pondělí
24. února 2020
svátek slaví Matěj
Hlavní cena Trilobit 2019
© Foto: Markéta Kobrsková



O Cenách Trilobit 2020 s porotci Vladimírem Justem a Šárkou Koskovou

BEROUN: 33. ročník audiovizuálních cen TRILOBIT 2020 představí už za pár dní nejzdařilejší filmové počiny předešlého roku. Jaká televizní a filmová díla nesou podle porotců výraznou estetickou, etickou, uměleckou či společenskou hodnotou bez ohledu na komerční úspěch a diváckou sledovanost? Jaké snímky poslání cen naplňují, se dozvíme v přímém přenosu České televize v sobotu 25. ledna ve 20.20 hodin na ČT art. Ale ještě než jedno z nejstarších filmových ocenění rozdá křišťálové trofeje, zeptali jsme se předsedy poroty prof. PhDr. Vladimíra Justa, CSc., a členky poroty Mgr. Šárky Koskové, jak letošní ročník hodnotí.

25.01.2020
Autor článku: 
Irena Koušková

Prof. PhDr. VLADIMÍR JUST, CSc., je předsedou poroty, jinak profesí teatrolog, divadelní a mediální kritik, esejista.

 

Proč by měl filmař chtít získat právě Trilobit a ne třeba Cenu české filmové kritiky, Cenu Asociace českých kameramanů nebo Českého lva?

Protože je to naše nejstarší nikoli jen filmová, ale skutečně audiovizuální cena, která se od počátku rovnocenně věnuje (na rozdíl třeba od Karlovarského festivalu) nejen filmové, ale i televizní a v posledních době šířeji i mediální tvorbě, včetně její knižní reflexe. Čili fronta kandidátů na cenu, chcete-li konkurence, je nepoměrně větší, než u jiných cen. A druhým, možná nejpodstatnějším důvodem je fakt, že se porota věnuje dílům a jejich společenské, občanské naléhavosti nikoli podle většinového ohlasu (návštěvnosti, sledovanosti), nýbrž především podle jejich estetické a mravní hodnoty. Máme například „havlovskou“ Cenu Ferdinanda Vaňka, pro niž je hlavním měřítkem přínos občanské společnosti, starost o lidská práva u nás i ve světě.

 

V minulých letech byla hlavní Cena Trilobit udělena např. dokumentární sérii Čechoslováci v gulagu režisérky Marty Novákové, dokumentárnímu filmu Mečiar režisérky Terezy Nvotové či osmidílnému kriminálně-psychologickému dramatu Pustina scenáristy Štěpána Hulíka a režisérů Ivana Zachariáše a Alici Nellis. Tady se spíš potkal odborný a později i divácký zájem. Jistě jsou v Trilobitech ale také filmy, které takové štěstí neměly. Jaký byste chtěl připomenout?

Ano, takový úděl, že se odborný a divácký zájem neprotnou, potkal v minulosti í mnohé z oceněných filmů (ať už za to může macešská distribuce, nulové píár, mizivý počet kopií či nezájem velkých televizí). Ale to je o důvod víc, aby cena, která aspoň upozorní na něco, o čem by se, nebýt jí, nikdo z potenciálních diváků nedozvěděl, nadále existovala! Cena s patinou trvalejší hodnoty, než je momentální móda, momentální trend nebo ta či ona mediální bublina. Ale jsou i opačné příklady. Například v době, kdy jsme jako první ocenili streamový satirický seriál Kancelář Blaník, málokdo z pravidelných návštěvníků kin či konzumentů mainstreamové televizní zábavy o jeho existenci věděl (teprve mnohem později vzrůstající popularita seriálu vedla dokonce ke vzniku klasického celovečerního filmu).

 

Přeje dnešní doba spíše vzniku dokumentů nebo filmu?

Tady se ukazuje naprostá nezastupitelnost médií veřejné služby. I když mimořádné dokumenty, reportáže nebo hrané snímky vznikaly a vznikají i mimo Českou televizi (např. v HBO, na Seznamu aj.), tak to jsou spíš výjimky z pravidla. Zatímco ČT to má jaksi přímo v popisu práce, od toho si ji platíme. V hrané tvorbě se jí to tradičně moc nedaří (o to víc se raduji z úspěchu třeba takového Mostu, nebo blahopřeji k vynikajícímu dokumentárnímu seriálu o Národním divadle, jaký tu ještě nebyl a jen tak nebude). Zato v seriózní tvorbě na pomezí investigativní žurnalistiky a dokumentu nemají Reportéři, 168 hodin, Fokus nebo Nedej se! na celém českém mediálním trhu co do kvality, hloubky i odvahy široko daleko konkurenci. Tyto formáty jsou nenahraditelné a četné mocenské útoky proti nim ze strany politiků i jim posluhujících médií jsou toho neklamným důkazem.      

 

Jak se obměňuje porota a jak je poskládaná?

Porota je tradičně „víceoborová“, což odpovídá specifice ceny: jsou v ní jak praktikující filmaři či pedagogové FAMU (od režisérů přes dramaturgy a další profese až po kameru), tak filmoví či mediální kritici a teoretici. Atmosféra je skvělá, přátelská a konstruktivně kritická. Kéž by taková byla v celé společnosti!

 

Z kolika letos přihlášených děl jste vybírali? Můžete už odtajnit některé oceněné? Je rozhodnuto o kritické ceně?

Letos jsme hodnotili přes 160 opusů, naplnili jsme opět všechny kategorie. Některé, např. hlavní cena, byly přijaty jednomyslně, o jiné byl lítý boj (hlasování 3:4). O zcela zvláštní „kritické“ ceně, známé jako Zlatý citrón, na kterou se asi ptáte, bylo ale nakonec rozhodnuto jednomyslně, ačkoli kandidátů byla celá fronta, což se ve výsledku projeví letos velmi překvapivým způsobem. A už teď je mi jasné jedno: to bude zase radosti na Starém bělidle! (Upozornění pro všechny postižené: citrón je, zvláště teď v zimě, mimořádně zdravé ovoce, stejně jako je mimořádně zdravá nezávislá kritika: věc, která se ve většině médií, fakticky vlastněných oligarchy a přímo či nepřímo politiky od premiéra po prezidenta, už takřka nepěstuje; tento proces likvidace kritiky jako profese bohužel začal už i ve veřejnoprávních médiích).                

 

Bude patřit letošní ročník mezi ty silnější? Měla česká kinematografie dobrý rok?

Letos bylo více dobrých hraných filmů, takže nebyly oproti dokumentům – jako u předchozích ročníků – v tak výrazné menšině, spíš naopak. Nakonec čtyři z pěti mých žhavých dokumentárních favoritů propadly – naštěstí ve prospěch mých jiných, „hraných“ tipů. Což je asi dobrá zpráva. Špatná naopak je, že letos porota sice těsnou, leč přece jen většinou ve svých preferencích ignorovala ústřední téma dneška – starost o životní prostředí. Ty filmy či reportáže tam byly, ne že ne, ale až na jednu výjimku – typicky, že víc slovenskou než českou – letos propadly. Beru to jako fakt a musím se s tím smířit: na rozdíl od našich západních či jižních sousedů žiji nadále v ekologicky negramotné společnosti.  

 

Trilobit je jedinečný tím, že jednu z cen uděluje dětská porota. Vloni byla zavedena cena místních diváků. Jsou nějaké novinky v letošním roce?

Ano, diváci mohli ve dnech 10. - 11. ledna 2020 hlasovat v Městském kině Beroun o svých favoritech – byly zde celodenně promítány všechny filmy, jež se dostaly do užšího výběru – nejen ty oceněné, ale i většina těch, které na cenu nedosáhly.

 

Přímý přenos z udílení cen odvysílá ČT art. Česká televize ale v cenách za kvalitní filmovou tvorbu příliš v minulých letech neuspěla. Jak to vypadá v tomto ročníku?

Myslím, že až na jednu výjimku může být ČT tentokrát s výsledkem spokojena.

 

Proč by si neměli diváci nechat ujít přímý přenos slavnostního předávání cen?

No, asi proto, že – ačkoli se u nás tradičně nikdy nic neutají – zatím se nestalo, že by informace o odměněných předem pronikly na veřejnost. Takže motivem, kromě trvalých sympatií pro noblesního moderátora Martina Myšičku, bude odvěká lidská vlastnost - zvědavost. Doufám jen, že (jako se to stává u řady cen) taškařice kolem předávání nepřehluší to hlavní, proč se to celé podniká: stručné, věcné a vtipné upozornění na hodnoty, které jinak obecné pozornosti unikají.  

 

Členkou poroty je také Mgr. ŠÁRKA KOSKOVÁ. Působila jako vedoucí dramaturg hrané tvorby v České televizi Ostrava, předtím jako redaktorka Českého rozhlasu, v současné době jako rozhlasová scenáristka. Je autorkou desítek literárních pořadů, řady rozhlasových her i scénářů televizních inscenací a filmů. Zasedá jako místopředsedkyně v Českém filmovém a televizním svazu FITES, z.s.

 

Začínala jste v ostravském rozhlase. Co vás přivedlo do světa televize a filmu?

Po odvysílání několika mých pořadů v rozhlase, k němuž mám dodnes vřelý vztah, mě oslovili z televize a nabídli místo dramaturga. Byla to hozená rukavice, a protože ráda zkouším nové věci, zvedla jsem ji. Lákalo mě hledat v tvorbě ještě jiné cesty a možnosti než „jen“ ty, kterými disponuje literatura a rozhlas. Ale když vás jednou magický svět filmu a televize polapí, už vás nepustí, já v něm zůstala celé čtvrtstoletí a do vysílání připravila kolem stovky televizních her a filmů.

 

Sama jste v roce 1994 získala čestné uznání poroty cen Trilobit za scénář televizní inscenace Zapomenuté tváře podle románu Waltra Jense. Můžete ji stručně představit? Proč porotu zaujala?

Hra v režii Otakara Koska (tehdejší manžel Š. K. – pozn. red.) vypráví o skupině kdysi slavných stárnoucích herců, kteří dožívají v chátrajícím zámečku, jenž jim odkázal jeden filantropický šlechtic s tím, že už nikdy nesmějí vstoupit na jeviště. Po jeho smrti se starosta města rozhodl staré herce ze zámku vyhodit a vybudovat z něj prvotřídní hotel pro snoby, který bude těžit z jejich slávy. Každý pokoj měl být pojmenován po některém z herců.

Zapomenuté tváře mě oslovily především nádhernými figurami a jejich posedlostí hereckým kumštem, ale rovněž svým přesahem do osudu kumštu vůbec, což asi bylo to, co zaujalo i porotu.

Navíc v inscenaci hrála nevídaná plejáda těch nejlepších českých herců – Květa Fialová, Vlastimil Brodský, Jaroslava Adamová, Stela Zázvorková, Luděk Munzar, Radovan Lukavský, Blanka Bohdanová, Ilja Racek, Vladimír Ráž, Josef Kemr, Ljuba Skořepová.

 

Pokolikáté vlastně už v porotě zasedáte? Vnímáte nějaký vývoj v kvalitě a kvantitě přihlášených snímků?

Počtvrté. Poprvé to bylo v roce 1997, kdy jsme stihli udělit Cenu Vladislava Vančury za celoživotní dílo Františku Vláčilovi.

90. léta se ale s dneškem srovnávat nedají. Tehdy byla do soutěže přihlášena zhruba polovina současné nabídky, kazety s přihlášenými filmy jsme si mezi sebou půjčovali a složitě zjišťovali, u koho se právě to které dílo nachází. To by při současném počtu cca 160 soutěžních snímků bylo vražedné. Dnes porotce dostane link k filmu přímo do počítače, kde ho může sledovat. To je obrovská výhoda.
Pokud jde o kvalitu, nemám pocit, že by se něco výrazně změnilo. Zdá se být sice přirozené, že se zvýšeným počtem přihlášených děl poroste i počet kvalitních snímků, ale není to tak. Řekla bych, že spíš platí – méně (ale kvalitně) je více.

Oproti mé první zkušenosti v porotě jsou novým fenoménem snad jen stále sofistikovanější technologie, které audiovizuálně umožňují doslova zázraky, což je skvělé, pokud je tvůrci podřídí zajímavému autorskému sdělení. Mnohdy však na ně dnes jen nekriticky spoléhají a rezignují tak na hlubší poselství filmu.  

  

Jaké je vaše osobní kritérium při hodnocení přihlášených snímků? Čeho si na soutěžních filmech nejvíce ceníte a jaké mají největší slabiny?

Mám ráda díla, která tryskají ze srdce a která umějí navázat úzký kontakt s divákem. Mnohdy ani není důležitá zpracovávaná matérie či námět sám, ale jejich účinek, to, jak hluboce a sugestivně se vás celá věc dotkne. Romeo a Julie je stará omšelá povídka, Shakespeare ji ovšem povýšil na nesmrtelné dílo. Scénář zpracovávající současný příběh ze stavby nemusí být vůbec současný, ta stavba může zůstat jen kulisou, pokud její autor nenajde ten nejsilnější způsob, kterým svého diváka osloví. Žádná doba a žádná společnost nevolá jen po svém obtisku, ale žádá si hluboké uchopení a pochopení, je na tvůrci, aby zvolil tu nejlepší a nejpůsobivější formu.

Jaké jsou největší slabiny? Když to, o čem mluvím výše, chybí. Když je to průměrné, plytké, bez nápadu a fantazie, bez jasné představy o tom, co chci sdělit. Bohužel i takových děl je stále dost.

 

Máte už své favority? Jaký se letos sešel výběr filmů?

Favority samozřejmě mám, ale jistě chápete, že je před slavnostním vyhlášením nemohu odtajnit.

Jako každoročně je tam převaha velmi kvalitních dokumentů mapujících přelomové historické události i současnost, ale je tam, k mé velké radosti, i pár skvělých hraných solitérů.

 

Jak probíhá diskuse v porotě třeba o výběru finalistů? Jak se dobíráte ke konečnému rozhodnutí, je to někdy boj? Přeci jen mají v porotě zastoupení nejrůznější profese… Jak silný je hlas scenáristy a dramaturga?

Co bychom to byli za porotu, kdybychom se o věcech někdy i velmi dramaticky nepohádali? Ale protože jejími členy jsou moudří, vzdělaní, a řekla bych, že v jádru i velmi laskaví lidé, kteří jsou především otevření názorům druhých, nebijeme se. Nakonec se na nominacích a finálním ocenění vždycky shodneme.

Detailně probíráme titul za titulem, každý má povinnost se k němu vyjádřit, a protože cen je pouze devět, postupně díla eliminujeme, až zbudou ta vítězná.

Hlas dramaturga a scenáristy je stejný jako hlasy ostatních. Jsme holt demokraté. Jestliže ale někdo, což se občas stane, je přesvědčen o kvalitách díla, které tam ostatní nevidí, ale svůj názor přesvědčivě zargumentuje, díváme se většinou na snímek znovu, a o výsledku rozhodneme hlasováním.

 

Můžete připomenout některé filmy oceněné Trilobitem v minulých letech, které ve vás zanechaly hlubší stopu?

V paměti mi zůstala Pustina, jež nejspíš stále patří k nejlepším současným českým seriálům, nebo filmařsky uhrančivé drama Agnieszky Hollandové Přes kosti mrtvých, které otevírá řadu témat k zamyšlení, také sympatický Omerzův snímek Všechno bude, dokument přinášející otřesná svědectví o Čechoslovácích v gulagu, potěšila mě i Bába z ledu s báječnou Zuzanou Kronerovou, zaujal Mečiar či Hovory s TGM.

 

Co je na porotcování těchto cen nejtěžší? Musíte zhlédnout desítky filmů, co vás motivuje?

TRILOBIT je skvělý v tom, že se mu už dlouhodobě daří upozorňovat na snímky, které nemají masivní reklamu, které jsou mimo takzvaný mainstream, někdy se o nich ani neví, ale jsou umělecky i tematicky velmi cenné.

Když se mně nebo ostatním členům poroty podaří takové dílo najít, mám velkou radost a okamžitě zapomenu na nekonečné hodiny úmorného sezení před obrazovkou.

 

Vítězové budou odtajněni v průběhu slavnostního „swingového“ večera v sobotu 25. ledna 2020 v KD Plzeňka v Berouně. Ceny TRILOBIT 2020 opět udělí Český filmový a televizní svaz FITES za spolupráce města Beroun a Městského kulturního centra Beroun. Slavnostní večer bude přenášet Česká televize na programu ČT art od 20.20 hodin.

 

Web: cenytrilobit.cz

 

Mohlo by vás také zajímat...

MĚLNÍK: V Mělníku v neděli voněly jitrnice, teklo pivo, zpívalo se a hrálo. I přes nepřízeň počasí se masopustního průvodu zúčastnilo přes 300 lidí.

Středočeský kraj
Děti a mládež, Lidová kultura, Senioři
Co se děje
24.02.2020

TŘINEC: Od konce ledna se proměnilo několik autobusových zastávek v Třinci ve výstavní plochy, na kterých jsou k vidění fotografie Dariny Kubikové a Tanasise. Výstava z cyklu Zastavení u umění nese název Enviromentální žal. Galerie města Třince v čele s kurátorkou Katarínou Klusovou tím reaguje na aktuální klimatické změny.

Moravskoslezský kraj
Cestovní ruch, Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Architektura, Výtvarné umění, Ostatní
Co se děje
21.02.2020

HRADEC KRÁLOVÉ: Muzeum východních Čechv v Hradci Králové zve na dvě poslední komentované prohlídky výstavy Okolo Hradce aneb Hradečáci na kole, které proběhnou 27. února a 18. března vždy od 16:30 hodin.

Královéhradecký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Památky
Co se děje
21.02.2020

PODĚBRADY: „Když něco tvoříte, kreslíte, skládáte věci a podobně, kreativně používáte obě ruce, je to pro váš mozek velice příznivé,“ tvrdí americká lékařka Kelly Lambertová z univerzity v Richmondu. A dodává, že pokud něco děláme rukama, ovlivňuje to náš mozek, jak bychom brali léky na uklidnění a navíc nám výsledek naší práce přináší mimořádné uspokojení.

Středočeský kraj
Instituce a kulturní zařízení, Handicap, Senioři, Soutěže a festivaly
Co se děje
24.02.2020