čtvrtek
19. září 2019
Svátek slaví: Zita
Jan Soukup
© Herbert Slavík (archiv Jan Soukup)



Česká kultura před Sametem a po Sametu / s architektem Janem Soukupem

PLZEŇ: Období socialismu a následná Sametová revoluce přinesly změny do politické, společenské a hospodářské sféry. Bytostně se ale také dotkly kultury, včetně architektury. Architekt Jan Soukup působil v době socialistického Československa v národním podniku Stavoprojekt. Po revoluci si založil soukromou architektonickou kancelář. O atmosféře doby minulé i té současné jsme spolu vedli rozhovor.

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

Pro pochopení historických událostí je vhodné si celé období vývoje architektury krátce přiblížit.

Před druhou světovou válkou fungoval svobodný spolkový život architektů. Po válce byly všechny prvorepublikové spolky začleněny do komunisty kontrolovaného BAPSu (Bloku československých architektonických pokrokových spolků). Už od roku 1945 začíná zestátňování všech stavebních podniků. Československé stavební závody získávají monopol na veškeré stavební i projektové práce. V roce 1948 začíná budování obřího celostátního podniku Stavoprojekt s regionálními pobočkami po celé republice. Přichází na řadu socialistický realismus a typizace čili výstavba panelových domů v režii Karla Janů, Jiřího Voženílka a Jiřího Šturseho. Taková tendence se zde usadí na dlouhých třicet pět let. Jak uvádí architekt Petr Pelčák ve své studii: „Svojí uniformitou, masovostí a primitivností definitivně zlikviduje šanci na návrat architektury do sféry staveb pro bydlení, ba stane se orwellovským prostředkem na totální zglajchšaltování životů milionů lidí porobených diktaturou proletariátu, kteří od Aše po Košice budou muset mít tutéž postel, tutéž sedačku, tutéž skříňovou stěnu a později tutéž televizi s týmž programem na stejném místě téhož bytu, protože velikost a půdorysné řešení pár typů po celé zemi opakovaných staveb jejich jiné zařízení neumožní.“ Role architekta pozbývá své hodnoty. Jeho práci dostatečně zvládá stavební inženýr „nezasažený vědomím o estetice, etice a historii disciplíny architektury, jakých naše vysoké školy chrlily tisíce“, dodává Pelčák. Nepohodlní architekti a profesoři jsou ze svých postů odklizeni a nahrazeni „vhodnějšími“ adepty vyhovujícími tehdejšímu režimu. Nezřídka jsou perzekuováni a vězněni a následně ve vězení zneužíváni v tzv. basoprojektu – neoficiální název vězeňského projektového zařízení. Vznikla tak například slavná stavba socialistického realismu – pražský hotel International (1952–1956), který měl sloužit jako neveřejný luxusní hotel pro sovětské vládní návštěvy. V šedesátých letech, v uvolněné době, vznikají nová architektonická družstva (např. družstvo Sdružených ateliérů, či liberecké družstvo SIAL – Sdružení inženýrů a architektů v Liberci, které založil autor oceňované věže na Ještědu, Karel Hubáček.)  V roce 1969 vniká z iniciativy K. Pragera, M. Masáka, J. Sirotka a dalších nezávislý Svaz českých architektů. Ale i ten, podobně jako družstevní ateliéry brzy zaniká (v únoru 1971). Po roce 1968 však tato družstva přirozeně ukončují svojí existenci nebo se transformují do poboček Stavoprojektu (například v případě libereckého SIALu). Díky zahraničním stážím z let šedesátých proniká i do Československa brutalistní architektura. Vzniká další pražský hotel Intercontinental (1967–1974), u něhož lze, až s odstupem času, bez historického zatížení, vnímat jeho kvality. Sovětskou okupací nadobro končí jakákoliv oficiální svobodná kultura. Nadále přetrvává monotónní panelová výstavba.  Snaha o kvalitní architekturu přetrvává jen zřídka v jednotlivých skupinách, například Středotlací, Školka ateliéru SIAL, apod. Přesto však podmínky, ve kterých tyto skupiny tvoří, vedly převážně k rezignaci na tvorbu. Řada umělců i architektů se uchyluje do emigrace. Vzniká nový socialistický Svaz českých architektů, složený především z kádrově prověřených členů. Únik z typizovaných panelových sídlišť nachází občané v alternativních možnostech alespoň dočasného bydlení. Zvyšuje se rozsah chatové výstavby, u které už netřeba žádného architekta. Vše si postaví československý „všeuměl kutil“.

Po Sametové revoluci mnoho lidí věřilo v uzdravení nejen kultury, ale celé společnosti. Na valné hromadě Občanského fóra je zrušen Svaz českých architektů, který nahradila Obec architektů – o dva roky později (1992) obec založila Českou Komoru architektů. Architekti opouštěli gigantické státní podniky a zakládali si soukromou praxi. Začíná se podnikat, v restituci se navrací majetek a také díky privatizaci se státní podniky převádí do soukromého vlastnictví. Avšak euforie z nově nabyté svobody brzy ustává. Neexistuje totiž žádná státní bytová politika. Mnoho rychle zbohatlých podnikatelů neumí s penězi hospodařit, což se projevuje převážně v případě stavebních investic. „… byli to vesměs lidé bez kulturní úrovně a světového rozhledu, o čemž dodnes svědčí kýčovitě hrubě postmoderní a nesmyslné drahé fasády tehdy vznikajících peněžních ústavů i „vilové“ kolonie za městy, pro než se ujal výraz podnikatelské baroko.“ uvádí Pelčák. Architektura i po třiceti letech od Sametové revoluce hledá své místo a osvícené investory. Společnost potřebuje kulturu v architektuře a nové stavby, jejichž konečná podoba se neodvíjí pouze od nejnižší ceny, což je v současné době zřejmě největší bolavé místo u státních zakázek. A právě o architektuře před Sametem a po Sametu jsem hovořila s architektem Janem Soukupem.

 

Jak vypadala práce v době vašeho působení v plzeňském Stavoprojektu? V době normalizace se řešila především panelová sídliště.

Do Stavoprojektu jsem nastoupil jako středoškolák po vojně v roce 1968.  Krátce po svém nástupu jsem zaslechl na chodbě podniku, jak si „kádrovák“ stěžuje řediteli, že už tři roky neposlali nikoho studovat a na KNV (Krajský národní výbor) se zlobí. Přihlásil jsem se, že bych studovat šel. Oba zajásali a dovolili mi to, protože jsem byl v té době de facto „dělnický kádr“ a ne člověk z politicky problematické rodiny. Na architektuře jsem diplomoval ve svých třiceti letech v roce 1976. Když jsem se po škole do Stavoprojektu vrátil, kreslil jsem například perspektivy na Dům kultury v Plzni. Pracoval jsem také na projektu teplárny v Plzni nebo na sídlištích, například v Chomutově nebo v Železné Rudě. Když se sídliště v Železné Rudě připravovalo, přišly zadávací podklady z Ministerstva stavebnictví přes KNV. V nich bylo napsáno, pro kolik obyvatel to má být koncipováno, kolik bytů, jaká hustota, jaká podlažnost. Hustota byla zadána 320 lidí na hektar, což bylo skoro stejně jako v Plzni Bolevci! (Velké rozlehlé sídliště v Plzni, pozn. red.) Průměrná podlažnost měla být šest pater! Studie jsem na to dělal asi pět let a pořád mi to vraceli s odůvodněním, že neplním zadání. Nakonec se v Železné Rudě zdařilo, že se postavily paneláky jen tři patra vysoké. Celá sídliště musela být tenkrát tzv. typová. Atypická mohla být pouze družstevní bytová výstavba. Sídliště v Železné Rudě se prohlásilo za typ „Šumava“, a proto mohlo být postavené. Celou touto kauzou mě naštvali, a tak jsem se zařekl, že paneláky projektovat nebudu. Nevěděli však, co se mnou. Stavoprojekt byl založený pro bytovou a občanskou výstavbu. Byl to docela „hodný“ podnik, politika se tam moc nebrala. Vedení nakonec mou osobou založilo skupinu pro rekonstrukce.

 

To jste byl rád.

To jsem byl. V roce 1984 jsem začal s rekonstrukcí Západočeského muzea, později jsem připravoval rekonstrukci Měšťanské Besedy v Plzni, Františkánského kláštera a Spořitelny. To vše ještě za starého režimu. Jenže po revoluci se to muselo zase celé předělat. Týkalo se to především materiálové základny. Začaly se sem dodávat všelijaké nové dlaždičky, jiné kameny, jiná vzduchotechnika…

 

Za starého režimu byla povinná kvóta na výtvarná díla, což znamenalo, že každá státní stavba musela věnovat čtyři procenta z celkového rozpočtu na výtvarné řešení. Tím vznikaly například u dálnic různé betonové skulptury, na sídlištích tzv. parky oddechu a podobně…

Výtvarné dílo bylo například na každém sídlišti. Ano, pro architekty to bylo velmi vítané, protože Stavoprojekt umění nedělal, čímž pádem se výtvarná díla dělala jako melouch, přes Český fond výtvarných umělců.

 

Na základě čeho se vybírali výtvarníci?

Ty si vybíral architekt sám.

 

Ale díla procházela komisí, ne?

Procházela. Některá díla byla bezvadná, ale jiná byla samozřejmě horší. Problém byl, že náměty byly zúžené. Komisaři a úředníci preferovali nekonfliktní jednoznačná témata, např. matka a dítě, ale nerozuměli, pokud šlo o dílo více abstraktní, které mělo vyjadřovat nějakou myšlenku. Tam měli vždycky strach, že se to zneužije a někdo si to vysvětlí jinak.

 

S kým jste spolupracoval vy? Koho jste si k sobě vybíral?

Když jsem dělal sídliště v Jirkově, které spadalo pod Ústí nad Labem, jezdili jsme na komisi do Ústí. Vybral jsem si malíře a sochaře Václava Lokvence z Karlových Varů, protože byl tenkrát velmi těžce pronásledovaný. V Západočeském kraji nemohl dostat žádnou práci, jenže v Ústí ho neznali. V roce 1968 po okupaci totiž sundal v Karlových Varech sochu rudoarmějce a nahradil ji svým pomníkem Utrpení. V té době připravoval výzdobu mariánskolázeňské kolonády. Nechali mu ji celou dodělat, a pak mu řekli, že ji od něj nechtějí a nezaplatili mu práci. Od té doby byl pronásledován. Tak jsem si řekl, když mám tu možnost… dal jsem mu zakázku. Škola, pro kterou dílo dělal, byla v osadě Julia Fučíka a město chtělo, aby tam stála jeho socha. Vysvětlili jsme jim, že když chtějí portrét, musí jít přes ministerstvo kultury, přes jinou komisi a že to bude strašně drahé. Tak mávli rukou a my jsme tam udělali při vstupu keramickou stěnu s kosmickým námětem. Druhý takový, režimem pronásledovaný pro svou víru, byl Gustav Fifka z Klatov. Sice sem tam nějakou sošku prodal, ale nemohl nic dělat. Proto pro mě a Jirkov vytvořil výzdobu polikliniky.

 

Jak se stavíte k současné tendenci, kdy je skupina lidí, která tato díla chce odstranit jako připomínku normalizační doby, a jiní naopak chtějí díla zachovat?

Podle mě by se měla nechat. Komunistický stát si nechal náboženské figury barokní i gotické, i když ne vždy nadšeně, ale respektoval toto umění. Přece se nebudeme chovat hůř. Myslím, že pouze to, co na sebe váže velmi negativní náboj, by se mělo odstranit. Například sochy zločinců jako byl Stalin a Gottwald. V komunismu se vše bralo jako propagace režimu. Například socha sedícího chlapečka hned znázorňovala šťastný život v komunismu. Díla dostávala jiný význam, než jaký umělec zamýšlel. To je to neštěstí. Komunismus naprosto pokazil vnímání symbolů.

 

V květnu roku 1991 byl plzeňský Stavoprojekt rozpuštěn, coby první krajská organizace podniku v Československu. Jak do vašeho profesního života zasáhla změna režimu? Co revoluce znamenala pro architekty? Jak moc zasáhla obecně do způsobu práce architektů?

Jednoznačně osvobození. To, co jsme dělali, byla jen částečně naše volba. Museli jsme použít typové baráky, pořád jsme počítali hustotu a jeřábové dráhy – to s architekturou nemá moc společného. Samozřejmě, že existovala skupina architektů, která dělala například velvyslanectví a exkluzivní budovy, ale šlo o dobré architekty, kteří však museli být také „dobře zapsaní“.

Stavoprojekty si ředitele volily. V lednu 1990 byl komunistický ředitel sesazen a zvolili mě. To bylo však to, co jsem nikdy nechtěl. Zůstal jsem tam ještě rok a půl. Věděl jsem, že 800 lidí v jednom podniku našeho charakteru nemá smysl. Navíc, pokud by ti lidé chodili stále do stejných kanceláří, zůstali by stále stejní. Vždy bylo jasně dané, co se musí vyprodukovat, ale nic víc jsme nemuseli. Nikdo to po nás nechtěl. Pak jsem si řekl, že když teď mají možnost odejít do soukromé sféry, bylo nebezpečí, aby se to nerozkradlo. To jsem ještě netušil, že existuje slovo jako tunelování. Postupně jsem přenášel pravomoci a majetek na jednotky podniku a připravoval je k samostatnému životu. Přemýšlel jsem, jak podnik zprivatizovat, ale nikdo v tom neměl zkušenosti, až jsem nakonec ohlásil, že nemáme dostatečně práce, což mi lezlo špatně přes pusu, ale jinak to nešlo. Následně nás tedy kraj zrušil.

 

Jak to vypadalo se Stavoprojektu v jiných krajích?

Žádný už neexistuje. Dlouho se bránily, ale dopadly stejně. Tam ale docházelo někdy k neblahým jevům a některé to nezvládly vůbec. My jsme byli první Stavoprojekt, který se v klidu rozešel. V květnu 1991 jsem vše podepsal a odešel do soukromí, ale účetnictví muselo ještě rok běžet. Musím vzpomenout na svého ekonomického náměstka Ing. Jana Kdolského, jenž měl ukončení činnosti podniku na starosti, který asi po měsíci podlehl ve svých 32 letech infarktu. Spojitost s vyčerpávající a zodpovědnou prací je zřejmá. Je mi to líto.

 

A jak se se změnou režimu vypořádal stát v souvislosti se státními zakázkami v oblasti výstavby?

V zásadě se vše rozešlo. Velké zakázky úplně skončily. Například sídliště Vinice v Plzni. Mělo dál pokračovat, ale změnou režimu vše skončilo a nyní už tam stojí jiné domy. Začaly se zavírat i panelárny a kolem roku 1990 se zakázky rozdaly těm, kteří vydrželi dál projektovat.

 

V roce 1990 byl zrušen Svaz českých architektů a nově ustanovena Obec architektů. Co to konkrétně znamenalo?

Svaz architektů byla polo politická organizace a hlavní slovo tam měli převážně dobře zapsaní architekti. Vznik Obce architektů bylo vyčištění tohoto svazu. V roce 1989 se svolala valná hromada v prosinci ´89 se odhlasovalo, že svaz končí. Do obce architektů se mohli přihlásit jen ti, kteří nebyli „ušpinění“. Nakonec se tam samozřejmě dostali i ti „ušpinění“, ale moc jich nebylo. Byli zaražení, zaleklí a moc se do takovýchto institucí nehrnuli. Tři roky na to byla zřízena Komora architektů.

 

Jak zpětně vnímáte porevoluční architekturu a jak současný stav? 90. léta jsou u nás například často spojovaná s pojmem Podnikatelské baroko. Jakou roli v porevoluční architektuře hrály nebo stále hrají sociologické, ekonomické a politické aspekty?

To je nejsložitější otázka. Spoustu architektů se stalo obětí nových investorů. Někteří i podlehli. Druhá věc je nezkušenost. Byli jsme jak jehňata, než jsme na vše přišli… Dnes už se mi nestane, že by mi někdo nezaplatil. Tenkrát? Běžně! To vše člověka ovlivňovalo. Prostě se ocitl v džungli. Svobodné zvíře v džungli. A musel se tím nějak prosekat. Někdo má přehled o světě, někdo má rozhled menší, takže se dělala jak dobrá architektura, tak špatná. Mrzí mě, že se nevyužívá příležitosti zvát architekty ze světa, aby zde vznikala nadprůměrná architektura. Příklady totiž táhnou. Čeští architekti také projektují v cizině. Toto promíchávání dělá architektuře dobře. Mně se zdá, jako by se toho společnost zalekla. Například, vyústění kauzy s Kaplického knihovnou je velká škoda. Takové stavby se zkrátka mají stavět.

V roce 2008 byl přijat zákon o zadávání veřejných zakázek, kde jediným rozhodujícím požadavkem byla nejnižší cena. Například: Víte, že je tenhle architekt líný, vše pokazí, ale je nejlevnější. Vy ho odmítnete, ale on se odvolá a půl roku to trvá na ministerstvu, než se vše vyřeší. Je to hrozná situace.

 

Podle architekta Jana Jehlíka přestal být dům obydlím či přístřeším, jedinečným vědomým lidským činem. Stal se zbožím více než kdykoliv v minulosti. Vnímáte to stejně?

Takhle jsem nad tím nepřemýšlel. V jistém smyslu je to zboží, například u velkých developerských projektů. Individuální požadavky, přání či city investorů zde nejsou plněny. Investor se na dům podívá z hlediska toho, jestli na něj má. Toto můžeme koupit, tamten už je moc drahý. Samozřejmě developeři na projektech šetří, takže to ne vždy dělají dobří architekti.

 

Jak by se podle vás měly ideálně dělat veřejné zakázky a vznikat nová výstavba?

Je to v kultivaci společnosti. Všichni musí být kultivovaní a role peněz nesmí být vůdčí. Týká se to i úředníků, oni svým postojem ovlivňují klima společnosti. Mám někdy pocit, že je takový přístup moc nezajímá.

 

Měli by o státních zakázkách rozhodovat architekti?

Já nevím. Na to neexistuje jednoduchá odpověď. Jeden architekt bude rozhodovat o zakázce pro jiného architekta? To si vůbec nedovedu představit. Musí to být v kultivaci celého prostředí, celého národa. Jinak to nejde.

 

Jak ten národ kultivovat?

Musí vidět příklady. Příklady táhnou. Proto říkám, že by bylo dobře, kdyby se zde stavělo hodně špičkové architektury. I když by to projektovali architekti ze zahraničí. Co je vlastně dneska normální? Jedu kolem města a je tam kaše z rodinných domků, která je „normální“. Když vezmete klienty, kteří o věcech moc nepřemýšlí, tak se rozhodnou pro to, co vidí všude kolem sebe. Proto myslím, že musíme vidět špičkové výkony, aby se staly normálními.

 

Je v současné době v Čechách nějaká špičková architektura, kterou jste zaznamenal – jako dobrý příklad kultivace společnosti?

Je toho poměrně dost. Dělá se opravdu hodně krásných rodinných domků. Možná proto, že státní sektor odpadá. Záleží to také hodně na starostech. Známý příklad je Litomyšl. Tam se dá pochválit z poslední doby skoro všechno.

 

Takže osvícený starosta.

Také. To je to kultivované prostředí. Když ho to nebude zajímat, tak tu prostě dobrá architektura nebude.

 

Materiály, z kterých bylo pro tento článek čerpáno a citováno:
Petr Pelčák; Česká architektura 2008–2009 (www.prostor-ad.cz)
Karolína Plášková, Petr Klíma; reportáž z Přednáškového cyklu ARCHITEKTURA OSMIČKOVÝCH ROKŮ: O předrevoluční občanské společnosti a transformaci Stavoprojektu
Dokumentu ČT Rozálie Kohoutové Vetřelci a volavky
Přednášky Spolku posluchačů architektury; 20 (+5) let svobodné FA
Ateliér Soukup
Seriál Zdeňka Lukeše: ARCHITEKTURA: Šedé roky normalizace; Brutalismus – kam s ním?; Nejednoznačné dědictví normalizační éry (www.neviditelnýpes.cz)
 
Spolky, které se problematice architektury v období normalizace věnují:
Skupina Ládví, Křížky a vetřelci, Volavky a vetřelci, A489, SOSBrutalism, povalecnaarchitektura.cz

Mohlo by vás také zajímat...

HRADEC KRÁLOVÉ: První událostí divadelní sezóny 2019/ 2020 v Divadle Drak je inscenace Zeď aneb jak jsem vyrůstal za železnou oponou. Představení určené dětem od 9 let bude mít premiéru 21. září od 18 h ve Studiu Labyrint Divadla Drak. Autorský projekt režisérek Miřenky Čechové a Dominiky Špalkové vznikl na motivy stejnojmenné knihy Petra Síse, ve které autor přibližuje čtenářům období totality mezi lety 1948 -1989 u nás.

Královéhradecký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Živé umění
Co se děje
18.09.2019

PLZEŇ: Plzeň si 17. listopadu 2019 připomene 30. výročí od událostí listopadu 1989 celodenním programem. Lidé se mohou těšit na besedy a rozhovory s pamětníky, výstavy, umělecké instalace na Anglickém nábřeží, vzpomínková setkání či koncert. Součástí programu bude rodinná soutěž, která nejmladší generaci přiblíží události před 30 lety. 

Plzeňský kraj
Ostatní, Soutěže a festivaly
Co se děje
18.09.2019

NĚMECKO: Ve dnech 5. – 8. září se zúčastnil Dechový orchestr ZUŠ Vimperk mezinárodního festivalu EURO Musiktage v německém městě Böselu. Festival má dlouholetou tradici a letos se uskutečnil již 57. ročník. Celkem se ho zúčastnilo 36 orchestrů a souborů různého složení z 8 evropských zemí. 

Jihočeský kraj, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Soutěže a festivaly
Co se děje
18.09.2019

STŘEDOČESKÝ KRAJ: Radní schválili návrh dohody mezi Středočeským krajem a kutnohorským arciděkanstvím o způsobu výkonu věcného břemene užívání zvonice, kde jsou umístěné zvony Michal, Ludvík a Barbora. Zvonice je majetkem kraje a zvony patří Římskokatolické farnosti – arciděkanství Kutná Hora.

 

Středočeský kraj
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní, Památky
Co se děje
18.09.2019