Iva Bittová: Občas je nutné udělat krok do neznáma

Kutná Hora, 11. 6. 2016 – Mezinárodní hudební festival /Leoš Janáček: Moravská lidová poezie v písních - Arnold Schönberg: Měsíční pierot

Jak rychle se rozhoduješ? Jak snadno přijímáš podobně náročné výzvy, jako je modernistický experiment (melodrama) z roku 1912 od Arnolda Schönberga?

Za ta léta jsem se už naučila důvěřovat svému instinktu. Nabídky většinou přicházejí zvenčí a dřív než řeknu ano, potřebuju o nich vědět co nejvíc. Pokud cítím, že se mnou rezonují a budu mít dost času na přípravu, přizpůsobím tomu úplně všechno.

 

V tomto případě odmítnout možná ani nešlo. Violoncellista Jiří Bárta chtěl od počátku spolupracovat výslovně s tebou, uměl si představit tvou interpretaci… Je to velký kompliment.   

Taky to mohlo být určité riziko, že! Inspirovalo ho mé provedení Schnittkeho Faustovy kantáty v originále – v němčině, a byl přesvědčený, že to zvládnu. Už dlouho si přál zahrát Měsíčního pierota, ale nedařilo se mu ho nikde uplatnit. Až teď v Kutné Hoře, kde je tvůrcem festivalové dramaturgie. 

 

Melodrama bylo ještě na počátku 20. století oblíbeným žánrem. Jak je dnes blízké tobě?

Tenhle druh vokální hudby znám z dob studií na konzervatoři, ale zatím jsem se s ním v praxi nesetkala. Pro mne je to něco nového, co mi přináší cennou zkušenost a inspiraci. A navíc v němčině! Studovala jsem ji sice za mlada, ale jen dva roky. Musím se k ní teď vrátit, abych mohla na vysoké škole projít zkouškou. (smích)
Je to vůbec moje první setkání s Arnoldem Schönbergem. Samozřejmě jsem se snažila získat co nejvíc vědomostí, četla jsem různé analýzy, informace a eseje o něm a jeho díle; seznámila jsem se s mnoha hudebními nahrávkami. Objevila jsem úžasnou píseň Tauben von Gurre!, kterou bych ráda převzala do svého repertoáru. Stejně jako Schnittke a Janáček také Schönberg patří k autorům, jejichž hudba je stále živá. Měsíční pierot je, myslím, nejsilnější extrakt, jaký autor napsal. Je v něm tolik hudby a tolik obrazů, abstraktních zvuků a vizí, že mi z toho jde mráz po zádech.

 

Jak ses na provedení skladby připravovala?

Měla jsem výhodu, že mne od prvního okamžiku opravdu zaujala. Studovala jsem ji dva měsíce v Americe, v lese za mým domem. Vytvořila jsem si podmínky a na každý den udělala pracovní plán. Jde o jednadvacet skladbiček nebo písní na základě poezie. Přípravě jsem věnovala maximum možného času a na koncertní provedení se moc těším.

 

Do jaké míry ti během přípravy pomáhalo i to, že se v současnosti věnuješ studiu hudby na Filozofické fakultě v Brně? Zaznamenala jsi nějaký posun ve svém tvůrčím přístupu?

Určitě mi to hodně pomohlo. Abych upřesnila: absolvovala jsem tříleté studium na akademii staré hudby, která je součástí hudební vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a přešla jsem na magisterské studium.  Momentálně se zabývám teorií a spartací mše italského skladatele Luca Antonio Predieri (1688 – 1767). Je to neuvěřitelný zdroj informací, který mi přináší spousty nových podnětů a inspirace. Po čtyřiceti letech, kdy jsem do sebe nasávala hudbu, si ji teď pojmenovávám, což je dokonalá symbióza.  Zatímco dřív jsem mávla rukou a nepřipadalo mi důležité, abych o skladbě, kterou budu provádět, něco věděla, dnes mě tato fáze hluboce zajímá. Studium mi sice zabírá hodně času, méně teď vytvářím nové skladby a vlastní kompozice, ale věřím, že všechno, co se ve mně nastřádá, jednoho dne zajímavě přetavím.

 

Schönbergova skladba není z těch, které člověka okamžitě chytnou za srdce. Platí i v moderní hudbě, stejně jako v současném výtvarném umění, že o ní člověk nejprve musí něco vědět? Že by si ji měl naposlouchat? 

Je pravda, že čím víc se do té hudby dostávám, čím víc ji znám, tak vnímám nové věci, a už mi nepřipadá jako nějaká atonální šílenost. Je to mistrovské dílo, shodou okolností napsané v období, kdy byl velmi tvůrčí i Leoš Janáček. Také on, který se zabýval lidskou řečí a rytmem, psal atonální skladby, takže všechno do sebe nádherně zapadá.
Ráda bych i v posluchači, který autora nezná, svou interpretací probudila myšlenku – o tom bych si měl něco přečíst, to mě zajímá. Samozřejmě cítím také velkou zodpovědnost – musím uspokojit i akademiky, kteří mé provedení budou odborně, teoreticky pitvat. A možná se budou ptát, co to ta Bittová zase dělá? Ale těžkou hlavu si z toho nedělám. Podstatné je mít dobrý pocit, že posluchačům předáme radost z našeho koncertního provedení. 

 

Proč vlastně náročná šňůra koncertů v Čechách a na Moravě, kterou právě zahajuješ, je navíc ještě dramaturgicky tak různorodá a žánrově pestrá? 

A proč ne? Všechno je to jedna hudba!

 

Ale přece jen - není ten dnešní koncert složený ze skladeb Arnolda Schönberga a Leoše Janáčka „ostře rozpůlená tvář Ivy Bittové“, jak varovně napsali někteří hudební kritici?

Ale vůbec ne. (smích)

 

Přišlo by ti vhod, kdybyste měli k dispozici čtyřicet zkoušek, které předcházely berlínskému uvedení Měsíčního pierota v roce 1912?  

My tolik nepotřebujeme, i když více zkoušek bych přivítala. Bohužel není čas, k dispozici máme jen tři dny, důležitá je souhra našeho malého ansámblu s mým vokálem. Všichni jsme ale na tom stejně, skladbu hrajeme poprvé.  Pro Tomáše Hálu jde o splnění dlouholetého snu už od konzervatoře – aspoň jednou za život si zadirigovat Měsíčního pierota. Moc se na ten zážitek těšíme. Jen škoda, že skladba zazní jen jednou, že ji nemůžeme zahrát víckrát, aby se nám téma dostalo do krve.   

 

Kroměříž, 14. června 2016 /Le Rugiade – Kapka rosy – Iva Bittová a Jan Čižmář, barokní hudba a zpěv, benefiční koncert na záchranu kroměřížského hudebního archivu

Co je vlastně ve vašem provedení „stará“ a co už „nová“ hudba?

Jan Čižmář: Já myslím, že se to zcela stírá. V zásadě jde o inspiraci starou hudbou nebo archivními skladbami, které se označují tímto názvem.

Iva Bittová: Mě na dobové hudbě baví, že nám umožňuje cestovat v čase, že znovu můžeme pracovat s tím, co bylo napsané před staletími, a přitom je to jako živá voda. Těší mě objevovat detaily, které dnes už neslyšíme, jako třeba nižší ladění, dobové ozdoby… A fascinující je i způsob myšlení, samotná melodie, oblouk, fráze, spousta úžasných věcí, na kterých se člověk zároveň učí.

 

Dřímala v tobě už dřív touha proniknout do hloubky staré hudby, anebo tvůj zájem přišel až se studiem barokní muziky?

Iva Bittová: Myslím, že je to přirozený proces, který se v mé tvůrčí práci odehrává. Od určité doby se vracím ke kořenům a uvědomuji si kontinuitu v hudbě.

 

Pro diváka je opojné být svědkem toho, že nejen v nové ale i ve staré hudbě je možné projevovat se svobodně.

Iva Bittová: Nejstarší autentické nahrávky neexistují. My vlastně ani nevíme, jak naši předkové kdysi hráli, zda také neimprovizovali – a možná víc než dnes! Z notového záznamu to nevyčteme. Ale stojí za to zkoumat a osahávat si dobové partitury a spoustu věcí si navodit hloubavým přemýšlením a instinktem. Cítím, že v té hudbě je svoboda, a proto mne dráždí, že ji akademické instituce do určité míry stylizují a škatulkují. A nepřekvapí mě proto, když se odborníci nechají slyšet: „Už zase si ta Bittová něco vymýšlí a snaží se zpívat barokní árie. Ale tak to vůbec není!“ Myslím, že podstatné je, aby o té muzice člověk něco věděl, aby jeho provedení bylo vkusné. A pak už ji jen oživoval a předával dál.

Jan Čižmář: Z dnešního pohledu je to stará, zakonzervovaná hudba a my ji reprodukujeme. Jenže tehdy to byla hudba nová, současná – buď společenská, vážná anebo naopak populární. Autoři ji tvořili na místě, nebo ji zapsali až později, ale dělali to po svém. I tehdy na ni byly různé reakce – pozitivní, nebo odmítavé.

Iva Bittová: Myslím, že hudba vznikala stejně jako dnes. Muzikant dostal zakázku – napiš tohle anebo tohle – ale vždycky tam byl vetknutý i jeho osud.

Jan Čižmář: Taková Barbara Strozzi byla písničkářka jako Iva. Napsala a zahrála skladbu, do které dala duši. Pokud ji dnes budeme interpretovat přesně podle not, bude v ní chybět tvůrčí moment. Dá se říct, že s Ivou vlastně mažeme těch čtyři sta let. (smích)

 

Jak důležité je, abyste na sebe při koncertě vzájemně „slyšeli“?

Jan Čižmář: Zpočátku jsem byl v rozpacích, když Iva měla sólo v tak intimní skladbě, jakou je Mariin teskný monolog v předtuše synovy smrti. Nevěděl jsem, jestli nemám z pódia odejít. Pak jsem si sedl a dal si hlavu do dlaní – byl v tom přirozený smutek a melancholie.

Iva Bittová:  Já se ráda zaposlouchám a nechám vtáhnout do tvé výpovědi. A pak vybuchnu, reaguju na to, co právě slyším. Je to předávání energie, svého druhu reflexe, dialog. A nevadí, že při něm zazní motiv, který partner slyšel už padesátkrát. Vždycky ho naplním trochu jiným příběhem.

Jan Čižmář: Iva je v tomhle tisíckrát zkušenější. Mě to sice občas ještě překvapí –  a někdy nepřirozeně, ale převažuje pocit, že se mi otevřely dveře, které ve mně vždycky byly.

Iva Bittová: Určitě v tom není kalkul, není to úmyslně hrané. Já jen nemám zábrany.

Jan Čižmář: Rád se k té improvizaci nechám strhnout, vyprovokovat. A vůbec není důležité, že je Iva o generaci starší. Během koncertu jsme na stejné úrovni, jako děti, které si hrají. 

Iva Bittová: Ta hravost je strašně důležitá, bez ní člověk nemůže být opravdu tvůrčí a nemůže se posouvat. A je to zároveň ozdravující, protože v hravosti se nachází humor i odstup.

 

Neuniklo mi, s jakou chutí vyhledáváš situace a jak bezprostředně na ně reaguješ, na nečekaný zvuk zvenčí nebo z publika anebo jako dnes – na okamžik, kdy do sálu zasvítilo slunce a ty ses vědomě postavila do světla.

Iva Bittová: To mě strašně baví, ale ne každý to vnímá. Tyhle maličkosti přispívají k atmosféře koncertu. A já jsem dnes cítila, že lidé byli v podstatě blažení. Zvuk barokní loutny navozuje meditaci. Prvek zrození i loučení, vše, co k životu patří. 

 

Honzo, je běžné, aby člověk v tak profesionální kondici a docela jiném hudebním žánru, a navíc v poměrně zralém věku, což je Ivin případ, aby se takhle přeladil a začal zcela vážně studovat barokní housle a zpěv?

Jan Čižmář: Ne, to vůbec není běžné. Iva je jako mladá studentka – nadšená,  pracovitá a úžasně otevřená – a nejen ve vztahu k hudbě.

Iva Bittová: Od počátku jsem měla štěstí na skvělou kantorku – Elen Machovou. Ona je neuvěřitelný hnací motor, zbožňuje svou práci. Hned v první hodině mi přeladila nástroj, přehodila struny, takže následující čtyři měsíce jsem měla pocit, že na housle vůbec neumím hrát. (smích). V té době umíral pan prof. Šťastný, můj dlouholetý pedagog a přítel. Bylo to až neskutečné, zjevila se Elen a já začala žít novou kapitolu. Seznamovala jsem se s dobovým repertoárem, naučila se držet smyčec, získávala jsem teoretické znalosti. Na barokní zpěv jsem dostala výborného učitele a milého člověka Vladimíra Richtera. Cvičil se mnou koloratury a stylové autentické ornamenty, a přitom respektoval techniku mého projevu. Vycházel z mého přirozeného zpěvu. Nakonec jsem absolvovala barokní housle a zpěv, ale byla jsem přitom hrozně nervózní.

 

Není divu, cítila jsi zodpovědnost…

Když už jsem se jednou rozhodla, nemůžu se spoléhat na to, že mi něco jen tak projde. Hudba je moje největší motivace, a protože ji miluju, chci se o ní dozvědět co nejvíc. Pro mě všechny ty žánry, vlivy, styly a směry jsou jenom obohacující možnost, jak najít další výrazy. Když zpívám písničku, už se těším,  jak během chvíle skočím z jednoho do druhého, třetího nebo čtvrtého stylu. Je to možná šílené, ale mně tahle hravost baví.   

Jan Čižmář: Ptala ses, jestli je běžné studovat v Ivině věku? Samozřejmě jsou lidé, kteří se v důchodu rozhodnou, že začnou hrát na gambu…

Iva Bittová: Mám spoustu studentů, kteří za mnou přišli na stará kolena, že by chtěli zkusit zpívat a hrát na housle.

Jan Čižmář: V Ivině případě je to jiné, protože je pod drobnohledem kritiky, je profík a nemůže si dovolit dělat starou hudbu jenom jako koníček. Ale na druhou stranu, ona tak přelije do své nádoby mnoho různých chutí, až je z toho konvolut, nová inspirace, nový styl.

(k Ivě) Prošla jsi jazzem, vážnou soudobou hudbou, lidovou hudbou, world music – to všechno se vzájemně taví. A přitom jsi to pořád ty, ne?

Iva Bittová: Teď si uvědomuju, že to není špatný nápad, jak si udržet publikum. Už jsem „na trati“ skoro čtyřicet let a potkávám své posluchače, kteří se stále vrací, a s nimi přichází i nová generace. (smích)

 

Jeskyně Býčí skála, 18. 6. 2016 / V srdci hory - benefiční koncert na podporu školy v Indii

 

Jak sis připravovala sólové vystoupení? Měla jsi předem ujasněnou dramaturgii, anebo jsi volila repertoár až na místě?

Určitě jsi některé moje písničky poznala. V tomto případě jde o jakýsi zdroj hudebních myšlenek, které transformuju podle toho, kde právě hraju. Je to jako použití jazyka nebo nějaké kultury. Snažím se navázat dialog s prostředím, improvizuju podle bezprostřední reakce publika, hraju si s písněmi, takže vždy vyzní trochu jinak. Nesvazuji se konkrétním programem, ale soustředím se na energii, na své rozpoložení, abych byla připravená na událost, která bude výjimečná, jedinečná. Teprve na místě spouštím svou intuici a využívám instinkt.

 

Vnímala jsem tvůj projev především jako lamentování, naříkání, žalování… smutek.

Cítila jsem v prostoru negativní energii a chtěla jsem vnést trochu světla. Tak proto byla víc než polovina koncertu takový boj.  Až po vystoupení jsem se dozvěděla, že archeologové našli v jeskyni hrobku plnou kosterních pozůstatků – čtyřicet ženských těl, které měly uřezané ruce, nohy, hlavy. Ale to už je dávno, pradávno.

 

Působí na tebe obdobně například sakrální prostor?

Ano, tam všude se odehrála spousta důležitých událostí a okamžiků. Pokud jsme dostatečně senzitivní, můžeme pracovat s vibrací, kterou hraním, kmitočty, dokážeme probudit a vést s ní dialog. A pak je tu ještě živé publikum, s kterým to všechno sdílíme. To mě fascinuje a zároveň přitahuje. Vždycky když vstoupím do podobných prostor, uvědomuji si vjemy, o kterých se dá jen těžko hovořit, protože jsou především pocitové. Jako třeba v Osvětimi, kde spálili několik milionů lidských bytostí – z toho několik set romských. Tu energii jsem vnímala strašně silně, dva dny jsem byla nemocná, dostala jsem teplotu, až později jsem pochopila, že jde o vibrace toho místa.
Právě hudba je jedním z nejúžasnějších prostředků, kterým lze měnit negativní emoce v pozitivní, a dokonce je využít i k léčbě. Ale nejde o samozřejmost, vždycky je nutné něco obětovat.

 

Palác Akropolis, Praha 21 06 16/ Iva Bittová a Paulo Angeli

To je stylizovaná, nebo skutečná fotografie? (nad plakátem k pražskému koncertu, na kterém je Iva s rozevlátými vlasy opřená o klavír a Paulo Angeli s kytarou během letního soumraku)

To je autentický záběr z loňského léta, když jsme hráli na ostrově Umbria ve středu Itálie. Italové tam jezdí skoro jako k moři. Je tam obrovské jezero, uprostřed ostrůvek, kam jsme se převezli i s nástroji lodičkou. Pořádají se tu koncerty při západu slunce, proto tyhle barvy. Vyšlo to nádherně.

 

Romanticky i dramaticky… Takový bude i dnešní koncert?

Tak je to zase jeden další z dialogů a další komunikace, inspirace a bezprostřední improvizace. Žádné zkoušení, je to interaktivní a strašně příjemný. Paulo je samorost, inspirovaný přírodou a folklorem. Je mi hodně podobný, ale přitom vychází z jiné kultury. Je temperamentní a živelný, právě tak jako Sardinie. Byl to samozřejmě Paulův nápad dát nás dohromady. Seznámili jsme se na festivalech a on mne pak pozval na ten svůj, který pořádá na Sardinii.  Mám radost, že pořadatelé mají o naše duo zájem. 

 

Je jiné koncertovat v zahraničí a jiné doma? Je to pocit, který tě nějakým způsobem motivuje? Ne snad sentimentálně, ale přece jenom - znáš prostředí, máš tu přátele…

Já už tolik cestuju, tak široce jsem rozkročená po světě, že pro mě to není priorita. Těším se na každý koncert a snažím se udělat všecko pro to, aby dobře dopadl, abych v pořádku dojela, aby tam byla energie. Stejně jako tady s Paulem, tak i v Americe mám podobné večery, kdy improvizujeme a často i s muzikanty, se kterými jsem nikdy předtím nehrála. V Americe mám už dnes větší zázemí a víc příležitostí. Hraju nejen tam, ale jedu třeba do Japonska, do Austrálie, teď se chystám do Indie. Samozřejmě mě vždycky potěší, když jsem zpátky doma, když vidím své přátele a známé, ale čím dál víc je hudba pro mne potravou.

 

Brno, 13. 10. 2016 / Mezinárodní divadelní a hudební festival Janáček Brno

Iva Bittová + OK Percussion Duo

Nevím, ale cítila jsem z publika tak trochu rozpaky. Zjazzovaný Janáček? Byl to ještě vůbec Janáček?

Byl. Po vystoupení za mnou přišla Češka, dnes žijící v Mexiko City, operní zpěvačka a velká milovnice Janáčka, a málem se rozplakala. Neměla žádné pochybnosti, naopak ocenila jak svobodně, s jakou nespoutanou živelností jsem to pojala. Ona je velkou příznivkyní mé interpretace a způsobu hudebního vyjadřování. Ale samozřejmě věděla, oč jde, že to jsou Janáčkovy Nápěvky mluvy. Je možné, že někdo jiný tuto formu přijmout nemusel. Posluchač, který se soustředí spíš na mé dřívější hudební projekty, anebo má rád z Janáčka jeho Moravskou lidovou poezii, což jsou krásné melodické písničky s kvartetem. V tomto případě šlo o hudební experiment, o premiérové skladby v úpravě skladatele a mého přítele Miloše Štědroně. Jeho svět je trochu jiný, než ten můj, ale myslím, že jsme nabídli blok, ve kterém byly hlasy a perkusní nástroje nádherně zkomponované. Co možná nebyla tak docela šťastnou volbou – byla dramaturgie. Po příjemných jazzových písničkách Emila Viklického jsme už neměli dost prostoru a bylo těžké budovat úplně novou atmosféru.

Pro mne je důležitá spíš otázka k tobě, jestli náš blok fungoval, co se týče nasazení, energie – tak jako mé jiné projekty?

Určitě. Můžeš být bez obav.

 

Ale vraťme se ještě k Leoši Janáčkovi. Jako skladatel byl pověstný svou umanutostí, když dával pořádně zabrat operním pěvcům v rolích, které byly téměř nezpívatelné, a hudebníkům v partech, které byly téměř nehratelné. A k tomu prý s oblibou říkal: „Musí to jít. Já jsem to tak slyšel!“

Je to přesně tak. Během studia jsem přečetla několik Janáčkových knih, kde uvádí, jakým způsobem pracoval s lidovým nápěvem a jak se toho úkolu muzikanti a zpěváci upřímně děsili. On si ale trval na svém a chtěl, aby skladby interpretovali tak, jak je napsal. A napsal je dobře, protože byl geniální. A že s ním někteří bojovali? Ale o to přece jde. Když chceme být tvůrčí, musíme bojovat!  Často říkám svým studentům – musíme si zvolit velkou překážku, abychom mohli udělat velký krok. Musíme riskovat! Samozřejmě, že můžeme také narazit, ale i to je dobrá a důležitá zkušenost.

 

Chceš říci, že i chyby nás posouvají?

V každém případě. To, co je příliš snadné, když máte pocit – hotovo, už mám čárku – tak to obvykle nefunguje. Jinými slovy, co je vysilující, je i posilující.

 

Hradec Králové, 18. 10. 2016 / NOCZ + Iva Bittová

Tak si to shrňme – dnes večer si zahraješ s jazzovou formací skandinávských hudebníků NOCZ, hned po koncertě odjíždíš do Vídně, odtud nad ránem odlétáš do Bruselu…

Mám tam společné galapředstavení pod patronací Nadace Yehudi Menuhin, která podporuje mladé hudebníky zaměřené na houslisty a také na romské hudebníky. Dělají zajímavé projekty s dětmi a pro děti. Odtamtud pojedu do Holandska koncertovat s Vladimírem Václavkem, pak pokračuji do Benátek, kde se setkám s neuvěřitelně houževnatou paní profesorkou Elenou Fattambrini.  Vyučuje starou hudbu a podařilo se jí „ukořistit“ mne pro spolupráci. (smích) Hned po příletu mne čeká zkouška a ještě tentýž večer koncert v doprovodu chlapeckého sboru. Repertoár je barevný, poskládaný ze skladeb Janáčka, Bartóka, italských skladatelů a mých autorských. 

 

Dá se takové pracovní zatížení dlouhodobě zvládnout?

Už jsem si na to tempo i na určité procento riskování zvykla a zatím se mi vyplatilo. Je to úžasná, obohacující zkušenost, ale vyžaduje opravdu maximální nasazení. Nejen po profesionální stránce, ale vůbec lidsky. Samozřejmě s tím, jak přibývá věk, přemýšlím o tom, že bych měla zvolnit, protože toho dělám až nezdravě moc. Znám několik hvězd a velmi výkonných umělců, kterým najednou vyhasla jiskra. Já mám jakousi kontrolu v bezprostřední reakci publika, když se dívám lidem do tváře. Ale samozřejmě se může stát, že jednoho dne přijedu a najdu prázdné sály. Snad to dřív vytuší pořadatelé a já jen doufám, že se to dozvím včas. 

 

Neuvažuješ o tom, že v budoucnu přece jen zvolníš?  

Přijala jsem pozvání na komplikovanější hudební projekty, což vyžaduje daleko větší přípravu a koncentraci a také možnost si je vychutnat, takže přirozeně spěji k tomu, že budu muset zabrzdit.
Mám také v plánu otevřít si vlastní školu zpěvu a improvizace, což je projekt, který vyžaduje čas. Předpokládám, že potrvá nejméně dva roky, než se dostane do povědomí a než se ukáže, jestli tudy vede cesta. Jsem tedy v určitém zlomovém období, kdy budu muset sdělit lidem, kteří mají rádi mou hudbu, že už nebudu jako ta střela na koštěti. (smích)

 

Zvláštní – jakmile mluvíš o novém experimentu a určité míře rizika, všímám si, že se usmíváš. Tak tě nabíjí každá nová příležitost? 

Pokud je to velká výzva jako třeba Schönbergův Měsíční pierot, pak ano.

 

Kde bys chtěla svou školu hudby otevřít?  

Zpočátku v Americe, a když se mi bude dařit, ráda bych ji propojila s Evropou. Našla jsem partnera Timothy Hilla, kterému se moje myšlenka líbí a chtěl by se mnou spolupracovat. Jde o úžasného amerického hudebníka, zaměřeného na indickou hudbu. Používá i přírodní techniku zpěváků z Tuvy, které se dnes učí celý svět, což je hrdelní zpěv, při němž zpěvák dokáže současně zazpívat dva i tři tóny. Zároveň je to i určitá očista, meditace, vyžadující hlubokou koncentraci.  Už jsme spolu odehráli několik koncertů a každého čtvrt roku u nás v lese za mým americkým domem pořádáme víkendový workshop.

 

Stále trváš na tom, že dobré věci k tobě přicházejí samy?

Tak to je, všímám si znamení a používám intuici.

 

Příští rok to bude už deset let, co žiješ a pracuješ v USA. Ale pokud vím, Amerika pro tebe zpočátku nebyla zemí zaslíbenou?   

To je pravda. Ale zas ke mně přišel impuls, a dnes jsem za tu příležitost vděčná. Poznala jsem nádherný kus země, nádherný kus přírody, mám tu dnes zázemí i skvělé přátele. Myslím si, že pro každého z nás – a je jedno v jakém věku – je  občas nutné udělat krok do neznáma. Samozřejmě, pokud bych vnímala, že něco není v pořádku – např. kdyby můj syn Toník v Americe nebyl spokojený, tak už bych byla zpátky doma. Zatím to ale funguje.

 

Vnímáš sama sebe jinak v kontextu americké zkušenosti?

To je těžké říci, určitě nastaly změny, protože jsem získala spoustu podnětů a na mnoho věcí i nové názory, ale já věřím tomu, že každých pět až sedm let zažíváme něco nového. A kdybych dnes nebyla v Americe, byla bych třeba někde jinde, anebo v Čechách, a také bych žila naplno. Ale jestli bych se hlásila na vysokou školu? Tak to asi ne, k tomu mne přivedlo Toníkovo studium, všechna ta euforie a možná i vzdálenost od domova. Toužila jsem v něčem se zase přiblížit a dělat něco užitečného. Samozřejmě dnes mohu srovnávat. V Americe mi třeba vyhovuje, že mne na ulici nikdo nepozná. V Čechách mi to už trochu překáželo. Na jednu stranu je sice příjemné, že se na vás už ve dveřích všichni usmívají a chovají se krásně, ale myslím, že by měli radostnější život, kdyby takhle hezky přistupovali i k ostatním.

 

Kdybys měla nahrát CD jako svou hudební autobiografii, jaká hudba by na něm zazněla?

Ticho!

 

Vidíš, to by mne nenapadlo. Ty, která tolik miluješ hudbu a zvuky a vedeš s nimi neustálý dialog? 

Jenomže k tomu potřebuju ticho. Já myslím, že mnoho lidí potřebuje ticho – a takové pěkné, opravdové.

 

Nepřipadá ti, že tvorba je vlastně nepřetržité střídání dvou fází: euforie a deprese? Hledání – cesta – naplnění - prázdno.

Ne, to neznám. Jako každý občas prožívám nejistotu způsobenou únavou.  Jakmile je člověk v útlumu, má pocit, že se mu nedaří, ale to je naprosto přirozené.  Snažím se s tím pracovat a uvědomovat si, že je jen otázkou času, kdy se věci obrátí k dobrému.

 

V adventním čase budeš koncertovat s Bartókovými Slovenskými spevy také na Slovensku. Jezdíš někdy do míst, odkud pochází tatínek?

Byla jsem tam nedávno.  Projížděla jsem blízko Galanty a cestu do Horních Salab jsem našla bez mapy, podle intuice. Ta vesnice se příliš nezměnila, jen některá vrata jsou výrazněji natřená. Když jsem vjela do uličky, kde bydlela tatínkova rodina a kam jsme jako děti jezdívaly na hody, náš dům tam už nebyl. Bohužel teta se strýcem dávno nežijí a můj bratranec, který získal dědictví, ho prodal. Na jeho místě dnes stojí nová, moderní vila, což je škoda. Odjížděla jsem se smutkem a melancholií.

 

Mám dojem, že tvůj syn Toník je hodně podobný svému dědečkovi.  

Myslím, že oba moji synové jsou s ním geneticky propojení. Jeden má víc jeho podobu, druhý jeho hudební nadání. Starší Matouš je hodně introvertní, přesně tak jako byl tatínek – on se nadchl, jenom když hrál hudbu. A Maty se rozjiskří, když se dostaneme k tématu, které ho zajímá. Jinak je hodně tichoučký a přemýšlivý.

 

Kdyby bylo možné vrátit čas, byl by to asi zážitek zahrát si společně s tatínkem: Ty, sestra Ida a oba tvoji synové.

No jejda mane…!

 

Byl by to pořádný šraml? Anebo spíš teskná muzika?

Všecko dohromady, a trvalo by to aspoň týden… po celou noc a po celý den.

 

Žádné CD s tichem?

To si piš! Tak jak tatínek vydržel hrát tři dny a tři noci a v té jeho muzice tekly slzy, byla v ní spousta smíchu a tisíc milionů různých emocí – a hlavně láska k lidské bytosti a hudbě. Takové jedno velké srdce. Tak to by byla síla!

 

Vánoční svátky budeš trávit v Americe, ale pro české publikum jsi připravila dárek pod stromeček. U Pavian Records právě vychází tvé album se skupinou Čikori nazvané At Home. Jak vlastně vzniklo?

Impuls k němu přinesl Toník. Když jsem doma v Americe poslouchala  nahrávky z našich zkoušek, řekl mi, to je dobrý, mami, to byste měli nahrát. Uvědomila jsem si, že jsme opravdu připraveni na nahrávku, že máme dobré období a hlavně, že nám v kvartetu skvěle funguje chemie – nápady a energie. Oslovila jsem kluky, přizvala našeho blízkého přítele, zvukaře Ivo Viktorína, a nahrávali jsme desku celé dva roky během mých návštěv v Čechách. Zrálo to, nikam jsme nespěchali, pak mě napadlo pozvat Miloše Dvořáčka. V minulosti s námi hrával na bicí a teď příležitostně koncertuje v duu s Hamidem Drakem, skvělým jazzovým bubeníkem z Chicaga. Tak jsem přizvala také Hamida, na desce spolu improvizujeme, on má takový šamanský projev. Když už jsme byli skoro hotovi, pořád se mi zdálo, že desce něco chybí. Shodou okolností byl s námi ve studiu Toník a ten nakonec dodal nahrávce další rozměr – dotočil preparovaný klavír, piano, elektronické zvuky a všelijaké smyčky. Fero Lipták na obálku namaloval nádherný obrázek. Symbolicky je na něm vše, co v sobě nese název Čikori: sýkorka, káva cikorka a také čekanka – její lusk i modrý kvítek. V Americe jsem udělala master s Davidem Cookem, což je takový můj tamní Ivo Viktorín. Ten skutečný se mnou zpívá v jedné písničce. A úžasně!  Během natáčení mu odešla jeho těžce nemocná žena a v té době zemřela i Lenka Zogatová, naše dobrá kamarádka, neuvěřitelný gejzír nápadů a inspirace. V 90. letech působila v Brně, kde měla na starosti hudební kluby; hráli jsme tam ještě s Dunajem. Tak jsem CD věnovala in memoriam těmto dvěma skvělým ženám.

 

A název CD? Také je symbolický?

Přesně tak. Nejenže jsme desku natočili doma v Čechách, ale s Čikori se tak cítím. At Home.

 

Vizitka

Iva Bittová /1958/, česká zpěvačka, houslistka a herečka. Patří k nejvýraznějším a nejoriginálnějším osobnostem české alternativní hudební scény. Dokázala si získat i mezinárodní renomé. Rozsah jejích aktivit je pozoruhodný – v hudbě od vlastních interpretací lidových písní přes experimentální jazz, rock až po houslové aplikace skladeb vážné hudby a operní zpěv. Od roku 2007 žije a pracuje v USA, do Čech se však průběžně vrací.