čtvrtek
19. září 2019
Svátek slaví: Zita
Václav Fiala
© Archiv Václava Fialy



Česká kultura před Sametem a po Sametu/ s Václavem Fialou

KLATOVY: Jsou chvíle, události a okamžiky, které zcela změní náš život. Pro Václava Fialu takovým bodem zlomu byla sametová revoluce. Nebýt událostí roku 1989, zřejmě by se nikdy nestal sochařem. Ačkoli se umělec až renesančně všestranný tomuto označení brání, dnes už neodmyslitelně patří do kontextu českého i mezinárodního sochařství 20. a 21. století. Přečtěte si víc v následujícím rozhovoru.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Brzy to bude třicet let od událostí v listopadu 1989. Jak s tou vzpomínkou naložíš?

V australské Sydney na proslavené pláži Bondi Beach se rok co rok vždy na podzim koná úžasná mezinárodní sochařská přehlídka „Sochy kolem moře / Sculptores by the Sea“. Její ředitel přišel s myšlenkou, že letošní ročník připomene třicet let od sametové revoluce v Československu. Spolu s několika dalšími lidmi z Čech pozval k prezentaci i mne. Považuje mě totiž za velmi typického autora. Sametová revoluce pro mne znamenala zásadní změnu v životě, protože jsem se až po roce 1990 začal naplno věnovat tomu, čemu se věnuji…

 

Sochařství?

No, sochařem byl třeba florentský Donatello…. Já se trošku stydím takhle se nazývat. Ale fakt je, že sametová revoluce to byl životní zlom. Kdyby nepřišla, tak bych se do toho asi nikdy nepustil. 

 

To myslíš vážně? 

Ano, žil jsem v Klatovech a neměl zdání, že existuje nějaká jiná umělecká kultura než ta oficiální. Znal jsem jen to, co nám komunisti do veřejného prostoru nacpali. Taková z travertinu vysekaná žena, která měla paže jako stehna - tak to mě absolutně nezajímalo. A pak - někdy v roce 1990 -  jsem jel s přáteli do Amsterodamu na výstavu Vincenta van Gogha. Zašli jsme také do The Stedelijk Museum, tehdy tam právě probíhala výstava “Energieen”. Netušil jsem, co tam může být, ale zašel jsem dovnitř a zažil něco neuvěřitelného. Chodil jsem vyjeveně galerií s otevřenou pusou... Nevěděl jsem, že i takhle mohou vypadat sochy. 

Anselm Keifer tam měl z olova udělané letadlo přes celý sál, Luciáno Fablo na schodišti minimalistické mramory, Frank Stella tam měl úplně bláznivé velkorysé kompozice a nejvíc mě uzemnil  Walter de Maria! Po celém sále v přesném řádu ležely vyleštěné bronzové tyče – něco jako sochařská modlitba. Zíral jsem na to v blaženém úžasu. Tohle všechno nám bolševik neumožnil ani spatřit. Byl to přímý zásah!

Sochařství je báječné dobrodružství a nejen travertinové mávající soudružky. Ty mají se sochou společného pramálo.

 

To už jsi začal tušit, že by ses mohl začít věnovat sochařství?  

Vůbec ne. Tehdy jsme v Klatovech založili Galerii U bílého jednorožce, galerii moderního umění. V domě na náměstí, který soudruzi dokončili krátce před revolucí jako muzeum dělnického hnutí a revolučních tradic na Klatovsku. Samozřejmě v regionu nikdy žádné dělnické hnutí neexistovalo, takže expozici bylo třeba dohnat velkoplošnými fotografiemi, Gottwaldovými citáty a podobnými pitomostmi. Nicméně dům byl krásně opravený, čistý, koberce nesešlapané, protože do něho nikdo nechodil. Řízením osudu tam můj kamarád pracoval jako údržbář. A do toho přišla revoluce. Kamarád měl klíče a já nápad. Najednou jsem byl aktivně zatažen do pořádání výstav. První dva roky, než se z toho stala oficiální galerie – dnes Galerie Klatovy-Klenová –, jsme s kamarádem dělali výstavy na koleně, tak nějak pirátsky. A pak, v roce 1992, jsem najednou prožíval divné prázdno. Už mě nebavilo malovat chmurné obrazy, na kterých jsem vyprávěl svůj životní příběh. Na to se už nedalo koukat. Tak jsem přestal úplně tvořit. Přitom jsem se ale angažoval veřejně, pomáhal se zmíněnou galerií. Živil jsem se jako grafik. Dělal jsem grafické úpravy, např. pro festival Pražské jaro. S historikem umění Jaromírem Zeminou jsem spolupracoval na výstavách a publikacích umělců z jeho okruhu. Díky tomu jsem se seznámil s tou nejlepší uměleckou garniturou – s Adrienou Šimotovou, sestrami Válovými, Věrou Janouškovou, Václavem Boštíkem a mnoha dalšími. V roce 1992, to už mi bylo 37 let, jsem se motal v plzeňské Škodovce, v místní svářecí škole, kolem jednoho tvořivého sympozia. Zpočátku jsem jen povzbuzoval kamarády, ale nakonec mi to nedalo a vyrobil jsem jakýsi výtvarný objekt. Strašně mě to zasáhlo a zcela pohltilo. Organizátoři mě pozvali na další sympozium do rakouského Schwarzenbergu. Jmenovalo se "Překročitelé hranic" a po revoluci obíhalo Rakousko, Německo a Československo. A tam jsem zažil totální přerod. Hned po návratu jsem dal v práci výpověď. Usoudil jsem, že sice nevím, jak to budu dělat, protože jsem neměl žádné znalosti, žádné vzdělání v oboru a netušil jsem, jak se uživím, ale bylo mi jasné, že přesně tohle dělat chci. Kdyby nebylo sametové revoluce, tak bych opravdu chodil dál se svěšenou hlavou kolem těch travertinových postav mezi paneláky... 

 

Myslíš, že máme v sobě cosi předurčeno? Je možné, že jsi jen podvědomě čekal na tuto příležitost?

Já věřím na univerzum. Dokud jsem byl pyšný, zablokovaný svým egem a pořád jsem si myslel, že jednou budu tím největším malířem na světě, tak jsem jen narážel na zdi. Teprve když jsem poslechl vnitřní signál, najednou všechno šlo. Ačkoli jsem neměl žádnou průpravu, žádné sochařské vzdělání -  neuměl jsem ani nalít benzín do motorové pily nebo si koupit správnou brusku -, potkával jsem ty správné lidi a všichni ke mně byli kolegiální a přátelští. Dodnes jsem jim za to vděčný. Mezi sochaři nevládne závistivá rivalita. Naopak, navzájem se respektujeme. Nemusíme souhlasit s uměleckým názorem toho druhého, ale podporujeme se, protože dobře víme, co za tím stojí. Sochařství je pracné, časově a finančně náročné a ekonomicky nevýhodné, protože sochy - až na výjimky - nikdo moc nekupuje. Ale je to zážitek, který nelze popsat nikomu, kdo to nezažil. Najednou jsem se ocitl ve vznešené rodině sochařů a jsem za to univerzu vděčný. Říkám si, jaký to je zázrak a snažím se tomu nezpronevěřit. Pracuji na hranici svých možností, což vzbuzuje dojem, že pracuju moc. Jenže když se pracuje málo, tak se člověk nikam moc neposune...

 

Proč si vlastně vybíráš ty nejtěžší materiály, ten nejtvrdší kámen, jakým je žula? To je přece výzva za výzvou.

Já to takhle nevnímám. Nemám rád měkké materiály, nemodeluju, a když vidím hlínu, dělá se mi skoro špatně. Nemůžu na ni ani sáhnout. (smích) Prostě jen odebírám materiál, a protože dělám s jazykem geometrickým, tedy redukovaným, vyhovuje mi tvrdý kámen. Nedělám barokní sochy, ale spíš ty přísné tvary. 

 

Když si vzpomenu na některé z tvých prezentací, jako by tam nebylo nic navíc. Což jistě podmiňuje také materiál, o kterém mluvíš. 

Ano, protože pokud pracuješ s tvrdým materiálem, jako je kámen nebo železo, tak tě to drží v mantinelech. A dokonce čím je opracování náročnější, tím jsou mantinely přísnější. Mně to takhle vyhovuje. Tam si nemůžu vymýšlet vlající drapérii, ani mi to není blízké. Čím jsem starší, tím víc inklinuji ke kameni a dřevo opouštím. Dřevěných soch jsem udělal velké množství. Dnes jsou už skoro všechny rozpadlé.

 

I to je jeden z důvodů, proč volíš kámen? Rád bys, aby tu tvoje sochy zůstaly navěky? 

Ne, ten důvod je jiný. Mě vzrušuje, když socha komunikuje s okolím. Když si dáš malou sochu do pokoje, komunikuje s tvým klavírem, s tvým parapetem, s tvou skříní – s tebou. Ale když ji umístíš do parku, na náměstí nebo jinam, tak komunikuje s geniem loci toho místa. Se všemi lidmi, i s těmi, kteří tě nemají rádi. A to je obrovská výzva. Pokaždé, když vztyčím velkou sochu ve veřejném prostoru, tak se něco odehraje. Něco, co se dá jen těžko popsat. Je to jen okamžik, ale vždycky závratný.  

 

Není to přece jen příliš riskantní? Znám sochaře, kteří byli za svá díla veřejností málem lynčováni, a jejich socha z veřejného prostoru musela zmizet. 

Samozřejmě, občas jde o obrovské riziko. Každý divák má jiný názor, každému se líbí něco jiného. Dílo ve veřejném prostoru je velmi snadné kritizovat. Já ale dělám z velké míry memoárové věci, tedy pomníky. 

 

Memoárové věci - to je odborný termín?  

No, já jsem si to tak nazval: Memory – Paměť. A jsem přesvědčený, že jsou to závažné úkoly. Někteří moderní sochaři jimi pohrdají. „Pomníky jo? Ty děláš pomníky?“ – „Ano, já dělám pomníky a dělám je strašně rád.“ A ty nemohou být ze dřeva ani z plastu, ty musí být z definitivního materiálu. A protože nemodeluju, neodlévám do bronzu, zbývá mi jenom kámen a ocel a ještě nějaké další drobné možnosti, což samozřejmě ovlivňuje i moji volnou tvorbu.

Musím se přiznat, že mám strašný problém, když vidím výstavu profesionálního výtvarníka, která je z polystyrénu. Takovou sochu bych nikdy nevystavil. Prostě doma si dělej, co chceš, zkoušej si v ateliéru, řezej si polystyrén, kašíruj si, jak chceš, ale pro veřejnou prezentaci ji musíš mít v definitivním materiálu. Ale připouštím, že můj názor se může mnohým jevit jako přežitý.

 

A jiná otázka … socha v barvě, barva v soše. Zdá se, že v Čechách tato myšlenka stále ještě nezdomácněla… 

Sochy se vždycky kolorovaly, polychromovaly. Všechny barokní sochy byly kdysi barevné, stejně tak antické sochy. 

 

Jen jsme na to zapomněli? 

Najednou jsme začali ctít materiál ve své prvotní podstatě a považujeme to za správné. Když dřevo, tak nenatřené, stejně tak kámen. Rád pracuji s českou žulou tady na Klatovsku je spoustu lomů a před pěti lety jsem začal zkoumat, jak by se ten šedý kámen dal přetvořit tak, aby ve mně vyvolával jiný dojem. Když v černém gabrodioritu uděláte hranu, třpytí se a vytvoří ostrý stín, ale když ji uděláte v žule, tu hranu skoro nevidíte. A tak mne napadlo použít barvu. Začal jsem vstupovat do žulových soch pop-artovými pastelovými barvami a teď už mám první dvě realizace. Lidi to zpočátku vnímali jako svatokrádež. „Ty natíráš kámen barvou? A to na něm barva drží?“ ptají se udiveně. – „Ano, já natírám kámen barvou. A používám stejnou barvu, jakou máte vy na vašem autě. Rozdíl je v tom, že vám auto časem zreziví, ale můj kámen ne.“ Lidé mají dojem, že když se kámen natře, tak se zničí. Spolupracuji s profesionálem, který mi barvy připravuje a míchá. Jeho zásluhou jsou barevné vrstvy naprosto dokonalé. 

 

Zažil jsi situaci, kdy se ti v této souvislosti podařilo změnit názor veřejnosti?  

Ano. Loni jsem zjistil, že moje rodné město vypsalo soutěž na pomník padlým v první světové válce. V Klatovech takový pomník kdysi byl. Osmnáct let jsem se snažil, aby se obnovil. K tomu ale nedošlo. Zhotovil ho Vilém Glos, dnes už zapomenutý zdejší sochař. A byl to monumentální pomník. Shromáždil jsem veškerou dokumentaci i to, co se z pomníku zachovalo, ale radní se rozhodli jinak a vypsali soutěž na pomník nový. I to je možná cesta, což nezpochybňuji. Když jsem se o tom dozvěděl, byl jsem ale trochu smutný, že jsem nebyl osloven. Protože se jednalo o anonymní soutěž přes komoru architektů, našel jsem si podklady a na poslední chvíli jsem se zúčastnil. Navrhl jsem monolit skoro sedm a půl metru vysoký na trojúhelníkovém základu, který přechází do barevné vlajky. Použil jsem takový jednoduchý fór – napadlo mne, když ten trojúhelníkový obelisk nahoře seříznu, z čelního pohledu vznikne česká vlajka. Ta samozřejmě musela být pojednaná v barvě. Soutěž jsem vyhrál a byl jsem překvapen, že i odpůrci, kteří nesnášejí, když používám barvu na kámen, hlasovali pro. A teď tady v Klatovech stojí natřený kámen. (smích)

 

Stále platí, že doma není nikdo prorokem…

Samozřejmě, ale pravda je, že působím v nějakém regionu a teď nechci, aby to znělo pyšně, ale těch lidí, kteří jsou schopni dělat do veřejného prostoru velké věci a realizovat nejrůznější typ zadání, zas není tak moc. Já tady žiju, mám to tady rád, jsem nepřetržitě okouzlen touto krajinou, tak holt tady rozsévám... Když někdo přijde, že chce udělat malinký boží muka do vesničky, tak je samozřejmě udělám. Jiný chce originální plot, nebo dlažbu, vrata, cokoli… neošklíbám se nad žádným typem práce. To všechno je sochařská zakázka. 

Takovým nejparadoxnějším zážitkem byl klatovský kruhový objezd, kolem kterého jsi přijížděla. V Klatovech je asi patnáct kruhových křižovatek. Navrhl jsem městu, že by na nich vznikla galerie současného umění. Na každém z nich by dostal prostor jeden významný umělec. Ale nezískal jsem od radních podporu. Místo toho začaly na křižovatkách vznikat různé divnosti, reklamy apod. A pak se objevil nový kruháč na příjezdu z Plzně a starosta mě vybídl, abych se sešel se zástupcem firmy, která ho realizovala. Navrhl jsem řediteli, aby jeho firma udělala velké gesto a vytvořila v prostoru kryptogram města Klatovy na způsob Stonehenge v Anglii. Pětimetrové kameny ve tvaru písmen po obvodu kruhu.  Jemu se to líbilo, udělal výběrové řízení v lomech a nápad zrealizoval. Já jsem ho dozoroval. Pak se to postavilo a vyvolalo to takovou bouři nenávisti, až se Klatováci rozdělili na dvě poloviny. Dostal jsem asi osmdesát anonymů, ve kterých mi lidi hrozně nadávali. Stupidní cedule nebo reklamy jim nevadí, ale tahle žulová písmena dodnes vzbuzují emoce. Zaskočilo mě to. Dokonce jsem s rodinou na pár dní odjel z města, a ještě dodneška to ve mně doznívá. Ale po dvou letech si lidé začínají zvykat a klatovský Stonehenge má dokonce svůj fanklub. Lidi mi píšou, že jezdí několikrát dokola, aby si to užili. Ti méně bystří se mě ptají, proč je to do kruhu, že se to špatně čte. (smích)

Vždycky před Vánoci zdejší ženy pořádají výstavu z vánočních perníčků, které samy napekly. Loni instalovaly vitrínu s nápisem dominanty Klatov a vystavily klatovskou Černou věž, Bílou věž a perníkový kruháč s nápisem Klatovy. (smích)

 

Pomohlo by, kdyby autor veřejnosti předem vysvětlil příběh svého díla? 

Myslíš, že by bylo správné, aby u každého díla byla vysvětlující cedule? Co je, sakra, nepochopitelného na žulových písmenech naskládaných v kruhu do nápisu KLATOVY? 

Já nikdy nevyprávím obsah díla. Jsem přesvědčen, že je to velmi intimní věc. Buď z něj divák má nějakou emoci, nebo nemá.  Ale rád vyprávím, co se dělo kolem sochy. Co předcházelo a co se stalo potom, když dílo vzniklo. A protože se jedná o sochy do veřejného prostoru, pokaždé se něco přihodí. Uragán neuvěřitelných zážitků. Člověk jen žasne, jak do sebe nakonec všechno zapadne. A když už si říkám, že se nic nestane, najednou bum! 

Před mnoha lety jsem přijel do jednoho městečka v americkém New Hampshire - na pozvání Paula Andrise, což je sběratel a fanda do umění. Koupil tam místní horu, jmenuje se Hora velkého medvěda, postavil studio pro sochaře a horu pokrývá sochami. Každý rok pozve pár sochařů já byl jeden z prvních. Strašně jsem tam trpěl, protože jsem odjížděl s tím, že zhotovím dřevěnou sochu. Jenže hned po příjezdu mě uvítal nápis "Stone symposium". A já měl s sebou jenom motorovou pilu. Nakonec jsem velmi komplikovaně vyrobil dílo, které mne napadlo na místě. Nazval jsem ho Slza pro West Fargo. Z ničeho nic se mi vybavil dávný zážitek. Jako malý kluk jsem chodil do kina na černobílé americké kovbojky. Vždycky na konci filmu se opakoval záběr na odjíždějící dostavník s nápisem West Fargo Company. Nevěděl jsem, co to znamená, ale zdálo se mi, že je to moje odjíždějící dětství. Tak jsem udělal kamenné kruhy, takový rozlámaný dostavník, jako by ho vykopal archeolog, a umístil jsem na něj kamennou slzu. Nazval jsem to Slza pro West Fargo. Netušil jsem, že West Fargo byla banka, která rozvážela peníze stavitelům železnice, a že do dneška funguje. A teď si představ, že jsem tu sochu postavil na skalní terasu. Už probíhala vernisáž, všichni popíjeli víno, hrála hudba, a já ještě jezdil s malým bagříkem a bagroval základy pro sochu. Měl jsem zpoždění a byl jsem úplně vyřízený. A najednou ke mně přišel sympatický vousatý chlap, začal mě objímat a zeptal se, jestli vím, že tam v dálce je městečko, kde se vyráběly dostavníky pro West Fargo Company a že je tam muzeum dostavníků a že on je restauruje. Myslel si, že jsem si to všechno nastudoval a s tím také přijel na Horu velkého medvěda. Ale já jsem o tom neměl ani ponětí. To univerzum mi poslalo poselství. A takové se mi dějí věci...

Nebo jiný příběh – památník nazvaný Nakloněný obelisk. Samota Dubeč u Nepomuku, hájovna, kde během války spadlo sestřelené americké letadlo Liberator. Z jedenácti vojáků, kterým bylo kolem dvaceti let, deset z nich na místě zemřelo. Po roce 1989 se najednou objeví Čechoameričan z Oregonu a říká: „Bydlím ve městě, kde žijí ´děti´ toho pilota. Poslali mě, abych se sem jel podívat. A našel jsem jenom tůň, ve které leží kusy plechu, a malý křížek. Neudělal byste tady nějaký pomník?“ Napadlo mě, že udělám nakloněný obelisk. Mezi stromy umístím nerezový, tak osm metrů vysoký hranol, mírně nakloněný do epicentra pádu toho letadla, který se zároveň bude třpytit a symbolizovat cestu někam nahoru. A to se taky podařilo. 

Obec se rozhodla, že udělá slavnostní odhalení. A byla to veliká sláva, lidé byli dojatí. V Americe vypátrali toho jediného letce, který byl tehdy zachráněn Raymond Noury, boční střelec. Už v bezvědomí se mu otevřel padák, byl vyvržen otvorem po ustřeleném křídle a spadl do sněhu, kde ho našel syn hajného. A tenhle americký voják po mnoha letech přišel odhalit obelisk kamarádům, kteří neměli takové štěstí. 

 

To je opravdu silný, emotivní příběh.   

Jak už to při takových příležitostech bývá, zazněla spousta děkovných slov od mnoha lidí, kteří si vzájemně děkovali, jako by to všechno byla jejich zásluha. (smích) Na závěr dostal slovo i Raymond Noury. Na sobě měl starou vojenskou uniformu. Nesmírně milý a šťastný starý pán. Přišel, aby poděkoval člověku, kterého nikdo neznal. Pak se ukázalo, že děkuje tomu, tehdy čtrnáctiletému klukovi, který ho našel ležet v bezvědomí na sněhu u samoty Dubeč. Ti dva se konečně po tolika letech znovu setkali a objali. 

 

Není to jen nadsázka - skutečně mohou sochy člověku změnit život?

Není. V mém případě zásadně. Dokonce jsem se z pesimisty stal mírným optimistou. Změnil se mi životní řád i životní program. Moji kamarádi si mne často dobírají a říkají: „Ty jsi ekonomický zázrak ze Šumavy. Protože kdo by tady potřeboval sochu do veřejného prostoru? (smích) Ty jsi měl dávno umřít hlady!“ A já se tím přesto živím, a když je nejhůř, přihodí se nějaký zázrak a zas to chvíli jde... Samozřejmě už nejsem tak těkavý jako v minulých letech, kdy jsem přijímal všechna pozvání, takže jsem cestoval napříč celým světem – do Severní Karoliny, do Austrálie, Spojených států, kamkoliv. Byla to ale dobrá škola života. Musel jsem dělat díla v improvizovaném prostředí, ve stísněném časovém limitu a tehdy jsem si uvědomil, že stres mi vlastně vyhovuje. Takže když se účastním nějaké soutěže, jdu na doraz. Například v pátek se návrh odevzdává, ve středu se začnu potit, všechno se ve mně se zmobilizuje a dostanu nápad. Doslova prosím zadavatele, dejte mi limit prostě potřebuji adrenalin. 

 

Volná socha – ta se z pohledu laika přece dá postavit kdekoli. Je opravdu konkrétní veřejný prostor pro sochařské dílo tak určující? 

Samozřejmě, že sochu lze postavit kdekoliv, i to je možnost. Ale lepší je udělat konkrétní sochu na konkrétní místo. Uvedu to na příkladu. Jel jsem v roce 2004 do Austrálie vystavovat na "Sculptores by the Sea". Podmínkou výstavy je, že si účastníci dopraví a vystaví sochu na své náklady. Každý rok je jich kolem stovky. Ale já jsem – logicky – odtud nemohl žádnou sochu vézt. Tak jsem ji vyrobil na místě v nedalekém buši z eukalyptu. Tím jsem pochopitelně získal určitou výhodu, protože jsem sochu z místního materiálu „ušil“ přesně na dané místo, na horizont modré hladiny oceánu, do prostoru, který jsem znal. A ti lidé ji najednou vnímali úplně jinak. Získal jsem hlavní cenu Sydney Sculptores Prise. Díky tomu mě pozvali do Sydney další rok opět a mělo to podobný průběh. Jenže už tam o mně věděli, a když jsem zas pracoval v buši obklopen lesem, ovcemi a kravami, přiletěla jednoho dne ze Sydney helikoptéra a různí zájemci o umění se přiletěli podívat, co zas ten Fiala dělá. Když si na tu helikoptéru, která přistává na palouku vedle mé rozdělané sochy, vzpomenu, cítím pokaždé povzbuzení.

Když se mě někdo v Praze soucitně zeptá: „Jo, ty jsi v těch Klatovech, to je daleko, viď?“, pomyslím si své. Z Prahy do Klatov je to jen hodina a půl. Máme to holt v naší zemičce jinak nastavené. Před dvěma lety ta parta, co za mnou letěla do buše, přijela do Klatov. Rektor univerzity, ředitel Národní galerie, ředitel světové sochařské přehlídky a další, kteří mají rádi umění. Stálo jim to za to, aby za mnou jednoho dne do Klatov přiletěli na oběd.  

 

O čem bude tvoje příští knížka?

Právě jsem vydal svou monografii, ale správně tomu říká Jiří Kotalík, že je to bilanční katalog. Moje sochy jsou rozptýlené po světě, často už o nich ani nevím, chtěl jsem je dát dohromady, abych zjistil, jestli mám nějaký názor, proč to vůbec dělám a co je hlavní. Celou zimu jsem pracoval, až vznikla tahle kniha, kde je přes 400 soch. Na konci jsem už měl jasno. Napsal jsem to do úvodu knihy a můžeš to klidně ocitovat. Není pro mě důležité společenské uznání typu, že o mně bude kurátor někde v Mnichově dělat výstavu a že budu zastoupen ve sbírce tam a tam. To je profesně příjemné, ale nepodstatné. Za důležité považuji to, jaký život žiji, koho potkávám, kdo tvoří mé okolí, co prožívám a jak to ovlivňuje celou rodinu. A mnohdy taková činnost ovlivňuje i široké okolí.... To je prostě fascinující. I to, jak naše malé děti vnímají sochu. Všechny sochy dělá tatínek. Takže, když vidí cizí sochu, která pro mě není typická, ošívají se: „Tak tahle se ti moc nepovedla!“ (smích) 

Ale když se ptáš na mou další knihu, tak až budu mít čas na psaní… Jedna se bude jmenovat "Z deníčku zastupitele". Příběhy z časů, kdy jsem byl čtyři roky v komunální politice, což mě úplně vysálo, protože jsem pro tuto činnost zcela nevhodný. Umělec je svobodomyslný, rozhoduje se sám za sebe a nemusí dělat žádné kompromisy. Na můj vkus bylo na radnici těch kompromisů a divných věcí příliš. Ještě to musím nechat trochu uležet, abych byl nad věcí, trochu zábavný a bez hořkosti. Ale už mám asi deset příběhů napsaných. Pak mám rozepsanou knížku - zatím se jmenuje "Dopisy odněkud". Formou imaginárních dopisů vyprávím příběhy svých soch. A rád bych napsal ještě jednu, má název "Básně stavebnímu úřadu", to proto, že jsem se proti své vůli stal básníkem. Jak se to přihodilo? Součástí mých projektů je také volný popis díla. Když jsem například prosazoval úpravu zanedbaného renesančního dvorku v městském domě na náměstí, kde donedávna byly jen popelnice a starý moped, předložil jsem návrh a k němu napsal text - báseň nazvanou „Dosud v Klatovech nebylo místo, kde bych si v klidu přečetl Ovidia“. Tenhle text je mimo jiné součástí klatovského poeziomatu - tedy veřejného automatu na poezii, kde jsou ale jinak zastoupeni opravdoví básníci. 

 

Třicet let od listopadu 1989 a jako by to bylo včera…  O této události se bude ještě hodně mluvit. Myslím ale, že stojí za to připomenout, že to, co dnes vnímáme jako samozřejmost, je ve skutečnosti nesamozřejmé: Svoboda. Bez ní se nedá tvořit ani občansky naplno žít….

Každý povzdech, který slyším od lidí, že je hrozná doba a tak podobně, mě popouzí. Oni už zapomněli, co je to hrozná doba. Vždyť my si teď žijeme skoro v ráji. Samozřejmě různí blbečkové to kazí a otravují vzduch, ale principiálně je to úžasný. A z mého pohledu? Já jsem byl z toho režimu utrápený, bojoval jsem proti němu po svém, snažil jsem se vymezit si tu svobodu. Člověk spaloval tolik energie na něco, co má být samozřejmost. Fakt nechápu, proč to ještě některým nedošlo.

Kdykoli přejíždím za kopcem bavorskou hranici, kam se vydáváme minimálně jednou týdně, pokaždé si vzpomenu – na ty kalašnikovy, na ty ruce na spoušti, na toho vojáka, jak mi prohledává batoh. To fakt nebylo normální, co jsme zažívali. A dnes? Zázrak. Žijeme v neuvěřitelně dobré době. A to mě nikdo nezkazí. 

 

A pokud jde o umění?

Vnímám, jak se společnost kultivuje. Přichází stále mladší a mladší generace, která už je zkušená, má zážitky z cestování po světě, z demokracie, z jiného způsobu myšlení. Ještě v devadesátých letech na mě lidi křičeli, posmívali se, uráželi mě, když jsem někde v parku dělal sochu, teď už to tak není. Přijdou, zeptají se, podají ruku a popřejí mi hodně zdraví, což je obrovský posun za těch třicet let. 

 

Z monografie Václava Fialy SOCHY 

„Dlouho jsem nevěděl, jakou podobu téhle knize dát. Jak sochy členit a jak je vybírat. Nakonec jsem si uvědomil, že kniha by měla vypadat podobně jako můj život: trochu živelná, trochu úsměvná, trochu emotivní. 

Sochy umístěné v jednotlivých kapitolách mohou být klidně zařazené v kapitolách jiných. Rád se podvoluji pocitům, rád reaguji na nové místo či na nečekané zadání. Vše se prolíná. Vybrat jen práce, které odpovídají jednomu názoru, by znamenalo ochudit se o rozmanitost, kterou život nabízí. 

Socha může způsobit mnohé. Dokáže změnit atmosféru místa, umí zasáhnout diváka, ale dokáže také měnit samotného autora. Socha není jen hotové dílo. Socha je i všechno kolem. Vymýšlení a shánění, únavná a mechanická práce, obtíže a objevování. Ale i denní život rodiny, dětské vstupování i nervozita z vyrušování. Socha jsou i příběhy, které se odehrávají, setkání a reakce, zklamání i radosti. Socha pro mě není jen objekt postavený na soklu někde v galerii, je to plynutí časem a závratné štěstí, že po této vlně plout mohu.“

 

Místo vizitky

"To, že Fiala pracuje doslova s živočišnou chutí s obtížnými velkými formáty a hmotami, to bylo zřejmé hned zpočátku. To, že nepustí ze svých rukou materiál, který by nebyl  perfektně řemeslně zpracovaný, to bylo jasné také okamžitě. To, že rád se zpracovávaným materiálem doslova bojuje jako v zápasnickém ringu, se dalo sice předpokládat, ale nedá se to absolutně slovy popsat. Ani nafotografovat. Mnoho let bylo čitelné jeho geometrické tvarosloví, používané jako typický autorský prvek při tvorbě jeho svérázných soch-architektur. Postupně se však vynořoval coby tvůrce až patologicky pracovitý, puzený nejtvrdším způsobem vlastními vnitřními motory. Opravdu poznenáhlu jsem objevoval nejrůznější témata jeho prací, následně jsem si musel připustit, že  převážně jihozápadní Čechy jsou prostorem, stále častěji zaplňovaným Fialovými díly, reagujícími obdivuhodně na konkrétní prostředí.

Fiala (který mimochodem i dobře píše, je znám jako autor nejrůznějších druhů textů, cestopisů, publicistických děl a podobně) se mi představil jako zodpovědný občan, vyjadřující se k tváři současného života, komentující  kriticky bez skrupulí onu podivnou nedokončenou revoluci v našich myslích a často i v našem konání, doplňující mezery v našem vědění, ať již záměrné nebo pečlivě kýmsi budované. Jeho realizace, povětšinou ve veřejném prostoru, to jsou nejenom díla pracující s kouzlem přírodního prostředí a ušlechtilých materiálů. To jsou inteligentně a vtipně promyšlené památníky nejrůznějších důležitých dějů a dějin, ať již jen místa nebo oblasti či celé země, ale také pomníky rozsáhlého charakteru, připomínající zásadní dějinné zlomy i okamžiky našeho dnešního moderního života. To je ale také publikační činnost, kritizující otevřeně doslova hlouposti v organizaci veřejného prostoru (hraničící  se zločinem), občanská čestnost, kdy zastávajíc se lepších řešení probíhajících politických, investorských, památkářských, urbanistických jevů a bojů stává bez ohledu na vlastní prebendy na straně logického a poučeného názoru."

Z textu Josefa Vomáčky k připravované výstavě v Sokolově

 

Mohlo by vás také zajímat...

HRADEC KRÁLOVÉ: První událostí divadelní sezóny 2019/ 2020 v Divadle Drak je inscenace Zeď aneb jak jsem vyrůstal za železnou oponou. Představení určené dětem od 9 let bude mít premiéru 21. září od 18 h ve Studiu Labyrint Divadla Drak. Autorský projekt režisérek Miřenky Čechové a Dominiky Špalkové vznikl na motivy stejnojmenné knihy Petra Síse, ve které autor přibližuje čtenářům období totality mezi lety 1948 -1989 u nás.

Královéhradecký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Živé umění
Co se děje
18.09.2019

NĚMECKO: Ve dnech 5. – 8. září se zúčastnil Dechový orchestr ZUŠ Vimperk mezinárodního festivalu EURO Musiktage v německém městě Böselu. Festival má dlouholetou tradici a letos se uskutečnil již 57. ročník. Celkem se ho zúčastnilo 36 orchestrů a souborů různého složení z 8 evropských zemí. 

Jihočeský kraj, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Soutěže a festivaly
Co se děje
18.09.2019

PLZEŇ: Pojem Vizuální smog je používán pro označení přiznané nevkusné reklamy, která podobně jako vzdušný smog dusí město a brání lidem volně dýchat, stejně jako městu se kvalitně rozvíjet. V mnoha městech po celé České republice vznikají iniciativy snažící se s touto situací ve svém okolí bojovat. Jednou z nich je i iniciativa Vizuální smog v Plzni v čele s Václavem Cinádrem, s kterým jsem o problematice nevkusné reklamy hovořila.

Celá ČR, Plzeňský kraj
Cestovní ruch, Legislativa a ekonomika, Ostatní, Památky
Články a komentáře
18.09.2019

PRAHA: Mezinárodní divadelní festival Pražské křižovatky vyhlašuje od 30. září do 6. října 2019 už třetí ročník workshopu diskutování a psaní o divadle, který bude probíhat na Nové scéně Národního divadla.

Celá ČR, Hl. m. Praha
Vzdělávání
Co se děje
16.09.2019