Historik divadla Jaroslav Blecha upsal duši loutkám

Loni jste v  Moravském zemském muzeu nabídli veřejnosti v rámci výstavy Vějíř loutek dálného orientu malou ochutnávku z loutkářské „dílny“ manželů Vítkových. Proč se k tomuto tandemu vracíš jako iniciátor a kurátor expozice i tentokrát?

Výstava František Vítek a Věra Říčařová: Jeden život měla původně premiéru v Muzeu loutkářských kultur v Chrudimi už v roce 2014 při příležitosti významného životního jubilea Františka Vítka (*1929). Vzhledem k tomu, že letos má významné jubileum pro změnu paní Věra (*1936), tak jsme se domluvili – jednak s Muzeem loutkářských kultur v Chrudimi a jednak s Vítkovými, že její rozšířenou variaci uspořádáme u nás v Brně.

Čím je obohacena realizace v Moravském zemském muzeu?

Výstava přináší skvosty loutkové umělecké tvorby (výtvarné i divadelní) z období působení Věry Říčarové a Františka Vítka v hradeckém DRAKu, například loutky z inscenace Žabák hrdina (1968), Krysařova píšťala (1970), Johanes doktor Faust (1971) nebo kompletní scénografii k inscenaci Enšpígl (1974). Autentické exponáty doplňuje další materiál jako fotografie, plakáty, kostýmní a scénické návrhy, doprovodné texty aj. Expozici provázejí i artefakty a průvodní materiál z pozdějšího tvůrčího období Vítkových, kdy odešli z DRAKu a vydali se na cestu „svobodných umělců“. K vidění jsou i nově zhotovené repliky scén, které se nedochovaly – třeba úžasná scéna pro inscenaci Jánošík.
Také jsme vydali drobnou publikaci František Vítek a Věra Říčařová – Variace na Jeden život. Na rozdíl od obsažnějšího chrudimského sborníku, kam přispěl kolektiv autorů (pěknou úvodní studii napsal např. Pavel Kalfus), jde o populární interview s Vítkovými. Rozhovor je záměrně určen široké veřejnosti, přibližuje a upřesňuje jejich tvorbu a přináší spoustu obrazového materiálu.

Jeden život - to je, myslím, velmi výstižný a současně symbolický název pro výstavu...

Ano. Jde o jeden život dvou tvůrců, jejichž profesní i lidská stránka je identická. Vnímám je, a nejen já, jako „legendy českého loutkového divadla“, jako tvůrčí, zcela neoddělitelný a nedělitelný tandem. Samozřejmě v některých aspektech je František především sochař, řezbář a vynalézavý technolog; Věra zase výtvarnice, scénografka a zejména znamenitá herečka.

Kdy a kde se zrodil tento tvůrčí tandem?

Vítkovi se poznali během angažmá v hradeckém DRAKu. František, brněnský rodák, začínal jako loutkářský výtvarník ve zdejším Divadle Radost, které založil Vladimír Matoušek. A právě ten ho později, v roce 1958, když zakládal DRAK, zlákal do Hradce Králové. František se od počátku významně podílel na zrodu hradeckého divadla jako konstruktér a technolog; vymýšlel nový divadelní sál, zázemí, dílny apod. Posléze se uplatnil i jako výtvarník, scénograf, sochař, řezbář, což je zřejmé také z naší výstavy.  Představujeme zde celou řadu jeho loutek a scén, které vytvářel pro slavné inscenace; jen v DRAKu se podílel na téměř třiceti inscenacích. František Vítek byl pověstný tím, že kupř. pro konkrétní postavu vymýšlel odlišnou technologii ovládání, a to především proto, aby zdůraznil, že každá z loutek má jiný charakter. Některá dělala gesta rukama, jiná měla spíš pohyblivou hlavu. Originálního dvojího kloubení krku dosáhl např. u prince z inscenace Brokát, princ z pohádky. Zatímco František je geniální technolog, Věra vyniká jako herečka. Neznám u nás nikoho jiného, kdo by dokázal vystupovat tak dvojjedině, kdy herec a loutka tvoří v podstatě jednu dramatickou postavu.

Je jiné připravit výstavu tvůrcům, s nimiž ses sblížil nejen odborně, ale i lidsky?   

Ctím pravidlo, že by se neměly dělat výstavy a publikace lidem, kteří ještě žijí a tvoří. Jako historik se obracím spíše do starší historie. Rád bádám, zkoumám a při studiu pramenů, uzavřených v čase, objevuji nové informace. Snažím se o to, aby jakákoli prezentace v muzeu přinesla i hodnotící vyústění, tedy jaký přínos měla ta či ona osobnost pro české loutkářství. V tomto případě je to samozřejmě trochu jiné, přesto už lze hodnotit tvorbu Vítkových – týkající se zejména divadla DRAK, jako uzavřenou etapu. Ta definitivně skončila v roce 1981, kdy se Věra a František vydali na cestu svobodného povolání.
Pokud jde o memoáry, ty jsou pochopitelně vždy více či méně objektivní; některé vzpomínky je nutné brát s rezervou, ale pro veřejnost přinášejí leccos zajímavého a dotvářejí – tak jako v případě této výstavy – autentickou atmosféru.

Šlo o pověstný bod zlomu, když se Vítkovi vydali z DRAKu do neznáma. Co bylo rubem a co pozitivem jejich následující tvůrčí nezávislosti?

Jejich odchod z DRAKu je stále ještě zastřen jakýmsi tajemstvím, oni sami o něm nechtějí příliš mluvit a já to respektuji. Jisté je, že Jan Dvořák, jako ředitel divadla DRAK, v tehdejší politické a společenské situaci nad nimi dlouhou dobu držel ochrannou ruku. Ale Vítkovi byli po celý život rebelové! Toužili po absolutní dokonalosti – ve všem, jak v tvůrčí, herecké a výtvarné oblasti, tak i ve vztazích. V době, kdy odešli z DRAKu, už měli hotovou inscenaci Piškanderdulá, podtitul Josefe! (1977). Nabídli ji několika agenturám včetně jedné hradecké. Uspěli v Praze, ale i tak – v podmínkách totalitního režimu, který nepřál svobodnému umění a podnikání, to bylo těžké živobytí. Jak sami  deklarují, „chudoba“ se stala i jejich divadelním programem. Nesnadné existenční období jim pomohla překlenout Helga Brehme, loutkářka a zakladatelka Theater Faden ve Stuttgartu. S Vítkovými se spřátelila během studijní stáže v DRAKu (v rámci studia na loutkářské katedře při DAMU v letech 1965 - 67). Po návratu do Stuttgartu založila vlastní loutkové divadlo, kam Františka s Věrou často zvala. Františkovy loutky a technologie ji inspirovaly v její vlastní tvorbě; Věra ji pochopitelně ovlivnila jako herečka a scénografka. Jejich složitá životní situace se zlepšila až po roce 1989, kdy Vítkovým nabídl spolupráci Ondřej Hrab, ředitel divadla Archa.
A co pozitivního Vítkovým přinesla nabytá nezávislost? Jednoznačně úspěch hry  Piškanderdulá, podtitul Josefe!, na kterou vsadili a s níž ohromovali publikum a zároveň šokovali recenzenty. Lidově řečeno – byla to bomba!

Tak odlišné bylo jejich pojetí ve srovnání se soudobou divadelní tvorbou?  

Ano. Divadelní kritici a historici si s ním nevěděli rady. Objevovaly se námitky, že to vlastně není divadlo, protože prý nemá ucelený příběh. Ve skutečnosti jde o etudy, které rozvíjejí desítky příběhů. A je na divákovi, jak je dekóduje a přečte.  
Odborníky dráždila nejen forma, ale např. i způsob, jakým se František pohybuje po scéně – naprosto přirozeně, jak „tančí“ kolem Věry, a to i dnes, v pokročilém věku! Každé představení bylo trošičku jiné, založené na improvizaci. Vítkovi nepoužívají téměř žádnou techniku, s výjimkou jediného reflektoru, s kterým František pobíhá po scéně, rozžíná, zeslabuje či zesiluje světlo; v představení se objevují i nejrůznější dobové hudební nástroje, jako polyfon nebo flašinet.

Vítkovi tedy přišli se zcela novátorským inscenačním přístupem?

Dá se to tak říct. V té době se všechna divadla snažila o jakousi pompézní scénografii, kdy mizanscéna tvořila jednolitý celek – to znamená, že loutka i živý herec jsou na scéně včetně dekorací, zvuku a světla. A najednou v podání Vítkových bylo všechno střídmé, střízlivé, přiznané. Publikum bylo svědkem přestaveb „v přímém přenosu“, viděli Františka, jak přenáší rekvizity, podává Věře loutky a pomáhá jí vyskočit na židli, pak oběhne scénu, spustí magnetofon, aby nahrál zvuk a ve správnou chvíli ho znovu přehrál. Celá inscenace má naprosto promyšlenou strukturu. Samozřejmě dnes, kdy oba zestárli, už představení ztratilo svůj rytmus, mezi jednotlivými akcemi jsou velké prodlevy, a společně s nimi zestárly i přístroje. Třeba takový polyfon už nefunguje, jak by měl…

To musí být asi dojemný zážitek…

Velmi dojemný. Pro pamětníky, kteří hru znají, jde o jakousi relikvii, jestli to tak můžu nazvat, která ale má ještě pořád sílu. Když se člověk koncentruje na Věřin výkon s konkrétní loutkou – vnímá loutkové divadlo par excellence!

Lze říci, že i tak originální tandem navazoval ve své tvorbě na kontinuitu českého loutkového divadla?

Samozřejmě, a v nejlepším slova smyslu! Ostatně právě František Vítek patří k prvním tvůrcům, kteří se začátkem 60. let začínají vracet k tradici českého marionetového divadla. Souvisí to samozřejmě i s politickým a společenským vývojem. Celá padesátá léta po druhé světové válce byla ve znamení direktivy Ústředního loutkového divadla podle vzoru ideologicky silně zabarveného sovětského Obrazcovova divadla. V představení se využívaly především spodové loutky a skrytá animace za paravánem. Uvolnění, které přinesla šedesátá léta, doprovázel návrat k principům významných prvorepublikových spolkových divadel, jako byla Říše loutek, nebo k inscenacím a tvůrčím postupům Jana Malíka. Zároveň s tím došlo k oživení funkce loutkářského režiséra a výtvarníka. Zejména jeho role se stala nepostradatelnou, což je také případ Františka Vítka, který významně modeloval obrazovou podobu inscenace, a tím také předurčil režijní vizi.  

Expozice Jeden život je zpřístupněna ve stejném prostoru, kde před časem  okouzlovala veřejnost výstava Vějíř loutek dálného východu ze sbírek paní Helgy Brehme. Jak vůbec došlo k myšlence představit českému publiku asijské loutky v tak nebývalé šíři? 

To je podivuhodný příběh – na jeho počátku jsem uvěřil emotivnímu tvrzení Vítkových, že rozhodně musím zajet do Stuttgartu a vidět fascinující poklady jejich přítelkyně Helgy Brehme. V té době jsem se s paní Helgou ještě neznal a s Vítkovými jsme byli vysloveně v profesním kontaktu. Náš osobní, hlubší vztah se zrodil teprve později, když mě oslovili s tím, že hledají producenta, který by jim umožnil prezentovat v České republice jejich novou mezinárodní inscenaci. Jednalo se o společný projekt s Helgou Brehme Der 12-Elf heft die linke Hand/ Skřet půlnoc levou vzhůru vznes, inspirovaný poezií Christiana Morgensterna. Pomohl jsem jim tehdy uspořádat představení v Divadle Husa Na provázku (2010). Poselství o smyslu lidského bytí v jejich podání se setkalo s nadšeným ohlasem publika nejen v Brně, ale poté i v Divadle Archa v Praze a v pardubickém Divadle 29. Tak jsem se seznámil s paní Helgou Brehme, mimořádnou a svéráznou osobností. O tři roky později, v listopadu 2013, jsem se vypravil do Stuttgardu.  V Theater Fanden jsem pochopil, o čem Vítkovi s takovým nadšením mluvili. Tehdy jsem spatřil jen zlomek z toho, co Helga se svým předčasně zesnulým mužem Karlem Rettenbacherem vytvořili a shromáždili – s ohromným citem vlastnoručně renovovaný a zvelebený starodávný dům s pohádkovým interiérem, jehož součástí je i komorní „divadelní“ sál, a hlavně obsáhlou sbírku loutek a loutkářských atributů z různých končin celého světa, především z asijských zemí. Během první návštěvy jsem zjistil, že loutek je v domě mnohem víc, že jsou poschovávané v různých bednách. Brzy jsem se do Stuttgartu vrátil. A znovu jsem byl šokován. Když jsem začal vytahovat poklady, které dvacet let nespatřily světlo světa, už jsem věděl, že v Brně uspořádám výstavu. Musel jsem Helgu chvíli přemlouvat, ale pak jsme se domluvili. Měla chuť podílet se na scénáři, bohužel zdraví a povinnosti – nasmlouvaná představení v cizině – jí to nedovolily. Přestože o asijském divadle leccos vím, příležitostně o něm přednáším studentům na brněnské univerzitě, musel jsem mnohé nastudovat. Výstavu jsme otevřeli v listopadu roku 2015. Dominovaly jí stínové loutky z Indonésie, Indie a Číny, indonéské spodové hůlkové loutky trojrozměrné i reliéfní, ale i unikátní hůlkové loutky typu bunraku z Japonska, čínské maňásky a také velké marionety z Barmy. Moc mě potěšilo, když paní Helga, společně s Věrou a Františkem Vítkovými, návštěvníky několikrát provedla touto jedinečnou expozicí.

Mohu potvrdit - skutečně to byla úžasná výstava. Předpokládám, že od té doby nad tebou drží ochrannou ruku loutka „bubeníka“…

Asi ano, já nevím…

Člověk je svolný uvěřit tomu, že tyhle loutky a loutkářské artefakty z dálného orientu jsou opravdu živé…

On to každý vnímá po svém, a já si to s dovolením nechám pro sebe. Ale pravdou je, že Helga Brehme i Vítkovi mají k asijským loutkám neobyčejně silný, až obřadní vztah, a že je skutečně vnímají jako živé bytosti.

Co říkají Vítkovi tomu, kam se posunulo loutkové divadlo? Až k dnešní alternativě, kdy už je možné hrát s čímkoliv a méně a méně s marionetou...

Oni jsou nesmírně tolerantní. Pro ně je důležité, aby divadlo – ať už syntetické nebo vysloveně tradiční – mělo opodstatnění, aby mělo vysokou uměleckou kvalitu.
Ve své tvorbě nikdy nerozlišovali, zda hrají pro malé nebo velké děti či dospělé publikum. Vždy jim šlo především o to, dělat umělecky hodnotné divadlo. Neztotožňují se s infantilitou, kterou běžně vidíme v mnoha dětských inscenacích nebo v televizních pořadech pro děti. Zatímco jejich autoři podceňují dětského diváka, Vítkovi ve svých inscenacích důsledně vycházejí z dětského světa, z dětského chápání výtvarna a divadla.

Před časem jsi převzal celoživotní odborný archiv od uznávané historičky českého loutkářství paní Alice Dubské. Jak se vyrovnáváš s tím,  že ve své profesi už také patříš k těm zralejším odborníkům?

Samozřejmě jsem profesionálně deformovaný a – jak říkají Vítkovi – i mě dnes vnímají jen jako „kašpara“, čímž mají na mysli výrok svých kolegů z divadel. (smích) Jinými slovy, my už jiní nebudeme, stojíme si za tím, co děláme a jinak to neumíme. A takhle to i dělat budeme! Vítkovi tuto tezi dovedli k dokonalosti, protože dodnes stále uvádějí hru Piškanderdulá, podtitul Josefe! Od  80. let minulého století v podstatě nevytvořili novou inscenaci.

Chceš říci, že  touto inscenací se jejich tvůrčí invence vyčerpala?  

Právě naopak! Stejně jako kdysi hrávali kočovní loutkáři svůj repertoár a neměli potřebu ho měnit, tak je to i v jejich případě. Samozřejmě, že oba po celou tu dobu tvořili a tvoří výtvarně, jenom už neudělali žádnou další inscenaci.  
Někdy mám podobný pocit, že všechno, co jsem chtěl udělat, už jsem udělal. Pochopitelně, že to není celá pravda. Chystal jsem třeba knížku, kterou jsem měl v úmyslu letos vydat, ale kvůli zmíněným výstavám se mi to nepodařilo, tak ji přesouvám do příštího roku. Mělo by jít o volně navazující třetí díl Rodinného divadla, který tentokrát bude věnovaný dramatické tvorbě.

Před pěti lety jsem tě požádala o názor, zda má smysl uvažovat o nominaci Východočeského loutkářství na Seznam nemateriálních statků tradiční a lidové kultury České republiky a snad  se i - troufale - pokusit o zápis na listinu UNESCO. Nejenže jsi mne tehdy neodmítl, ale dokonce jsi poté spolupracoval v odborném týmu na přípravě této, ale i pozdější „unescové“ nominace Loutkářství na Slovensku a v České republice. Proč vůbec stojí za to usilovat o tuto prestiž? 

Bezpochyby proto, že tato nominace hodně staví na tradici, a ta je v obou  republikách ohromná! Její kořeny jsou samozřejmě společné. Stále znovu opakuji, že bez kontinuity, není nic nového. Pokud si současný autor vezme to nejlepší z domácí tradice, udělá jen dobře. Takhle to funguje i v jiných kulturách. Už byla řeč o asijském loutkářství …, tady si vůbec nelze představit, že by vzniklo představení, které by důsledně nevycházelo z konvencí, z ustálených témat, stylizovaných inscenačních principů, apod. Totéž existuje i v našem divadelním prostředí, jen si to mnozí tvůrci neuvědomují, protože to dělají zcela bezděčně. Ať už jde o uplatnění tradičních inscenačních postupů,  loutkářské techniky – o užití marionet nebo maňásků, o způsob mluvy, deklamace, vedení loutek. I v moderním pojetí vždycky najdete něco z těch hlubokých kořenů.

Může případný úspěch zápisu do Seznamu světových památek UNESCO prospět do určité míry i vám – divadelním historikům?

To prospěje všem, kteří v oboru pracují, protože jde o prestižní značku. Jakýkoli nový projekt, ať už publikační, výstavní, divadelní, který odkáže na tuto nominaci, může získat podporu – a nejenom morální, ale i finanční. Pokud by nominace byla schválena, byla by to jakási nezpochybnitelná záruka toho, že české a slovenské loutkářství má skutečně významnou hodnotu ve světovém mezinárodním kontextu.

Ať už to dopadne jakkoli, samotný pokus – příprava nominace – už přinesl užitek. Veřejnost se začala mnohem zásadněji zajímat o samotné loutkářství. Připomněli jsme si u nás doma, že bývaly doby, kdy platilo nejenom, že co Čech, to muzikant, ale také – co Čech, to loutkář.

Ale ono to stále platí! Je přece tolik festivalů v České republice, na kterých se dnes objevují nejenom statutární profesionální loutková divadla, ale různé nezávislé skupiny, řada amatérských souborů a spousta zajímavých sólistů… Loutkářství, loutkové divadlo, je určitě fenomén, který žije a žít bude.

Vizitka

Jaroslav Blecha, PhDr., historik divadla, vedoucí Oddělení dějin divadla a ředitel Uměnovědného muzea Moravského zemského muzea v Brně. Vystudoval divadelní a hudební vědu na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Tamtéž absolvoval i postgraduální studium oboru muzeologie. Dlouhodobě se zabývá výzkumem českého kočovného loutkového divadla. Jeho výsledky publikuje a prezentuje také formou přednášek, besed, výstav, netradičních dílen, televizních a rozhlasových pořadů.
V letech 2011 – 2015 se podílel na odborné přípravě úspěšné nominace Východočeského a Českého loutkářství na Seznam nemateriálních statků tradičních a lidové kultury České republiky a poté na předložení nominace Loutkářství na Slovensku a v České republice do Seznamu světového dědictví UNESCO.