pátek
16. listopadu 2018
Svátek slaví: Otmar
Šumava
© Pavel Bečvář



Cesty do minulosti, k lidem, k přírodě, cesty mezi námi - Šumavské cesty

PLZEŇ: Když v létě roku 2009 našla Jana Kolářová na Šumavě na Zadních Paštích základy staré kapličky, ještě netušila, co vše bude následovat. Láska k Šumavě se najednou změnila v něco opravdu hmatatelného. Přeměnila se v konkrétní činy.

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

„To, že máme každý trochu jiné cíle, ještě neznamená, že bychom nemohli své síly spojit a potkávat se na křižovatkách šumavských cest, kde tu zasadíme strom, jinde obnovíme dávno zapomenutou památku nebo upravíme pramen čisté vody tak, aby se kterýkoliv poutník mohl bez obav napít.“(Šumavské cesty)
 

Historie Šumavy promlouvá často ne skrze to, co se dochovalo, ale možná mnohem více skrze to, co už není. Bolest, která šla napříč lidmi, křivdy i smutek stále nejsou úplně vyléčené, náhodný poutník je však nezaznamená. O bývalých osadách se dozví díky naučným tabulím, ale těžko si už představí, že tam, kde je nyní pouze tráva a sem tam nějaký nálet, to ještě před více jak sedmdesáti lety žilo. Jen oko znalého tuší, že na místech, kde se nyní tyčí ještě pár zapomenutých ovocných stromů, byla vesnice a lidé zde hospodařili po několik generací. Rodili se i umírali. Jako němí svědci k nám o této době promlouvají některé hřbitovy (často i německé) anebo kapličky a křížky. Je jen málo toho, co se dochovalo. A právě kaplička, respektive její základy, hrály roli při založení spolku Šumavské cesty.

Kaplička

Kaplička se nacházela v oblasti bývalé osady Zadní Paště na úpatí hory Křemelné a přibližně sedm kilometrů od Dobré Vody. Osada se stávala ze dvou statků pojmenovaných po dvou rodech, které se zde usadily, Sallerhof a Scheinosthof. Kaplička, vklíněná mezi dvěma lipami, pocházela už ze 17. století a v roce 1918 byla přestavěná.  Vždy na svátek sv. Martina se v kapličce sloužila mše. V padesátých letech se ale tato oblast začlenila do vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda. Neutěšená historie se tu podepsala v podobě zaniknutí celé obce. Stejný osud čekal mnoho dalších osad a celých vesnic v pohraničí.  Poválečné vyhnání Němců, stejně tak jako v padesátých letech vytvoření zakázaného pásma (širokého přibližně dva kilometry, kam směli jen pohraničníci a demolice veškerých obytných domů a statků) zapříčinilo zaniknutí celých vesnic. Do vnitrozemí pak postupovalo další pásmo – hraniční, široké zhruba dvanáct až patnáct kilometrů. Veškeré kostely, fary a kapličky ze Šumavy téměř vymizely. Buď byly zdemolovány nebo si z některých pohraničníci udělali cvičné terče.  Po kapličce v bývalých Zadních Paštích zůstaly jen základy a křížek.

Léto, Stodůlky a turistická zelená značka směr Paštěcký most. Projdete lesem a otevře se vám nádherný výhled – někde dole pod sebou tušíte řeku Křemelnou, přes ni se vypíná Sedlo a Spálený vrch. Vlevo od cesty dvě vzrostlé lípy a mezi nimi díra v zemi se zbytky základů. Vedle je turistický ukazatel bývalé Zadní Paště. Nedá vám to, a tak pátráte, až zjistíte, že v těchto místech stávaly dva poměrně velké statky... a kaplička sv. Martina.“ Tak vzpomíná na své první setkání s kapličkou Jana Kolářová. „Základy jsem objevila úplnou náhodou, někdy v létě 2009 a napadlo mě, že bychom tu kapličku mohli obnovit. A Pavel (Bečvář pozn. autora) řekl, že do toho jdeme. To bylo někdy v létě 2010. Jenže ta kaplička byla zasvěcená sv. Martinovi a datum 11. listopadu 2011 je jenom jediné. A to mi řekl, že jsem se zbláznila.“

V říjnu už Jana Kolářová stála před tehdejším hartmanickým starostou Jiřím Juklem. „Přišla jsem tam jako úplně cizí člověk s nějakým bláznivým nápadem, že chci obnovit kapličku. On mě vzal do auta a jeli jsme se tam podívat. Moc nám pomohl. My jsme byli laici, nevěděli jsme, co máme přesně udělat, co napřed, co potom…“ Bylo zapotřebí získat souhlas NP Šumava, stavební povolení a samozřejmě peníze. Naštěstí záměr postavit novou kapličku se zalíbil dalším přátelům, kteří k Šumavě mají vztah. „Byli to lidé, s kterými jsme se výborně znali, měli jsem super partu na gymplu, jezdili jsme na Brčálník, hráli volejbal, jezdili na lyže a najednou nás ta kaplička ještě víc stmelila.“ Společnými silami se rozhodli udělat vše pro to, aby se nová kaplička postavila. Začátkem června roku 2011 uspořádali benefiční koncert „Večer pro kapličku“, kde pomohla plzeňská zpěvačka Vlaďka Bauerová. Zde začala sponzorská sbírka. Díky koncertu se přidali další lidé. Pavel Bečvář vzpomíná na začátky: „Budovat kapličku bylo náročné, ale těžili jsme ze síly a aktivity lidí, kteří řekli, že do toho jdou s námi. Sbíralo se to opravdu po tisícovce. I na různých projektech, kde lidé házeli třeba dvě stovky. Takže jsme to nakonec vybrali. Pomohl nám tenkrát i starosta, který si některé práce na kapličce vzal za své.“ Nakonec se kaplička opravdu dočkala znovuvysvěcení na sv. Martina 11. listopadu roku 2011 v 11:11 tamním tehdejším farářem Tomasem van Zavrelem.

A co dál?

Po vysvěcení kapličky vyvstala otázka, co dál. Přátelé kolem Jany Kolářové a Pavla Bečváře věděli, že se o kapličku chtějí nadále starat a pořádat i nějakou doprovodnou akci na sv. Martina. V roce 2012 tedy založili občanské sdružení. S dalším kolegou dali dohromady stanovy (oficiálně s dvaceti osmi zakládajícími členy) a začali pracovat na projektech Šumavských cest. Na jaře 2014 se občanské sdružení změnilo na spolek. Další směr Šumavských cest přibližuje Pavel Bečvář: „Věděli jsme, že bychom velmi rádi Šumavě přinášeli nějaké bonusy se zaměřením na turistiku, historii, přírodu a toto vše jsme chtěli skloubit dohromady. Někoho zajímá víc historie, někoho víc turistika, někoho víc příroda. Takže si tam každý najde to, co je mu nejbližší.“

Turistika a sv. Vintíř

Zpočátku začali pořádat tzv. „vejšlapy“. Ty byly hlavní náplní Šumavských cest. Putování Šumavou a nasávání všeho, co tady krásná příroda nabízí. Do Železné Rudy se dostali pohodlně vlakem a šli okruhy Ostrý, Falknštejn a jezdili dál a dál. K jednodenním akcím přibyly akce vícedenní. Některé z těchto akcí navíc měly ještě širší přesah než jen putování krásným kraje. Z poslední době konkrétně květnový noční pochod. Pro připomenutí dramatické minulosti, která se dotkla právě Šumavy, se rozhodly projít cestu, kudy jeden z tzv. „králů Šumavy“ Franz Kilián Nowotny vodil lidi na cestě za svobodou. Noční pětatřiceti kilometrový pochod zaznamenal Pavel Bečvář následovně: „Jdeme tmou v pravidelných třičtvrtě hodinových intervalech s desetiminutovou pauzou. Obcházíme Chalupskou slať, překonáváme hřeben a u Františkova se zastavujeme na místě, kde byl Kylián těžce raněn, a kde dnes najdeme pomníček věnovaný převaděčům. Od Teplé Vltavy cesta opět poměrně prudce stoupá vzhůru a vede nás na nejvyšší bod našeho pochodu až k hranici na Sedmiskalí, kde jsme po páté hodině. Začíná svítat a teplota klesá. Na Kvildu docházíme na sedmou hodinu a vítá nás teplota lehce pod nulou. … Pochod jsme všichni dali, ale představa, že to šli lidé úplně potmě (my jsme si mohli svítit čelovkami), na pokraji zoufalství (my jsme byli zoufalí pouze při pomyšlení, že by na nás v Kvildě nečekala teplá snídaně), s nevhodným vybavením pro lesní terén (my měli všichni – krom jednoho zoufalce – pevné pohory) a často i s malými dětmi (u nás bylo nejmladšímu 19 let), v nás zanechala poměrně hluboký prožitek. Věříme, že takovouto noční trasu budou lidi procházet vždy jen pro své potěšení a ne proto, že by byli nuceni svou zemi opouštět!“

Ačkoliv jsou „vejšlapy“ to hlavní, pro co Šumavské cesty vznikly, velký díl své energie věnují právě pomoci Šumavě.

 

Díky kapličce dostali Šumavské cesty nabídku na Dobré Vodě v Domě sv. Vintíře – výchozím to místě ke kapličce. Dům sv. Vintíře býval původně zdejší farou. V roce 2002 byla fara zrekonstruována a nyní tento objekt slouží jako dům pro společné sdílení Čechů a Němců. Dřívější farář Tomas van Zavrel přišel na tuto farnost po revoluci. Mluvil stejně dobře česky jako německy a Němce dokázal tak zaujmout, že zde vznikla tradice poutních mší dvakrát do roka. Vždy na jaře a v říjnu. „Tento Dům sv. Vintíře patří farnosti. Navázali jsme s nimi díky kapličce velmi úzký kontakt. Oni se k nám chovají velmi vstřícně a my zase naopak bereme Dobrou Vodu jako svoje domovské zázemí. Dnes to funguje tak, že jsou tam dvakrát do roka českoněmecké mše. Přijdou poutníci z Německa, naši lidé jim jdou naproti, přivítají je na hranici, nabídnou jim Becherovku a Fernet, doprovodí je sem. Naše dámské osazenstvo pomůže vyrobit salát, řízky, dorty, veškerou obsluhu, zajistí servis, a tak to vlastně díky nám může fungovat“, vysvětluje Pavel Bečvář česko-německé sdílení v praxi. 

Další setkání se koná každoročně u kapličky sv. Martina na Zadních Paštích, vždy u příležitosti svátku tohoto světce – v listopadu. Doprostřed této divočiny sem přijde přibližně dvě stě lidí. Jana Kolářová s Pavlem Bečvářem lehce shrnou, co se stalo za poslední rok, nadhodí, co by rádi podnikli rok další, předají slovo faráři „Jendovi“ Kulhánkovi. Je to setkání u kapličky s duchovním rozměrem.

Projekty

Ačkoliv je Kaplička sv. Martina stále to hlavní, čemu se Šumavské cesty věnují, svou energii a touhu pomoci i nadále využily na další prospěšné projekty. Kostel sv. Vintíře je jediný kostel, který v újezdu Dobrá Voda přežil, všechny ostatní byly srovnány se zemí. Zachoval se jen díky tomu, že zde byl sklad dělostřeleckých terčů. V roce 1706 dal kostel postavit baron František Karel Villani na místě staré kaple. V roce 1754 zde byla postavena i fara a s okolními samotami zde žilo 136 německých obyvatel. V 17. a 18. století stávaly u Vintířovy studánky navíc lázně a poutnický dům. Po roce 1945 se obec stala správním střediskem vojenského újezdu. Když se v roce 1990kostel otevřel veřejnosti, interiér vypadal naprosto žalostně. Nebylo tam nic. V roce 2001 bylo do kostela vsazeno unikátní oltářní retabulum (oltářní nástavec se sochami) vyrobené sklářskou výtvarnicí Vladěnou Tesařovou.  Po něm přibyla do kostela skleněná křížová cesta a další objekty ze skla.  Přes výjimečný interiér stále nebylo vše hotové, vzpomíná Jana Kolářová: „Když jsme tam přišli, nebyly tam schody na oratoř. To byla první věc, kterou jsme zařídili. Lidé je zafinancovali a když tam nyní přijdete, uvidíte na schodech ceduličky se jmény sponzorů. Oni je koupili, my jsme je nechali vyrobit. Udělali jsme navíc komplet celou rekonstrukci kůru a do skříně, která tam byla, se vrátily varhany. To bylo v roce 2017.“ Varhany se tak staly pro Šumavské cesty historicky nejdražším projektem, na který sháněly peníze.

Projektů, které během let od založení Šumavské cesty pořádají, je ale mnoho. V roce 2015 dokonce organizovaly tzv. Aktivní léto, kdy během třinácti sobot za sebou pořádaly koncerty, regionální soutěž nazvanou „Šumavské štrůdlování“ (což je tradiční akce konaná každoročně na podzim), aktivní soboty s tvořivými dílnami nebo závěrečnou Slavnost pramene. Pramen sv. Vintíře, který vyvěrá před kostelem, dal osadě dokonce nový název – Dobrá Voda (dříve Březnice) a údajně má léčivé účinky. Podle pověsti vytryskl tento pramen do očí slepé krávě domkáře Gerla a ta znovu prohlédla. Slavnost pramene měla za cíl pozvednout toto místo, ale i povědomí o něm.

Cesty k přírodě

Kromě kulturních projektů se Šumavské cesty zaměřují na tamní přírodu. A to vcelku aktivně. Pořádají brigády pro národní park. Čistí cesty od odpadků z Gerlovy Hutě směrem na Javornou až na Rozvodí a z Gerlovy Hutě na Novou Hůrku, což je asi osm kilometrů. „První sběr byl osm set kilo odpadků. Teď už je to mírnější. Také jsme sbírali ze sedla na Černé jezero i okolo Křemelné a ke kapličce. Brigády navíc máme i v lese. Před měsícem jsme byli stahovat klest. Také jsme prosekávali maliní, které se jelenům na zimu suší a v zimě ho dostávají do krmení. Prostě, co je třeba a co je práce, kterou jako laici zvládneme,“vysvětluje Pavel Bečvář. Není divu, že spolupráci s NP si chválí. „Dneska je poměrně dobrou zvyklostí na NP nadávat, co všechno a jak dělá špatně. Naopak. My máme vztahy velmi dobré, snažíme se pomáhat tam, kde je třeba.Už druhým rokem pořádáme brigádu s plzeňským gymnáziem na Mikulášském náměstí. Takže oni obsadí celý autobus dětmi a my je odvezeme na Šumavu. Loni jsme s nimi vytvářeli lokální oplocení ke stromům na Javoří cestě a následně jsme je vzali do výběhu k vlkům, abychom tu jejich práci trochu vyvážili.Teď jdeme vytrhávat invazivní rostlinu vlčí bob. Věříme, že díky těmto brigádám získají k Šumavě vztah, protože zde něco vlastníma rukama udělali.“

Se správou Národního parku Šumava se Šumavské cesty potkaly také na výstavě o Klostermannovi, na které se společně podílely. Spolupráce fungovala i během tříletého cyklu přednášek o Šumavě nazvané Šumavské čtvrtky. Každý druhý čtvrtek v měsíci od října 2015 do června 2018 probíhaly ve Studijní a vědecké knihovně v Plzni tematicky zaměřené přednášky o Šumavě. Tento přednáškový cyklus zahajoval i zakončil ředitel parku, podílel se na něm i další spolek věnující se Šumavě KAREL KLOSTERMANN - spisovatel Šumavy a spolupracovalo na něm mnoho dalších lidí.„Témata byla poměrně různorodá. Začínali jsme šumavským smrkem, končili jsme pralesem. Byla tam architektura, voda, květena, kuchyně, zvyky, elektrárny… bylo to z různých oblastí, takže si lidé mohli vybrat a každý si tam něco našel,“vysvětluje Jana Kolářová.

 

Projekt Stodůlky

Jedním z posledních projektů, který v současné době zabírá téměř veškerou pozornost a čas Šumavským cestám, je projekt Stodůlky. Víte, jak dnes vypadají Stodůlky? Nic tam není. Z knihy Marie Malé Šumava putování časem se dovídáme, že na místě bývalé obce, ke které patřilo 29 osad a samot a v roce 1930 zde žilo 2018 obyvatel, dnes potkáte pouze haldy kamení, zarůstající kopřivami a maliním. „Podél cesty začátkem června kvete, v místech, kde byla stavení, planý šeřík, na bývalých lukách můžeme spatřit několik jabloní, věkem schýlených skoro až k zemi – jako lidé. Stodůlky se staly terčem tankové střelnice na Velkém Boru. Škoda, přeškoda!“ Na vážnost tohoto místa upozorňuje i Jana Kolářová. „Rodáci, kterým je dneska kolem osmdesáti let, popřípadě jejich potomci, se jezdí na Šumavu podívat a navštěvují místa, kde se jejich rodiče narodili a kde žili. Tak se stalo, že jsme se zde s rodáky ze Stodůlek setkali. Jeden z nich – Rudi Straub za námi přišel a vyprávěl, že lípu, která zde roste, zasadil jeho strýc, když se narodil.  A tam, kde je turistický přístřešek, tam stával dům, kde se narodil. Také říkal, že je jeho snem dostat pod tu lípu lavičku. My jsme to zařídili a lavička tam je. Když se teď přijel podívat na mši a když všichni poutníci odešli, moc nám děkoval a chtěl nám poslatza lavičku nějaké peníze. To jsme odmítli, protože jsme ji nekupovali, pouze jsme zařídili, aby tam byla. Seznámili jsme ho ale s vizí upravit to tu do podoby pietního místaa on nám přislíbil na tento projektnějaké peníze.“

Kaple na Stodůlkách bývala o rozměrech kostela.Měla 7,5 na 12 metrů a zasvěcená byla sv. Sebastianovi (Šebestiánovi). Šumavským cestám se podařilo před rokem najít hranu kaple, která je přímo nad křižovatkou. „Chtěli bychom to tu nějak důstojně upravit.Máme konkrétní projekt, který už proběhl schvalovacím řízením, což nás stálo poměrně dost času. Děláme na tom asi třetím rokem a teď už máme povolení a můžeme začít pracovat. Národní park nám navíc pomohl na celém území, kde má pietní místovzniknout, udělat hloubkový pyrotechnický průzkum.Z důvodu ochrany přírody můžeme na projektu Stodůlek pracovat jen tři měsíce v roce, takže tomuto projektu musí bohužel ustoupit projekty jiné“

Ohlédnutí

Když společně mluvíme o historii Sudet, rozkrývají se před námi osudy jednotlivých lidí.Historie jakoby ožívá. Už to nejsou jen nějací Češi, co zde žili a nějací Němci. Jsou to konkrétní lidé s konkrétním osudem a vlastním příběhem. Tato setkání jsou velmi potřeba. Pro poznání, pohovoření si, pro pochopení.„To téma je opravdu hodně živé. Ty křivdy se staly na obou stranách, my tím nic nevyřešíme a jestli si někdo myslí, že ti lidé si teď chtějí vzít něco zpátky - ne. Většinou žijí už jen jejich potomci. Jim samotným, pokud jsou ještě na živu, je kolem osmdesáti, devadesáti let. A ta představa, že někde vyrůstám celý život, a pak mi ten dům srovnají se zemí… já tam přijdu ve svých osmdesáti letech …  nedovedu si to úplně představit,“ uvažuje nahlas Pavel Bečvář.„Ti Němci tam žili, žijí blízko, i pomáhají – plno sakrálních staveb na Šumavě je v tak dobrém stavu jen proto, že do toho dali peníze a na druhou stranu ta spolupráce je pro obě strany pozitivní. Válka je daleko, už je to pryč a pojďme začít znova. Bohužel to bude ještě nějakou dobu trvat, protože v některých lidech to přetrvává, byť nemají úplně důvod.“

Mohlo by vás také zajímat...

PLZEŇ: Tento týden proběhlo v Plzni udílení cen Ladislava Sutnara za rok 2018. Cenu, určenou významným uměleckým a pedagogickým osobnostem, organizacím či školám, které se zasazují o výrazný přínos světu umění a designu, vyhlašuje každý rok Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Navazuje tak na umělecký odkaz plzeňského rodáka a světově uznávaného česko-amerického designéra Ladislava Sutnara.

Plzeňský kraj
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Ostatní, Vzdělávání, Živé umění
Co se děje
16.11.2018

STŘEDOČESKÝ KRAJ: Podpora cestovního ruchu ve Středočeském kraji prostřednictvím zajímavých akcí – tomuto tématu se na svém zasedání věnovali krajští radní. Projednali materiál, který mapuje akce na léta 2019 až 2024 a schválili, aby Krajský úřad Středočeského kraje alokoval finance na pokrytí dotací těchto akcí pro rok 2019.

Středočeský kraj
Cestovní ruch, Legislativa a ekonomika
Co se děje
15.11.2018

ČR: V květnu letošního roku vydal Supraphon unikátní komplet pod názvem Dobře odtajněný Miroslav Horníček. U příležitosti stého výročí narození tohoto mistra chytrého humoru (M. H. se narodil v Plzni 10. listopadu 1918) se posluchači dočkali kolekce tří CD-MP3 nosičů, které obsahují jak nahrávky známé z televize či rozhlasu, tak i ty zapomenuté či dosud nikdy nevydané. Představují Miroslava Horníčka jako příležitostného herce, konferenciéra, klauna, ale zejména pak interpreta převážně vlastních textů. „Důraz jsem kladl na archiv Supraphonu a divadla Semafor,“ říká editor kompletu Jakub Kamberský k práci na obsáhlém materiálu, kterou se pro Místní kulturu pokusil přiblížit…

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Živé umění
Články a komentáře
14.11.2018

OLOMOUC: Pobočka Paměti národa Střední Morava slaví první narozeniny. Za prvních dvanáct měsíců své existence se podařilo natočit celkem 86 příběhů pamětníků z Olomouckého a Zlínského kraje; realizovat na pěti místech Příběhy našich sousedů – projekt, v rámci kterého žáci sedmých až devátých tříd základních škol natáčejí příběhy pamětníků ze svého okolí. Paměť národa Střední Morava ve dvanácti místech představila celkem dvě výstavy věnované lokálním pamětníkům a jejich příběhům, které se váží k rokům 1948 a 1968, a připravila také několik interaktivních workshopů pro žáky a studenty základních a středních škol.

Olomoucký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Památky, Vzdělávání
Co se děje
12.11.2018