Česká kultura před Sametem a po Sametu / s Petrem Bískem

Vyrůstal jste se třemi sourozenci v Praze. Co vás nejvíc směrovalo k tomu, kde jste dnes?

Nepodrobení se režimu, to bylo hlavní. Doma se žádné hrdinství nepěstovalo, ale nebyly ani otázky, co je dobro a co je zlo. To nám bylo jasné. Asi to souvisí s tím, že jsem z tradiční evangelické rodiny. Důležitý byl život mládeže v církvi a prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Branická Dobeška, dole Vltava, nahoře louka na sáňkování, za domem lesík. 

Evangelická církev v té době vyjednávala pro své mladé letní brigády. Lesy nebo družstva neměly pracovníky, a tak jsme jezdili sázet stromky, sušit seno. Oficiálně to byla sice brigáda, ale bylo to vedené mladými studenty teologie, a to ovlivnilo i naše nábožensko-společenské uvědomění. Celý rok jsme se na to těšili, unikali jsme tak od různých tlaků, otázkám proč nejsi v pionýru?, atd. I na rodiče byly ovšem tlaky, které si ale oni nechávali hodně pro sebe. Ale že bychom nějak opravdu trpěli, to ne. Rodina a kruh přátel, to bylo naše bezpečné zázemí.

Vím, že vaše sestra se nakonec vdala až do Indie, jeden z bratrů se stal - tak jako váš dědeček - evangelickým farářem a nakonec chartistou se vším, co z toho plynulo. Když jste dospívali, bavili jste se o situaci v Československu?

V určitých věcech jsme byli tak zajedno, že se o politice ani nemluvilo. Jako kdyby to pro nás byla nějaká přechodná věc, něco mimo nás. Život nám vyplňovala četba, kultura, hudba, sport – u mne hlavně basketbal, ale i jiné sporty, například veslování ve VK Blesk na Vltavě – a církev. Musím taky říct, že materiálně jsme nebyli nikdy bohatí, život byl v tomto směru jednoduchý, ale neměli jsme nouzi.

Kdy jste začínal tušit, co byste chtěl v životě dělat?

Jako malý jsem chtěl být kuchařem, točil jsem se v kuchyni kolem naší rodinné známé z venkova, která výborně vařila. Pak jsem chtěl studovat chemii, ale nevyšlo to. Otec byl sociální demokrat, kooptován do KSČ a následně vyloučen. Rodiče nikdy nepřestali být činní v církvi. A u mne to dopadlo tak, že soudružka ředitelka branického gymnázia zařídila, abych nebyl přijat na chemii na ČVUT. Ale zpětně jsem za to vděčný, měl jsem díky straně a vládě asi zajímavější život, než někde v chemické laboratoři. Později jsem měl ještě jednu šanci studovat na vysoké škole. Po dvou letech práce jako pomocný dělník v tiskárně a v televizi jsem se vyučil sazečem, ručním i strojním. Dobře mně to šlo, typografii jsem do sebe vstřebal v tiskárně v Holešovicích ve výborném prostředí mezi opravdovými mistry. Přesto jsem si vyjednával studium na grafické škole v Lipsku. Ale zase to nevyšlo. Bylo mně řečeno: Soudruhu Bísku, ty ses osvědčil, my tě potřebujeme tady, na tu školu zapomeň. Řemeslo jsem měl moc rád, výborný plat, ale soudruzi mě začali lákat do strany. A když mi pak oficiálně nabídli členství, řekl jsem soudruhovi Jirouškovi: My chodíme do kostela. Ale tím jsem to jen oddálil. Rozhodnul jsem se, že než přijdou podruhé, uteču jim, a s manželkou Věrou jsme odjeli do Švédska. Jeli jsme autobusem s Čedokem na zájezd.

Nejdřív do východního Německa – to si moc nepamatuju, to byly nervy. Zato když jsme pak nasedali na loď do švédského Trelleborgu, ten skvělý pocit si pamatuju. Naše průvodkyně, jistě estébačka, nám řekla, že Švédové uprchlíky vracejí. Ale nebyla to pravda. Švédi sice nedávali politický azyl, ale podporu, oblečení, zdravotní péči a práci ano. Tu jsme měli hned, já jako pomocný dělník v tiskárně, manželka ve firmě úspěšného krajana Václava Macouna. Vedle komunistického Československa Antonína Novotného bylo Švédsko jak sanatorium - přirozená, čistá země, klidná, napohled až jednoduchá.

Hodně lidí, kteří do Švédska emigrovali, po čase zhodnotilo, že přišli z komunismu do socialismu . . .

To mne vůbec nenapadlo. Pracoval jsem pro soukromníka, stejně tak i moje manželka. Já jsem tam byl spokojený, sociální zabezpečení jsem pokládal za samozřejmé, jezdil jsem s kolegy z práce na ryby, navštěvovali jsme se, pili teplé švédské pivo.

Co vás táhlo dál do Ameriky?

Amerika! To bylo mé původní rozhodnutí. Měl jsem již korespondenci s krajanskými novinami v Chicagu, tam měli zájem o českého sazeče a typografa.

Byl jste připravený na kulturní šok, vstup do jiného světa, na jiný světadíl?

Švédsko mne nijak nezaskočilo, tam mne potěšil ten klid, slušnost a čistota. Ale v Americe to byl opravdu šok. Po příjezdu nákladní lodí, jízdenka jedním směrem, nás v přístavu v docích nikdo nečekal a my jsme tam stáli s dvěma kufry a 180 dolary v kapse. Co teď? Náš sponzor, díky němuž jsme dostali americké vízum, totiž mezitím zbankrotoval. Po několika týdnech jsem šel na švédskou ambasádu, jestli by nás nevzali zpátky. Ale pak jsem v telefonním seznamu našel Frantu Poslušného z Dobešky, který vystudoval tu grafickou školu v Lipsku, pak zůstal v Německu a nakonec se přemístil do New Yorku, a tak hodně díky jeho pomoci jsme zůstali v Americe.  

Kulturní šok to byl veliký, to přiznám. Odhaduji, že mi trvalo několik let, než jsem si zvykl na „newyorskou“ Ameriku. Ze super luxusního bytu na 5. Avenue na východním Manhattanu, kde jsme byli na týden pozvaní jednou spolucestující, jsme se na dva týdny přesunuli na západní Manhattan do jednoho pokoje, a to byla hrozná díra se šváby. Po dalších několika týdnech v podnájmu u jedné slovenské rodiny ve čtvrti Astorie jsem našel slušné bydlení ve dvourodinném domku, francouzský majitel nahoře, my v přízemí. To bylo pěkné, tam jsme byli pět let. Po narození dcery jsme si koupili domek v Glen Covu na Long Islandu, asi hodinu autem od New Yorku. Tam jsme žili dalších 44 let.

Problém byl nakonec hlavně s prací. Moje řemeslo dík počítačům umíralo, na čas jsem byl i bez práce. Tisk a novinařina prožívaly velkou změnu, tradiční sazárny se rušily. Ale když je člověk zdravý a pracovitý, tak to vždy s trochou štěstí nakonec dobře vyjde.

Jak jste si nahrazoval to, co vám chybělo?

Že bych něco potřeboval nahrazovat, mne ani moc nenapadlo. Pracovali a žili jsme v americkém prostředí, s českými přáteli jsme se stýkali jen o víkendech. Chození do práce, údržba domku, splácení hypotéky, výchova dvou dětí. V létě jsme lyžovali na vodě, to mne naučil Radek Mašín, s Petrenkovými v zimě na sněhu. Dalo by se říct, vedli jsme normální život nových emigrantů.  

Takový, jaký by byl asi v normálních podmínkách třeba i u nás, kdybyste neodešli?

Kdybych doma nijak neprovokoval, pravděpodobně by to bylo jednodušší. A to, i kdybych nevstoupil do strany. O sazeče byla nouze. Bydlení jsem měl, dobrý plat, spoustu volného času.

Tady jsme se ocitli v jiném prostředí, v jiném městě a zemi. Nejdříve jsme žili v New Yorku, kde je každý druhý ztracený, i když to třeba nedává najevo. Výhoda byla, že jsme koupili domek v městečku, kde žilo hodně Italů i první generace, a tak tam převažovala rodinná, jihoevropská atmosféra. Mám známé Čechy, kteří žili v malých městečkách ve středu USA, a jejich děti se styděly mluvit na veřejnosti česky. Naše se tím mezi těmi Italy chlubily, že umí ještě jiný, exotický jazyk. Vedli jsme rodinný život, já jsem trošku sportoval. A jak moje řemeslo umíralo, pracně jsem se přeškolil na počítačovou typografii a v roce 1986 založil typografické studio Typrints Company. Na půjčku jsem si pořídil špičkové zařízení, 400 nejlepších typografických písem, chtěl jsem dělal opravdovou typografii. S Věrou jsme pracovali dvanáct hodin denně sedm dní v týdnu, to bylo normální. Pak ale přišla ta změna. 

Myslíte sametovou revoluci u nás?

Ano. Je to vlastně paradoxní, že až do té doby jsem se nějak krajanským životem a organizacemi nezabýval. V roce 1989 jsem začal navíc dělat trenéra juniorského veslování v privátním gymnáziu, kam chodily naše děti. Sám jsem taky trochu závodil za veterány, ale byl jsem lepší na trenažeru, než na vodě (směje se). Pak to začalo, hodně shoda okolností. Frank Švehla, který pracoval jako metér v New York Herald Tribune, a jeho žena Gerda, exulanti po roce 1948, vydávali od roku 1964 pro krajany týdeník Americké listy. Po příjezdu do New Yorku jsem pro ně rok pracoval. Bohužel, Frank Švehla utrpěl v listopadu 1989 mozkovou mrtvici. Kdyby se to nestalo, já bych se do toho nezapletl. Ale: Nevěděli jsme v USA pořádně, co se děje v Československu. Informace byly jen kusé, neověřené, po telefonu. Tehdy se snad koncem listopadu, začátkem prosince konala vzrušená schůzka krajanů v Sokole na Manhattanu, možná 400 lidí. Z Prahy tam byli také hosté Ivan Havel, možná Radim Palouš, Jiří Dienstbier. Spousta projevů, diskuse, spekulování, co a jak a kdo a kde. Panovaly různé dohady o situaci doma, i pomluvy, objevovala se spousta nových jmen. Faxy byly mizerné, telefonů málo. A tak jsem na konci schůze vstal a řekl: „Já budu vydávat krajanské noviny. Dejte mně vaše adresy.“

Dovedu si to představit. My jsme byli v centru dění a také jsme informace museli hledat, vyznat se v nich, a bylo to těžké. Co teprve v zámoří, kde to bylo vše velmi zprostředkované . . .

Začali jsme s manželkou Věrou s novinami prakticky přes noc. Největší problém byl získat adresy lidí. Výhoda byla, že náš rodinný podnik měl plně zaběhnutou elektronickou sazbu. Museli jsme ale najít vhodný program pro češtinu a slovenštinu, spolehlivého tiskaře novin a zavést efektivní distribuci. Nebylo to snadné, udržet naše dosud spokojené zákazníky a přitom najít čas na přípravu, sazbu a distribuci novin. Nakonec to skončilo, jak jinak ani nemohlo –  zákazníky jsme postupně ztratili a Typrints Company vydávala jen Americké listy (smích). Měl jsem ale skvělé spolupracovníky. Do Amerických listů psali na začátku Aleš Fuchs, Jaroslav Pomp, Mojmír Povolný, Vratislav Pěchota, Jaroslav Drábek, Jiřina Rybáčková, a další. Slovenská témata pokrývala profesionálně Zita Sujová, bez ní bychom museli slovenskou část vypustit.

Vy sám jste tehdy moc nepublikoval. Nechtěl jste, nebo neměl čas?

Obojí, ale hlavně neměl čas. Stále jsem vedle vydávání Amerických listů byl hlavním trenérem týmu veslařské mládeže, jezdil na závody a konference. A krom toho jsem byl činný ve spolku Bohemian Hall, řečené „Bohemky“, jedné ze dvou největších českých krajanských institucí v New Yorku, které v té době hrozil bankrot. Spolek samotný se nejen probudil z letargie předsametových let a významně se rozrostl, ale taky byla obnovena česká škola pro děti. Dnes má dvě skupiny, českou a slovenskou, víc než sto dětí od pěti do třinácti let. Naštěstí jsou mezi novými příchozími do USA i schopné učitelky. Jako prezident spolku jsem u toho byl, naplno to prožíval. Nebylo to snadné.

Americké listy seznamovaly Čechy v USA i v Kanadě s novou realitou u nás. Učil jste je orientovat se mezi novými jmény české kultury a politiky. Iniciovaly Americké listy něco, co by jinak nevzniklo?

Oženili a vdali jsme čtenáře díky seznamovací rubrice (smích). A samozřejmě já jako vydavatel jsem se díky té práci pohyboval ve společenských kruzích, kde bych se jinak nikdy neocitl a seznámil se s významnými lidmi, které bych jinak nepotkal.

Někdo si možná myslí, že krajanské noviny byly něco, co se dělalo „na koleně“, ale my jsme byli naprosto profesionální, respektovaný list. Kdybych přivezl stránky k tiskaři o půl hodiny pozdě, byl by malér. Nedávno jsem vyklízel skladiště, které mám v domě u dcery na Long Islandu, mám tam ještě asi osm krabic s různými materiály a šest plných fotografií. Je to nutné dát do archivu, jsou tam jistě i nějaké poklady . . .

...Ukazuje několik fotografií a komentuje na nich zachycená setkání. Vidím na nich Petra Bíska s Georgem Bushem starším, s Madeleine Albrightovou nebo s Karlem Schwarzenbergem. Probíráme se fotkami a událostmi, které Americké listy zachytily.

Tady jsme s manželkou s Georgem Sorosem, třeba. Deset minut jsem si s ním přátelsky povídal na nějaké gala večeři, rozuměli jsme si, on to nepokládal za zbytečnou ztrátu času. Byl jsem z toho trochu paf, a teprve po cestě domů jsem se chytil za hlavu, proč jsem mu neřekl o dvacet tisíc dolarů pro naše noviny (směje se). Jistě by je dal, na dobrou věc, pro něj pakatel. Perlička: když jsme skončili s vydáváním Amerických listů, rozhovor se mnou byl na poslední straně druhé části Lidových novin a o George Sorosovi na poslední straně první části. Já a Soros ve stejném vydání!?!

Takových osobností bylo ale daleko víc a vy jste ta setkání skvěle využil pro nové cíle České republiky. V USA se toho v devadesátých letech hodně dělo, například slavné návštěvy Václava Havla . . .

PR a marketing Amerických listů jsem nikdy nedělal, na to opravdu nebyl čas. Ano, všechny ty události Americké listy zpravodajsky pokrývaly. Ale děly se i konkrétní věci mimo Americké listy. Například jako prezident spolku jsem pozval Václava Havla zasadit v zahradní restauraci „Havlovu lípu“, dnes je to krásný, 12metrový strom. Mimořádně úspěšné bylo naše lobování za urychlené přijetí České republiky do NATO. Udělali jsme tenkrát anketu mezi našimi čtenáři, co si myslí o NATO. Zalarmovali jsme je, aby psali svým poslancům, volali jim, tlačili na ně. Alexandr Vondra, který byl tehdy velvyslancem, od amerických politiků slyšel, že česká loby byla silnější a efektivnější než polská a maďarská dohromady.

Co bylo při tom lobování za vstup do NATO pro vás nejvíce vzrušující, nejvýznamnější?

To, že čtyři dost rozdílní lidé, se za tím účelem dali dohromady, dokázali táhnout za jeden provaz a vytvořit parádní brožurku propagující NATO. Peter Rafaeli, původně z Bratislavy, vše sepsal, Oldřich Holubář graficky zpracoval, a Čechoameričan už třetí generace Bill Citterbart to zadarmo vytisknul. Já jsem to vedl, získal jsem pozdravný dopis od Václava Havla, ale bez těch tří, nevím, nevím. Peter Rafaeli napsal skvělý vyzývající článek a dal dohromady seznam všech amerických senátorů, které rozdělil do skupinek – je pro, proti, váhá, je mu to jedno - s kontakty na ně. To jsme vytiskli, rozeslali všem našim čtenářům, rozdávali na různých akcích, vyzývali krajany, aby tyto informace všude šířili a do lobování se zapojili. (Ukazuje historickou přílohu Amerických listů.)

Jak jste spal po takových událostech, když běžela ta jednání?

Dobře. Byl jsem nejen v té době, ale celá ta léta tak zapřažený, že nebyl čas se zastavit, nic nedělat. Po tom každodenním kolotoči jsem vždy upadl do postele a tvrdě spal. Nikdy ne dost, ale vždy kvalitně. Lobování dopadlo parádně, jako bychom byli super profíci.

Ale spousta profesních i soukromých akcí mně během vydávání Amerických listů unikla, všude jsem být nemohl. Například jsem nebyl v Los Angeles, když tam náš syn Jonathan vyjel ve dvojskifu na Olympijském festivalu zlatou medaili.

Na úspěchu vstupu do NATO měli samozřejmě zásluhu i jiní, organizace i jednotlivci, jako je Madeleine Albrightová. Musím zmínit organizaci Američtí přátelé České republiky, kde jsem dosud členem sboru ředitelů. Tato organizace postavila sochu TGM ve Washingtonu, k tomu bylo potřebí schválení senátem a podpis prezidenta USA, vrátili jsme sochu Woodrow Wilsona do Prahy před Hlavní (Wilsonovo) nádraží a jako zatím poslední velkou akci bustu Václava Havla do washingtonského Capitolu. Jejich lobování bylo naprosto cílené, profesionální.

S kým ze současných českých politiků jste měl nejužší vazbu?

Jejda, to nebude snadné. Potkal jsem desítky politiků, diplomatů, akademiků, lidí z Českého centra, Českého rádia, televize, Četky. Mezi nimi byla a je spousta skvělých lidí. Ale nejužší vazbu, jak říkáte, jsem měl například se senátorem Tomášem Grulichem, ten předsedal senátní komisi, která měla na starost krajanské záležitosti. Se senátorkou Jitkou Seitlovou. Prakticky se všemi velvyslanci – Sašou Vondrou, Petrem Gandalovičem, Petrem Kolářem. Se Sašou Vondrou jsem si hned rozuměl, byl disident jako můj bratr Tomáš. S lidmi z okruhu Václava Havla. Často jsem se setkával s Václavem Klausem, ale nikdy to nebylo přátelské setkání, přestože jsme proti sobě kdysi hráli dorosteneckou košíkovou. Miloše Zemana, když byl premiérem, a mnohé další jsme hostili v Bohemian Hall.

Americké listy přestaly vycházet v roce 2010, oznámil jste, že vyznáváte „umění odejít“. Nedávno jste skončil i s veslařským tréninkem tady v Praze, k němuž jste se poté nechal „zlanařit“ zpátky na Long Island. Jste zpět pátým rokem, říkáte, že jste tu doma a že sem patříte. Není to ale docela zvláštní situace, že jste se rozhodl právě do tohoto období? Mnoho z toho, co jste za oceánem pro republiku pomáhal vydobýt, je zpochybňováno. Nelitujete návratu?

Ne, ne. Vůbec ne. Je to tu dobré, ale samozřejmě by to mohlo být daleko lepší. Víte, dá se zvládnout, když má na národ negativní vliv jeden vysoce postavený člověk. Když jsou dva, to je průšvih, a když se do toho plete ještě třetí? To už je jasná hrozba. Takhle začínaly všechny velké společenské katastrofy. A bude-li mít jeden z těch mužů volnou ruku, pochybně získaný mandát uplatnit své ideje? Na to si musíme dát velký pozor. Je nutné se poučit z historie, kam něco takového může vést.

Má člověk v demokracii právo na lež? Dá se to obhájit svobodou slova? A má toto právo politik?

Historik na univerzitě v Bostonu, profesor Igor Lukeš řekl v televizním rozhovoru – volně parafrázuji: „Když bude svoboda lhát, nastane anarchie. Svoboda slova vyžaduje odpovědnost. Chceme-li být politicky korektní, a dáme dvě minuty pravdě a dvě minuty lži, posluchač bude zmaten. Pravda a lež nemají stejnou hodnotu.“ Když se uzná právo na lež, toho pak zneužijí různí demagogové. Takže nesmí zmizet odpovědnost za vlastní činy, za to, co říkám, co dělám. V okruhu přátel lež nemá takový dopad, ale ve veřejném prostoru je pravda nesmírně důležitá. Myslím, že více odpovědnosti bychom potřebovali naordinovat nejen u nás, ale jistě i v dnešních USA.

Do centra politiky se nám doma dostala také kultura, o které je, byť v nejširším slova smyslu, i tento rozhovor. Myslíte si, že dnes někomu z vládních politiků o kulturu vůbec jde?

Na veřejném jevišti to často přerůstá v konflikt individuí, v politický boj, ale kultura sama, jak ji v Čechách známe, bude pokračovat, růst a vzkvétat díky lidem, jako jste vy, paní Fialková, vaše České kořeny. Nebo každoroční hudební festival Americké jaro, který pod vedením Zdenky Součkové proniká i do jiných uměleckých kategorií. Nicméně současná situace je na pohled hodně zoufalá. Ale je tu, myslím, pořád dost těch, kteří i tak dokážou najít cestu, jak dál. A to je to, co mi, mimochodem, v Americe scházelo – přístupná kultura. Dojíždět na Manhattan a zaplatit 180 amerických dolarů za divadelní představení není pro každého možné, respektive pro málokoho. Průměrná úroveň kulturních aktivit je tady v Česku vyšší. Do USA se stále přicházejí prezentovat největší talenty ze zahraničí a z těch místních se vždy najdou ti nejlepší. Ale: nejen, že je Praha dobrou kulturou zaplavená, já bych se neobával odstěhovat se i do nějakého jiného městečka v Česku a do Prahy si jen občas zajet.

Co vám na americké kultuře imponovalo?   

Americká literatura, to je opravdu špička. A když je někdo opravdu velký talent – to platí ve všech oborech – a někdo jej objeví, tak ho Američani podpoří. Systém stipendií, grantů, mecenášů, dárců v USA lidem umožní se rozvinout. A to platí i ve sportu. Ale když si spočítáte, že to je výběr z 350 milionů obyvatel, tak jsme tady u nás na tom s talenty opravdu dobře – nejen v kultuře, ale i v nové generaci veslařů, což je skvělé (směje se). Vždy se tu najdou mladí náruživci, kterým nejde jenom o peníze, a kteří tvoří něco s vědomím, že nezbohatnou.

S čím jste se nedokázal v Americe smířit?

Především s násilím. Dnes a denně ve filmech, v televizi, v tisku a na konec i na veřejnosti. Tuhle jsem uprostřed dne prošel šesti hlavními televizními kanály a na dvou běžely dva stupidní americké seriály, ve kterých se bez přestání střílelo, mlátili se ti chlapi hlava nehlava, v rámci genderové rovnoprávnosti mezi nimi i krásná žena, dvě. To není dobré. Vyměnil jsem si e-mail s americkou dcerou ohledně nedávného masového střílení v USA. Nelíbil se jí můj názor, že člověk, který vyrůstá v násilném prostředí a je ho stálým svědkem, otrne a naučí se přijímat násilí jako možný způsob života. Ona se ohradila, že tomu tak není. Nesouhlasila se mnou přesto, že sama organizovala pochody proti Donaldu Trumpovi, propagátoru hrubosti a násilí.

A proto jsem zpět tady v Čechách. Pro nás, moji generaci, z níž někteří pamatujeme hrůzy války, hrubé násilí bylo v životě něco mimořádného, jako z jiného světa, fantazie v kovbojských filmech, ale tam je to každodenní realita. Překvapilo mne a trápí mne, že mnozí z mých českoamerických přátel volili Trumpa a stále nechtějí přiznat, že se mýlili.