyšovat společenskou poptávku.

Jestliže měl pravdu T. G. Masaryk, když tvrdil, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily, zdá se být jedním z hlavních úkolů současné doby obnovení důvěry občanů v demokratické instituce a jejich reprezentanty, stejně jako jejich motivace k aktivnímu a zodpovědnému využívání svých, roku 1989 pracně vydobytých, politických práv a svobod.

 

Otázka č. 9: Vypořádali se podle Vás Češi dostatečně se svou předlistopadovou minulostí?

Často zmiňovaným problémem české společnosti po roce 1989 bývá údajně nedostatečné vyrovnání se s minulostí, myšleno zejména se čtyřiceti lety komunistické diktatury. „Vyrovnávání se s minulostí“ je sice zdánlivě ušlechtilým ideálem. V praxi se však již mnohokrát zvrhl v radikální přetržení přirozených kontinuit, které jednotlivé historické etapy spojují. Podobné nekompromisní „účtování s minulostí“ je často příznačné právě pro totalitní režimy, o čemž svědčí např. vlny politických procesů po roce 1948, ale také stranických čistek po nadějném období roku 1968. Konec konců i odsun německého obyvatelstva z Československa v letech 1945-1947 byl určitým „vyrovnáním se s minulostí“, kterou v tomto případě tvořilo více než sedmisetleté soužití Čechů a Němců na území českého státu. Toto „vyrovnání“ onen česko-německý problém pro danou chvíli bezesporu „vyřešilo“, je ovšem nade vší pochybnost, že mělo velmi daleko k řešení skutečně morálnímu a navíc i ústavně přijatelnému.

Intelektuální elity, shromážděné kolem Václava Havla, si toto riziko „vyrovnávání se s minulostí“ dobře uvědomovaly. Účtování se čtyřiceti lety komunismu se proto nakonec omezilo „jen“ na sérii restitučních zákonů, a rovněž na zákon lustrační, který zamezoval komunismem nejvíce zkompromitovaným osobám obsadit důležité funkce ve státní správě a jejích orgánech. Kromě (většinou ovšem jen bezzubých a do prázdna vyznívajících) soudních řízení s těmi, kteří se během komunistického období prokazatelně podíleli na násilnostech proti nevinným občanům, se však bývalým členům komunistické strany i spolupracovníkům StB nestalo vůbec nic. Ačkoli se to na první pohled může zdát nespravedlivé, ve skutečnosti nebylo osobní potrestání bývalých komunistů dost dobře možné. Ať už se nám to líbí, nebo ne, KSČ nastoupila v Československu přímou cestu k moci více méně legální cestou (posvěcenou navíc mezinárodními dohodami „Velké trojky“ o poválečném uspořádání Evropy), a sice na základě výsledků procedurálně demokratických voleb z roku 1946. Z tohoto důvodu nelze vrcholným komunistickým politikům přikládat status jakýchsi „samozvaných okupantů“, kteří drželi moc neprávem. V období normalizace se navíc stalo veřejným tajemstvím, že do komunistické strany se vstupuje už více méně jen formálně, a to z čistě kariérních důvodů („být komunistou“ se i v lidovém slovníku změnilo na „být u komunistů“). Jednoznačné oddělení viníků od obětí československého komunistického experimentu proto ztěžuje právě doba normalizace, která vytvořila ve většině společnosti určitý konsensus o tom, že výměnou za rezignaci na občanská práva budou alespoň na oko loajálním občanům státu zajištěny základní sociální jistoty a v jejich důsledku relativně bezproblémový život. Skutečnost, že drtivá většina Čechů a Slováků tuto tichou dohodu s režimem přijala, vrhá kolektivní zodpovědnost za komunistický režim na téměř celou tehdejší společnost loajálních a vůči režimu poslušných občanů.

Jestliže tedy nebylo po listopadu 1989 dost dobře možné potrestat komunisty, mohla být podle mnohých z našich respondentů oficiálně zrušena alespoň komunistická strana. K tomu nakonec nedošlo, přestože však český právní řád obsahuje jak Zákon o protiprávnosti komunistického režimu (zákon č. 198/1993 Sb.), tak paragrafy trestního zákona o podpoře a propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, kde je komunismus výslovně zmíněn (§ 403-405 Trestního zákona č. 40/2009 Sb.) či Zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu (zákon č. 262/2011 Sb.). V dané záležitosti je jistě třeba rozeznávat dvě roviny. První z nich je snaha o morální satisfakci vůči těm, kteří se v minulém režimu stali obětí zvůle komunistické strany. Druhou je však naivní představa, že zákaz komunistické strany zbaví českou veřejnost jednou provždy ideologie i stoupenců komunismu. Jak ukazuje příklad ostatních států bývalého východního bloku, kde komunistická strana dnes už oficiálně neexistuje, komunisté z politického spektra nevymizeli, ale stali se zpravidla členy jiných politických uskupení sociálně demokratického typu a své názory proto prezentují dodnes, byť pod jinou politickou „značkou“. Dosavadní existence komunistické strany v České republice představuje tedy podle všeho mnohem více morální ostudu, než reálnou politickou hrozbu. Ta se dnes nachází spíše v populistických hnutích, manipulujících s informacemi skrze jimi vlastněná či “jen” ovlivňovaná média. Není ostatně náhodou, že podle sociologických průzkumů jsou to právě tato populistická uskupení, která postupně přebírají velké množství hlasů právě komunistické straně. Jedinou možností, jak v současnosti demokratickou cestou eliminovat vliv komunistické strany, tak zřejmě zůstává lepší osvěta voličů a zvyšování historicko-politické gramotnosti našich občanů.

 

Otázka č. 10: Čeká podle Vás českou společnost v dohledné době nějaká podobně zásadní společenská změna, jako v roce 1989?

Většina námi oslovených respondentů by uvítala změnu současné politické situace, kterou dlouhodobě nepovažuje za ideální. Namísto jakéhosi „přemazání“ sametové revoluce novým společenským převratem by však podle některých z nich mělo naopak jít o nastoupení cesty k důslednějšímu naplňování právě odkazu roku 1989. Představa o tom, že by v dohledné době mohl nastat politický přelom podobného dosahu, jako byla sametová revoluce, se však zdá být poněkud přehnaná. Všechny velké politické zvraty, jimiž prošli obyvatelé českých zemí od počátku dvacátého století (1918, 1938-1939, 1945, 1948, 1968, 1989), se vždy odehrávaly na půdorysu klíčových proměn v mezinárodní situaci, které v našem prostředí v jistém smyslu vždy nalezly „jen“ svůj ohlas. Nic podobného se v naší přítomnosti prozatím neděje. Na rozdíl od dvou totalitních režimů minulého století neexistuje navíc v současné České republice mocenský monopol jedné jediné strany či politického názoru, což pochopitelně tříští kritiky stávajícího stavu a neumožňuje vznik jednotné opozice se společným jmenovatelem, kterým bylo v roce 1989 zrušení vedoucí úlohy komunistické strany a její nahrazení ideou demokratického pluralismu, postaveného na svobodné soutěži politických stran. Značná část současných občanů České republiky si podle všeho nepřeje systémovou změnu podobnou té z roku 1989, ale spíše kultivaci stávajícího systému prostřednictvím návratu k jeho původním ideálům skutečně svobodného, demokratického a právního státu, jenž je ovšem zároveň státem sociálním s dostatečným porozuměním pro ty, kteří jsou v systému tržního kapitalismu znevýhodněni. Jediným možným prostředkem k obrodě stavu současné české společnosti se tedy zdá být zodpovědné hlasování občanů při volbách, doprovázené však také průběžnou aktivitou ze strany občanské společnosti, které jsou ve zdravé demokratické společnosti politické subjekty povinny skládat účty mnohem dříve, než jednou za čtyři roky.

 

***

Pouhých deset námi položených otázek nemůže zajisté postihnout celý komplex problematiky související s českým znovuzískáním a budováním demokracie v uplynulých třiceti letech. To ostatně nebylo ani naším cílem. Šlo nám především o to, poukázat formulací konkrétních otázek na dosavadní výkladovou nejednoznačnost a diskuzní potenciál některých témat, která zůstávají dodnes buď předmětem sporu a názorových kontroverzí (např. hodnocení V. Havla), nebo jsou určitou částí společnosti nekriticky sdílena ve formě zažitých stereotypů a falešných představ (potvrdilo se např., že během sametové revoluce existovala i mezi jejími tvůrci jen velmi rozostřená a značně různorodá představa o tom, jak by měl nový demokratický stát vypadat). Námi oslovení respondenti, kterým chceme na tomto místě upřímně poděkovat za čas, který věnovali zodpovězení našich dotazů, zcela záměrně netvoří názorově uniformní skupinu. Odlišnost jejich stanovisek přitom chápeme nejenom jako cenný příspěvek k celospolečenské diskuzi nad letošním jubileem sametové revoluce, ale také, a to především, jako živoucí důkaz toho, že možností veřejně říkat různá stanoviska je současnou Českou republiku i při všech problémech, které má, možno stále pokládat za demokratický stát vystavěný na principu zdravého politického pluralismu. Minimálně v tomto smyslu zůstáváme tedy i nadále dědici základních ideí a hodnot sametové revoluce.

Demokracie však není jen určitým způsobem vlády, ale spíše – jak říkával Masaryk – každodenní prací a péčí o to, aby svobodný hlas občanů byl zároveň hlasem zodpovědným a kompetentním a aby se tolerantními dvířky demokracie nedostali k moci ti, jejichž cílem je demokracii záměrně poškozovat a nakonec odstranit. Obojí riziko je eliminovatelné především důrazem na kvalitní vzdělávání a učení se základům občanské gramotnosti. Právě jako školní kolektiv jsme proto rádi, že jsme měli díky milé nabídce Lenky Jaklové možnost uskutečnit tento projekt a podělit se s jeho výsledky se všemi, kterým není situace v naší zemi lhostejná. Vůbec největším ohrožením demokracie totiž není diktatura menšiny, ale lhostejnost většiny, která činí ze zodpovědných občanů lehce manipulovatelný dav.

Doporučená literatura:

Deset pražských dnů. 17. – 27. listopad 1989. Dokumentace, Praha 1990

GJURIČOVÁ, Adéla – KOPEČEK, Michal, Kapitoly z dějin české demokracie po roce 1989, Praha 2008

HUSÁK, Petr, Budování kapitalismu v Čechách. Rozhovory s Tomášem Ježkem, Praha 1997

OTÁHAL, Milan, Opozice, moc, společnost 1969-1989. Příspěvek k dějinám normalizace, Praha 1994

PITHART, Petr, Devětaosmdesátý. Vzpomínky a přemýšlení, Praha 2009

PULLMANN, Michal, Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Československu, Praha 2011

RYCHLÍK, Jan, Rozdělení Československa 1989-1992, Praha 2012

RYCHLÍK, Jan, Od minulosti k dnešku. Dějiny českých zemí, Praha 2013

SUK, Jiří, Labyrintem revoluce. Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize (od listopadu 1989 do června 1990), Praha 2003

 

Rozhovor s významnými pamětníky listopadových událostí roku 1989 z Královéhradecka

Odpovídají:

  1. Mons. ThLic. Dominik kardinál Duka, O.P., arcibiskup pražský a primas český. Před rokem 1989 dominikánský duchovní, od roku 1975 nucený pracovat jako rýsovač v podniku Škoda Plzeň. V roce 1981 odsouzen za ilegální činnost v rámci podzemní církve na patnáct měsíců do věznice Plzeň-Bory. V listopadu 1989 provinciál Československé dominikánské provincie, v letech 1998-2010 biskup Královéhradecké diecéze, v současnosti arcibiskup pražský a primas český.
  2. Miroslav Petr, před listopadem 1989 disident a ekologický aktivista, v devadesátých letech zastupitel města Hradec Králové (zasadil se např. o přiznání zásluh Pavla Wonky ve třetím odboji), organizátor semináře a editor sborníku Podmínky politických vězňů v období pozdního socialismu (2018). V současnosti předseda Východočeské pobočky Společnosti za trvale udržitelný rozvoj.
  3. PhDr. Aleš Valenta, Ph.D., historik, před rokem 1989 pracovník Krajského muzea východních Čech v Hradci Králové, jako disident a signatář Charty 77 z politických důvodů propuštěn (poté pracoval jako topič cihelny v Předměřicích). V období politické transformace jeden ze zakladatelů Občanského fóra v Chlumci nad Cidlinou a poté okresní manažer OF v Hradci Králové. Po revoluci 1989 působil jako parlamentní tajemník ministerstva zahraničních věcí, novinář a politický analytik ODA. V současné době analytik a archivář Institutu Václava Klause.
  4. Mgr. Ladislav Zeman, před listopadem 1989 pracovník Divadla Vítězného února v Hradci Králové, absolvent FAMU a po roce 1989 dlouholetý ředitel Klicperova divadla v Hradci Králové. V rámci své činnosti pozvedl Klicperovo divadlo na evropskou úroveň, provedl jeho vnitřní i vnější obnovu a modernizaci, inicioval vznik mezinárodně uznávaných festivalů Divadlo evropských regionů a Čekání na Václava.

 

1. Jak jste Vy osobně prožil listopadové události z roku 1989 a jak na ně dnes vzpomínáte?

DOMINIK DUKA: Události 17. listopadu 1989 jsem prožil na Národní třídě v kostele sv. Voršily, který v době napadení manifestantů byl otevřen a stal se azylem pro ty, kteří hledali únik před zatčením ze strany jednotek SNB, případně lehké ošetření. Týden do 25. listopadu jsem prožil jako dělník plzeňské Škodovky, při přípravě a manifestacích v jednotlivých dnech. Tyto aktivity vyústily v pátek 24. listopadu v generální stávku, kdy pracující nejenom Škodovky, ale i ostatních závodů napochodovali v Praze na Náměstí republiky. 25. listopadu jsem se účastnil v katedrále sv. Víta bohoslužby celebrované kardinálem Tomáškem. V době manifestace na Letenské pláni jsme jako akční skupina připravovali potřebné požadavky na další jednání a postupy v rámci Římskokatolické církve. Manifestaci jsme sledovali z televizní obrazovky.

MIROSLAV PETR: Aktivní zapojení od prvopočátku, nepřipravenost, improvizace. A pak, naplnění životního snu, vědomí toho, že tohle člověk zažije jen jedenkrát za život. Jedním slovem radost – tehdy i dnes.

ALEŠ VALENTA: Listopad 1989 jsem prožil jako východočeský disident, signatář Charty, v srpnu 1989 propuštěný na nátlak Státní bezpečnosti z Krajského muzea východních Čech v Hradci Králové. Od září 1989 jsem pracoval jako topič v cihelně v Předměřicích. Krátce po 17. listopadu (pražské demonstrace jsem se nezúčastnil) jsem začal ve svém bydlišti v Chlumci nad Cidlinou rozšiřovat první letáky proti režimu a spoluzakládal OF, jehož prvním mluvčím jsem stal – pokud si dobře vzpomínám – spolu s farářem Vackem a Karlem Honcem. Ještě předtím jsem dvakrát promluvil na veřejných demonstracích „za Chartu 77“: na Velkém náměstí v Hradci Králové a v Chlumci nad Cidlinou. Do konce roku jsem byl ještě několikrát v Praze – na největší demonstraci na Letné a na Václavském náměstí 23. listopadu, kde jsme se dozvěděli, že ÚV KSČ podal demisi... V Chlumci jsme zorganizovali OF, začali jednat s předsedou MěNV o jeho odstoupení a s Karlem Honcem jsme formulovali telegram „našemu“ poslanci, gen. Jaroslavu Matyášovi, aby v prosincové volbě prezidenta dal hlas V. Havlovi. Vzpomínky jsou samozřejmě pozitivní a milé – doba plná nadějí, optimismu, člověk byl mlád, získal mnoho nových přátel a známostí, získal spoustu zkušeností.

LADISLAV ZEMAN: Byla to určitá naděje, že se v této zemi konečně něco změní. Vzpomínám na to rád, protože to bylo reálné uskutečnění našich dřívějších přání.

 

2. Jaká byla roku 1989 Vaše očekávání, čeho především jste chtěl dosáhnout a z čeho jste měl obavy?

DOMINIK DUKA: Bylo důležité jak vytvoření Občanského fóra, tak to, co jsme těžko mohli očekávat, ale bylo to velkým obdarováním, když se naplnila slova Václava Havla o svobodných volbách. Obavy z vývoje, že by si komunistická strana udržela určitý monopol.

MIROSLAV PETR: Očekávání ze sametové revoluce bylo totální svržení komunistického režimu, obava z polovičatého řešení, z toho, že by si část starých struktur udržela politickou moc.

ALEŠ VALENTA: Chtěl jsem – tak jako mnozí další, snad většina národa – svobodu individuální a kolektivní. A potrestat komunistické zločince – já se tehdy v rámci OF řadil k tvrdým antikomunistům, jednoznačně jsem podpořil lustrační zákon atd. Obecně – přál jsem si, aby se z nás stala normální svobodná evropská země, podobná těm západním, jak jsem je znal z vysílání „štvavých vysílaček“. Ale skoro nikdo z nás netušil, že Západ už dávno není tím, čím býval. Největší obavy byly v prvních měsících po převratu spojeny s doznívajícím vlivem StB, s přetrvávajícím vlivem komunistů a marnou snahou dosáhnout zákazu KSČ.

LADISLAV ZEMAN: Obavy jsem měl především z toho, že to soudruzi zase nějak začachrují a nestane se nic.

 

3. Měl jste roku 1989 už nějakou konkrétní představu o tom, jak by mělo vypadat nové, demokratické Československo?

DOMINIK DUKA: Určitou konkrétní představu jsem měl původně z osmdesátých let, kdy jsme v borské věznici s představiteli Charty měli určitou vizi vlády, ve které by figurovali disidenti Jiří Dienstbier, Václav Valeš a Václav Havel jako prezident, což byl můj návrh. Druzí mu dávali funkci ministra kultury. Zůstává pravdou, že byla i spekulace s panem Dubčekem, jako předsedou obrozené, spíše levicové než komunistické strany, která by měla své výsadní postavení. Jednalo se o vizi před nastoupením M. Gorbačova.

MIROSLAV PETR: Návrat do rodiny západních demokracií, žádná třetí cesta, jednoznačné přičlenění k Západu, žádný most mezi Západem a Východem.

ALEŠ VALENTA: Viz má odpověď na otázku č. 2.

LADISLAV ZEMAN: Představu jsme samozřejmě měli, ale k demokratickému Československu bylo ještě hrozně daleko. Spíše jsme každý den napjatě čekali, co bude dál.

 

4. Jak dnes, s odstupem času, hodnotíte roli Václava Havla v procesu československé transformace?

MIROSLAV PETR: Klíčová postava díky respektu v domácí opozici, v kulturních a politických kruzích v zahraničí. Nemohl ho ignorovat ani komunistický režim. Mravní osobnost, jejíž vliv přetrvává dodnes.

ALEŠ VALENTA: Roli Václava Havla hodnotím s odstupem času stále kritičtěji. Před rokem 1989 byl pro mne ikonou, dodnes si pamatuji na fascinaci z četby Moci bezmocných, která se mně dostala do ruky jako samizdat během vysokoškolského studia. Tehdy jsem naprosto nechápal, že to je velmi neblahý návod k nepolitické politice, myšlence, která tady po roce 1989 napáchala spoustu škod a patrně je páchá i nadále... Václav Havel měl v době převratu zásadní roli jako symbol odporu proti komunismu a jako jeden z hlavních tahounů obratu k demokracii. Ale jeho moralizátorství (ve vztahu k Německu, Slovensku – likvidace zbrojního průmyslu, fanatická „oddanost“ Americe až do důsledků – viz nekompromisní podpora katastrofální invaze do Iráku roku 2003, ale i do vnitřních poměrů v Československu) bylo a je neštěstím pro českou společnost. Počátku devadesátých let jsem to ovšem viděl jinak a ve sporu mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem jsem většinou stál na straně Havla. Teprve od konce devadesátých let, v neposlední řadě v souvislosti s přípravou vstupu do EU, jejímž zásadním kritikem jsem vždy byl, jsem začal vidět prázdnotu Havlova moralizování, jeho neblahý vliv na systém politických stran a bezbřehou naivitu vůči EU, kterou s ním ovšem sdíleli skoro všichni ostatní disidenti. Rovněž nevím, jak jeho heslo „pravda a láska“ souzní s jeho osobním životem, v němž byl dlouhodobě nevěrný své ženě Olze a jako morální vzor může tudíž těžko sloužit.

LADISLAV ZEMAN: Já osobně považuji Václava Havla v procesu československé transformace za klíčovou osobnost, která se konečně nebála říci na rovinu pravdu takovou, jaká je. Na Václava Havla vzpomínám velice rád.

 

5. Jak se v důsledku politických změn v Československu po roce 1989 změnil Váš osobní život? Přinesl Vám tento zlom např. nějakou netušenou životní šanci?

DOMINIK DUKA: Listopadová sametová revoluce radikálně změnila můj dosavadní život a snad nemusím popisovat jak. Neznamená to však, že to byla a je selanka.

MIROSLAV PETR: Především se „přes noc“ vytratil onen Damoklův meč perzekuce ze strany StB a státního aparátu, jakož i neustálá hrozba ztráty zaměstnání. Otevřela se nečekaná možnost zapojit se do správy věcí veřejných, pro mě v komunální politice.

ALEŠ VALENTA: Byl jsem vždy homo politicus, takže jsem samozřejmě vpadl do politiky a žurnalistiky, aniž jsem ovšem zaznamenal větší úspěchy. Kandidoval jsem v roce 1990 do Federálního shromáždění za Občanské fórum, roku 1992 za ODA, ale vždy z nevolitelných míst. Pouze v místní politice v Chlumci jsem pár let působil jako zastupitel. Roku 1991 se mně otevřela kariéra diplomatická, když jsem nastoupil na ministerstvo zahraničí jako parlamentní tajemník, ale po roce jsem víceméně z osobních důvodů odešel a po dvou třech letech tápání na pomezí politiky („chvíli“ jsem byl politickým analytikem ODA) a novinařiny jsem nakonec na patnáct let zakotvil ve svém oboru – historii.

LADISLAV ZEMAN: Určitě přinesl. Když konkrétně vzpomenu na Václava Havla, tak to byl člověk, za kterým jsem tenkrát zajel a začal jsem se s ním radit na téma divadlo. Šlo mi o to, jakým způsobem v Hradci Králové to divadlo, které se tenkrát ještě jmenovalo „Divadlo Vítězného února“, přebudujeme. Měl jsem určité poznámky, nákres toho, jak by to mělo vypadat, chtěl jsem, aby se to vrátilo k názvu Klicperovo divadlo atd. Václav Havel mi s tím velice pomohl.

 

6. Zažil jste někdy v průběhu polistopadového vývoje pocit zklamaných očekávání? Pokud ano, kdy a v souvislosti s čím?

DOMINIK DUKA: Naopak, musím říci, že spíše jsem byl svědkem neuvěřitelných a pozitivních změn. Zklamání nastala ve chvíli, kdy se objevily politické intriky a později se také ukázalo, že pouhá euforie a předsevzetí nestačí k tomu, aby společnost i politická reprezentace postupovaly vždy otevřeně, spravedlivě, s pokorou a úctou ke každému občanovi. Až příliš přežívá pocit vítězné strany, která chce vládnout bez ohledu na druhé, a ve společnosti vznikají zbytečná napětí, která poškozují stát uvnitř i vně.

MIROSLAV PETR: Značná a doposud rozhodující část Občanského fóra se nedokázala transformovat v trvalejší politickou sílu a propadla ve volbách roku 1992. Zklamáním byla i neschopnost řešit slovenskou otázku a rozdělení státu.

ALEŠ VALENTA: Zklamaná očekávání – po každé revoluci nutně přichází vystřízlivění, je to tak trochu jako probrat se z opilosti. Asi nejvíc zklamán jsem byl, když v Občanském fóru převážil „měkký postoj“ ke KSČ a když nový režim nebyl schopen adekvátně potrestat komunistické zločiny. Ale daleko větší zklamání, ba přímo šok, resp. sérii šoků, jsem začal zažívat od konce devadesátých let, když začalo vycházet najevo, v jakém stavu se nachází onen námi kdysi tolik vzývaný Západ....

LADISLAV ZEMAN: Samozřejmě, že zažil. Soudruzi komunisté se poschovávali a čekali, jak to dopadne. Když viděli, že se jim nic nestalo, tak začali zase zlobit.

 

7. Jaké trvalé pozitivní změny přinesla podle Vás české společnosti sametová revoluce?

DOMINIK DUKA: Nejprve bych chtěl zdůraznit, že jsme demokratickým státem s opravdu jedinečnou Ústavou. Absolutně nesouhlasím s příštipkařením a smlouváním určitých změn. Dalším důležitým momentem je částečné odstranění křivd způsobených perzekucí a konfiskací majetku. Za prvořadý pozitivní krok považuji vstup České republiky do NATO, jako i členství v EU, ale patřím k těm, kteří považují za nutnou radikální reformu, která bude respektovat jak princip solidarity, tak princip subsidiarity s větším porozuměním pro tradice jednotlivých regionů a států.

MIROSLAV PETR: Vytvoření demokratických struktur, začlenění do NATO a EU, rozvoj neziskového sektoru... Doufejme, že tyto změny jsou skutečně trvalé.

ALEŠ VALENTA: Převrat z roku 1989, navzdory všem následným chybám a nedostatkům, přinesl to základní, co jsme chtěli – politickou a hospodářskou svobodu a právní stát.

LADISLAV ZEMAN: Revoluce přinesla poznání, že se člověk nemá bát říci, co si myslí a trvat si na tom. Předchozí režim šel tvrdě proti všem, kteří takové myšlenky měli, a ti to odnesli tím, že skončili ve vězení, pronásledovala je policie apod.

 

8. V jakých oblastech zůstaly podle Vás dodnes ideály sametové revoluce nenaplněny, ba dokonce pošlapány?

DOMINIK DUKA: Především vidím velký nedostatek v reformě školství, a to jak v náplni osnov, tak v uplatňování efektivních metod úspěšného studia. Rovněž považuji za potřebnou určitou reformu justice, která bude usilovat o prevenci a ochranu společnosti a jejích institucí jako je rodina, obec, a o prosazování společného dobra ve státě.

MIROSLAV PETR: Naší nedostatečností zůstává nízká politická kultura, dostatečné nenaplňování masarykovských ideálů politicko-mravních, ke kterým sametová revoluce odkazovala. Málo si vážíme hodnoty svobody. Svobody státní i individuální, což představuje riziko i do budoucna.

LADISLAV ZEMAN: Ideály sametové revoluce zůstaly pro mě osobně nenaplněny např. v tom, že u nás, na rozdíl od ostatních států bývalého východního bloku, nebyla zákonem zrušena komunistická strana. To se nestalo a komunisté, jak známo, zlobí dodnes.

 

9. Vypořádali se podle Vás Češi dostatečně se svou předlistopadovou minulostí?

DOMINIK DUKA: Zmíněné nářky shora uvedené ukazují, že jsme se nedostatečně vypořádali nejenom s předlistopadovou minulostí komunistické diktatury, ale že zůstávají i mnohé předsudky, které buď idealizují minulost, anebo ji vykreslují příliš černě.

MIROSLAV PETR: Bohužel ne. Ani právně, ani materiálně, a ani mravně.

ALEŠ VALENTA: Nevypořádali a ani nemohli, i když ono „dostatečně“ je strašně relativní. Co je to „dostatečně“? Brzy po převratu jsem pochopil, že pro společnost, z níž zhruba jedna desetina byla členy KSČ (a nejméně čtvrtina měla tudíž komunistu v blízkém příbuzenstvu) a tím více či méně aktivně podporovala režim, který později parlament označil za zavrženíhodný, není žádné důsledné vyrovnání možné. KSČ nicméně zakázána být mohla, nebýt toho, že Petr Pithart začal již v únoru 1990 zdvihat varovně prst, aby se snad komunistům neubližovalo... Ve stejném duchu nám začali velmi záhy kázat morálku z EU. Zmíněný zákon, veledůležité zákony restituční a zákon lustrační, jehož schválení ve Federálním shromáždění jsem byl osobně přítomen, bylo zřejmě maximum, co se v dané chvíli dalo udělat. A pokud se někdo pohoršuje nad tím (a já se tehdy také pohoršoval), jak v devadesátých letech rozhodovaly soudy v některých restitučních či jiných kauzách, spojených s komunistickou minulostí, nechť si uvědomí, kdo tehdy stále ještě na těch soudech seděl...

LADISLAV ZEMAN: Úplně nevypořádali, často jsme o tom mluvili právě s Václavem Havlem. Ono to bylo těžké, protože téměř každý měl doma „svého komunistu“. Já jsem měl např. svého otce, který si prožil za druhé světové války velké utrpení v lágru, pak v Německu, a na základě těchto zkušeností vstoupil po válce do KSČ. Trvalo to dlouhých deset, patnáct let, než konečně začal věci vidět jasně a z komunistické strany vystoupil.

 

10. Čeká podle Vás českou společnost v dohledné době nějaká podobně zásadní společenská změna, jako v roce 1989?

DOMINIK DUKA: Třicáté výročí a současná politická, společenská a etická situace spojená s výměnou generací vytváří určitý prostor vzduchoprázdna, které bude muset být vyplněno a řada tendencí ukazuje na nebezpečí oklešťovat demokracii, uvolňovat prostor anarchii a korupci, která není pouze v ekonomické oblasti, ale především je v morální oblasti, kde krize rodiny, demografický úpadek a ztráta identity nahrazovaná „tekoucí mentalitou“ spíše než identitou, jsou podle mého názoru velkým nebezpečím nejenom pro nás, ale pro celý evropský kontinent, který není izolován od celosvětové situace.

MIROSLAV PETR: Doufejme, že ne. Primární úkol dneška je udržet orientaci na euroatlantické vazby a zvládnout současnou vlnu populismu bez větších škod na liberálním a demokratickém potenciálu české společnosti.

ALEŠ VALENTA: Fatální změnou jsme prošli po roce 2004 vstupem do EU, kdy jsme ztratili svou státní a národní svrchovanost a od té doby se stáváme čím dál víc provincií Unie. Jediná možná srovnatelná změna by spočívala v rozpadu tohoto polototalitního spolku anebo našem vystoupení; obojí bohužel v dohledné době nenastane.

LADISLAV ZEMAN: Když se tak dívám na naši současnou nejvyšší politickou reprezentaci, tak to vidím osobně spíše jako smutnou grotesku. Už opravdu čekáme na nějakou zásadní změnu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Mohlo by vás také zajímat...

ZLÍN: Největší současná osobnost v oboru dramaturgie a scenáristiky, Australanka Linda Aronson, zavítala ve dnech 2.–7. listopadu do Zlína. Světová expertka, která ve své praxi běžně spolupracuje s oscarovými tvůrci, přijela na pozvání ateliéru Audiovizuální tvorba UTB. Pro jeho studenty navíc připravila sérii odborných workshopů. Co na zlínské začínající tvůrce říká? „Měli by se méně stydět. Jsou velmi talentovaní.“    

Zlínský kraj
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Vzdělávání
Co se děje
12.11.2019

ČR: Autorka a nakladatelka Monika Kopřivová, která se ve svých knižních počinech zaměřuje na budování mezigeneračních vztahů a uchovávání rodinných vzpomínek, uvádí na trh dlouho připravovanou knihu Naše výlety. Ta umožňuje zaznamenávat zážitky z rodinných cest. Pro milovníky beletrie pak je připraven dárkový titul – Velká kniha povídek o psech a v aktuální nabídce nechybí ani Velký rodinný kalendář 2020.

Celá ČR
Knihy, literatura, média
Co se děje
11.11.2019

ČR: Česká televize připravila pro letošní Vánoce čtyři nové pohádky. Prvního ledna odvysílá premiéru Marie Terezie a po Novém roce odstartuje nový formát, ve kterém se představí dvanáct amatérských pekařů a cukrářů Peče celá země.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Živé umění
Co se děje
12.11.2019

HRADEC KRÁLOVÉ: Vladimír Just je šťastně dvojjediný - aktivní divadelník z předlistopadových i listopadových dnů roku 1989 a současně divadelní historik. Toto spojení mu umožňuje proniknout i tam, kam se běžný historik nedostane, a vlastně ho to ani nenapadne. Je např. autorem publikace Divadlo v totalitním systému. Příběh českého divadla 1945-89 nejen v datech a souvislostech (Academia, Praha 2010), za kterou získal cenu Kniha roku AV ČR. A jeho esej Teatralita politického procesu s podtitulem Proces s Miladou Horákovou jako divadelní inscenace patří k nejmrazivějším svědectvím o brutalitě československého komunistického režimu. Bude o ní řeč i v následujícím rozhovoru, k němuž jsme se sešli během letošního divadelního festivalu v Hradci Králové, kde jako teatrolog nemůže chybět. Vzhledem k tomu, že jsme se během let stali dobrými přáteli, zůstanu, když dovolíte, u tykání.  

Celá ČR, Královéhradecký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Vzdělávání, Živé umění
Články a komentáře
13.11.2019